Nakadžima Ki-27 Typ 97

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Nakadžima Ki-27 Typ 97

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Nakadžima Ki-27 Typ 97

Obrázek

Japonské armádní letectvo si dlouho u stíhacích letadel nejvíce cenilo vysoké obratnosti, a tak není divu, že na tamním nebi dlouho kralovaly dvouplošníky. Přesto v první polovině 30. let vznikla řada projektů moderních jednoplošníků. Všechny propadly ze stejného důvodu - nedostatečná obratnost. Navíc i výkony zaostávaly za představami Koku Hombu. Přednost opět dostaly dvouplošníky, Kawasaki Typ 92 v r. 1932 a Kawasaki Ki-10 Typ 95 v r. 1935. Ovšem armáda nemohla ignorovat světový vývoj a tak v polovině r. 1935 vyhlásila soutěž na nový typ. Ten měl být výrazně výkonnější než předchozí projekty a zároveň si měl uchovat obratnost přinejhorším jen mírně horší než u dvouplošníků.
Soutěže se zúčastnily tři firmy. Micubiši byla v té době značně vytížena zakázkami pro námořnictvo. Rozhodli se tedy rezignovat na vývoj zcela nového stroje a tak upravili svůj námořní A5M a poslali do soutěže pod označením Ki-33. Kawasaki přišla s elegantním Ki-28, tradičně poháněném řadovým, kapalinou chlazeným motorem. U Nakadžimi tehdy pracovali na dvou projektech současně. Ki-12 vycházel z francouzkého Dewoitine D-510 a oproti ostatním byl vybaven mnoha technickými novinkami, např. zatažitelným podvozkem, třílistou vrtulí a výzbrojí doplněnou 20 mm kanónem v trupu. Paradoxně byl až příliš moderní, panovaly obavy z poruchovosti v polních podmínkách a nebylo jisté, zda se podaří získat licenci na výrobu moderních motorů Hispano-Suiza 12Xcrs. Navíc nesplňoval požadavky na obratnost a brzy jej ze zkoušek vyřadili. Druhý projekt nesl tovární označení PE. Byl výrazně lehčí a jednodušší, s pevným podvozkem, dvoulistou kovovou vrtulí a motorem Ha-1a o výkonu 650/710 ks. Výzbroj tvořily obvyklé dva kulomety ráže 7,7 mm v trupu. Tento projekt se stal základem Ki-27. Podle továrních pilotů PE dosahoval požadovaných výkonů, ale s obratností si nebyli tak jistí. První prototyp Ki-27 proto obdržel přepracované křídlo s větší nosnou plochou. Pilota před proudícím vzduchem už nechránil jen větrný štítek, ale kabina se zcela zakrývala odsuvným překrytem. Do vzduchu se dostal v říjnu r. 1936. Piloti stále měli výhrady k obratnosti, a tak u druhého prototypu opět přepracovali křídlo. Poněkud zvětšili jeho rozpětí a opět nosnou plochu. Plošné zatížení tak kleslo na 73 kg/m2. Sice trochu klesla maximální rychlost, ale konstruktéři již byli se svým dílem spokojeni.

Obrázek
Experimentální Nakadžima PE (pursuit experimental)

Vzájemné porovnávání prototypů začalo v lednu následujícího roku. Jako nejvýkonnější se ukázal Kawasaki Ki-28 s max. rychlostí 485 km/h, Nakadžima Ki-27 zůstal o 17 km/h pomalejší. Avšak Ki-27 ostatní výrazně předčil v rozhodující kategorii - obratnosti. Plnou otáčku o 360o provedl za pouhé 8,1 sekundy s průměrem otáčení 86 m, zatímco Ki-28 potřeboval 9,5 s na 111 m a Ki-33 9,8 s na 97,5 m. Pro srovnání, sovětský polikarpov I-152 totéž zvládl za 11, I-153 za 12 - 13 a I-16 typ 5 za 15 sec. K tomu se přidala spolehlivost motoru, snadná obsluha a jednoduchá konstrukce a vítězství spolu s objednávkou 10-ti předsériových letounů putovalo k firmě Nakadžima. Kromě několika menších změn v konstrukci se lišily použitím novějšího motoru Ha-1b se startovním výkonem 710 ks (780 ks ve 2900 m). Oficiálně byl do výzbroje přijat pod názvem Armádní stíhací letoun Typ 97 Model A. Zkráceně pak Typ 97 nebo Ki-27a. Později, po vstupu Japonska do 2. světové války, obdržel od spojenců kódový název Nate.
Sériová výroba začala v říjnu a na jaře následujícího roku putovaly první stroje do Číny. Zde zpočátku slavily úspěchy. Dle názoru letců se koncepce lehkých Ki-27 výborně osvědčila. Brzy poté se decimované Čínské letectvo stáhlo mimo dosah armádních letců a ke vzájemným konfliktům pak docházelo jen sporadicky.

Obrázek
Ki-27a z 84. Dokuricu Čútai nad Čínou, rok 1939. Stroj má odmontován překryt kabiny.

Ki-27b
V bojích získané zkušenosti se zúročily při vývoji verze Ki-27b. Překryt kabiny získal prosklení i ve své zadní části, což pilotům umožnilo vynikající výhled vzad. Přibližně čtvrtina letounů byla vybavena rádiem, s anténním sloupkem umístěným trochu vpravo před kabinou. U některých strojů na zádi ostruhovou lyžinu nahradilo malé kolečko. Všechny tyto úpravy zvýšily hmotnost o 200 kg. Tím se ovšem oproti prototypu trochu zhoršila obratnost a plošné zatížení se vyšplhalo na 83 kg/m2. Naopak, díky silnějšímu motoru, byl Ki-27b oproti prototypu nepatrně výkonnější. Pod křídly přibyly závěsníky pro čtyři 25 kg pumy nebo dvě 133 l přídavné nádrže, které prodloužily nedostatečný dolet o 470 km. To sice bylo významné zlepšení, přesto Ki-27b nedokázal doprovázet bombardéry Ki-21 při delších letech a ty tak stále musely pronikat nad území nepřítele bez jejich ochrany. Výroba původní verze Ki-27a skončila v létě r. 1939 po vyrobení 565 strojů. Díky malým změnám v konstrukci se rychle rozjela produkce nových Ki-27b a do konce roku 1942 se postavilo 1492 strojů.

Chalchyn-gol
Rok po svém prvním nasazení dostal Ki-27 příležitost předvést, co v něm skutečně vězí. V květnu r.1939 se na malém hraničním území okolo řeky Chalchyn-gol rozhořely boje mezi japonskými a sovětsko-mongolskými vojsky. Boje se brzy rozrostly do značných rozměrů a armádní letectvo zde postupně nasadilo většinu svých na kontinentě umístěných jednotek. Jejich protivníky byly zpočátku I-152 a starší verze I-16, pilotované nepříliš nezkušenými letci. Oproti tomu na japonské straně již kraloval Ki-27, i když později se zde objevilo i pár starších Ki-10. Navíc je pilotovali velmi zkušení letci, většina měla nalétáno přes tisíc hodin. Veterán španělské občanské války Smirnov po bojích s Japonci prohlásil, že byli zkušenější než Němci a agresivnější než Italové. Není proto překvapením, že rychle ve vzduchu získali převahu.
Samozřejmě sověti se s tím nehodlali smířit a v létě reagovali nasazením velkého počtu letadel včetně modernějších I-153 a zbrusu nových I-16. Za jejich kniply seděla zcela jiná sorta pilotů, často veteránů ze Španělska. Japoncům nastali krušné časy. Zatímco dvouplošné čajky se nedokázali výrazněji prosadit, mnoho vrásek japonským pilotům způsobovali moderní I-16, vybavené pancéřovou ochranou a dvojicí 20 mm kanónů. Jejich piloti brzy poznali, že proti obratným Ki-27 v osobních soubojích mnoho šancí nemají. Raději začali využívat taktiku udeř a uteč a ztráty Japonců rychle rostly.
Pozemní boje skončily na konci srpna naprostým sovětským vítězstvím. Střety ve vzduchu pokračovaly ještě 14 dní, než bylo uzavřeno příměří. Letecké boje je těžké hodnotit, jelikož obě strany byly přesvědčeny o svém drtivém vítězství. Sověti ztratili 207 letadel a měli zničit 646 japonských. Ti přiznávají ztrátu jen 162 strojů. Ale zatímco sovětské nároky vypadají poněkud přehnané, japonští piloti se ukázali býti zdatnými vypravěči pohádek, když si nárokovali zničení 1260 strojů. Japonci výkony Ki-27 hodnotili kladně a dle jejich názoru naprostému úspěchu zabránila jen početní převaha nepřátel. Ale ztráty zkušených letců japonské letectvo tvrdě zasáhly.

Ki-27 KAI
Po střetnutí se přece jen objevily hlasy kritizující jednostranné zaměření obratných „devadesát sedmiček“ na boj se stíhači. V jiných oblastech dost zaostávaly, jako např. doprovod bombardérů hluboko do nepřátelského území, a nebo naopak boj se stále odolnějšími bombardéry protivníka. Konstruktéři se proto snažili zesílit výzbroj letounu a instalovat pancéřovou ochranu pilota a palivových nádrží. Vzrůst váhy však příliš zhoršil výkony a letové vlastnosti a od této modifikace se upustilo. Stejně dopadl pokus o prodloužení doletu instalací nádrže za sedadlem pilota. Poněkud nejisté jsou informace o prototypech s bojovými klapkami a zatažitelným podvozkem. Každopádně u sériových strojů nebyly použity.
Výroba skončila v listopadu 1942 po dodání 2069 strojů. Naprostá většina vznikla v mateřském závodě Nakadžima, 50 strojů vyprodukovala Tačikawa. Ki-27 tak byl zdaleka nejběžnějším předválečným typem. Produkce ostatních typů se jen výjimečně přehoupla přes 1000 ks.

2. světová válka
Když se Japonsko rozhodlo rozšířit válku i do pacifiku, byly Ki-27 ještě stále ve výzbroji téměř všech jednotek. Šest z nich s 260 stroji se zúčastnilo útoku na britské a holandské kolonie a Filipíny. 4.prosince 1941, pod ochranou armádních stíhaček, vyplul konvoj s vojáky Jamašitovi 25. armády k břehům Thajska a Malajsie. Brzy jej odhalili Britové. Bohužel se bez vyhlášení války obávali podniknout jakékoliv opatření, které by mohlo být označeno za agresi. Raději vyčkávali, až Japonci udeří první a konvoj tak vcelku neobtěžován směřoval dál. V neděli 7. prosince okolo deváté hodiny zahlédli poblíž konvoje letci z 1. Sentai britskou Catalinu a sestřelili ji. Díky časovému posunu si ve stejném okamžiku Američané na Havajských ostrovech ještě užívali poklidu posledního mírového odpoledne a stále netušili, jaké nebezpečí se k nim blíží. Ki-27 si tak připsal první vzdušné vítězství v tichomořské válce.
I v dalších střetech si armádní letci vedli poměrně dobře, i když jejich stroje za spojeneckými výrazně zaostávali. Měli však na své straně spoustu výhod. Především to byla početní převaha (často 5:1), zkušenosti z předchozích bojů, špatně fungující systém včasné výstrahy a časté závady na strojích jejich protivníků, způsobené náročným podnebím a nedostatečnou údržbou. Navíc, díky přezíravému předválečnému postoji ke všemu japonskému teď nikdo netušil, jak nebezpeční jsou. Brzy tak dosáhli vytyčených cílů a vyhnali spojence z území, na které, podle jejich mínění, měli přirozené právo.

Obrázek
Ki-27b z 244. Sentai v Japonsku, rok 1943.

Mezi vším tím chaosem se přece jen našel muž, který Japonce dobře znal a věděl, jak se jím postavit.Tím mužem byl Claire Chennault. Ten již od třicátých let působil jako letecký poradce v Číně. Od té doby, co japonští námořní letci v r. 1937 rozprášili „jeho“ vzdušné síly nad Nankingem, se hodně naučil o jejich taktice a schopnostech a dobře znal i jejich slabiny. Počátkem čtyřicátých let organizoval vznik legendární americké dobrovolnické skupiny (AVG) - slavných létajících tygrů. Čína pro ně od Britů koupila stíhačky Tomahawk II a skupina se zformovala právě před vypuknutím války. Jejich hlavním úkolem byla ochrana „Barmské cesty“, posledního pozemního spojení Čínské republiky s okolním světem. Chennault svým pilotům zakázal pouštět se s Japonci do osobních soubojů a místo toho radil využívat taktiky udeř a uteč. Jejich hlavními (a po určitou dobu jedinými) protivníky byly právě Ki-27 a američané dosahovali jednoho úspěchu za druhým. Během půlročního působení zničili 297 letadel při ztrátě jen 14 mužů. Nakonec, co nedokázalo Japonské letectvo, provedlo to americké. Při přeměně AVG na 23. stíhací skupinu zcela rozprášilo původní mužstvo. Většina z nich už ve válce nebojovala.

Co se týče ostatních oblastí, Japonské armádní letectvo již od počátku r. 1942 začalo stahovat z dobitých území část svých sil zpět do Číny a Japonska. V létě zůstaly v jihovýchodní Asii jen jednotky vyzbrojené novějšími Ki-43. Zastaralé Ki-27 postupně putovaly k výcvikovým jednotkám. Pro devadesát sedmičky to ale vůbec neznamenalo konec bojů. Prostě nebyl dostatek modernějších strojů, a tak se s nimi spojenečtí piloti občas setkávali nad Japonskem a Čínou až do samotného konce války. Nasazovány byly i proti bombardérům B-29, úspěchu ale dosáhli jen zřídka, a to pouze při sebevražedných útocích.

Ki-79
Už od r.1939 se Ki-27 začal využívat při pokročilém výcviku nových pilotů. V této úloze se osvědčil a to inspirovalo vývoj cvičného letounu na jeho základě. Modifikovaný stroj získal nové označení Ki-79. Od Ki-27 se lišil větším rozpětím křídel pro zlepšení stability, pilota chránil jen větrný štítek, výzbroj tvořil jen jeden kulomet a poháněl jej slabší motor Ha-13a-l o výkonu 515 ks. To vedlo ke snížení rychlosti na 340 km/h. Po zjednodušení provozu na travnatých letištích měly odstraněny kryty kol. Existovala i dvoumístná verze bez výzbroje pod označení Ki-79b. Výroba začala u firmy Manšú v loutkovém státě Mandžukuo na počátku r.43 a do konce války vzniklo 1342 strojů. Díky téměř stejnému vzhledu Ki-27 a Ki-79 je tato produkce často mylně považována za licenční výrobu standardních Ki-27.
Na konci války se do bojů zapojily i tyto cvičné stroje. Jako kamikaze s 250 kg pumou napadaly spojenecké lodě. Účastnily se i protivzdušné obrany, i když se svými vlastnostmi neměly mnoho nadějí na úspěch. Nemožné se však 16. února 1945 stalo skutečností, když během útoku na Tokio letci z 39.Kyoiku Hikotai (jednotka pokročilého výcviku) sestřelili Hellcat z USS Lexington.

Obrázek
Ki-79b ze 113. Šimbutai, sebevražedné jednotky působící na jihu Kjúšú.

TTD (Ki-27b):
Rozpětí: 11,31 m
Délka: 7,53 m
Nosná plocha: 18,56 m2
Hmotnost
prázdná: 1110 kg
vzletová: 1547 kg
maximální: 1790 kg
Rychlost maximální
u země: 420 km/h (prototyp)
ve výšce 3500 m: 470 km/h
ve výšce 6000 m: 463 km/h (prototyp)
cestovní: 350 km/h
Výstup na výšku:
1000 m za 1 min 10 s
2000 m za 2 min 6 s
3000 m za 2 min 59 s
4000 m za 4 min 4 s
5000 m za 5 min 22 s
Dostup: jednotlivé prameny se liší a udávají čísla v intervalu od 7800 m do 12250 m
Dolet: 627 km
s přídavnými nádržemi 1100 km

Obrázek
Nákres Ki-27a

Zdroje:
Wieliczko, Szeremeta: Nakajima Ki-27 Nate
Shores, Cull, Izawa: Krvavá jatka I & II
Flying Tigers - www.wikipedia.org
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

Od Ki-27 se lišil větším rozpětím křídel pro zlepšení stability
Článek samotný je kvalitní a obsáhlý, ale tohle bude chybička (možná odněkud opsaná). Pokud se zvětší rozpětí u letounu, tak se jeho stabilita naopak sníží. Vyšší příčné stability (křidélka) lze dosáhnout naopak zmenšením rozpětí, nebo zvýšením kladného vzepětí křídla.
V tomto případě větší křídlo téměř jistě mělo kompenzovat nárůst hmotnosti kvůli druhému členovi posádky - větší křídlo generovalo více vztlaku.
Obrázek
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Máš pravdu, je to opsáno, a ještě k tomu neúplně. Křídlo u Ki-79 bylo předěláno a i když měl letoun větší rozpětí (o 19 cm), nosná plocha zůstala stejná. Navíc se kvůli lehčímu motoru prodloužila příď trupu o 32 cm. S druhým členem posádky tyto úpravy asi neměly co do činění, jednomístné Ki-79a byly stejné.
Bohužel nedokážu posoudit, jak ovlivní rozměry křídla stabilitu letounu, jsem jenom polovzdělaný pozemní červ.
Obrázek
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

19 cm není moc. To pravděpodobně obnášelo jen úpravu koncových oblouků. Kdo ví, kvůli čemu se to mohlo udělat..jestli kvůli celkové úpravě koncových vlivů křídla, nebo přímo zvýšení vztlaku. Každopádně ta vztlaková plocha asi stejná nebude. To by si vyžádalo předělat celé křídlo. Je více než pravděpodobné, že autor daného zdroje celou věc mírně zjednodušil. Každopádně se nejedná o nic zásadního.
Posun lehčího motoru vpřed byl jistě následek snahy udržet těžiště na původním místě. Dalo by se to kompenzovat i úpravou zadních partií trupu a stabilizátorů, ale to by asi zbytečně zabralo moc času. Pokud by ke změně nedošlo, tak by se zhoršila stabilita celého letounu, což je pro výcvik nezkušených nováčků samozřejmě nevhodné.
Obrázek
G.Reiner
desátník
desátník
Příspěvky: 43
Registrován: 30/12/2007, 11:27

Příspěvek od G.Reiner »

Mám poznámku k úvodu: Nakadžima typ 91 byl jednoplošník byt hornoplošník a byl běžně používán a sériově vyráběn.
Dále bych jen doplnil, že Ki-27 používalo Mandžusko - což byli stejně většinou japonští piloti a pak Thajsko (Siam).
Nejsem demokrat, jsem liberál! Zajímají mě fakta, ne to co je politicky zrovna korektní.
Odpovědět

Zpět na „Stíhací letouny“