Palubní střemhlavý bombardér typ Aichi 99 (D3A)

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Palubní střemhlavý bombardér typ Aichi 99 (D3A)

Příspěvek od YAMATO »

V létě 1936 byla námořním letectvem vydána specifikace 11-Shi na vývoj nového palubního střemhlavého bombardéru, jenž by nahradil stroje Ajchi D1A, což byla japonská úprava německého He 60. Tuto specifikaci obdrželi firmy Ajchi, Nakajima a Mitsubishi. Mitsubishi však brzy soutěž vzdala, neboť byly potřeba kapacity na vývoj jiných strojů, konkrétně palubního stíhače A6M a těžkého útočného bombardéru G4M. Na jaře 1937 tedy předložili své projekty Ajchi a Nakajima.

Hlavní konstruktér tohoto stroje u firmy Ajchi, Tokuhishiro Goake, vytvořil vcelku jednoduše řešený stroj, označený AM-17. Jedinou zajímavostí bylo elegantní eliptické křídlo, z nemalé míry inspirované německým He 70. Ačkoliv se jednalo o palubní stroj nemalých rozměrů, byly sklopné jen konce křídel! Důvodem byla snaha co nejvíce ušetřit na hmotnosti. Z důvodů složitosti byl zase zamítnut sklopný podvozek. Pohon obstarával motor Nakajima Hikari 1 o výkonu 522 kW.

První prototyp byl dokončen v prosinci 1937. Zkoušky, zahájené v lednu 1938, nepřinesly moc nadšení. Motor se ukázal být příliš slabým. Příliš dlouhý rozběh při startu byl zásadní vadou pro použití na letadlových lodích. Stroj byl také dost nestabilní, ani aerodynamické brzdy nefungovaly dostatečně. Proto byl druhý prototyp výrazně upraven. Především dostal podstatně silnější motor Mitsubishi MK8 Kinsei 3 o výkonu 617 kW. Díle byly upraveny (zpevněny) závěsy aerodynamických brzd, plocha křídla zvětšena o 2 m2 a zvětšena SOP. Úpravy trvaly dost dlouho a tak se tento prototyp, již označený D3A1, dostal do srovnávacích zkoušek s konkurenčním Nakajima D3N1 až v prosinci 1939. Při nich se ukázalo, že úpravy výrazně zlepšily jeho vlastnosti a byl vybrán pro sériovou výrobu jako typ 99. Paradoxně byl Nakajimův stroj lepší například v rychlosti, měl zatahovací podvozek, což se však ukázalo jako zápor při střemhlavých útocích, nedařilo se jej totiž dostatečně ubrzdit a to ani vysunutím podvozku. Jednalo se o podobné problém, jako v soutěži o střemhlavý bombardér v Německu, kde rovněž zvítězil v mnohém horší ju 87 nad výkonnějším He 118 z stejného důvodu.

D3A1

První sériové provedení, označené typ 99 model 11. Od druhého prototypu se výrazněji nelišilo prvních deset sériových strojů, poté došlo k několika modifikacím. Především se jednalo o použití výkonnějšího motoru MK8D Kinsei 43 o 786 kW. Ke konci výroby modelu 11 pak byly montovány MK8D Kinsei 44 o 794 kW. Dalšími změnami bylo nepatrné zmenšení plochy křídla (o 0,1 m2) a přechod SOP do trupu typickým protáhlým kýlem. Výrazně bylo většeno množství paliva, z 725 l na 1000 l. Výzbroj tvořili dva synchronizované kulomety typ 97 ráže 7,69 mm před pilotem a pohyblivý kulomet typ 92 stejné ráže v hřbetním střelišti, ovládaný druhým členem posádky. Pumovou vyzbroj tvořila 250 kg puma na výklopné vidlici pod trupem a dvě 60 kg pumy pod křídlem. Naprosto chybělo pancéřování a ochranné obaly nádrží. Provedení D3A1, vyráběné v závodě Ajchi v Funakatu od prosince 1939 do srpna 1942, vzniklo v počtu 476 sérivých strojů.

D3A2

Prvním pokusem o modernizaci byl model 12. Od modelu 11 se lišil prakticky jen instalací motoru MK8E Kinsei 54 o výkonu 956 kW. Sice se poněkud zvýšila rychlost, ale naopak klesl dolet. Tento stroj nebyl přijat do výroby. Následoval model 22 s větším množstvím modifikací. Motor Kinsei 54 zůstal, dále přibyla nádrž na 79 l paliva, umístěná v trupu. Změněn byl kryt motoru a zadní část krytu kabiny, oboje bylo řešeno aerodynamičtěji. Pod trupový závěsník bylo možno místo pumy podvěsit přídavnou palivovou nádrž. Opět však nedošlo k instalaci pasivní ochrany. Přes zvětšené množství paliva dolet oproti modelu 11 poklesl.

Výkony se sice tedy oproti modelu 12 nijak podstatně nezměnily, ale přesto byl stroj přijat do výzbroje. Důvodem zavedení bylo zpoždění v zavádění nového D4Y ( ZDE ). Pozdější série se lišily instalací samostatných výfuků pro každý válec místo kolektorového. Některé stroje měly čtyři podkřídlové závěsníky pro 60 kg pumy. Ke konci války byla část strojů přestavěna na cvičné D3A2-K. Výroba běžela u Ajchi od června 1942do června 1944, dala 815 kusů, dále byl model 22 vyráběn licenčně také u firmy Showa Hikoki v Tokiju, kde vzniklo od prosince 1942 do srpna 1945 201 letounů.

D3Y

Stroj vyvíjený od konce roku 1943 v Yokosuckém námořním leteckém arzenálu jako projekt Y-50. Jednalo se o letoun navazující na D3A, určený pro výcvik. Hlavní změnou bylo přepracování konstrukce na dřevěnou, výrobně co nejjednodušší. Důvodem byl nedostatek hliníku, který měly přednostně dostávat bojové letouny a také nedostatek kvalitních pracovníků s ním, dále také nedostačující kapacit leteckých továren, zde se počítalo s využitím nábytkářských a jiných podniků. Při přepracování bylo například eliptické křídlo změněno na lichoběžníkové, trup byl prodloužen pro získání lepší stability, u cvičného stroje potřebné a vůbec vše bylo co nejvíce zjednodušeno. Pro pohon byl vybrán motor Kinsei 54.

V červenci 1944 byl hotov první prototyp, označený D3Y1-K model 12, o měsíc později druhý. Ukázalo se, že stroj je velice těžký, letové výkony jsou mizerné a naprosto nevhodné pro výcvik. Muselo se odlehčovat a upravovat a to trvalo tak dlouho, že firma Matsushita, vybraná pro jeho sériovou výrobu, stačila postavit pouze tři sériové letouny D3Y1-K model 22 Myojo, což bylo označení a bojové jméno pro odlehčenou versi. Poté byla výroba zastavena. Na konci roku 1944 byly totiž u jednotek letouny D3A2 rychle nahrazovány stroji D4Y, takže mohlo dojít k jejich přestavbám na cvičnou versi D3A2-K a D3Y se tak stal zbytečným. Jeho výcvikové možnosti byly stejně velmi omezené, nebyl totiž vyzbrojen ( ! ), výzbroj byla odstraněna z hmotnostních důvodů, což by možnosti nácviku střemhlavých bombardovacích útoků přinejmenším výrazně redukovalo.

Yokosuka mimo cvičné střemhlavé varianty vyvíjela ještě stroj speciálně určený pro sebevražebné nasazení, označený D3Y2-K Myojo-Kai. Tato jednomístná verse byla pro zvýšení výkonů poháněna motorem MK8F Kinsei 62 o výkonu 1147 kW. Pro další zvýšení rychlosti se počítalo s odhozem podvozku po startu, pak byl již stejně zbytečný. Výzbroj měla tvořilt dvojice kanonů typ 99 model 1 ráže 20 mm před kabinou a až 800 kg puma pod trupem. Prototyp nebyl do konce války dokončen. Pro sériovou výrobu se počítalo s označením D5Y1.


TECHNICKÉ ÚDAJE (D3A1 / D3A2 / D3Y1-K)

ROZMĚRY
Rozpětí: 14,36 m/ 14,36 m/ 14 m
Délka: 10,19 m/ 10,19 m/ 11,22 m
Výška: 3,85 m/ 3,85 m/ 4,19 m
Nosná plocha: 34,9 m2/ 34,9 m2/ 32,8 m2

HMOTNOST
Prázdná: 2408 kg/ 2570 kg/ 3200 kg
Vzletová: 3650 kg/ 3800 kg/ 4200 kg

VÝKONY
Max. rychlost: 386 km/h (v 3000 m)/ 430 km/h (v 6200 m)/ 450 km/h (v 6200 m)
Dostup: 9300 m/ 10500 m/ 9000 m
Dolet: 1480 km/ 1350 km/ 1300 km

Obrázek
D3A1

Obrázek
D3N.

Obrázek
D3Y1-K
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Bohužel nemohu najít jediné foto D3A2-K...

Obrázek
D3A2 v provedení se čtyřmi podkřídelními závěsníky

Obrázek
D3A2-K.

Obrázek
D3Y1-K.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Odpovědět

Zpět na „Bombardovací a bitevní letouny“