Stránka 1 z 1

Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 13:54
od Krojc
Obrázek

Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

Úvod
Na počátku 30. let dvacátého století Japonsko okupovalo severovýchodní provincie Číny a vytvořilo v nich pseudostát Mandžukuo s loutkovou vládou, čímž si hodlalo podle zásad tzv. Tanakova memoranda japonskému císaři vytvořit kromě jiného také předmostí pro postup do hloubi kontinentální Číny a základnu pro výpady na území tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Na dálnovýchodních hranicích SSSR byla postupně nahromaděna velká ozbrojená síla – Kvantungská armáda, která měla okolo milionu vojáků. Ta se začala zúčastňovat provokativních pohraničních akcí proti Mongolské lidové republice a pokoušela se o územní zisky. Průběh a výsledky bojů zasahují mimo okruh tohoto článku.
Tyto akce za dané světové politické situace provázela usilovná protisovětská propaganda vládních kruhů Velké Británie, USA a Francie, které měly své převážně koloniální dlouhodobé zájmy v jihovýchodní a východní Asii. Určovaly v Číně vlastní celní tarify, získávaly od podplacených vládních úředníků cenné koncese, kde zaváděly vlastní pravidla a zákony.
SSSR se rozhodl podporovat jako vojenskopolitické protiopatření svým vlivem a prostředky hlavně národně-osvobozenecké hnutí komunistického zaměření, hlavně pak na čínské straně hranic, aby tak svého předpokládaného japonského protivníka zaměstnal řešením vnitřních problémů nastalých v okupovaných teritoriích. Je samozřejmé, že tyto snahy navenek i vnitropoliticky vždy prezentoval jako nezištnou pomoc proti agresorovi.
Koloniální mocnosti zase zjevně chtěly uplatnit své předpoklady, že čím dříve a silněji se do sebe SSSR a Japonské císařství pustí na kontinentu formou toho či onoho druhu ozbrojeného střetnutí, tím volnější ruce budou mít oni sami při realizaci svých plánů v jižněji položených asijských zemích. Proto Japonsku v otázkách Číny tyto státy ustupovaly jak na straně vzájemných mezivládních jednání, tak i svou počáteční úplnou nečinností na půdě Společnosti národů vůči japonské agresi v Číně.
USA byly v té době striktně toho názoru, že obchod je obchod a pod záminkou neutrality a nevměšování do konfliktu čile obchodovaly se strategickým materiálem také s Japonci. Dodávky kovového šrotu, ropných produktů a dalších, pro Japonsko nesmírně cenných komodit včetně ryze vojenských, nebyly americkou vládou ani Kongresem tou dobou nikterak omezovány. Britové v rámci své obvyklé politiky balancování zájmů považovali přitom Japonsko za jistou protiváhu vlivu rodící se americké velmoci v Pacifiku.
Japonská snaha ovládnout čínské zdroje
Císařské Japonsko v létech 1933 až 1937 využívalo nejednotnou, do značné míry zkorumpovanou a osobními zájmy postiženou politiku vládnoucího čínského Kuomintangu jako záminku tzv. pomoci při uspořádání vnitřních poměrů na území kontinentální Číny. Roku 1937 se pak japonské armádní velení rozhodlo, že je vhodná doba k tomu, aby své ozbrojené síly plně zapojilo do dobyvačných akcí s cílem získání skutečné výkonné moci na území celé kontinentální Číny. K tomu jim jako záminka posloužil uměle vyvolaný incident ze dne 7. července 1937, kdy Japonci vyrazili do nečekaného útoku velkými silami a následně se jim podařilo po relativně krátkých bojích obsadit Peking, Tiencin a další velká města. Japonský námořní výsadek v Šanghaji, největším průmyslovém centru Číny, umožnil ovládnout další značnou část čínského území s jeho lidskými i průmyslově-zemědělskými zdroji. Čínská politická historie a vojenští historikové obzvláště pak považují tento den, tedy 7. červenec roku 1937, za skutečný prvopočátek 2. světové války.
Podle názoru japonského generálního štábu bylo na čase s využitím takto nově vytvořených předsunutých postavení v severní a střední Číně začít připravovat další útočné operace. Japonské představy zahrnovaly něco na způsob bleskové války, kdy se jejich síly vrhnou za bratrovražedného boje jednotlivých soupeřících sil v Číně – Mao Ce-tungových komunistických povstalců a jednotek vládního Kuomintangu – do nitra země a svým rychlým postupem obsadí obrovské rozlohy čínského venkova. Proto se japonští zmocněnci a tajní agenti ze všech sil snažili takové boje vyprovokovat, aby tím ulehčili okupaci celé země.
Čínské vedení nemělo k dispozici ani finanční prostředky, ani výrobní kapacity k tomu, aby mohlo pro vládní armádu zabezpečit dostatek zbraní a munice, o ostatní výstroji nemluvě. Japonské jednotky ji převyšovaly v palebné síle nejméně pětkrát, v letectvu zhruba 12 – 13krát a tanky měli Číňané pouze ve velmi omezeném počtu a zastaralém provedení, Japonci tedy měli v tancích převahu zhruba 1 : 35. Jakmile se japonská armáda vydala na pochod, nemohli ji čínští vojáci klást významnější odpor a byli tak nuceni ustupovat dál do hloubi země.
Ale ani v těchto okamžicích neprojevily západní mocnosti zájem Japonce v okupačním tažení jakýmkoliv způsobem brzdit nebo dokonce ve vzájemných vztazích sankcionovat za agresi.
Čínská veřejnost se přesto po počátečních problémech a prvních strašlivých zkušenostech s japonskou krutostí dokázala postavit za svou vládu a vojáci začali klást okupantům značný odpor, i když doprovázený obrovskými oběťmi na živé síle a s nezměrným utrpením civilního obyvatelstva.
Podpora SSSR měla řadů důvodů
Toto vzepětí vlasteneckých sil v Číně se vládě SSSR hodilo a tak se Rada lidových komisařů rozhodla, jak zdůraznila prostřednictvím prohlášení uveřejněného TASS (Tisková agentura Sovětského svazu), „v zájmu proletářského internacionalizmu a nezištné pomoci bratrskému čínskému lidu“, poskytnout Číně pomocnou ruku v jejím úsilí se ubránit Japoncům. Současně sovětští zástupci začali urychleně hledat styčné body a kontakty s maoistickými povstalci i vládou Kuomintangu, aby jim SSSR mohl nabídnout to, co nejvíce chybělo v boji s Japonci. Sovětský svaz navázal s Čínou diplomatické vztahy 12. 12. 1932, a to po tříleté pauze, ve které často Kuomintang obviňoval Sověty ze zasahování do vnitřních věcí čínského státu a propagandistické podpory protivládních sil. Sověti to samozřejmě vždycky vehementně popírali, ale řada dlouho utajovaných dokumentů stranického vedení VKS(b) v Moskvě pocházejících z té doby zcela jednoznačně různé formy podpory boje čínských komunistů sovětskými oficiálními i neoficiálními kanály potvrzuje.
Vzápětí po obnovení standardních diplomatických vztahů SSSR navrhl Kuomintangu uzavření smlouvy o nenapadení, což by samozřejmě spolu s úsilím SSSR ve Společnosti národů Číně zajistilo lepší mezinárodní postavení.
Tato sovětská snaha se po vyjádření obav Kuomintangu o její zřejmý negativní vliv na jiné, třetí státy ihned formou smlouvy nerealizovala, ale změněná vojenskopolitická situace donutila čínskou vládu 21. srpna roku 1937 smlouvu o nenapadení se SSSR přece jen uzavřít. Tím se čínské vládě zároveň podařilo částečně nabourat mezinárodně-politickou izolaci, kterou do té doby trpěly její životně důležité zájmy.
Čínský nejvyšší představitel Čankajšek požádal, s odvoláním na právě uzavřenou smlouvu a jisté porozumění SSSR pro čínské problémy s Japonci, dne 27. a 28. srpna vyslance SSSR v Číně Bogomolova prostřednictvím ministra zahraničních věcí čínské vlády Van Čung-hoi o přímou pomoc, kterou mu jiné státy odpíraly. Vyjádřil se v tom smyslu, že když se SSSR rozhodl poskytnout Číně hmotné dodávky a úvěr na jejich opatření, bylo by na zvážení, zda by nemohl poslat do Číny i instruktory na seznámení vojáků s novými zbraněmi a zacházením s nim. Dodal, že Čína formuje 20 divizí a potřebovala by do tří měsíců příslušnou výzbroj, instruktory a munici. Stalin po následném setkání s Bogomolovem osobně nařídil, aby do Číny co nejdříve odcestoval kontingent „dobrovolníků“ a nařídil přidělit Číně dolarový úvěr v prozatím nespecifikované výši, určený na nákup zboží, zbraní, služeb a dalších záležitostí pro uskutečňování sovětské pomoci Číně.
Záhy po podpisu zmíněné smlouvy SSSR skutečně poskytl Číně na dodávky veškerého potřebného zboží a vojenského materiálu i na další s tím spojené výdaje masivní dolarový úvěr a ihned zahájil program materiální pomoci. Složitá mezinárodní situace si přitom vyžadovala, aby SSSR věnoval zvýšenou pozornost zlepšování vlastní obranyschopnosti.
Ale jak vyplývá z dostupných archivních materiálů dříve utajovaných, dnes se zřetelně ukazuje, že mu šlo spíše o přípravu na aktivní útočnou, nikoliv obrannou bojovou činnost, a to nejpozději v roce 1942, zaměřenou na západ. Výroba a vývoj nových generací zbraní takřka všeho druhu byly už v té době v SSSR na natolik vysoké úrovni, že nabízená pomoc zbrojním materiálem všeho druhu, vyslanými piloty-dobrovolníky a vojenskými specialisty nijak zvlášť nemohla ostatní vojenskopolitické programy SSSR negativně ovlivnit. Jejich zásoby povětšině moderních zbraní už přitom byly takřka nespočetné, i když o jejich životnosti v bojových podmínkách se u valné většiny typů příliš hovořit nedalo.
Vývoz sovětských zbraní v předválečných letech
Nesmíme zapomenout, že ve stejné době se už sovětské zbraně běžně vyskytovaly na straně vládních jednotek v občanské válce ve Španělsku a že je tam doprovázeli sovětští piloti, odborníci a vojáci. Tím pádem se do rukou západních odborníků sovětské zbraně jako trofeje často dostávaly, čili jejich objektivní hodnocení bylo možno vypracovat jak s ohledem na bojové nasazení a taktiku, tak i na technickou úroveň a celkové zpracování.
Pomoc přichází rychle
Na konci roku sovětská vláda jmenovala M.I. Dratvina vojenským atašé při vyslanectví SSSR v Číně a současně i hlavním vojenským poradcem čínské armády. Po jeho jmenování do jiné funkce a odjezdu do SSSR byl na jeho místo ve druhé polovině roku 1938 jmenován A. I. Čerepanov (červenec 1938 – podzim 1939), jeho nástupcem poté K. M. Kačalov (září 1939 – počátek roku 1941). Posledním se stal generál V. I. Čujkov, který nastoupil do funkce po Novém roce 1941 a pracoval v ní až do února roku 1942.
Jako prvořadé se do Číny v rámci vojenské pomoci dostaly zbraně a vybavení všech druhů vojsk – pozemních včetně dělostřeleckého materiálu, tankových vojsk, ženijních, leteckých sil, vojenského námořnictva a vojensko-lékařského zařízení. Přímá pomoc Číně začala přicházet už v říjnu 1937, její hlavní část pak v roce 1938 a do září roku 1939 obnášela zhruba 985 letadel, 82 tanků BT, více než 1 300 dělostřeleckých zbraní všech ráží, přes 1 400 kulometů spolu s dalším velmi potřebným materiálem a municí. V té době se dodávky do Číny pohybovaly hlavně po dvou trasách:
1. kabotážní plavbou přes sovětské přístavy a mořem do přístavů v Hongkongu a Vietnamu nebo do Barmy, následně železnicí nebo po místních cestách do hloubi čínského území
2. silniční trasou z Alma-Aty přes Urumči do Lančou.
Po silniční trase z Alma-Aty do Lančou dlouhé 2 925 km, z nichž po území SSSR vedlo 230 km a ostatek po území čínském, jezdilo s náklady tisíce nákladních aut, protože japonská námořní blokáda a okupace velké části čínského pobřeží neumožnila převážet tyto náklady přímo ze sovětských přístavů na Dálném Východě.
Na území SSSR se pro tyto účely využívalo asi 5 200 železničních vagonů (jiné prameny – 5 640 vagonů), silnice přes Sin-tiang se proto stala v té době dočasným domovem pro více než 5 500 (podle jiných pramenů - 5 260) nákladních aut hlavně typu ZIS-5. Trasy dodávek vedly také přes Sary-Ozek a Urumči do Lančou. Převozy beden se složenými letadly měly na počátku po spuštění provozu přednost. Ochranu trasy zajišťovaly obě strany, každá na svém území pomocí vojsk. Je samozřejmé, že do provozu byla uvedena i letecká trasa Alma-Ata – Lančou, a to za nepopsatelně obtížných podmínek, o kterých je v článku zmínka.
Pamětník těchto akcí, genpor. ženijních vojsk Rudé armády v.v. A. J. Kaljagin, ve svých vzpomínkách uvádí, že objem převozů všemi dopravními prostředky byl na hraně možností a jak Dálnovýchodní paroplavební společnost, tak Černomořská paroplavba na kabotážní převozy vyčlenily desítky oceánských nákladních lodí. Na práce s tím spojené bylo nasazeno asi čtyři tisíce pracovních sil a ty měly plné ruce práce s balením a nakládáním zboží všeho druhu včetně potravin a zdravotnických potřeb. Ty nejspěšnější zásilky byly přepravovány tehdy největšími sovětskými letouny typu TB-3. V Alma-Atě za provoz překladiště a základny odpovídal plk. Grjaznov a jeho práci mu nikdo nezáviděl.
Takovýmto způsobem se čínské vládě a armádě dařilo s využitím sovětských dodávek japonský počáteční rychlý postup nejen zpomalovat, ale v řadě míst zcela zastavit. Japonci byli donuceni dokonce přejít na řadě míst do obrany.
Letectvo potřebuje každou ruku a letadlo
Na počátku konfliktu mohla Čína postavit proti zhruba 600 japonským bojovým letadlům svých 230 bojeschopných strojů takřka dvaceti různých typů ze svých celkem asi 600 kusů, jen málo z nich bylo moderních v tom slova smyslu, že se mohly s jistými úspěchy proti Japoncům postavit. Překvapivý útok agresora je ale zbavil možnosti uchované zbytky vojenského letectva proti němu účinně použít.
V počátcích obranných bojů Číňané ztratili kvůli rychlému postupu a početní i technické převaze Japonců téměř všechnu bojovou techniku letectva, pozemní armády a vojenské loďstvo. K polovině roku 1939 se ale s pomocí trvajících dodávek SSSR podařilo do značné míry bojové schopnosti čínské kuomintangské armády obnovit. Generalissimus Čankajšek byl tou dobou už schopen proti Japoncům nasadit mnohé bojeschopné jednotky a jejich počty nebyly rozhodně zanedbatelné. Šlo celkem o 245 pěších, 16 jízdních divizí, jednu mechanizovanou divizi v celkovém počtu asi 3 miliony vojáků. Výcvik těchto svazků sice nebyl zdaleka srovnatelný s japonskými vojsky, ale dařilo se částečně nahrazovat zkušenosti a výcvik odhodláním prostých vojáků bránit svou zem proti okupantům s urputným nasazováním vlastních životů.
Jedním z nejdůležitějších činitelů, které hrály svou roli při obraně Číny proti Japoncům v prvotním stádiu konfliktu, byly skupiny sovětských vojenských poradců a specialistů, přičemž první skupinka v počtu 27 osob dorazila do Číny na přelomu května a června roku 1938. Stav těchto sovětských odborníků čítal v říjnu roku 1939 už 80 poradců, kteří mimo jiné pomáhali čínským velitelům vypracovávat plány bojové činnosti, organizovat odpor a obranu proti okupantům, učili obsluhy zbraní, pomáhali s logistikou a připravovali průběžně čínské vojáky k aktivní bojové činnosti. Z toho 27 lidí pracovalo ve štábech pozemních vojsk, 14 u dělostřelectva, v ženijních jednotkách 8, u spojovacího vojska 12, v chemických jednotkách 2, v logistice a dopravě 3, ve zdravotní službě pak 3 osoby.
Na počátku roku 1940 už bylo do Číny na jejich žádost odesláno cca 200 vojenských specialistů. Část dalších letců prošla školením přímo v SSSR, takže v roce 1938 se v sovětských leteckých učilištích vyškolilo na 200 pilotů, v roce 1939 už 1 045 pilotů, navigátorů a 8 354 dalších leteckých specialistů - mechaniků a radistů. Za celou dobu se velmi intenzivního výcviku určeného jak pro létající, tak pro pozemní personál letectva zúčastnilo tou či onou formou přes 90 000 osob. Ve městě Inin v provincii Sin-tiang pomohli sovětští vojenští specialisté otevřít letecké učiliště. Do poloviny roku 1940 zde prošlo pod čínským nebem rukama sovětských pilotů-instruktorů celkem 328 osob ze stavu létajícího personálu.
V Urumči pak s pomocí sovětských vojenských specialistů čínská armáda založila v roce 1937 školu pro přípravu velitelských kádrů pro jednotky a svazky Svobodné armády Kuomintangu. Ta pracovala až do roku 1940 a vychovala armádě dlouhou řadu pozdějších vynikajících velitelů.
Bohužel značnou část úsilí sabotovali někteří čankajškovci v čele s jejich ministrem války He Žing-činem (v anglickém přepisu He-Yingqin), podporovaný mnoha antisovětsky naladěnými generály.
Je zřejmé, že sovětská pomoc sledovala i další cíle. Jedním z nich bylo zvýšení politického vlivu Sovětů v Číně, potažmo pak posilování vlivu čínských komunistů na vnitrostátní záležitosti. Po získání pomoci od Sovětů musel Čankajšek, ač velmi nerad, brát více v úvahu nutnost společného boje Kuomintangu s komunisty proti japonským okupantům, což však zmnožilo sílu odporu, kterou mohla čínská armáda proti Japoncům postavit.
Přímým důsledkem pak bylo to, že po celou dobu čínsko-japonského konfliktu vystupovala na frontě proti okupantům větší a jednotnější síla než před započetím pomoci SSSR a občanská válka mezi komunistickým hnutím Mao Ce-tungových ozbrojených skupin a vládnoucím Kuomintangem se po dobu japonské okupace neobnovila.
Poznámka: autor článku se omlouvá za případné nepřesnosti v čínských jménech a místních názvech, neboť existuje několik druhů fonetických přepisů mandarinské čínštiny v různých světových jazycích. Mimoto za osmdesát let od průběhu popisovaného konfliktu se mnoho čínských lokací buď úplně přejmenovalo anebo už v době popisovaných událostí měly tyto geografické entity současně dvě odlišná jména.

Prameny a literatura:
1. Děmin, A.: Ot 1937 - Ugolok něba, Moskva 2004
2. Meždunarodnaja pomošč SSSR Kitae, Sborník, Archiv MO RF, Moskva 1995
3. Vojennaja pomošč SSSR v osvoboditělnoj borbe kitajskogo naroda, Sborník prací AN SSSR, Moskva 1975
4. Pračik, I. A.: Frontovoje něbo, Vojenizdat Moskva, 1984
5. Polynin, F.P.: Bojevyje maršruty, Vojenizdat Moskva, 1972
6. Rytov, A.G.: Rycari pjatogo okeana, Vojenizdat Moskva, 1968
7. VEJŘÍK, L.: Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog) Cheb: Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.
8. Erickson, John (2001):The Soviet High Command: A Military-Political History, 1918–1941 (3rd ed.). London: Routledge. ISBN 0-7146-5178-8
9. Kolektiv Institutu vojennoj istorii MO SSSR: Vojennyj encyklopedičeskij slovar, Vojenizdat Moskva, 1983
10. Kudymov, D.A.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 1.tom
11. Kokkinakki, K.K.: Vospominanija, článek v časopise Ogoňok, 1966
12. Sljusarjev, S.V.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 2.tom
13. Kaljagin, A.J.: Bitva za Wu-chan, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva 1977 3.tom
14. JOWETT, P.: Japonská armáda 1931-1945. Brno: Computer Press, 2007.ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Ospreye.
15. PAINE, S. C. M.: The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6.
16. Pyn Min a kol.: Istorija narodno-osvoboditělnogo dviženija v Kitae, Sborník, vyd. AN SSSR, Moskva 1981, překlad z čínského originálu
17. http://www.combinedfleet.com - RISING STORM - THE IMPERIAL JAPANESE NAVY AND CHINA 1931-1941 [online]
18. Senshi, Sosho: Rikugun Gunsenbi (Příprava pozemní armády na válku), sborník statí, Kure 1994, s dřívějším laskavým přispěním pana B. Tesárka
19. http://remorika.com/ijn-nihon-kaigun/ [online]

Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně 2.

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 13:56
od Krojc
Sovětští piloti - „dobrovolníci“
Obzvláště velkým přínosem pro bojeschopnost čínské armády se ukázala být přítomnost sovětských vojenských pilotů–dobrovolníků, kteří se převaze japonského letectva tvrdě postavili od samého počátku. Pravdou odhalenou oficiálně až dlouho po válce a neoficiálně vlastně hned po jejich nasazení na frontu bylo, že se o žádné dobrovolníky v pravém slova smyslu nikdy nejednalo. Sovětský režim prostě vybíral z řad vojenských pilotů ty, kteří mu přišli do rány a poté jim postavil do čela řadu ostřílených borců s bojovými zkušenostmi hlavně ze Španělska. Odchod na armádní „dobrovolnickou misi“ za režimu, jaký v SSSR vládl, byl jednoduše neodmítnutelný a takovým i zůstal po celou dobu existence SSSR a dnešní komunisty vedené ČLR, která si z těchto dnů a služby vlastní armády v zahraničí jako „dobrovolníci“ nepochybně vzala ponaučení do budoucna.
Čínská strana nemá čím se bránit
Čínské už tak silně oslabené a beznadějně zastarávající letectvo utrpělo před koncem roku 1937 ještě další velké ztráty a jeho schopnost klást Japoncům odpor byla takřka nulová. Tím se japonskému bombardovacímu letectvu naskytla velká příležitost využít vzdušné nadvlády k zesílení svých akcí na podporu pozemních výbojů za minimálních vlastních ztrát. Takřka bez odporu létaly japonské bombardéry nad čínskými městy a ničily nejen cíle jasně vojenského charakteru, ale stejně jako jiná jim podobná agresivní síla ve Španělsku zabíjely civilisty, rozbíjely na padrť nemocnice, silnice, železnice i další infrastrukturu. Veliká čínská města na tom byla jako plošně rozsáhlé a nebráněné cíle asi nejhůře. Generál Polynin, který tuto zkázu jako jeden z účastníků prožil, uvádí ve svých pamětech, že Japonci na tyto cíle používali hlavně zápalné pumy a jimi způsobené požáry převážně dřevěných budov měly po každém takovém velkém náletu za důsledek tisíce mrtvých a zmrzačených civilních obětí.
Sovětští letci se měli postarat také o to, aby se zoufalá situace na nebi přepadené Číny rapidně změnila. Na konci roku začali do Číny přijíždět po desítkách a s nimi dorazily i jejich letouny, v té době ještě stále jedny z nejmodernějších na světě. Reprezentovali v důsledku složení jednotek nejen štít chránící pozemní jednotky a obyvatele, ale i trestající meč, který měl zasahovat hlavně japonská letiště a jiné prvořadé cíle vojenského charakteru. Na frontu se dostaly stíhačky I-15 a I-16, rychlé bombardéry SB, těžké bombardéry TB-3 a DB-3 s dalekým doletem. Jejich celkový počet se blížil číslu 1 250 a k jejich obsluze a údržbě se Sověti uvolili přemístit do Číny velkou skupinu vlastních leteckých specialistů.
První pomoc vykrvácenému čínskému letectvu
V říjnu 1937 se dostal do plného provozu vzdušný most na trase Alma-Ata – Lančou – Hankou a po něm byly přepraveny první dvě letky: rychlé bombardéry SB a stíhačky I-16. S nimi do Číny dorazili radisti, piloti, navigátoři – ti všichni zvlášť vybraní pro své dosavadní zkušenosti. Bylo to celkem 254 osob a ke dni 21. října 1937 už personál sovětských základen v Číně čítal 447 osob. Prvosledoví bojovníci byli opravdu pečlivě vybíráni a tehdy ještě skutečně jejich jádro tvořili pouze dobrovolníci z řad členů VKS(b), tedy komunistů.
Jejich řady se skládaly, jak už bylo řečeno, z letového stavu od stíhačů, bombardérů, specialistů z posádek i pozemního personálu včetně leteckých mechaniků, motorových specialistů, meteorologů, velitelských kádrů leteckých jednotek, šifrantů, řidičů, ženistů, skupin specialistů na montáže dodávaných rozebraných letadel, pracovníků týlových složek a dalších nezbytných odborností včetně zdravotního zabezpečení.
Ostatní pozemní i letecká technika se, rozebraná a poskládaná v bednách, dostávala do Číny pozemní cestou. Tam se smontovávaly letouny dohromady, zalétávaly a přelétaly poté přímo na základny.
Už samotný vzdušný most byl dobrodružstvím a velkým rizikem. Podél letové trasy bylo velmi řídké osídlení, pustina byla rozlehlá, letouny ve své velké většině neměly radiové spojení a pokud došlo k nucenému přerušení letu a následnému nouzovému přistání, sami piloti říkali, že by za vlastní život nedali ani pětník. Nejhorší to měli bombardovací letci – jejich stroje nebyly konstruovány ani na přistání v takovém nepřipraveném terénu ani neměly vybavení k letu za ztížených meteorologických podmínek. Ty se po startu mohly rychle změnit a podél letového koridoru žádné meteohlásky nebyly. Často docházelo k náhlým prachovým a písečným bouřím a tehdy piloti ztráceli z dohledu jedinou markantu, které se při pohledu na zem mohli držet – rozježděnou „silnici“ bez jakékoliv technické úpravy, známou „gruntovku“. Stroje byly navíc přetížené palivem a nákladem do krajnosti a i nepatrná chyba v pilotáži mohla mít ty nejtěžší následky.
Chybí základny a jejich zázemí
Největším problémem nebyl let sám, ale jeho úspěšné zakončení. Čínská letiště té doby podle shodných vyjádření sovětských pilotů, zvyklých z domova na skromné podmínky, byla jedním slovem katastrofa. Už jejich volba plochy byla přinejmenším podivná. Velká část letišť v okolí měst totiž ležela přímo v prostorech bývalých městských hřbitovních plání, byla navíc pokryta kameny, které nikdo nesbíral a při pojíždění při startu či přistání docházelo často k haváriím podvozkových kol také z toho důvodu, že se kola zabořila do země – pod nimi se probořil starý hrob. Opravdu typickým příkladem daného stavu byla základna v Lančou, která se dala letištěm nazvat jen se zavřením obou očí.
Po přistání nečekal na nikoho snadný život v pohodlí. Počet letišť k dispozici byl jen malý, Japonci o nich věděli, protože množství jejich agentů se rozlehlou zemí mohlo toulat dle libosti. Většinu přesunů techniky tak znali včas a ve vhodnou dobu na daná letiště mohli nenadále zaútočit. Vybavení letišť bylo na špatné technické i ubytovací úrovni a postrádalo mj. také prostředky PVO, spojení a bylo i málo opravárenských kapacit spolu se zkušenými mechaniky a specialisty. A aby toho nebylo dost, pohonné hmoty a způsob jejich přepravy na letiště včetně plnění do nádrží letadel představovaly obrovský problém samy o sobě.
Tamní zavedený „systém“ totiž fungoval tak, že z naprostého nedostatku cisteren na skladování PHM i na jejich přímou přepravu k letadlům a tankování byly zverbovány celé obrovské kolony místních lidí, kteří v tradičních vědrech visících na dřevěných vahadlech, podložených na ramenou kusy smotaných hadrů, nosili benzin od hranic až z tehdejší Indočíny. Je si třeba pro představu celé té logistické noční můry a bezpečnostní hrůzy uvědomit, že naplnění nádrže u jedné jediné denní průměrné letové jednotky obnášelo asi 1 500 litrů. Sověti si proto obstarali nějaké své autocisterny, ale to ani zdaleka na pokrytí nejnutnějších požadavků na PHM nestačilo.
Začátky jsou vždycky těžké
První skupiny letců ze SSSR přistály na letišti v Nankingu (angl. přepis Nanjing) na přelomu měsíců listopad a prosinec roku 1937, kdy bylo čínské hlavní město ohroženo postupujícími japonskými svazky. Fronta byla od města vzdálená asi 60 až 70 km a japonské letectvo proto mohlo celou oblast bojů včetně města samého takřka bez ustání napadat značně velkými silami. To pro sovětské letce znamenalo, že so do boje museli pustit takřka ihned poté, co přistáli, doplnili palivo a zkontrolovali munici, kterou si vezli ze SSSR přímo ve svých letounech.
První bojové střetnutí se odehrálo už 21. listopadu 1937 vzápětí po příletu prvních dobrovolníků, kdy se střetli sovětští piloti na „Išakách“ s japonskými bombardéry a tři z nich poškodili. Zbytek bombardérů se rychle rozprchl po obloze a všichni dobrovolníci se vrátili na základnu, i když lehce pocucháni palbou kulometů palubních střelců, kteří zjevně nebyli nováčky.
Některé, hlavně čínské prameny uvádějí, že tohoto útoku se poprvé zúčastnili čínští piloti. Vzhledem k tomu, jak probíhalo jejich přeškolování a v jakém termínu, se tomuto tvrzení nedá přikládat větší váha. Jak piloti, tak pozemní personál čínského letectva podle sovětských instruktorů neznali ani latinku, ani azbuku, natož ruštinu a naprostá většina jich navíc byla úplně negramotná. Zbývala jen gestikulace a názorné předvádění, což bylo dost málo na výuku práce s leteckou technikou jiného typu, než dosud alespoň zhruba znali.
K dalším střetům s útočícími Japonci došlo nad Nankingem 1. prosince 1937. Dvacítku útočících Japonců napadlo sedm dobrovolníků na stíhačkách I-16. Těchto sedm statečných se v průběhu střetnutí a další části dne po doplnění PHM a munice pětkrát znovu a znovu vrhalo proti japonské přesile. Jménem jsou z této skupiny známi F. I. Dobyš, D. A. Kudymov a M. G. Mačin.
Japonci ten den postrádali po náletech na Nanking dva sestřelené a pět poškozených bombardérů, protože až do toho dne létali bez stíhacího doprovodu. Palubní střelci bombardérů přitom těžce poškodili jednu stíhačku I-16, která nouzově přistála až za okrajem města v terénu.
Stejně úspěšně se od prvního dne bojové činnosti uvedli i piloti a osádky bombardérů. Devět letounů SB po vzletu z nankingského letiště zaútočilo s úspěchem na Šanghaj obsazenou Japonci. Tam si rozdělili cíle, načež se jim podařilo rozbít letiště, zničit na něm přesnými zásahy bomb téměř dvacítku japonských letadel a poškodit plavidla nahromaděná na rejdě přístavu. Potopen byl dokonce jeden starý křižník pocházející z let 1. světové války, poškozeno bylo šest dalších vojenských lodí.
Sovětští letci postupně vytvořili základy pro budování čínského vojenského letectva. V listopadu 1937 přilétla do Číny už druhá velká skupina bombardérů SB vedená kapitánem F. P. Polyninem, budoucím úspěšným generálem, v počtu asi 150 osob. Jejími členy byli i piloti ze Zabajkalského vojenského okruhu, kteří přeletěli se svými stroji do Číny oklikou přes mongolské stepi po trase Irkutsk – Lančou – Hankou. Tuto skupinu vedl tehdy velmi známý a tiskem zpopularizovaný letec G. I. Tchor, který se krátce předtím vrátil ze španělské občanské války.
Ke 20. listopadu 1937 začal třetí japonský vzdušný útok na Nanking a Nančang. Tou dobou se do boje významnou měrou zapojovaly japonské stíhací letouny A5M 12. a 13. letky z letadlové lodě KAGA a doprovázely do útoku bombardéry G2N1 a Micubiši G3M2. Japonci po náletech hlásili, že jejich stíhačky sestřelily 38 nepřátelských letadel. Sověti přiznali pouze tři sestřelené a pět poškozených. Další japonské úspěchy byly nepoměrně menší – 22. listopadu Sověti přišli o dvě stíhačky a 24. listopadu o další dvě. Japonci ztráty nepřiznali, ale ve skutečnosti přišli za oba zmíněné dny o pět letadel a čtyři piloty.
Dne 2. prosince podle amerických údajů Japonci sestřelili sedm čínských letadel a tři bombardéry SB s dobrovolnickými piloty. Japonci k tomu dodávají (pilot por. Nangó), že šest A5M ze 13. leteckého pluku narazilo při krytí bombardovacího útoku na 18 – 20 stíhaček I-16. Nezaznamenali vlastní ztráty a por. Nangó ve svém hlášení uvedl, že bylo až nápadné, jak neobratně se ve vzduchu chovali piloti I-16. Číňané naproti tomu v hlášení z leteckých střetnutí zveřejnili, že na letounech typu Hawk III velitel 21. stíhací letky Džun Min-de a jeho zástupce zaútočili na japonské letouny, přičemž zástupce velitele letky jako dvojka svého velitele ztratil život při pokusu jej ochránit.
Na přelomu roků 1937 – 1938 do čínského frontového území dorazily tři skupiny stíhaček I-15 pod velením kpt. A. S. Blagověščenského, které vytvořily jednu samostatnou stíhací letku. Jejich stroje už za sebou měly hotovou anabázi – v bednách se projely po rozbitých cestách z hranic provincie Sin-tiang až do města Hami. Tam je mechanici sestavili, přejímací piloti zalétali a následoval přelet do Lančou.
Oficiální materiály čínského vojenského letectva a sovětských úřadů uvádějí, že na počátku roku 1938 už bylo v Číně k dispozici 390 bojových letadel různých typů, ve své velké většině už pocházejících ze sovětských dodávek. V té době ale Japonci už obsadili Šantung a jejich letectvo běžně podnikalo velké akce proti Nančanu a trojměstí u Wu-chanu (města Hankou, Wu-chan a Hanjan). Čínské letectvo mělo v té době už tři letecké skupiny, z nichž dvě byly kompletně vybaveny sovětskými letadly.
Japonské nově dodávané stíhačky A5M1 (Typ 96) byly velmi obratné a jejich celokovová konstrukce snadno odolávala malým projektilům ráže 7,62 mm ze sovětských Škasů. Do sériové výroby byly podle japonského doznání zavedeny narychlo a zpočátku byly svými piloty chybně považovány za nestabilní. Jejich odolnost se brzy ukázala jako velice cenná a to, co bylo původně považováno za nedostatek stability, byla ve skutečnosti jeho opravdu slušná obratnost ve vzdušném manévrovém boji.
Bohužel se o jejich vlastnostech, výzbroji a výstroji vyjadřují zcela hloupě naprostí laici, například na Wiki v článku o sovětských letcích – dobrovolnících v Číně se píše: ...the Japanese aircraft were faster and equipped with such novelties as night vision devices and radios, easily outmaneuvering and overpowering any opposition...
Vskutku by mě velice zajímalo, které že to přístroje pro noční vidění měli Japonci v Číně už v roce 1937!
Příklad z 9. prosince 1937 na převahu A5M jasně poukazuje. V bojích nad Nan-čanem se střetl praporčík Kashimura ze 13. stíhacího leteckého oddílu námořního letectva s čínským dvojplošným Hawkem III, který jej dlouhou dávkou svých dvou kulometů zbavil třetiny levého křídla a celý útok dokončil taranem. Japonec začal padat ve spirále a jen s velkým úsilím se dotáhl na nepříliš vzdálenou japonskou základnu, kde šťastně přistál. Ohledně tohoto boje Japonci ohlásili, že se sedm jejich strojů A5M chytilo do křížku se dvaceti sovětskými a čínskými stíhačkami, přičemž údajně sestřelili 12 nepřátel při ztrátě jednoho vlastního letounu.
Číňani připsali sestřel A5M veliteli 26. stíhací letky jménem Van Han-syn v čele čtveřice Hawků III útočících z převýšení. Přiznali při střetnutí ztrátu tří Hawků, v tom Hawk III č. 2604, pilotovaný Čou Hu-anem. Ve stejném boji byl sestřelen také Hawk III pilotovaný novým velitelem 29. stíhací letky z Wu-chanu Lim Čue-tiangem a Hawk III č. 2606 z 9. stíhací letky pilotovaný poručíkem Čuangem Čchua-c´, který z hořícího stroje vyskočil a úspěšně přistál na padáku. Japonci jej však rychle nalezli a na místě zastřelili. Kdo z Číňanů Kashimuru taranoval, se dodnes nepodařilo spolehlivě zjistit.
Lze ale - mimo jiné částečně i z této zprávy - vydedukovat, že Japonci po začátku roku 1938 zvýšili počty letadel nasazovaných v působnosti japonského císařského námořnictva. Počty jejich palubních i pozemních letounů účastnících se jednotlivých akcí stoupaly do desítek strojů chráněných novými stíhačkami A5M.
Dne 4. ledna 1938 celkem šestnáct strojů tohoto typu z 12. a 13. leteckého oddílu námořního letectva při doprovodu vlastních bombardérů podle hlášení po návratu narazilo nad Hankou na skupinu stíhaček I-16 a I-15 v počtu 16 – 20 strojů. Japonci ohlásili sestřely čtyř stíhaček I-15 a I-16 bez vlastních ztrát. Tohoto boje se zúčastnili po boku sovětských dobrovolníků i čínští piloti ze 24. a 25. stíhací letky na sedmi letounech typu Hawk III a jednom Fiatu CR.32. Druhá strana uvádí sestřelení velitele 24. letky Čang Čuna a pilota 25. letky Sun En-ču. Čínský pilot Van Fej-feng se vrátil na letiště s poškozeným křídlem.
Další boj, který následoval po třech dnech, si u Japonců vyžádal život poručíka Uoshiody, zástupce velitele 12. stíhací skupiny, který padl při útoku na pozemní cíle na letišti Nančan. Ve zhruba stejné době byli nad Nančanem sestřeleni sovětští piloti por. K.J. Zabalujev, por. I.I. Potapov (7.ledna) a por. A.V. Orěchov 9. ledna.
Dne 18. února 1938 nad Wu-chanem údajně sestřelili sovětští piloti 12 japonských bombardérů bez stíhacího doprovodu a zaplatili za to pouze poškozením šesti vlastních letadel. Pět z nich už druhý den mohlo letět do akce, ovšem až po celodenním a celonočním úsilí mechaniků. Po takovém debaklu se Japonci nad Wu-chanem celé dva měsíce neobjevili.
Japonci tuto událost popisují následovně:
V boji nad Hankou 18. února zaútočily na naše letouny stíhačky I-15 a I-16. Sestřeleny byly dva letouny I-16 a 14 letounů I-15, přičemž se naše ztráty omezily na čtyři stíhačky Typ 96. Mezi nimi je stroj poručíka Kaneko, který na funkci zástupce velitele 2. stíhací skupiny nahradil pilota Ushidu. Před týdnem byl nad Nančanem sestřelen jiný zástupce velitele poručík Takami spolu s ještě jedním letcem. Za celý tento den se naše vzdušné síly v podobě 18 stíhaček Typ 96 ze sestavy 12. a 13. leteckého oddílu námořního letectva střetly přibližně s 50 nepřátelskými stroji I-15 a I-16. Naši stíhači dosáhli velkého vítězství - sestřelili celkem 27 strojů. V tomto svém prvním vzdušném boji se vyznamenal poddůstojník T. Iwamoto, který se tak stal nejlepším stíhacím pilotem císařského námořnictva. Sám sestřelil v jediném letu pět nepřátelských letadel. Naše bombardéry v počtu 35 strojů (G3M2 – pozn.aut.) doprovázelo celkem 18 stíhaček Typ 96 a ty sestřelily jeden stroj nepřítele. Další čtyři jeho stíhačky byly vážně poškozeny.
Je samozřejmé, že nejen v době tohoto válečného konfliktu pracovaly propagandistické aparáty obou stran naplno a tak se hlášení o bojových úspěších a ztrátách nepřítele jen obtížně porovnávají anebo často neexistuje vůbec žádná možnost je korigovat údaji z nezávislých zdrojů. Podle archivních údajů N. A. Smirnov byl prohlášen za mrtvého ke dni 25. února a stejného dne byl pohřben v Nančanu spolu s dalšími mrtvými – poručíkem N. I. Vasiljevem a jmenovcem S. D. Smirnovem.
Povedený pokus o aktivní činnost v týlu Japonců
Dne 20. února po řadě potyček stíhačů ve vzduchu nad válčištěm velení čínského letectva rozhodlo, že je třeba aktivizovat bombardovací činnost na větší vzdálenosti. Po poradě s Polyninem a posléze pod jeho přímým vedením byl vypracován plán akce, která zasadila Japoncům úder takřka přímo do srdce. O tři dny později se do vzduchu zvedlo na třicet bombardérů s cílem napadnout na zemi letectvo císařské armády rozmístěné na ostrově Tchajvan, přímo na základně u hlavního města Tchajpei.
Nálet ze 23. února 1938 byl obrovským překvapením, pod údery bomb ztratili zmatení a šokovaní Japonci 40 letadel zcela zničených a řada jich byla v různém stupni poškozena. Zcela se podařilo vyřadit systém zásobování PHM na letišti, který shořel i s velkou většinou paliva připraveného pro tankování letadel v cisternách a povrchových nádržích. Podle vyhodnocení leteckých snímků a zpráv agenturního průzkumu při tomto obřím požáru shořela takřka celá místní tříletá zásoba leteckého benzinu, kterou Japonci shromáždili na této jedné jediné zásobovací základně. Fotografie z náletu pak posloužily čínskému a světovému tisku jako propagační materiál.
Polynin byl v té době, jak sám uvádí, už na druhé „komandýrovce“ - služební cestě v Číně. Už v rocích 1933 – 1934 se „na přímou prosbu čínské vlády“ spolu se skupinou dalších sovětských letců instruktorů zúčastnil kurzu pilotů čínského letectva, který sami uspořádali na základně v provincii Sintiangu. Přitom se účastnil i potlačování protivládního povstání ve stejné provincii.
Po náletu na Tchajpei se Polynin uplatňoval jako bojový pilot na čínském nebi často osobně a jím vedená bombardovací letka se účastnila mnoha náletů na uskupení vojsk, na přepravy přes široké čínské řeky, rozbila řadu velkých seřaďovacích nádraží a zničila nebo poškodila desítky letadel, aut a vojenských lodí v přístavech. Několikrát byla tato letka pověřena úkolem přímé podpory vojsk na bojišti a i tyto taktické nálety se podařilo provést bez větších problémů.
Polynin byl v letech 1938 – 1939 následně pověřen funkcí řízení trasy vzdušného mostu Alma-Ata – Lančou a i zde se projevil jeho organizační a velitelský talent - v průběhu jednoho roku obdrželi čínští a sovětští letci touto trasou více než 400 bojových letadel.
Nalezl jsem archivní hlášení, ve kterém se z úst jednoho ze sovětských poradců sděluje do Moskvy, že za první dva měsíce roku 1938, tedy v období výměny stíhacích letadel, uskutečnilo okolo 250 bojových vzletů a sestřeleno bylo 30 japonských letadel. Podle tohoto dokumentu čínské letectvo ztratilo ve 27 vzdušných soubojích 31 letadlo a 22 pilotů.
Významná kořist dobrovolníků
Podle tvrzení Dušina technici jím sestřelenou japonskou stíhačku ze dne 18. února opravili do letuschopného stavu a létat na ní zkoušeli Blagověščenskij a Zacharov. V létě 1938 se Zacharov chtěl pokusit přelétnout tento A5M2a do SSSR. Ale tomuto pokusu nechtě zabránili sami piloti Zacharov s I-15 a mladý čínský, na I-16 čerstvě přeškolený stíhač Tun, když se na kořistním stroji vzájemně honili a poškodili přitom motor. Oprava trvala více než tři týdny a poté se delší dobu nedařilo letoun v čínském nepořádku vůbec nalézt. Sám Zacharov tuto historku časově umístil blíže k létu 1938 a udává, že „našeho japončíka jsme honili po čínských loukách skoro rok“. Povedlo se jej konečně nalézt, ale při pokusu jej definitivně dopravit do SSSR vzduchem s ním Zacharov kvůli sabotáži (cukr v hlavní benzinové nádrži, jak se pak ukázalo) havaroval v horách a vážně si poranil levou ruku.
Není vyloučeno, že ve skutečnosti šlo o jiný stroj, celkem se totiž trofejemi sovětských letců staly celkem dva kořistní stroje typu A5M2a. Ten druhý byl přelétnut do SSSR jinou trasou, i když S. V. Slesarjev uvádí, že i druhý stroj byl poškozen sabotáží a při nouzovém přistání bez motoru se zranil sám Blagověščenskij. Druhý stroj Micubiši A5M2a pocházející z japonského palubního letectva byl posléze předán ke zkouškám do Výzkumného ústavu letectva (NII), v srpnu 1939 se při cvičném souboji s I-153 zřítil a přitom v něm zahynul jeho pilot zkušební letec Vachrušev.
Boje se přesunují a válčiště rozšiřuje
V březnu 1938 vypukly rozhořčené boje v provincii Hubei. Do Siao-jangu byly odeslány stíhací letky č. 7 a 8, které právě ukončily přeškolení na I-15. Dne 24. března celkem 14 strojů I-15 pod vedením Wu Žu-lie, velitele 7. letky, s podvěšenými malými bombami 25 kg odstartovaly z Hui-de v v provincii Che-nan s úkolem bombardovat pozemní cíle v prostoru měst Lin-čen a Chan-čuan v provincii Šantung. Úkol splnili, ale po odbombardování je na zpáteční trase zachytili Japonci. Vypukl poněkud zmatený boj a podle údajů zaslaných z Tchajpeje hlášením o bojové činnosti Japonci přišli o šest strojů. Číňané naproti tomu ze 7. letky ztratili stroje č. 5864 (sestřelen), 5860 (shořel), 5866 (nouzově přistál na nesklizeném poli pšenice). Ze strojů 8. letky účastnivších se náletu byly při soubojích s Japonci zasaženy a sestřeleny I-15 velitele letky Li Huan-ču, jeho zástupce He Singa (stroj č. 5911) a pilota Mo Sü. Piloti He Sing a Mo Sü se pokusili zachránit na padáku, ale Japonci je zabili ještě ve vzduchu. Kromě toho piloti Chuang Min-sian a ještě jeden nečitelného jména (něco jako Pikep) museli nouzově přistát.
Ve stejném období byly stíhací letky č. 17 a 25 se stroji I-15 soustředěny v Si-anu (provincie Šen-si) Dne 8. března 1938 se spojená skupina obou letek na I-15 vydala na bombardovací nálet na pozemní cíle s bombami 25 kg do prostoru města Fen-lin-du. Po odhozu bomb se zanedlouho střetli s japonskými stíhacími letouny, které sestřelily stroje pilotů Sun Hua-čena a Lo Čun-tuna, piloti Li Ťün-huan a Lü I-či byli raněni a pilot Čou Sin-jang vyskočil z hořícího stroje padákem.
Pozemní bojová situace přestává Japoncům přát
V dubnu 1938 se odehrála rozsáhlá pozemní bitva u města Tai-er-čuan. Při ní čínská pravidelná armáda ve spolupráci s příslušníky řady Mao Ce-tungových partyzánských skupin čítajících asi 20 000 bojovníků, to vše pod velením generála Li Cung-žena, úplně odřízla od spojení s hlavními silami a obklíčila šedesátitisícové japonské uskupení pozemních vojsk. Po velkém úsilí a za silné podpory ze vzduchu se Japonci nakonec probili na sever ke svým a na bojišti zanechali přes 19 000 mrtvých a raněných. Proti japonským strojům se na jarním nebi dne 29. dubna postavili sovětští piloti stíhaček a své osobní účty si podle hlášení vylepšili řadou sestřelených bombardérů a stíhaček piloti Blagověščenskij, Gricenko, Gubenko, Dušin, Zacharov, Zingajev, Kravčenko, Puntus a další. Své úspěchy později objasnil Blagověščenskij za všechny kolegy s tím, že japonské stíhačky se při plánovaném setkání se svými bombardéry opozdily a dobrovolníci při jejich příletu využili panující velké oblačnosti, ve které se zuřícím Japoncům rychle ztratili.
Japonci toto střetnutí komentují tak, že proti jejich bombardovacímu svazu doprovázenému stíhačkami vystartovalo na Hankou 78 čínských stíhaček I-15 a I-16 a v průběhu půlhodinového vzájemného vzdušného souboje Japonci zničili nejméně 40 čínských stíhaček, přičemž sami ztratili pouze dva stroje A5M a dva bombardéry G3M2. Svůj údajný úspěch připsali nezkušenosti nepřátelských pilotů.
Jiné japonské prameny udávají, že boje se zúčastnilo 67 strojů sovětské produkce, v čemž bylo zahrnuto 19 strojů typu I-15bis a 6 strojů I-16. Podle této zprávy čínské letectvo v boji ztratilo 9 strojů. Dále se zde lze dočíst, že bez ohledu na tak silný úder zasazený čínským vzdušným silám u Hankou se jejich počet, jak sami Japonci brzy pochopili, zvýšil za měsíc na původní úroveň.
To by nemělo udivit nestranného komentátora, který zná z více pramenů skutečný průběh střetnutí. Kupříklad se dnes z archivů ví, že japonská 13. stíhací skupina byla po ztrátách na technice i pilotech následně přesunuta do prostoru Šanghaje na odpočinek, doplnění a zformování.
Japonská vláda nepřímo přiznala vysokou efektivitu bojové činnosti sovětských pilotů, když v dubnu 1938 prostřednictvím diplomatických kanálů požadovala od SSSR, aby své stíhací a bombardovací piloty-dobrovolníky ze Číny stáhl. Sověti to kategoricky odmítli a lidový komisař zahraničních věcí, v té době to byl Michail Litvinov, tehdy oficiálně prohlásil, že SSSR má právo poskytovat na požádání pomoc kterémukoliv cizímu státu, když doslova řekl: „..Námitky japonské vlády jsou tím nepochopitelnější, že podle oficiálního názoru japonské vlády se v Číně v současnosti žádná válka nevede a Japonsko s Čínou nebojuje, přičemž to, co se v Číně odehrává, klasifikuje Japonsko jako víceméně náhodný incident, který nemá nic společného s válečným stavem mezi dvěma nezávislými státy.
Tak se Japoncům vymstila jejich dosavadní politická hra na mezinárodním diplomatickém poli, kde jejich vlastní oficiální vládní tvrzení svými požadavky sami zpochybnili. Sovětští dobrovolníci v Číně zůstali a dál bojovali proti Japoncům.
Zahraniční dobrovolnická pomoc odjinud
Před příchodem sovětských pilotů působila v Číně určitou dobu skupina západních letců původem z Velké Británie, USA a dalších zemí jako vojenští poradci a současně také najatí piloti, ze kterých byla vytvořena 14. bombardovací letka se dvanácti piloty vedená Vincentem Schmidtem. Sověti se k její činnosti vyjadřovali pohrdlivě, měli je za primadony a okázale dávali najevo, že „oni do Číny za penězi nepřišli“. Tvrdili o nich, že se přímému střetnutí vyhýbají, tráví většinu svého úvazku na týlových letištích obchodováním a sběrem suvenýrů. Ani čínské armádní kruhy nebyly toho názoru, že si své nemalé mzdy tito letci zaslouží.
"A tak dne 1. března 1938 po odvážném a účinném náletu Polyninovy bombardovací skupiny na Tchajpei bylo rozhodnuto čínským velením letectva, že 14. bombardovací letka bude jako jednotka s okamžitou platností rozpuštěna a piloti propuštěni, protože do té doby se nezúčastnili ani jednoho jediného bojového nasazení."
Toto tvrzení se objevilo v několika pamětech sovětských letců. Bohužel se však nezakládá úplně na pravdě, bojová vystoupení se konala a jejich přehled lze dohledat.
Jiná otázka je účast stíhacích pilotů – dobrovolníků z Francie a USA, o které je toho známo daleko více. Sovětští řadoví piloti-veteráni byli od nich přísně drženi stranou a Francouzi ani Američané se nijak zvlášť s Rusy netoužili setkat.
Francouzská nepočetná letka byla pod množstevní převahou a tlakem Japonců od prvních dnů a rychle ztratila bojeschopnost, protože mj. nedostávala žádné doplnění ztrát pilotů.
Američané svůj poctivý díl práce ve mzdě odvedli, ale obvykle kvůli takřka neexistující výstražné a varovací síti i velmi špatnému spojení vzletěli proti Japoncům až v době, kdy ti se vraceli po splnění úkolu zpět na základny.
Jednou Blagověščenskij z titulu své velitelské funkce učinil pokus Američanům navrhnout, aby se spojili a zaútočili na japonskou základnu. Odpověď Američana byla jasná a stručná: kolik za to jste ochotni zaplatit? Pro sovětského důstojníka a stranického pracovníka věc zcela nepochopitelná: oni si chtějí nechat za pomoc Číňanům zaplatit od nás, když jsou to také dobrovolníci? Američané na některých čínských základnách přitom prodávali podle očitých svědectví své palivo i čínským a sovětským letcům, protože sami ho měli zabezpečen relativní dostatek a u Číňanů trpěly zásobovací sklady PHM dlouhodobě souchotinami. Jako platnou měnu přitom rádi přijímali i různé suvenýry a čínské starožitnosti.
Tento článek však se zabývá hlavně činností sovětských pilotů-dobrovolníků, ať už to s jejich dobrovolností v této válce bylo jakkoli.
Střety na zemi i ve vzduchu jsou na pořadu skoro denně
Na počátku března 1938 sovětští stíhači úspěšnými přepady s využitím momentu překvapení ve dvou vzdušných bojích v prostoru města Wu-chan úspěšně odrazili japonské pokusy napadnout bombami opevněná postavení před městem a několik dalších objektů včetně města samého. Sestřeleno bylo podle čínsko-sovětských údajů 11 bombardérů, 4 další těžce poškozeny a Sověti přitom přišli o dva stroje, jejichž piloti úspěšně seskočili padákem.
Na jaře roku 1938 se nad Wu-chanem rozpoutaly další rozhořčené boje o získání vzdušné nadvlády. Dne 29. dubna na narozeniny japonského císaře se japonské letectvo ve skupině 54 letadel vrhlo na město bez ohledu na tvrdý odpor sovětských pilotů, kterým se podařilo včas do boje zasáhnout.
Čínský vysoký vládní činitel Kuo Mo-žo, přímý účastník bojů, to později popsal ve svých anglicky psaných pamětech spíše lyricko-básnicky takto:

Vysoko na jasně modrém jarním nebi plula běloučká nadýchaná oblaka a mezi nimi se v různých výškách hustě objevovaly pestré květy výbuchů protiletadlových granátů. Dunění velkorážných děl, třeskot automatických děl menších ráží a rachot kulometů, řev leteckých motorů, rachot výbuchů bomb se slévaly do nepřetržitého nesnesitelně silného zvuku. Záblesky odrazů slunce od křídel a kabin letounů se v prostoru kmitaly velkou rychlostí nahoru a dolů, v prudkých zatáčkách se stroje vrhaly vlevo a vpravo. Angličani pro tento druh boje mají výraz „dogfight“ - souboj psů, ale podle mého to daleko víc připomíná souboj orlů bojujících o nadvládu. Ten, jenž vítězí, se rychle vznáší vzhůru a poražený se zřítí na zem, kde nalezne jistou smrt.

Výsledkem tohoto čtyřicetiminutového boje mělo být podle jinde neověřených a nejspíše poněkud přehnaných údajů čínsko-sovětských pramenů celkem 21 sestřelených japonských letadel, převážně bombardovacích, řada dalších poškozených a ze skupiny dobrovolníků bylo sestřeleno 5 strojů, přičemž tři piloti zahynuli. Japonci se nad Wu-chan a jeho okolí poté velmi neradi vraceli a snažili se vyhnout se jeho obráncům, jak to jen bylo možné.
Další podobné větší střetnutí proběhlo nad Wu-chanem až 31. května 1938. Japonci tehdy dopadli skoro stejně jako před měsícem. Domů se jim nevrátilo podle jejich vlastních zpráv celkem 10 letadel, čtyři další byly poškozeny natolik, že byly následně odepsány ze stavu jako neopravitelné. Ztráty na personálním stavu hlášení neobsahuje. Sovětští dobrovolníci měli dva mrtvé a čtyři zraněné piloty, dva zničené a osm vážně poškozených strojů.
Pokračování sovětské pomoci
O den později SSSR oznámil, že Číně poskytl další dolarový úvěr ve výši 100 milionů, aby dodávky z vojenské pomoci mohly pokračovat. V letech 1938 až 1939 dosáhl celkový barterový objem obchodu za úvěry mezi SSSR a Čínou hranice 250 milionů dolarů.
Slabá ekonomická základna Číny neumožnila vyrábět vlastní zbraně v potřebném množství a tak je Čína nakupovala tam, kde jí poskytli úvěr. Stalin na počátku slíbil tři úvěrové tranše v sumách od 50 do 150 milionů dolarů každá. Základem obchodů na úvěr mezi Čínou a SSSR pak byla obchodní dohoda, kde se vymezoval barterový chrakter obchodu a jeho přesné podmínky. Čína dodávala do SSSR průběžně řadu surovin a některé druhy zboží (čaj, hovězí kůže, jemné usně, olovo, antimon, zinek, wolfram, hedvábí, bavlna, tungový olej, suroviny pro výrobu léků a čistá měď). Úroky na barterové dohodě se SSSR činily 3% a zbytek dohod o poskytnutí úvěrů uzavřený mezi Čínou a západními bankami byl ohodnocen úvěrovou sazbou od 4 do 6,5 %. Navíc se ceny sovětských zbraní pohybovaly v hladině zhruba o 20% nižší než srovnatelné jiné na mezinárodním trhu zbraní.
Nyní víme, že v letech 1937 – 1938 činily čínské ztráty na živé síle v mrtvých a raněných přes 800 000 osob, což činilo poměr 5:1 ve prospěch Japonců. Naopak další rok konfliktu už toto číslo kleslo na 300 000 osob, což bylo stejně jako u Japonců.
Čínský vojenský historik Pyn Min uvádí v Dějinách národně-osvobozeneckých bojů v Číně – viz Prameny, že sovětští piloti dokázali v těchto bojích Japoncům doslova rozsekat na kusy takové elitní letecké jednotky, jakými byly letky s bojovými názvy „Samurajové vzduchu“, „Čtyři králové nebe“, „Kisarazu“ a „Sasebo“ (Sasebo kaigun kókútai). Podle oficiálních údajů ztratili Japonci do roku 1940 na zemi a ve vzduchu celkem 986 vojenských letadel. Můžeme konstatovat, že značnou část těchto ztrát mají na svém účtu právě sovětští „dobrovolníci“.
Pokud se začteme do další memoárové literatury, pak se nám opětovně nabízí paměti pozdějšího generálplukovníka letectva A. G. Rytova, který byl vojenským poradcem a současně zastával tehdy naprosto nepostradatelnou funkci komisaře celého kontingentu sovětských „dobrovolníků“. Nebudeme-li příliš brát v úvahu obvyklé omáčky politickovýchovného a propagačního charakteru, které v publikaci tohoto typu v době SSSR nesměly nikdy chybět, nalezneme občas i údaje, které je možné potvrdit či vyvrátit současnými prameny pocházejícími z bývalých sovětských archivů nebo od Japonců.
Rytov kupříkladu uvádí, že:
„...nemálo vítězství nad Japonci ve vzduchu získali sovětští piloti v průběhu wu-chanské obranné operace. Tato operace trvala od července do října 1938. Těsně před jejím započetím se do Číny dostala nová skupina doplňků personálního stavu bombardovacích letek SB v počtu 66 osob. Jejich osobním dílem v krátké době po nasazení do bojů bylo potopení přibližně čtyřiceti japonských říčních plavidel na Jang-ce. V dalším průběhu obranné operace se tato letka mohla pochlubit potopením japonských vojenských nebo rekvírovaných ozbrojených civilních plavidel o výtlaku asi 11 000 BRT, potopeno bylo dále 92 nákladních lodí celkové tonáže zhruba 18 000 BRT, poškozeno bylo dalších 16 plavidel nepřítele.
Tyto údaje nejsou rozporovány ani čínskou stranou, ani Japonci, kteří však uvádějí, že bombardéry se nejraději vrhaly na neozbrojená pomocná plavidla a čínské rybářské džunky, které byly ve vojenských přístavech jen náhodou. V tomto počínání ale nemohla ani jedna strana s čistým svědomím druhou obvinit – obě se při těchto náletech chovaly stejně.
Tarany, lovci sestřelených letců a sebevrazi
Pilot 25. stíhací letky Jang Či-en byl sestřelen ve vzdušném souboji 8. února nad Hankou. Ze svého Hawka III č. 2306 vyskočil, padák se mu otevřel (byl to už jeho druhý seskok v bojích), ale Japonci ho ještě před dopadem podle svědectví jiných pilotů a lidí na zemi doslova rozstříleli. Je třeba zdůraznit, že jak Sověti, tak Číňané uvádějí mnoho příkladů, jak se japonští piloti doslova honili za těmi svými protivníky, kterým se podařilo použít padák, a pokoušeli se je dorazit ještě ve vzduchu. Byla řada čínských pilotů, kteří na tuto sveřepou taktiku doplatili a setkali se s tím i sovětští piloti-dobrovolníci.
Jeden příklad za mnohé: jednoho dne v bojích nad Hankou v srpnu 1938 sestřelili Japonci dva sovětské stíhače a jeden bombardér SB. Pilot i navigátor SB zahynuli a radistovi se podařilo vyskočit. Padák se mu otevřel a radista další dění popsal takto:
„...Kdy se padák otevřel, na to si vůbec nevzpomínám... Po nějaké době jsem se probral a padal jsem pomalu k letišti. Opodál nade mnou letěl japonský stíhač a okamžitě začat ostře klesat směrem ke mně až do blízkosti mého vrchlíku. Při tom střílel z kulometů, ale nepodařilo se mu zasáhnout mě, jen do padáku nadělal řadu děr a trhlin. Poté se přiblížil těsně k vrchlíku padáku a asi se chtěl pokusit mě nabrat na podvozek a odtáhnout jako živou trofej. Protože jsem padákem absolvoval celou řadu seskoků, uměl jsem se aktivně bránit – provedl jsem včas celou řadu rychlých skluzů se ztrátou výšky a Japonec to po čtyřech marných pokusech vzdal. Obrátil se a odletěl a mne už nechal na pokoji.
V tomto boji zahynuli nadporučíci F. D. Gulyj, N. M. Těrěchov, Ch. Ch. Čurjakov a poručík A. G. Magljak.
Sovětské velení uveřejnilo jedinou zprávu o taranu jejich stroje pilotovaného A. Gubenkem až dne 31. května 1938 a další podobné případy uskutečnění úmyslného taranu sovětských dobrovolníků mi nejsou známy. Čínské prameny v angličtině sice uvádějí, že ve stejném boji, ve kterém zahynul podporučík Čen Huai-min ze 23. stíhací letky (viz níže), se taranem vrhl na japonského pilota také nadporučík J. Z. Šustěr, ale podle mínění ostatních pilotů skupiny podporovaného jeho kolegou pilotem N. G. Kozlovem se nestačil vymanévrovat z velmi utažené bojové zatáčky, ztratil vládu nad svým strojem a do Japonce vletěl bez přímého záměru jej srazit taranem.
Zato mladí čínští piloti se občas nerozpakovali tuto téměř sebevražednou taktiku použít snad stejně často jako jejich nepřátelé. Například dne 18. února, kdy v průběhu velkých vzdušných bojů nad Hankou pilot stíhačky I-15 ze stíhací 22. letky Wu Din-čen provedl taran a vyskočil na padáku. Nebo 29. dubna roku 1938 také nad Hankou padl podporučík Čen Huai-min ze 23. stíhací letky. Když se podle hlášení jeho kolegů dostal do sevření pěti rychle manévrujících japonských stíhaček, se svým strojem I-15 rozstříleným tak, že jeho trupem bylo vidět nebe a okolo něj vlály cáry plátna, vrhl na nejbližší A5M a při taranu zahynul.
Jak zrádné je každé subjektivní hodnocení průběhu téhož vzdušného boje, ukázalo uveřejnění vzpomínek lékaře jednotky S. Bělolipeckého, který o tom samém střetnutí ve své knize vzpomínek z Číny napsal:
„...v neveliké výšce spolu zápolily I-15 a Typ 96 (A5M), po krátkém kroužení v kruhu o stále se zmenšujícím průměru se jeden z Japonců bleskově zdvihl do převýšení, provedl souvrat a na I-15 pod sebou vypálil dlouhou dávku ze svých zbraní. Jeho cíl začal rychle klesat, ale najednou se Japonec znovu vzepjal do výše, provedl další obrat, při své cestě dolů narazil do I-15 a zaryl se do země.
Poté, co na zemi Číňané prohlédli vrak japonského letounu, ukázalo se, že pilot má za sebou šest sestřelů čínských stíhaček pečlivě uvedených v letovém deníku.
Jediný japonský úmyslný čistě provedený taran, který se mi v dokumentech podařilo najít, je čin poručíka Óhbajašiho N., který nad Nančanem letěl 22. dubna v čele skupiny dvanácti A5M1 patřících 13. stíhacímu oddílu letadlové lodě KAGA a po manévru na přiblížení ke skupině čínských stíhaček se po vystřílení většiny střeliva doslova vrhl na sovětského pilota I-16. Oba přitom zemřeli a na sovětské straně to byl G. J. Kašin, jediná oběť toho dne, který byl následně pohřben v Nančanu. Podle japonských novinových zpráv o této události, kterým rozhodně nelze přiznat přílišnou objektivitu, se podřízení Óhbajašiho „vrhli vzápětí na Číňany a nejméně tucet jich sestřelili“.
Jen těžko se dá předpokládat, že Japonci, kteří v té době provedli taran, byli něco na způsob pozdějších kamikaze. Ale podařilo se mi najít názor, který s tímto obecným míněním nesouhlasí. Jde o slova velmi zkušeného stíhače B. Smirnova, který se také zúčastnil bojů ve Španělsku a u Chalchyn-golu a který ve svých vzpomínkách doslova uvádí:
„...Nemohl bych své mínění potvrdit jakýmikoliv určitými dokumenty, ale pevně věřím, že na frontě se objevily v kabinách strojů osoby, které se chovaly v probíhajících bojích jako nepochybní sebevrazi. Nejednou jsem byl přímým účastníkem či svědkem chování Japonců ve vzdušném boji a stejně tak tomu bylo i u mých soudruhů. Stali jsme se velice brzy ostražitějšími a ty Japonce, kteří se chovali jako sebevrazi jdoucí na taran, jsme se snažili sestřelovat jako první. A povětšinou se nám to také dařilo.
Přezbrojování a zaškolování na sovětské stroje
Číňané nazývali stíhačku Hawk III „Novým Hawkem“ a k počátku února 1938 jich na jejich letištích z původního počtu po počátečních katastrofálních ztrátách už mnoho nezbývalo. Proto pak museli přecházet na sovětské typy I-15 a I-16 z dodávek vojenské pomoci a první jejich úspěšně přeškolení piloti na nich začali bojově létat právě v té době. Čínské letectvo dalo po velkých problémech do provozu i pomocí kanibalizace ještě celkem 28 strojů Hawk III, čímž úsilí o jejich bojové nasazení nutně muselo končit. Hawky III se shromažďovaly u několika letek a právě jejich původní piloti byli urychleně přeškolováni na sovětské stroje.
Vrátíme-li se na konec roku 1937, pak své původní stroje v té době musely sloučit 3. a. 4. letecká skupina, přičemž piloti 3. letecké skupiny si postupně osvojovali I-15 a průběžně se pak v dalších měsících přidávali ke své původní jednotce. 17. letka byla těsně před pádem Nankingu přeřazena do 5. letecké skupiny, kde předala své původní stroje a piloti byli přepraveni k výcviku a přeškolení na stroje I-15. 26. letka byla vyvedena z boje v lednu 1938 a odeslána do Lančou za stejným účelem – přeškolení, tentokrát na rychlé jednoplošníky I-16.
Na jaře 1938 už si velká většina čínských stíhacích pilotů osedlala nové sovětské stíhačky.
Ve městě Fen-čen opodál Wu-chanu se soustředila 4. letecká skupina se svými novoučkými I-16 ze zatím poslední produkční série, které v její výzbroji začaly početně převažovat.
Archivní prameny MO SSSR uvádějí, že od počátku a v průběhu čínsko-japonského konfliktu dodal SSSR čínské armádě 1 285 letadel, z čehož bylo 777 stíhaček, 408 bombardérů a stovka školních letounů. Stíhací letadla byla zastoupena hlavně typy I-15 a I-16. Od roku 1937 do 1941 byly hlavním typem stíhacího letounu v čínském letectvu „Išaky“ I-16. Ze 408 dodaných bombardovacích letadel bylo 30 dálkových bombardérů DB-3, 328 středních bombardérů SB a 50 těžkých bombardérů TB-3. Celkem bylo pro bombardovací letectvo dodáno 215 000 leteckých pum různé hmotnosti. Zásobování bylo podporováno dodáním 1 850 automobilů různých typů – šlo o autocisterny, sanitní vozy, plošinové nákladní vozy a přívěsy různého provedení, převážně nákladní plošinové.
Pokud se týče jiných dodávek, například dělostřelectva, celkem do Číny dorazilo více než 1 600 děl různé ráže a k nim dva miliony dělostřeleckých nábojů, což reprezentovalo 95% celkové bojové síly tohoto druhu zbraně. A u tanků znamenalo 82 dodaných kusů hlavně typu T-26 zrození úplně nové kvality tankomechanizované skupiny čínské armády. A last but not least – čínská pěchota dostala na 14 000 lehkých, těžkých a protiletadlových kulometů, 110 000 pušek a 150 milionů nábojů do těchto zbraní.
Nad Hankou je stále horko
V jednom z četných červnových náletů na Hankou se účastnily bombardéry G3M2, podle japonských údajů celkem jedna letka dvanácti strojů doprovázených 26 stíhačkami A5M z 12. a 13. stíhacího leteckého oddílu námořního letectva.
Čínští historikové k tomu uvádějí, že vstříc jim včas odstartovala takřka celá 4. stíhací letecká skupina. Stroje G3M2 byly v čínských předpisech označovány jako „těžké bombardéry“ a tak se stalo, že v oficiálním hlášení z velení letiště Hankou o událostech kolem tohoto boje bylo mj. sepsáno toto:
„...v průběhu 12 minut rozhořčeného boje bylo sestřeleno 12 japonských strojů, polovina z toho těžkých bombardérů a zbytek útočníků byl rozehnán. V jedné sestřelené stíhačce byly nalezeny tělesné pozůstatky velitele japonské stíhací skupiny poručíka Kaneko T. V boji bylo sestřeleno pět našich strojů I-16 a zahynuli velitel 4 stíhací skupiny Li Hui-dan, velitel 23. stíhací letky Lü Ťi-čui a piloti Ba Tin-čen, Ba I a Li Pen-siang.
Podle údajů japonského velení odeslaných z Tchajvanu byla nahlášena ztráta celkem 14 japonských strojů. Piloti japonských stíhaček také potvrdili, že kromě I-16 se boje účastnily také stroje I-15, které byly ve stavu 22. a 23. stíhací letky.
Piloti těchto jednotek podle jimi předaného bojového hlášení sestřelili po čtyřech japonských strojích. Přitom byli sestřeleni tři piloti ze 22. stíhací letky, velitel 23. stíhací letky Liu Ti-chan byl nucen se pro poškození svého stroje zachránit použitím padáku, jeho zástupce byl raněn a musel nouzově přistát. Pilot Wu Din-tien uskutečnil během boje taran a zachránil si život seskokem na padáku.
Pilot A. Z. Dušinin napsal ve vzpomínkách na boje u Hankou toto:
Asi v 10 hodin dopoledne jsme s celou jednotkou vzlétli na poplachové hlášení a dosáhli jsme letové hladiny 4 500 metrů pod kumulovitými oblaky. Velká šipka vytyčená na zemi nám ukazovala směr, odkud by se měli objevit Japonci. Po desetiminutovém letu v daném kursu jsme se rozvinuli do široké bojové sestavy a namířili zpět. Vbrzku jsme ve výšce 1 500 – 2 000 metrů, tedy pod námi, tři jasně viditelné devítky japonských bombardérů. Takřka současně s nimi se objevily japonské stíhačky, které však byly nad námi mezi kumuly. Ty okamžitě střemhlav zaútočily na naši roztaženou sestavu z čelních kursů a tím získaly bojovou iniciativu. Na mne zaútočili hned tři Japonci. Přivítal jsem je dlouhou sérií z kulometů, ale svítící střely prolétly trupem první stíhačky, aniž ji zapálily. Další dva stroje mě vzaly do presu, ale díky lepší manévrovatelnosti v zatáčkách u I-15bis se mi podařilo je rychle setřást. Poté jsem se snažil vyjít z boje strmým klesáním, ale to nebylo to nejlepší řešení problému. Dostal jsem dávku od dalšího Japonce a můj dvojplošník začal hořet. Z boje mě doslova vytáhl náš „Išak“ I-16. (Později se ukázalo, že to nejspíše byl sám velitel Blagověščenskij, podle jiných pramenů pilot estonského původu I. Puntus – pozn.aut.). Stroj jsem prudkým střemhlavým letem uhasil odtržením plamene. Stačil jsem po vybrání ještě dohnat jednoho Japonce a ze vzdálenosti pouhých 25 metrů jsem po něm vypálil. Ale dávka rychle skončila, protože mi došlo střelivo. Přesto ostřelovaný A5M udělal „svíčku“ a zmizel mi z dohledu. Za několik dnů v tom prostoru našli japonskou sestřelenou stíhačku a podle mého mínění to byla ta samá, po které jsem vystřelil zbytek svých nábojů.“
V bojích toho dne padl velitel letky I-15 N. A. Smirnov, jehož stroj měl zvláštní označení a Japonci údajně speciálně po něm šli už delší dobu. Spolu s ním padl ještě jeden sovětský pilot. Po smrti Smirnova se stal jeho nástupcem A. S. Zingajev, ale „šéfem“ celé letecké skupiny zůstal A. S. Blagověščenskij.
Na margo tohoto boje se vyjádřil ve svých pamětech i známý pilot K. Kokkinaki, který sice přijel do Číny o něco později, ale už prý věděl z čínských a japonských zpráv, kdo ze známých tehdejších japonských es se stal obětí právě tohoto střetnutí. Uvádí v nich, že to byli Ešihiró Kavaniši, Širai Sadao, Kurimoto Tošiki a Minamiro Segeaki. V jiných rusky psaných pramenech jsem udávaná jména nenašel.
Boje pokračují
Po pádu Nankingu se základnami pro činnost dobrovolnických pilotů stala letiště Hankou a Nančang (nyní v anglickém přepisu Chongquing). Poradci u čínského letectva se v té době stali tehdejší vynikající letci P. N. Anisimov, P. F. Žigarev, A. G. Rytov, P. V. Ryčagov, již zmiňovaní G. I. Tchor a F. P. Polynin, T. T. Chrjukin a další. Jejich bojové zkušenosti z bojů nad Madridem a Guadalajarou jim brzy přišly velice vhod.
Pars pro toto: stíhací pilot s hodností „brigádní velitel“ (kombrig) P. V. Ryčagov sestřelil nad Španělskem prokazatelně 22 nepřátelských letadel a řadu jich poškodil. Když byl poslán do Číny, už se za tyto a další své činy mohl pyšnit nedávnou propůjčenou Zlatou hvězdou a titulem Hrdina SSSR.
Po velmi krátkém období rekognoskace válčiště, seznámení s místními zvláštnostmi a vybudování základní infrastruktury potřebné pro vedení účinné bojové činnosti se dobrovolníci zapojovali ve stále větší míře do bojů.
Válečné ostruhy si v Číně získala celá řada budoucích sovětských leteckých es a velitelů. Jména mnohých z nich se stala známými i jako zkušební piloti. Můžeme jmenovat například lidi jako Blagověščenského, Gubenka (7 sestřelů a taran), Zacharova, Kokkinakkiho, Kravčenka, Kulišenka, Supruna a další. Kulišenko má památník v S´-čchuanu ve městě Vani-šan. Velitel dálkových bombardérů DB-3 se svou jednotkou měl po třech náletech na japonská letiště oficiálně uznáno 136 zničených letadel – potvrzeno leteckými snímky. Dne 14. srpna po přímém zásahu PL granátem sedal se svým strojem nouzově na hladinu Jang-ce a utonul.
Suprun se zase specializoval na pokusy o noční stíhání s letounem, který byl vybaven výhradně na denní lety, přitom v době a na válčišti, kde pouhý vzlet za tmy představoval obrovské riziko, nemluvě o nalezení nepřítele a úspěšném boji; návrat na mateřské letiště a noční přistání byly samy o sobě dobrodružstvím hraničícím s bláznivým kouskem.
Podle archivních sovětských pramenů odtajněných v letech 1986 – 1997 stály SSSR vzdušné boje v Číně až do ukončení dobrovolnické pomoci životy 205 pilotů (některé zahraniční prameny hovoří o 201 – 236 pilotech). Jejich jména již dnes téměř nikomu nic neřeknou, ale místní lidé jim stavěli pomníčky. Na území dnešní Číny se jich nalézá celkem na sedmdesát. Čtrnácti sovětským pilotům-dobrovolníkům se dostalo titulu Hrdina Sovětského svazu.
Jeden z tehdejších čínských komunistických generálů Feng Žui-sang, poválečný maršál letectva ozbrojených sil ČLR, se v období těsně po ukončení sovětské pomoci veřejně rozhořčoval, že z Ameriky posílali Japoncům letecký benzin a bomby, zatímco Číně prodávali jen léky a obvazy. Pravdou je, že v čínsko-japonském konfliktu ve třicátých letech se zbraně z carského Ruska a SSSR znovu setkaly s těmi z Japonska a některých západních zemí.
Letní boje nad Nančanem
Jedna událost z bojů nad Nančanem se obzvláště Japoncům vryla hluboko do paměti. Nejurputnější potyčky probíhaly na přelomu července a srpna 1938 a jeden z nejlepších japonských pilotů, pplk. Nangó M., padl dne 18. července přímo nad Nančanem. Podle vlastního svědectví japonských pilotů se v čele šesti A5M1 z čerstvě zformovaného 15. stíhacího oddílu námořního letectva střetl s jedenácti čínskými stíhači na strojích Gloster Gladiator (sic!). Podplukovník Nangó podle hlášení jeho podřízených nejprve poškodil, pak při opakovaném útoku dorazil jednoho Číňana a při následující zatáčce se do něj doslova zabodl hořící čínský letoun. Vzápětí nato oba stroje spadly do jezera. Číňané ani Sověti podrobnosti boje oficiálně nikdy nezveřejnili, ale anglický pramen uvádí, že pilotem, který srazil známé japonské eso, byl podle všeho sovětský dobrovolník V. Ladonov, který se navíc údajně zachránil z hořícího stroje seskokem na padáku.
Tisíce dobrovolníků a specialistů
V polovině února roku 1939 v Číně podle neúplných archivních údajů tehdejšího MO SSSR pracovalo celkem 3 665 sovětských vojenských specialistů. S jejich pomocí se dařilo dlouhodobě – po několik měsíců ubránit řadu velkých aglomerací. Pro ilustraci dodejme, že Nanking padl za pět dnů, Huangčou za jediný den a obrovské lidnaté průmyslové město Šanghaj s rozsáhlým okolím za necelé tři měsíce.
Mezi sovětskými vojenskými poradci byli také generálové pozemních vojsk, později velmi známí díky svým skvělým vojevůdcovským výkonům ve Velké vlastenecké válce – například P. S. Rybalko, V. I. Čujkov, A. I. Čerepanov, P. F. Batickij a mnozí další. Velmi pěkně z pozice přímého účastníka - stíhacího pilota popisuje čínský konflikt i japonské eso Saburó Sakai ve své knize "Samurai" - česky NV 1994 "Zera nad Pacifikem" Jako jeden z překvapivých náletů SB 2 uvádí ten z 9. října 1939 na jejich základnu.
Kuomintangské vládní kruhy se rozhodly na konci roku 1939 a po přechodu do dalšího roku 1940 zakázat, aby Sověti zásobovali vojenským materiálem komunistické ozbrojené síly – konkrétně 8. armádu a Novou 4. armádu a nařídily, že SSSR musí stáhnout z fronty všechny dobrovolníky. Kuomintang sám těmto čínským svazkům rovněž odmítl dodávat cokoliv, co by jim v boji pomohlo.
Sovětská vláda tohoto pokynu zdánlivě uposlechla, stáhla své vojenské poradce, spolu s nimi byli postupně odvoláváni z fronty i sovětští „letci - dobrovolníci“, ale skrytě a potajmu nadále komunistické povstalce podporovala. Kuomintang pak šel se SSSR do několika politických konfliktů s odůvodněním, že SSSR odmítl zásobovat výhradně vládní jednotky Kuomintangu. Poslední bojové vystoupení dobrovolníků na frontě proti Japoncům proběhlo dne 27. prosince roku 1939.
Sovětské dodávky se však různou měrou dál bez velkého halasu dostávaly k těm, kteří je nutně potřebovali. O pravidelném přísunu materiálu, zbraní, munice nebo léků a dalších věcí se ale mluvit nedalo. Celý konflikt ohledně skrytých dodávek zbraní a dalšího materiálu Maovým komunistickým povstalcům se vlekl prakticky až do roku 1941, kdy SSSR s konečnou platností ukončil veškeré dodávky do Číny, stáhl všechny své zbývající státní příslušníky a celá věc tím skončila. Zato se i nadále udržoval velmi napjatý stav vzájemných drobných konfliktů na mandžusko-sovětské hranici. Jejich definitivní vyřešení muselo počkat na rok 1945 po ukončení války v Evropě.
Čínský válečný konflikt s japonskými okupanty ukázal jasně těm, kdo to chtěli vidět, že i asijské mocnosti, považované na Západě za vojensky i technicky zaostalé a podřadné, dokáží vybudovat moderní mechanizované síly s účinným letectvem a silným válečným loďstvem. Japonci také v Číně získali řadu bojových zkušeností, které pak mohli s úspěchem uplatnit v rozsáhlých prostorách Pacifiku a zemí jihovýchodní Asie.
Čínské přísloví říká: „Nezapomínej na to, co bylo, minulost je učitelem budoucnosti!

Poznámka: autor článku se omlouvá za případné nepřesnosti v čínských jménech a místních názvech, neboť existuje několik druhů fonetických přepisů mandarinské čínštiny v různých světových jazycích. Mimoto za osmdesát let od průběhu popisovaného konfliktu se mnoho čínských lokací buď úplně přejmenovalo anebo už v době popisovaných událostí měly tyto geografické entity současně dvě odlišná jména.

Prameny a literatura:
1. Děmin, A.: Ot 1937 - Ugolok něba, Moskva 2004
2. Meždunarodnaja pomošč SSSR Kitae, Sborník, Archiv MO RF, Moskva 1995
3. Vojennaja pomošč SSSR v osvoboditělnoj borbe kitajskogo naroda, Sborník prací AN SSSR, Moskva 1975
4. Pračik, I. A.: Frontovoje něbo, Vojenizdat Moskva, 1984
5. Polynin, F.P.: Bojevyje maršruty, Vojenizdat Moskva, 1972
6. Rytov, A.G.: Rycari pjatogo okeana, Vojenizdat Moskva, 1968
7. VEJŘÍK, L.: Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog) Cheb: Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.
8. Erickson, John (2001):The Soviet High Command: A Military-Political History, 1918–1941 (3rd ed.). London: Routledge. ISBN 0-7146-5178-8
9. Kolektiv Institutu vojennoj istorii MO SSSR: Vojennyj encyklopedičeskij slovar, Vojenizdat Moskva, 1983
10. Kudymov, D.A.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 1.tom
11. Kokkinakki, K.K.: Vospominanija, článek v časopise Ogoňok, 1966
12. Sljusarjev, S.V.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 2.tom
13. Kaljagin, A.J.: Bitva za Wu-chan, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva 1977 3.tom
14. JOWETT, P.: Japonská armáda 1931-1945. Brno: Computer Press, 2007.ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Ospreye.
15. PAINE, S. C. M.: The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6.
16. Pyn Min a kol.: Istorija narodno-osvoboditělnogo dviženija v Kitae, Sborník, vyd. AN SSSR, Moskva 1981, překlad z čínského originálu
17. http://www.combinedfleet.com - RISING STORM - THE IMPERIAL JAPANESE NAVY AND CHINA 1931-1941 [online]
18. Senshi, Sosho: Rikugun Gunsenbi (Příprava pozemní armády na válku), sborník statí, Kure 1994, s dřívějším laskavým přispěním pana B. Tesárka
19. http://remorika.com/ijn-nihon-kaigun/ [online]
20. Sakai, Saburó: Zera nad Pacifikem, Naše vojsko 1994, ISBN 80-206-0450-2

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 14:42
od jarl
Krojci, nechceš to raději dát jako samostatný článek? Tady si to asi moc čtenářů nenajde. Pokud budeš mít zájem, mohu tvé příspěvky oddělit do nového vlákna.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 15:11
od Mirek58
Já jsem také pro samostatný článek, práce si zaslouží čtenáře.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 15:39
od Zemakt
Zde by byla pěkná titulka.

Obrázek

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 17:42
od Franz Trubka
Na prvni stranku,samozrejme :up:

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 1/3/2019, 11:03
od jarl
Téma jsem osamostatnil a dal na hlavní stránku, ale ještě bych autorovi doporučil přidat nějaké obrázky. Pokud je neumí vložit přes zdejší úložiště, může zvolit jiný způsob a já to později opravím.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 1/3/2019, 11:07
od Alfik
K těm "přístrojům na noční vidění" na wiki:
Pravděpodobně měl autor na mysli tzv. "noční" dalekohledy, které Jap. v letectvu a námořnictvu masově používali, zatímco ostatní je za WWII teprve (na zákl. zkušeností) zaváděli - za WWI se noční bitvy až tak nevedly, a ani těch patrol na ponorkách (a proti nim) nebylo tolik.
Od běžných (denních když už to musí být :) ) se liší tím, že mají větší světelnost (zjednodušeně průměr čočky, resp. clony za čočkou), a nižší zvětšení. Zatímco běžné dalekohledy, vč. binokulárů, mívají typicky 8x 80mm, tak ty pro noční použití mívají 4-6x a průměr 100 a více mm. Jap. námořnictvo použ. převážně 4x 120mm. Nevím, zda letectvo (Jap. letectvo v Číně nebylo námořnictva ale pozemních sil), ale používané dalekohledy mohly být tytéž.
Určitě pokračuj :) a na první stránku rozhodně! :D

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 1/3/2019, 14:03
od Skeptik
the Japanese aircraft were faster and equipped with such novelties as night vision devices and radios, easily out maneuvering and overpowering any opposition…

Nevím, zda tímto byly myšleny tzv. "noční" dalekohledy spíš ne, když se píše, že tím byly vybaveny "japonské letouny".
Čert ví, co tím autor myslel.
Při testech A5M2 v sovětském NII bylo oceňováno, a k okopírování doporučeno, "ultrafialové podsvětlení palubní desky" … takže, že by toto bylo oním "přístrojem pro noční vidění"? :wink:

Stejně tak by se dalo asi polemizovat o "were faster" a "easily out maneuvering and overpowering any opposition" což možná platí o čínských stíhačkách Hawk II a III, P-26 či I-15, určitě ale ne o I-16 a I-153.
Opět při testech v NII bylo konstatováno, že I-96 (sovětské označení pro A5M type 96) je sice lehce ovladatelný, stabilní a obratný, ale v rychlosti za I-16 i I-153 zaostává. Celkově byl hodnocen jako mírně horší než armádní I-97 (sovětské označení pro Ki-27 type 97).
Zde je zajímavé, že se Sověti zpočátku domnívali, že I-96 je rovněž produktem firmy Nakadžima a I-97 je jeho dalším vývojem :)

Ano, je pravdou, že v NII měli trochu problémy s motorem pro A5M2, ten testovací Kotobuki 2-Kai-3 byl složen ze tří různých motorů. Nicméně na brzdě jim dával 610 hp což +/- odpovídá publikovaným údajům - udává se 610 - 640 hp (při testech Ki-27 její motor Kotobuki dával u země nominál 520 hp a maximál 650 hp, ve výšce 3.200 m pak nominál 580 hp … tedy +/- stejně).
Kotobuki byla licenční kopie resp. další vývoj Bristol Jupiteru, který dával maximál ve výšce 550 hp … takže i to +/- odpovídá.

Zajímavější je, že mu s tímto motorem naměřili 316 km/h u země a 370 km/h ve výšce (tedy o 20 - 30 km/h méně než udávají Japonci).
Japonské údaje mluví o max. rychlosti 400 km/h, a některé i více, ale protože odlehčený a motorem o 710 ks vybavený A5M4 má udávánu max. rychlost 435 km/h tak těch 370 - 400 km/h bude asi blízko pravdě.

I-16 typ 5 dával za stejných podmínek 390 / 445 km/h; I-16 typ 10 pak 398 / 448 km/h a I-153 zas 366 / 426 km/h (první hodnota je u země, druhá v nominální výšce - samozřejmě jako u všech letadel té doby skutečné hodnoty oscilovaly kolem těchto hodnot … každé letadlo bylo trochu jiné)

Faktem je, že sovětští piloti přiznávají, že ti japonští byli velmi tvrdým protivníkem, bez ohledu na to, že sedlali letadla s trochu nižšími výkony. Nahrazovali to ale kvalitou výcviku.

A ještě poslední perlička mne napadla … tak trochu potvrzení z "druhé strany".
Saburō Sakai ve svých pamětech ("Zera nad Pacifikem") uvádí příhodu, kdy se jako mladý námořní pilot v roce 1938 "vrhl" na osamělý I-16 … a přežil. Sám tam popisuje, že mu jeho kolegové následně … "vysvětlili" … že je cvok a má neuvěřitelné štěstí, protože s I-16 se takto nebojuje.
(četl jsem to někdy v 80-tých letech v L&K tak mě nekamenujte, není-li to úplně přesná citace :) )

A když už rozebírám japonské stíhače té doby, ve stejném reportu ze zkoušek I-96 (A5M2) a I-97 (Ki-27) se jako jedna z hlavních nevýhod uvádí jejich výzbroj. Dva 7,7 mm kulomety Typ 89 resp. Typ 97, fakticky kopie prvoválečného Vickersu, výkonově horší než tehdy již vyřazovaný sovětský PV-1 o novém ŠKASu ani nemluvě. U A5M2 bylo ale konstatováno, že tato nevýhoda zbraně je částečně kompenzována velkou stabilitou letadla při palbě.

Celkově je Ki-27 NII hodnocena jako lepší a výkonnější než A5M2, ale na úkor pevnosti a ochrany pilota i nádrží. Zhruba na úrovni I-16 typ 10.
A5M2 je pevnější, ale méně obratná než Ki-27 (byť obratnější než I-16 díky jeho vyššímu plošnému zatížení) a pomalejší … cca na úrovni, resp. lehce pod úrovní, I-16 typ 5.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 10:48
od Krojc
Alfik píše:K těm "přístrojům na noční vidění" na wiki:
Pravděpodobně měl autor na mysli tzv. "noční" dalekohledy, které Jap. v letectvu a námořnictvu masově používali, zatímco ostatní je za WWII teprve (na zákl. zkušeností) zaváděli - za WWI se noční bitvy až tak nevedly, a ani těch patrol na ponorkách (a proti nim) nebylo tolik.
Od běžných (denních když už to musí být :) ) se liší tím, že mají větší světelnost (zjednodušeně průměr čočky, resp. clony za čočkou), a nižší zvětšení. Zatímco běžné dalekohledy, vč. binokulárů, mívají typicky 8x 80mm, tak ty pro noční použití mívají 4-6x a průměr 100 a více mm. Jap. námořnictvo použ. převážně 4x 120mm. Nevím, zda letectvo (Jap. letectvo v Číně nebylo námořnictva ale pozemních sil), ale používané dalekohledy mohly být tytéž.
Určitě pokračuj :) a na první stránku rozhodně! :D

Ty dalekohledy u námořnictva fungovaly stejně jako jiná optika speciálně pro boj v noci, tím se Japové ukázali několikrát - Tassafaronga atp. Ale stíhači jistě neprohlíželi noční nebe dalekohledem, ať by byl sebelepší. A další věc: píšeš (Jap. letectvo v Číně nebylo námořnictva ale pozemních sil).
Pročti si text a uvidíš, kolikrát se v něm objeví skutečnost, že na bojích se podílely stíhačky z letadlové lodě KAGA, která byla nedaleko bojišť.

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 11:06
od Krojc
Skeptik píše:
the Japanese aircraft were faster and equipped with such novelties as night vision devices and radios, easily out maneuvering and overpowering any opposition…

Nevím, zda tímto byly myšleny tzv. "noční" dalekohledy spíš ne, když se píše, že tím byly vybaveny "japonské letouny".
Čert ví, co tím autor myslel.
Při testech A5M2 v sovětském NII bylo oceňováno, a k okopírování doporučeno, "ultrafialové podsvětlení palubní desky" … takže, že by toto bylo oním "přístrojem pro noční vidění"? :wink:

Stejně tak by se dalo asi polemizovat o "were faster" a "easily out maneuvering and overpowering any opposition" což možná platí o čínských stíhačkách Hawk II a III, P-26 či I-15, určitě ale ne o I-16 a I-153.
Opět při testech v NII bylo konstatováno, že I-96 (sovětské označení pro A5M type 96) je sice lehce ovladatelný, stabilní a obratný, ale v rychlosti za I-16 i I-153 zaostává. Celkově byl hodnocen jako mírně horší než armádní I-97 (sovětské označení pro Ki-27 type 97).
Zde je zajímavé, že se Sověti zpočátku domnívali, že I-96 je rovněž produktem firmy Nakadžima a I-97 je jeho dalším vývojem :)

Ano, je pravdou, že v NII měli trochu problémy s motorem pro A5M2, ten testovací Kotobuki 2-Kai-3 byl složen ze tří různých motorů. Nicméně na brzdě jim dával 610 hp což +/- odpovídá publikovaným údajům - udává se 610 - 640 hp (při testech Ki-27 její motor Kotobuki dával u země nominál 520 hp a maximál 650 hp, ve výšce 3.200 m pak nominál 580 hp … tedy +/- stejně).
Kotobuki byla licenční kopie resp. další vývoj Bristol Jupiteru, který dával maximál ve výšce 550 hp … takže i to +/- odpovídá.

Zajímavější je, že mu s tímto motorem naměřili 316 km/h u země a 370 km/h ve výšce (tedy o 20 - 30 km/h méně než udávají Japonci).
Japonské údaje mluví o max. rychlosti 400 km/h, a některé i více, ale protože odlehčený a motorem o 710 ks vybavený A5M4 má udávánu max. rychlost 435 km/h tak těch 370 - 400 km/h bude asi blízko pravdě.

I-16 typ 5 dával za stejných podmínek 390 / 445 km/h; I-16 typ 10 pak 398 / 448 km/h a I-153 zas 366 / 426 km/h (první hodnota je u země, druhá v nominální výšce - samozřejmě jako u všech letadel té doby skutečné hodnoty oscilovaly kolem těchto hodnot … každé letadlo bylo trochu jiné)

Faktem je, že sovětští piloti přiznávají, že ti japonští byli velmi tvrdým protivníkem, bez ohledu na to, že sedlali letadla s trochu nižšími výkony. Nahrazovali to ale kvalitou výcviku.

A ještě poslední perlička mne napadla … tak trochu potvrzení z "druhé strany".
Saburō Sakai ve svých pamětech ("Zera nad Pacifikem") uvádí příhodu, kdy se jako mladý námořní pilot v roce 1938 "vrhl" na osamělý I-16 … a přežil. Sám tam popisuje, že mu jeho kolegové následně … "vysvětlili" … že je cvok a má neuvěřitelné štěstí, protože s I-16 se takto nebojuje.
(četl jsem to někdy v 80-tých letech v L&K tak mě nekamenujte, není-li to úplně přesná citace :) )

A když už rozebírám japonské stíhače té doby, ve stejném reportu ze zkoušek I-96 (A5M2) a I-97 (Ki-27) se jako jedna z hlavních nevýhod uvádí jejich výzbroj. Dva 7,7 mm kulomety Typ 89 resp. Typ 97, fakticky kopie prvoválečného Vickersu, výkonově horší než tehdy již vyřazovaný sovětský PV-1 o novém ŠKASu ani nemluvě. U A5M2 bylo ale konstatováno, že tato nevýhoda zbraně je částečně kompenzována velkou stabilitou letadla při palbě.

Celkově je Ki-27 NII hodnocena jako lepší a výkonnější než A5M2, ale na úkor pevnosti a ochrany pilota i nádrží. Zhruba na úrovni I-16 typ 10.
A5M2 je pevnější, ale méně obratná než Ki-27 (byť obratnější než I-16 díky jeho vyššímu plošnému zatížení) a pomalejší … cca na úrovni, resp. lehce pod úrovní, I-16 typ 5.


Je to pravda, Saburó Sakai podrobně píše o svém souboji s I-16 a prožitém náletu z 9. října 1939 na letišti v Kiu-kiangu, odkud se jeho jednotka právě měla přesunout do Chang-čou, uvádí mimo jiné na str. 35 - 38 českého vydání Naše vojsko 1994, že po náletu SB 2
"...byla většina ze 200 námořních a armádních bombardérů a stíhaček, parkujících křídlo na křídle na stojánkách podél rozjezdové dráhy, v plamenech."

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 11:15
od Krojc
jarl píše:Téma jsem osamostatnil a dal na hlavní stránku, ale ještě bych autorovi doporučil přidat nějaké obrázky. Pokud je neumí vložit přes zdejší úložiště, může zvolit jiný způsob a já to později opravím.

Děkuji moc. Bohužel nevím, jak bych měl ilustrace vložit, takže prosím o radu (pokud možno jako přílohu k e-mailu, který bych někomu šikovnějšímu než jsem já, zaslal).

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 11:23
od jarl
Návod na vkládání obrázků přes zdejší úložiště máme zde: viewtopic.php?f=1&t=5875

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 11:58
od Alfik
To s těmi dalekohledy je jen má domněnka, protože jak víme, tak dalekohledy stíhači všech zemí běžně měli a používali - právě např. k průzkumu (samozřejmě vůči zemi, proti letadlům by jim moc platrné nebyly).
Pokud tedy stíhači měli dalekohledy, a souč. Jap. disponovali dalekohledy v vyšší světelností (tzv. noční), a současně nevíme vůbec nic o jakémkoli "přístroji pro noční vidění" v dnešním slova smyslu, tedy na principu fotonásobiče -či/a- frekvenčního převaděče (infrahledu) jeví se celkem logickým předpoklad, že jde o mýlku a že zmíněným přístrojem se myslí ten dalekohled.
Ale samozřejmě - mohu se mýlit a Japonci ve třicátých letech disponovali technikou kterou horko těžko zavádíme v NATO doteď :D

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 2/3/2019, 15:55
od Farky
Krojc píše:
Zahraniční dobrovolnická pomoc odjinud
Před příchodem sovětských pilotů působila v Číně určitou dobu skupina západních letců původem z Velké Británie, USA a dalších zemí jako vojenští poradci a současně také najatí piloti, ze kterých byla vytvořena 14. bombardovací letka se dvanácti piloty vedená Vincentem Schmidtem. Sověti se k její činnosti vyjadřovali pohrdlivě, měli je za primadony a okázale dávali najevo, že „oni do Číny za penězi nepřišli“. Tvrdili o nich, že se přímému střetnutí vyhýbají, tráví většinu svého úvazku na týlových letištích obchodováním a sběrem suvenýrů. Ani čínské armádní kruhy nebyly toho názoru, že si své nemalé mzdy tito letci vůbec zaslouží.
A tak dne 1. března 1938 po odvážném a účinném náletu Polyninovy bombardovací skupiny na Tchajpei bylo rozhodnuto čínským velením letectva, že 14. bombardovací letka bude jako jednotka s okamžitou platností rozpuštěna a piloti propuštěni, protože do té doby se nezúčastnili ani jednoho jediného bojového nasazení. ...


14th Volunteer Bomb Squadron čínského letectva prokazatelně bojové akce podnikala, z toho i plyne že nebyla rozpuštěna protože se vyhýbala boji. Mimochodem část pilotů po zániku této jednotky zůstala v čínských službách.

Krojc píše: ... A5M z 12. a 13. stíhacího leteckého oddílu z letadlové lodě KAGA ...


Je to v článku několikrát. 12. a 13. Kokutai neměly nic společného s letadlovou lodí Kaga, byly to samostatné jednotky japonského námořnictva operující z pozemních základen.

Krojc píše:Japonci tuto událost popisují následovně:
„V boji nad Hankou 18. února zaútočily na naše letouny stíhačky I-15 a I-16. Sestřeleny byly dva letouny I-16 a 14 letounů I-15, přičemž se naše ztráty omezily na čtyři stíhačky Typ 96. Mezi nimi je stroj poručíka Kaneko, který na funkci zástupce velitele 2. stíhací skupiny nahradil pilota Ushidu. Před týdnem byl nad Nančanem sestřelen jiný zástupce velitele poručík Takami spolu s ještě jedním letcem. Za celý tento den se naše vzdušné síly v podobě 18 stíhaček Typ 96 ze sestavy 12. a 13. leteckého oddílu letadlové lodě KAGA střetly přibližně s 50 nepřátelskými stroji I-15 a I-16. Naši stíhači dosáhli velkého vítězství - sestřelili celkem 27 strojů. V tomto svém prvním vzdušném boji se vyznamenal poddůstojník T. Iwamoto, který se tak stal nejlepším stíhacím pilotem císařského námořnictva. Sám sestřelil v jediném letu pět nepřátelských letadel. Naše bombardéry v počtu 35 strojů (G3M2 – pozn.aut.) doprovázelo celkem 18 stíhaček Typ 96 a ty sestřelily jeden stroj nepřítele. Další čtyři jeho stíhačky byly vážně poškozeny.“
Je samozřejmé, že nejen v době tohoto válečného konfliktu pracovaly propagandistické aparáty obou stran naplno a tak se hlášení o bojových úspěších a ztrátách nepřítele jen obtížně porovnávají anebo často neexistuje vůbec žádná možnost je korigovat údaji z nezávislých zdrojů. Ani čínské, ani sovětské nebo jiné zdroje se však o žádném takovém boji, kterého by se v daném období zúčastnilo nad Hankou tolik bombardérů a stíhaček obou válčících stran, vůbec nezmiňují.


Zdroje se o tom boji 18. února 1938 zmiňují a jdou celkem do podrobností. Doporučuji si minimálně projít tyto stránky - http://surfcity.kund.dalnet.se/sino-japanese.htm , na nějakou literaturu asi není třeba v tuto chvíli odkazovat, Håkan Gustavsson to tam má zpracováno hodně do hloubky.

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 8/3/2019, 12:06
od Krojc
Farky píše:
Krojc píše:
Zahraniční dobrovolnická pomoc odjinud
Před příchodem sovětských pilotů působila v Číně určitou dobu skupina západních letců původem z Velké Británie, USA a dalších zemí jako vojenští poradci a současně také najatí piloti, ze kterých byla vytvořena 14. bombardovací letka se dvanácti piloty vedená Vincentem Schmidtem. Sověti se k její činnosti vyjadřovali pohrdlivě, měli je za primadony a okázale dávali najevo, že „oni do Číny za penězi nepřišli“. Tvrdili o nich, že se přímému střetnutí vyhýbají, tráví většinu svého úvazku na týlových letištích obchodováním a sběrem suvenýrů. Ani čínské armádní kruhy nebyly toho názoru, že si své nemalé mzdy tito letci vůbec zaslouží.
A tak dne 1. března 1938 po odvážném a účinném náletu Polyninovy bombardovací skupiny na Tchajpei bylo rozhodnuto čínským velením letectva, že 14. bombardovací letka bude jako jednotka s okamžitou platností rozpuštěna a piloti propuštěni, protože do té doby se nezúčastnili ani jednoho jediného bojového nasazení. ...


14th Volunteer Bomb Squadron čínského letectva prokazatelně bojové akce podnikala, z toho i plyne že nebyla rozpuštěna protože se vyhýbala boji. Mimochodem část pilotů po zániku této jednotky zůstala v čínských službách.

Krojc píše: ... A5M z 12. a 13. stíhacího leteckého oddílu z letadlové lodě KAGA ...


Je to v článku několikrát. 12. a 13. Kokutai neměly nic společného s letadlovou lodí Kaga, byly to samostatné jednotky japonského námořnictva operující z pozemních základen.

Krojc píše:Japonci tuto událost popisují následovně:
„V boji nad Hankou 18. února zaútočily na naše letouny stíhačky I-15 a I-16. Sestřeleny byly dva letouny I-16 a 14 letounů I-15, přičemž se naše ztráty omezily na čtyři stíhačky Typ 96. Mezi nimi je stroj poručíka Kaneko, který na funkci zástupce velitele 2. stíhací skupiny nahradil pilota Ushidu. Před týdnem byl nad Nančanem sestřelen jiný zástupce velitele poručík Takami spolu s ještě jedním letcem. Za celý tento den se naše vzdušné síly v podobě 18 stíhaček Typ 96 ze sestavy 12. a 13. leteckého oddílu letadlové lodě KAGA střetly přibližně s 50 nepřátelskými stroji I-15 a I-16. Naši stíhači dosáhli velkého vítězství - sestřelili celkem 27 strojů. V tomto svém prvním vzdušném boji se vyznamenal poddůstojník T. Iwamoto, který se tak stal nejlepším stíhacím pilotem císařského námořnictva. Sám sestřelil v jediném letu pět nepřátelských letadel. Naše bombardéry v počtu 35 strojů (G3M2 – pozn.aut.) doprovázelo celkem 18 stíhaček Typ 96 a ty sestřelily jeden stroj nepřítele. Další čtyři jeho stíhačky byly vážně poškozeny.“
Je samozřejmé, že nejen v době tohoto válečného konfliktu pracovaly propagandistické aparáty obou stran naplno a tak se hlášení o bojových úspěších a ztrátách nepřítele jen obtížně porovnávají anebo často neexistuje vůbec žádná možnost je korigovat údaji z nezávislých zdrojů. Ani čínské, ani sovětské nebo jiné zdroje se však o žádném takovém boji, kterého by se v daném období zúčastnilo nad Hankou tolik bombardérů a stíhaček obou válčících stran, vůbec nezmiňují.


Zdroje se o tom boji 18. února 1938 zmiňují a jdou celkem do podrobností. Doporučuji si minimálně projít tyto stránky - http://surfcity.kund.dalnet.se/sino-japanese.htm , na nějakou literaturu asi není třeba v tuto chvíli odkazovat, Håkan Gustavsson to tam má zpracováno hodně do hloubky.

Jj, díky, opravil jsem většinu z těch chybných tvrzení. Inu píši jen o tom, co kde zjistím - některé věci prostě člověku utečou.

Re: Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

PříspěvekNapsal: 8/3/2019, 17:31
od Julesak
V každom prípade parádny článok :up: