Stalingradské zajímavosti: Jak Ferdinand nezastavil Nikolaje

Vše o rozhodující bitvě

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Stalingradské zajímavosti: Jak Ferdinand nezastavil Nikolaje

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Stalingradské zajímavosti

Díl I: Jak Ferdinand nezastavil Nikolaje a Hermann se mu za to pomstil.


část 1

Obrázek
Situace v ohbí Donu na podzim 1942


Generálporučík Ferdinand Heim, byl typickým důstojníkem německého Wehrmachtu. Svojí kariéru začal za 1. světové války, kdy byl nižším důstojníkem u dělostřelectva. Po válce zůstal v Reichswehru jako naprostá většina německé generality 2. světové války, ale na začátku invaze do Polska v roce 1939 stihnul dosáhnout jen hodnosti plukovníka. Byl schopný štábní důstojník, a tak zatímco v Polsku byl náčelníkem štábu u XVI. armádního sboru generála jezdectva Ericha Höpnera, během invaze do Francie již zastával funkci náčelníka štábu 6. armády u generálplukovníka Walthera von Reichenaua. Heim se u 6. armády podílel také na plánování operace Seelöwe, tedy invaze do jižní Anglie. Diktátorský a oddaný nacista von Reichenau nyní již polní maršál, si Heima u své armády podržel i během operace Barbarossa, kdy se naplno projevili jeho štábní kvality. Když Reichenau opouštěl post velitele 6. armády, aby se ujal velení na skupinou armád Jih, převzal velení 6. armády Heimův starý kolega a kamarád Friedrich Paulus. Pod Paulusovým velením se podílel na zastavení zimních sovětských úderů u Charkova, které se opakovali ještě v březnu. Ferdinand Heim byl odvolán počátkem května 1942 ze svého postu náčelníka štábu 6. armády a nahrazen plukovníkem Adamem, který zůstal náčelníkem štábu až do kapitulace 6. armády u Stalingradu. V době kdy cestoval Ferdinand Heim zpátky do Německa aby si vychutnal zaslouženou dovolenou, byla jeho 6. armáda pod těžkým útokem sovětských vojsk, tato bitva známá jako druhá bitva o Charkov, nakonec dopadla pro 6. armádu dobře, i když utrpěla citelné ztráty (přes 20 000 mrtvých), byla sovětská vojska na hlavu poražena. Ferdinand Heim se koncem června zúčastnil několika denního školení tankových důstojníků ve škole pro tanková a motorizovaná vojska v Kramptnitzu u Postupimi. Následně se 1. července ujal velení 14. tankové divize, která v té době byla součástí XIV. tankového sboru 1. tankové armády v Donském oblouku, v srpnu jeho nová divize přešla pod XLVIII. tankový sbor 4. tankové armády, útočící podél Donu na jih od Stalingradu. Během bojů o Stalingrad se díky těsné spolupráci 4. tankové armády a 6. armády, dostal XLVIII. tankový sbor spolu s Heimovou divizí do bojů o město. Již během operace Blau, která dovedla německá vojska až k Volze, utrpěla Heimova divize citelné ztráty, způsobené hlavně opotřebováním techniky, v prašných Donských stepích. Během podzimních bojů o Stalingrad utrpěla divize další citelné ztráty, ale Heimovo velení se osvědčilo a tak byl 1. listopadu povýšen do hodnost generálporučík a jmenován velitelem XLVIII. tankového sboru.

Obrázek
Generálmajor Ferdinand Heim


V době kdy Ferdinand Heim vyfasoval nové frčky a zabydloval se u svého nového štábu, vracel se průzkumný letoun Ju 88 ze stavu VIII. leteckého sboru 4. letecké armády ze svého „běžného“ průzkumného letu v nepřátelském týlu ležícímu proti 3. rumunské armádě. Letoun již poněkolikáté musel z klesat aby se dostal pod souvislou vrstvu oblačnosti, ale místo „mrtvolně“ šedivé stepy pilot i pozorovatel spatřili venkovské nádraží plné života s několika desítkama tanků. Silná protiletecká obrana zahnala letoun zpátky do oblačnosti. O půl hodiny později již má velitel 4. letecké armády generálplukovník von Richthofen na stole zprávu o schromažďování sovětských sil na Donu, tato zpráva je s dalšími získanými informacemi podstoupena OKH.
V té době, náčelník štábu 3. rumunské armády generálmajor Ioan Armore informuje své německé kolegy, že průzkum 3. armády zjistil že byl proti jeho silám vytvořen nový Donský front jehož velení se má ujmout sám Stalin. Front má 10. listopadu přejít do útoku z předmostí u města Serafimoviče. Ano rumunské informace z pozemního průzkumu jsou zavádějící…Samozřejmě že Donský front nebyl zcela nový, byl to nástupce Stalingradského frontu, novým frontem, který později útočil proti jednotkám 3. rumunské armády z předmostí u města Serafimovič, byl Jihozápadní front, vytvořený z velitelství 1. gardové armády. Donskému ani Jihozápadnímu frontu nevelel ani neměl velet Stalin. A 10. listopad byl z počátku skutečně brán jako jeden z možných datumů útoku, ale ve finálním rozpracování plánu Uran se s ním již nepočítalo…, přesto informace generálmajora Armoreho nemohla být brána na lehkou váhu.
Podzimní spory na OKH ohledně situace u skupiny armád B, vyvrcholili odvoláním náčelníka štábu OKH generálplukovníka Franze Haldera, který s Adolfem Hitlerem od druhé poloviny roku 1941, vedl jeden spor za druhým. Hitler si za nového nástupce zvolil vcelku nízko postaveného generálmajora Kurta Zeitzlera, který sloužil jako náčelník štábu skupiny armád D ve Francii. Jak nečekaná volba Zeitzlera do tak vysokého postu to byla, ukazuje i skutečnost, že Hitler udělil novému náčelníkovi hodnost generál pěchoty, čímž Zeitzler přeskočil hodnost generálporučíka. Takto rychlý a nečekaný postup samozřejmě znamenal u velitelů armád a skupin armád, že neměli k novému de facto představenému důvěru takovou, jakou ji požíval „starý veterán“ Halder, který díky svým střetům s Hitlerem nedostal ani na odchodu hodnost generála polního maršála. Hitler zvolením Zeitzlera nejspíše chtěl dosáhnout toho, že nový náčelník štábu si díky svému „nízkému původu“ nebude tolik dovolovat oponovat, jako by činili výše postavené „hvězdy“ wehrmachtu s větším zázemím. Pokud to byl Hitlerův záměr, tak skutečně dosáhl částečně svého, Zeitzler, vážící si takové pocty, v prvních měsících skutečně byl Hitlerovi na ruku a ikdyž měl jistě výhrady, nechával si je pro sebe. S postupem času i Zeitzlerovi „rostl hřebínek“ a ve druhé polovině roku 43 a v první polovině roku 44, již vedl Zeitzler tvrdé spory s Keitlem, Jodlem a hlavně Hitlerem, ve velmi podobném duchu jako Franz Halder, což nakonec také vedlo k jeho odvolání. Ale v osudové druhé polovině roku 1942, měl Adolf Hitler na štábu dalšího nesmělého přitakávače, jež rozšiřovalo duo Keitel, Jodl.

Obrázek
Porada na štábu OKH 15. září 1943 - V popředí zleva Erich von Manstein, Adolf Hitler, Kurt Zeitzler, Ewald von Kleist a "useknutý" Richard Ruoff, za Hitlerem je Theodor Busse.


Byť je téměř všeobecně přijímán za fakt, že podceňování nepřítele ze strany vrchního velení v čele s Adolfem Hitlerem ve druhé polovině roku 1942 dosáhlo vrcholu, lze si postoje OKW i OKH a Hitlera vyložit jinak. Letní operace Blau dopadla co se zisku území týkalo, velmi dobře, škody způsobené na sovětské bojové technice a živé síle byly sice veliké, ale ani zdaleka nedosáhli toho co německé velení očekávalo. Sovětská vojska stojící proti skupině armád Jih utrpěla v květnu 1942 velkou porážku v takzvané druhé bitvě o Charkov, která stála sověty přes 250 000 vojáků, mrtvých a zajatých. Další velké ztráty utrpěli sověti při zahájení operace Blau, což v podstatě úplně otevřelo němcům cestu do Donského obloku a na Kavkaz, ale na další velké sovětské síly narazili němci až u Voroněže, v ohbí řeky Donu a na Kavkaze, ale jen v ohbí řeky Donu se povedlo německé 6. armádě prakticky zničit 62. armádu generálporučíka Lopatina, boje o Voronež a boje na Kavkaze, byly vyčerpávající pro obě strany a německý postup zde byl téměř zastaven. Sověti ještě do července očekávali hlavní úder na Moskevském směru, proto zde soustředili většinu svých rezerv a ani po porážce u Charkova, nehodlala STAVKA oslabit své pozice při Moskvě, aby poslala výrazné posily k Jihozápadnímu a Jižnímu frontu. Byť to nebylo účelem, nakonec se šetření sil u Moskvy ukázalo jako prospěšné a nejspíše zabránilo jejich zničení při velký obchvatech německých kleští při začátku operace Blau, postupné nasazování u Voroněže a podél toku Donu, zastavilo snahy Německa a jeho spojenců překročit řeku Don směrem na sever.

Hitler se svým štábem začal od října zvažovat „reálné“ možnosti další bolševické zimní ofenzívy, na úseku jeho italských spojenců, tedy v pásmu 8. italské armády. Ale pro „zabezpečení Donu“ dokázal vyštrachat jen 6. tankovou divizi, která se v první polovině listopadu začala přesouvat z Francie na východ. Hitler už s koncem léta také začal zvažovat možnost vytvoření nové skupiny armád Don, která by zahrnovala armády spojenců Německa, tedy konkrétně 2. maďarskou armádu, 8. italskou armádu a 3. rumunskou armádu, velení by převzal sám rumunský maršál Ion Antonescu. Pro novou skupinu armád hovořil hlavně důvod vytíženosti štábu skupiny armád B generálplukovníka von Weichse, který mimo těchto tří spojeneckých armád musel zpravovat ještě 4. rumunskou armádu a tři německé armády (2. armádu, 6. armádu a 4. tankovou armádu). Štáb von Weichse tak vlastně plnil spíše úlohu tlumočníka a diplomatického zástupce mezi podřízenými spojenci a tudíž byl neustále vytížen. Vytvoření skupiny armád Don se ale neustále odkládalo z několika důvodu, tím největším důvodem byla maďarská strana, která nelibě nesla, že by musela být podřízena svému úhlavnímu nepříteli, rumunskému maršálovi Antonescovi. Hitler byl nejspíše z těchto „spojeneckých“ rozepří tak rozladěn, že se přestal zajímat o vytvoření nové skupiny armád a jen začátek stalingradské tragédie donutil vrchní velení narychlo vytvořit skupinu armád Don, ale tahle „nouzovka“ již neměla s původním návrhem prakticky nic společného. Pro množící se zprávy o chystané zimní sovětské ofenzívě si nechalo OKH vypracovat zprávu od německé rozvědky, která přišla až 12. listopadu (kdy byly sovětské přípravy na operaci Uran ve finální fázi), ve které se mimo jiné uvádí: „Nemáme ještě přesný obraz o uskupení nepřátelských vojsk, o jejich síle, rozmístění ani o čase, ve kterém hodlají udeřit. Žádné určitější příznaky, které by nasvědčovaly zahájení útoku v nejbližší době, se zatím neprojevily. Za této nejasné situace zatím není možné zjistit celkové operační záměry nepřítele. Pro rozvinutí širších operací nemá nepřítel zřejmě dostatečné množství sil.“
Poslední věta byla vodou na Hitlerův mlýn, který aby se nemusel dále zabývat tím, kde vezme další prostředky pro zabezpečení Donské oblasti, se oháněl vyčerpaností Rudé armády, kdykoli přišla řeč na sovětskou zimní ofenzívu.

Obrázek
Uprostřed generálporučík Hans von Greiffenberg a vpravo generálplukovník Maximilian von Weichs na štábu skupiny armád B koncem léta 1942.


Také Paulus si byl od října vědomý, že jeho křídla jsou slabě zabezpečena, obzvláště na severu tedy levé křídlo, které bylo východně od Kremenskové na Donu bráněno jednotkama 3. rumunské armády, by nemuselo v případě sovětského úderu odolat náporu. Proto podává Paulus návrh na velitelství skupiny armád B o postupném vyklizení Stalingradu a stáhnutí se za řeku Don, von Weichs samozřejmě návrh podstoupil OKH. Návrh u OKH vyvolal pořádný rozruch a Paulusovi se dostalo bleskurychlého zamítnutí. Zeitzler ještě téhož dne zatelefonoval Paulusovi: „Váš návrh na vyklizení Stalingradu vůdce kategoricky zamítl. Nechtěl o něčem takovém vůbec diskutovat. Soudí že vaše obavy z ruského útoku jsou neopodstatněné.“
Paulus, následovně se Zeitzlerem probral všechny zjištěné příznaky, byť byl Zeitzler štábní expert, nedokázal se tehdy k tomu postavit jako Halder a i když třeba souhlasil s obavami Pauluse, kostatoval: „Podle zdejšího mínění je Rudá armáda rozdrcena a nedisponuje žádnými zálohami, které by stály za řeč. V důsledku toho není schopna větších útočných operací. Z tohoto základního pohledu se má vycházet při hodnocení nepřátelských možností.“
Paulusovi nezbývalo než se smířit s konstatováním OKH, které nejspíše mělo informace, které on postrádal a tudíž došlo k rozdílnému názoru.
Přes von Weichsův štáb mu následně došel oficiální Hitlerův rozkaz: „Od velení 6. armády a od jejich vojsk, jež tak často prokázala svou statečnost, očekávám nasazení všech sil tak, aby dosáhly Volhy v celém stalingradském úseku a vytvořily tím předpoklad pro obranu této bašty.“
11. listopadu přešla 6. armáda ve Stalingradu do posledního velkého útoku, ale i ten skončil nezdarem. Paulus se následně na štábu opět zamyslel nad mapou, která byla doplňována ikonama nových sovětských jednotek stojících na křídlech 6. armády, bráněné Rumuny.
„Je to jasné, bude-li Hitler dál kašlat na naše návrhy, dojde k perfektní katastrofě.“ Konstatoval štábní důstojník Elchlepp. Paulus znovu poslal na skupinu armád B své původní návrhy doplněné novými fakty a opět se mu z OKH dostalo odpovědi: „Rusové jsou nyní rozhodující měrou oslabeni.“
Paulus během rozhovoru s pobočníkem plukovníkem Adamem pronesl: "Vy znáte mé návrhy. Hitler je všechny zamítl. Za každou cenu požaduje obsazení Stalingradu. Přitom vykrvácíme. A to ještě není všechno, Stalingrad se může stát Kannami 6. armády!“
Paulus po té udělal jedinou změnu co mu v kompetenci zůstala, přesunul štáb XLVIII. tankového sboru s generálporučíkem Ferdinandem Heimem za Don do týlu 3. rumunské armády, kde měl vytvořit údernou skupinu s prořídlou 22. tankovou divizí a 1. rumunskou obrněnou divizí. 14. tanková divize, která tvořila páteř sboru, ovšem musela zůstat ve Stalingradu, kde se podílela na německém útoku. XIV. tankový sbor generála tankových jednotek Hanse Hubeho se měl začít také připravovat k přesunu za Don.

Obrázek
Porada u Hitlera, vpravo Adolf Hitler, Georg von Sodenstern a Friedrich Paulus.



Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík
Nerovní spojenci - Richard L. DiNardo
Ztracená vítězství - Erich von Manstein (svazek 2)
Charkov 1942 - David M. Glantz
http://www.geocities.com/~orion47/
http://www.axishistory.com/
foto + mapka převzato z wikipedie.
Naposledy upravil(a) Cassius Chaerea dne 2/2/2009, 14:12, celkem upraveno 5 x.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

část 2

Kdo a kdy ze sovětských generálů se poprvé zabýval myšlenkou na později pojmenovanou operaci Uran, se už asi těžko dozvíme, neb hned několik sovětských generálů si ve svých memoárech onu myšlenku operace přivlastňovali a navzájem se osočovali, ať už to byl Žukov, Vasilevský, Jeremenko, Čujkov a další. Třeba Jeremenkův popis „vzniku myšlenky“ je velmi zajímavý.
Krátce před půlnocí dne 1. srpna 1942 se ohlásil v předpokoji Stalinovy kremelské pracovny generálplukovník Andrej Ivanovič Jeremenko. Stalin s několika členy STAVKY stály skloněný nad mapami a Jeremenkovým příchodem se nedali rušit. Stalin se po chvíli obrací na Jeremenka a seznamuje jej s kritickou situací v Ohbí Donu, kde se 6. armáda nezadržitelně žene na východ. Stalin také oznámí že se plánuje rozdělení dosavadního Stalingradského frontu na dva fronty, s tím že by Jeremenko převzal velení nad jedním znich. „Co o tom soudíte?“ ukončil Stalin svůj krátký výklad.
„Jsem připraven sloužit tam, kam mě pošlete!“
„Dobrá, seznamte se na generálním štábu podrobně se situací u Stalingradu a přijďte zítra v tuto dobu. Práci si rozvrhněte tak, abyste mohl pozítří už odletět!“
Následující noci Stalin oznámí Jeremenkovi že převezme velení nad Jihovýchodním frontem, jehož 64. armáda s generálporučíkem Michail S. Šumilovem, je obrácena na útěk 4. tankovou armádou generálplukovníka Hermanna Hotha. Pak probíhala dlouhá debata představitelů STAVKY, včetně Alexandra M. Vasilevského, který byl narychlo povolán ze Stalingradu. Když se k ránu blížila debata ke konci, vystoupil Jeremenko se svým návrhem:
„Soudruhu Staline! Němci zřejmě soustředí všechny své síly, aby dobyli Stalingrad. Když jsem se na generálním štábu seznamoval se situací, dospěl jsem k závěru, že máme všechny předpoklady, abychom město ubránili. Zatímco Němci budou věnovat svou hlavní pozornost Stalingradu, mohli bychom nepozorovaně soustředit nové síly na levém i pravém křídle jejich útočného uskupení a překvapivými údery ze severu a z jihu je ve Stalingradě obklíčit a zničit.“
„Váš návrh zasluhuje pozornost.“ řekl Stalin a po chvíli dodal:
„Je to však otázka budoucnosti. Nyní je nutné německý útok zastavit!“
Je těžko uvěřitelné, že by již tři týdny před začátkem bojů o město Stalingrad, přišel Jeremenko s takovou vizionářskou myšlenkou. V té době většina členů STAVKY držící se nohama na zemi, pochybovala že by se dokázala Rudá armáda zastavit ještě před tím než bude zahnána za Volhu, na tož aby myslela na velkou obkličovací akci.

Obrázek
Maršál Andrej I. Jeremenko, poválečná fotografie.


No ať je Jeremenkova verze „vzniku myšlenky“ počátkem srpna jakkoli zarážející, již příští měsíc, tedy začátkem září, byla fronta na Donu a u Stalingradu relativně stabilizována. Od té doby již mohl kdokoli s trochou umění ve válečném řemesle zachytit onu v základě jednoduchou myšlenku operace Uran, což potvrzuje i štáb 6. armády, který se začal toho obávat. První myšlenka mohla opravdu vzniknout u kohokoli, ale to je nepodstatné. Podstatné je, že onu myšlenku zachytila STAVKA a byla na podzim do detailů zpracována generálplukovníkem Vasilevským a jeho štábními kolegy.
Operace Uran neměla za cíl nic menšího než obklíčení jednotek Německa a jeho spojenců v oblasti Stalingradu a jejich následné zničení. Měla toho dosáhnout proražením linií 3. rumunské armády na severozápad od Stalingradu a proražením linií 4. rumunské armády na jihu od Stalingradu. Byť část obrany 3. rumunské armády byla opřena o břehy Donu, nepodařilo se Rumunům a Němcům zničit sovětská předmostí u Seratimoviče, Kletskaje a Kremenskaje a právě z nich hodlala vyrazit vojska Jihozápadního a Donského frontu ve všeobecném směru na Kalač. Obrana 4. rumunské armády byla opřena „jen“ o jezerní a močálovitou oblast jižně od Krasnoarmějska, kterou měla překonat vojska Stalingradského frontu a pokračovat taktéž ve všeobecném směru na Kalač. V týlu obou rumunských armád byla stepní oblast s roklemi, vhodná pro rychlí tankový útok. Pro lepší logistickou dostupnost a pro předpokládanou silnější nepřátelskou aktivitu, byl větší síly Rudé armády soustředěny na severu. Již jen účast dvou frontu na jednom směru útoku byla v Rudé armádě neobvyklá. Donský front generálporučíka Konstantina K. Rokossovkého měl útočit na vnitřní straně budoucího stalingradského kotle a Jihozápadní front generálporučíka Nikolaje F. Vatutina měl útočit na vnější straně. Jihozápadní front do útoku nasadil 1. gardovou armádu generálporučíka Dmitrije D. Leljušenka, 5. tankovou armádu generálporučíka Prokofila L. Romaněnka a 21. armádu generálmajora Ivana M. Čisťjakova, front měl na podporu také 2. leteckou armádu generálporučíka Konstantina N. Smirnova a 17. leteckou armádu generálmajora Stěpana A. Krasovského. Donský front nasadil do útoku 65. armádu generálporučíka Pavla I. Batova a 24. armádu, které podporovala 16. letecká armáda generálmajora Sergeje I. Ruděnka, 66. armáda generálmajora Alexeje S. Žadova měla vázat nepřátelské síly severně od Stalingradu. Stalingradský front generálplukovníka Andreje I. Jeremenka nasadil do útoku 64. armádu Michaila S. Šumilova, 57. armádu generálporučíka Fjodora I. Tolbuchina a 51. armádu generálmajora N. I Trufanova, kterou podporovala 8. letecká armáda generálmajora Timofeje T. Chrjukina.

Obrázek
Operace Uran


Tehdy ještě armádní generál Georgij K. Žukov, k tomu ve svých pamětech píše:
„Hlavní úkol v první etapě protiútoku plnil Jihozápadní front, jehož velitelem byl generálporučík N. F. Vatutin.
Jihozápadní front, který zasazoval mocné údery do velké hloubky, operoval z předmostí na pravém břehu Donu v prostorech Serafimovičů a Kletskoj. Stalingradský front útočil z prostoru Sarpských jezer. Úderná uskupení obou frontů se měla spojit v prostoru Kalače na Donu a Sovětskoje a tím dokončit obkličování hlavních nepřátelských sil u Stalingradu. Když Jihozápadní front rozvinul své hlavní uskupení, jež zahrnovalo 21. armádu a 5. tankovou armádu, část 1.gardové armády a další mohutné průmyslové prostředky, z předmostí jihozápadně od Serafimovičů a v prostoru Kletskoj, měl prolomit obranu rumunské 3. armády, rychlými svazky pokračovat energicky v úderu na jihovýchod a na úseku Bolšenbatovskaja – Kalač na Donu proniknout k Donu. Tímto úderem měla vojska Jihozápadního frontu vpadnout stalingradskému uskupení do týlu a odříznout mu všechny ústupové cesty na západ.
Zabezpečovat útok úderného uskupení frontu z jihozápadu a západu a vytvořit vnější frontu obklíčeného nepřítele měla na tomto směru pravokřídelní armáda Jihozápadního frontu, 1. gardová armáda pod velením generálporučíka D. D. Leljušenka a později hlavní síly 5. tankové armády pod velením generálporučíka P. L. Romaněnka. Tato vojska měla pokračovat v útoku na západ, jihozápad a jih a třetí den operace dosáhnout čáry Věšenskaja-Bokovskaja a dál podél řeky Čiru až k Oblivskoj.
Činnost pozemních vojsk jihozápadního frontu podporovalo letectvo 2. a 17. letecké armády, jimž veleligenerálmajor letectva K. N. Smirnov a generálmajor letectva S. A. Krasovskij.
Donský front, kterému velel generál K. K. Rokossovskij, měl zasadit dva pomocné údery. Jeden úder měla společně s Jihozápadním frontem zasadit 65. armáda z prostoru východně od Kletskoj na jihovýchod, aby rozvrátila nepřátelskou obranu na pravém břehu Donu. Druhý úder měla zasadit vojska pravého křídla 24. armády z prostoru Kačalinskoj podél levého břehu Donu na jih ve všeobecném směru na Věrťačij, aby byla nepřátelská vojska operující v malém ohbí Donu odříznuta od hlavního uskupení v prostoru Stalingradu.
66. armáda pod velením generálporučíka A. S. Žadova měla svou aktivní činností severně od Stalingradu pevně sevřít nepřítele a znemožnit mu manévrování zálohami. Činnost pozemních jednotek Donského frontu podporovala 16. letecká armáda pod velením generálmajora letectva S. I. Ruděnka.
Stalingradský front vedený generálem A. I. Jerjoměnkem (Jeremenko je špatný přesto častěji používaný překlad) měl svým úderným uskupením, složeným z 51., 57. a 64. armády, přejít do útoku na úseku Ivanovka – severní okraj Barmancackého jezera. Toto uskupení mělo za úkol prolomit nepřátelskou obranu, pokračovat v úderu na severozápad a proniknout do prostoru Kalače na Donu a Sovětskoje, kde se mělo spojit s vojsky Jihozápadního frontu. Tím měl být nepřítel v prostoru Stalingradu obklíčen.
51. armáda pod velením generálmajora N. I. Trufanova zdolávala nepřátelskou obranu z předmostí na šíjích mezi Sarpským, Cackým a Barmancackým jezerem a její hlavní síly pokračovaly v útoku na severozápad ve všeobecném směru na Abganěrovo. 57. armáda generála F. I. Tolbuchina a 64. armáda generála M. S. Šumilova přecházely do útoku z prostoru Ivanovky směrem na západ a severozápad, aby zajistily obchvat nepřátelského uskupení z jihu. Ve Stalingradu se nacházející 62. armáda generála V. I. Čujkova měla aktivní obranou spoutat nepřátelská vojska operující přímo ve městě a být připravená k přechodu do útoku.
K zajištění útoku úderného uskupení Stalingradského frontu od jihozápadu a k vytvoření vnější fronty obkličovacího kruhu na tomto směru bylo využito 51. armády (včetně 4. jezdeckého sboru generála T. T. Šapkina), jež měla útočit na jihozápad ve všeobecném směru na Abganěrovo a Kotělnikovo. Stalingradský front podporovala 8. letecká armáda pod vedením generálmajora letectva T. T. Chrjukina.“

Obrázek
Georgij K. Žukov 11. dubna 1945 na štábu 1. běloruského frontu.


Jak se měl rozvíjet hlavní útok Jihozápadního frontu popisuje tehdy ještě generálporučík Dmitrij D. Leljušenko velitel 1. gardové armády:
„…Generálporučík Vatutin, který předtím pracoval na generálním štábu, dovedl tak přesně formulovat naše cíle, že jsem získal ještě jasnější představu o tom obrovském úkolu, který front čekal. Spočíval konkrétně v tom, že 5. tanková armáda a 21. armáda měly na dvou úsecích prolomit obranu 3. rumunské armády jihozápadně od Serafimoviče; šířka průlomu měla činit 22 kilometrů. Rychlým svazkům se pak ukládalo rozvíjet útok směrem na jihovýchod, zničit operační zálohy hitlerovců a vyjít do boku a týlu hlavního nepřátelského uskupení, působícího v prostoru Stalingradu. Na třetí den operace se měly tankové sbory úderného uskupení spojit v prostoru Kalač – Sovetskij s vojsky Stalingradského frontu a tím obklíčení nepřítele dokončit. Pak mělo následovat jeho ničení. Toto rozhodnutí svědčilo o vysoké úrovni operačně strategického umění hlavního stanu.
Náš levý soused – 5. tanková armáda (velitel generálporučík P. L. Romaněnko, člen vojenské rady divizní komisař tankových vojsk G. L. Tumaňan), v jejíž sestavě působil 1. a 26. tankový sbor, šest střeleckých divizí, 8. jezdecký sbor, 8. samostatná gardová tanková brigáda, 8. motocyklový pluk ze zálohy vrchního velení, měl za úkol zasadit hlavní úder vedený středem sestavy armády na úseku širokém 10 kilometrů všeobecně ve směru na osadu Perelazovskij. Po prolomení taktického pásma nepřátelské obrany střeleckými divizemi se plánovalo zasadit do boje sled k rozvinutí úspěchu (tankové a jezdecké sbory) a v součinnosti s 21. armádou obklíčit a zničit hlavní síly 3. rumunské armády, zaujímající obranu na čáře samota Bolšoj – osada Kletskaja. Dosažením Donu na úseku osada Nižně-Čirskaja – Kalač (na Donu) našimi vojsky spolu s tankovými sbory se sledoval cíl, dokončit obklíčení hlavních sil celého nepřátelského stalingradského uskupení.
Východně od 5. tankové armády měla útočit 21. armáda (velitel generálmajor I. M. Čisťakov, člen vojenské rady brigádní komisař P. I. Krajnov). Měla ve své sestavě šest střeleckých divizí, 4. tankový sbor, 3.gardový jezdecký sbor a dvacet pět dělostřeleckých a minometných pluků ze zálohy hlavního stanu. Armádě se ukládalo prolomit nepřátelskou obranu na dvanáctikilometrovém úseku a v součinnosti s 5. tankovou armádou obklíčit a zničit hlavní síly 3. rumunské armády. Měla pokračovat v útoku jihovýchodním směrem a na třetí den operace se spolu s tankovými sbory 5. tankové armády přepravit přes Don, dobýt Kalačč a společně s útvary Stalingradského frontu dokončit obklíčení nepřítele. Soused v pravo – vojska Voroněžského frontu – pokračovala v obraně podél horního toku Donu, západně od městečka Verchnij Mamon.
Naší armádě byl uložen tento úkol: dvěma střeleckými divizemi a jedním střeleckým plukem přejít do útoku na desetikilometrovém úseku v prostoru samota Jagodnyj – farma čís. 4, postupovat všeobecně ve směru osada Gorbatovskij, osada Bokovskaja, zničit protistojícího nepřítele a na sklonku druhého dne útoku dosáhnout čáry východně od vesnice Bělogorka., Vislogubov, osada Bokovskaja. Na této čáře se důkladně upevnit, být v pohotovosti k odražení hitlerovských protiztečí ze západu a nedovolit nepříteli proniknout do boku a týlu úderného uskupení vojsk frontu. Na ostatních úsecích měla armáda pevně bránit čáru zaujatou podél Donu, aktivní činností samostatných oddílů poutat síly nepřítele, aby se nemohly přepravit na úseky úderného uskupení frontu.
Na závěr našeho jednání N. F. Vatutin sdělil, že pokyny týkající se použití 1. gardového mechanizovaného sboru budou vydány později. „Zjištění ze vzduchu je uloženo 17. letecké armádě generálmajora letectva S. A. Krasovského. Pokyny i písemnou směrnicí jste dostal, základní variantu plánu operace 1. gardové armády jsem schválil. Své připomínky mi předložte 10. listopadu a nezapomeňte, že již před vaším jmenováním probíhaly přípravné práce,“ připomněl nakonec.
N.F. Vatutin, A. S. Želtov i V. I. Kuzněcov se s námi rozloučili, popřáli nám hodně úspěchů a odjeli do štábu frontu…“

Obrázek
Poválečná fotografije Dmitrije D. Leljušenka.


Pozorný čtenář by v tomto nudném výkladu operačních záměru Rudé armády, mohl dojít k závěru, že sověti museli nepřítele umlátit čepicema, když proti čtyřem armádám (6. armádě, 4. tankové armádě a 3. a 4. rumunské armádě), stály tři fronty s 10. armádama, ne vše je ale tak horké. Šestá armáda byla v té době nejsilnější německou armádou, vlastně po celou dobu trvání 2. s.v. neměli němci silnější armádu, než právě 6. armádu na podzim roku 1942. Její síla byla přibližně rovnocenná se třema standardníma armádama SSSR. Také obě rumunské armády, se minimálně početností více než vyrovnali jedné sovětské armádě a i když bojeschopnost rumunských armád je brána na lehkou váhu, většina vojáků těchto armád byly veteráni z bojů roku 1941, což se o jejich sovětských protějškách říct nedalo. 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha byla ale naopak spíše armáda bez vojska, neb její jednotky se velkou měrou podíleli na obsazování Stalingradu pod velením 6. armády a zbylé jednotky vyztužovali obranu 4. rumunské armády. Ano i tak měla Rudá armáda velkou početní výhodu v živé síle, téměř na celém úseku fronty od Voroněže až po stepy na jihu od Stalingradu, úspěchem ovšem bylo soustředění několikanásobné převahy na „malých“ průlomových úsecích. Jak bylo naznačeno, vojáci Rudé armády účastnící se operace Uran byly v naprosté většině naprostý nováčkové, kteří byly na frontě maximálně od léta 42, což ještě podepisovala skutečnost, že tanky a jejich posádky měli za sebou jen pár měsíců na frontě, nebo ve většině případu to bylo jejich první bojové nasazení, ostatní druhy vojsk na tom nebyly o mnoho lépe. I letectvo, které přes jaro a léto 42 utrpělo na jižním úseku východní fronty kritické ztráty, nemělo přes svojí početnost (která se dosáhla maximální prioritou stalingradského bojiště při nasazování nových letadel a pilotů) velké bojové zkušenosti, což razantně snižovalo jeho akceschopnost, zvláště když mělo čelit ostřílenému i když vyčerpanému VIII. leteckému sboru, jenž byl nejpočetnější německou leteckou jednotkou na východní frontě.
Co je třeba ale vyzdvihnout při přípravě tak veliké operace, je samotné soustředění tak velkého množství vojsk a zbraní, při maximálním zatížení komunikací a zároveň udržování bojeschopnosti 62. armády ve Stalingradu. Žukov nám k tomu uvádí:
„Na přepravu vojsk a nákladů bylo nasazeno 27 000 aut. Železnice denně přisunovaly 1300 vagónů nákladů. Vojska a náklady pro Stalingradský front byly přepravovány za mimořádně složitých podmínek v době podzimního pohybu ledů na Volze. Od 1. do 19. listopadu bylo přes Volhu přepraveno 160 000 vojáků, 10 000 koní, 430 tanků, 600 děl, 14 000 aut a asi 7 000 tun střeliva.“
Leljušenko také uvádí, že k dezorganizaci systému řízení a velení a ničení spojovacích linek v týlu nepřítele, byly chystány skupinky speciálně cvičených vojáků, kteří byly vysazováni v týlu nepřítele.
Přesto toto úsilí, které podávala zbídačená země a její zbídačená armáda, byly stále problémy s nedostatkem munice, ale i ručních zbraní, díky čemuž se mimo jiné posouvalo zahájení ofenzívy. Když byla 19. listopadu zahájena u Jihozápadního a Donského frontu ofenzíva, třetí útočná vlna pěchoty nebyla prakticky vybavená puškami a musela si je obstarávat od svých mrtvých a raněných soudruhů z první a druhé vlny.
Celý tento masový přesun vojsk od druhé poloviny října do poloviny listopadu, proběhl s maximálním možným utajením, které se až na několik případů skutečně povedlo. Jak jsme si výše řekli, katastrofální selhání německé rozvědky, již nedokázali informace, které se donesli k armádním velitelstvím nahradit.

Obrázek
Vasilevský (vlevo) na pozorovacím stanovišti.


Během chystání operace Uran se stala ještě jedna zajímavá příhoda. Vasilevský který u Stalingradu dokončoval přípravy na operaci Uran dostal ve večerních hodinách 17. listopadu rozkaz od Stalina, aby se mu zítra hlásil v Moskvě. Samozřejmě že tato Stalinova „pozvánka“ do Moskvy, dva dny před zahájením ofenzívy, nebyla pro Vasilevského příjemná. Důvodem mimořádného zasedání 18. listopadu byl osobní dopis generálmajora Vasilije T. Volského, velitele 4. mechanizovaného sboru, který měl vést hlavní útočný úder u Stalingradského frontu. Volský psal Stalinovi, že se na něj obrací jako čestný komunista a odpovědný velitel. Podle jeho názoru nedává poměr sil jižně od Stalingradu naději na úspěch operace. Podobného názoru jsou prý i ostatní velitelé zasvěcený do operace, sice dlouho váhal, přesto se musí obrátit na soudruha Stalina aby ještě jednou zvážil skutečné možnosti operace.
„Když generál v tak významné funkci a s tak důležitým úkolem nevěří v úspěch toho, co má plnit, je to jistě závažné.“
Pronesl Stalin k Vasilevskému.
„Volskij se po dva týdny aktivně účastnil příprav na operaci. Neměl nejmenších připomínek ani k celku, ani k úkolům svého sboru. Na můj dotaz mi potvrdil, že jeho sbor je připraven úkol splnit.“
Stalinovi tato odpověď nestačila a žádal probrat celý plán do nejmenších podrobností. Jeho podezřívavé a nepříjemné otázky, byly odráženy Vasilevským i dalšími zasvěcenými osobami. Jeho žádost o odložení operace, byla s úsilím vyvrácena, neb dle generálů by další odklad mohl jen nepříznivě ovlivnit ofenzívu.
Stalinův osobní tajemník Alexandr Poskrebyšev pak telefonicky spojil Stalina s generálmajorem Volským. - Jeden by čekal že bude následovat, odvolání z funkce a minimálně přesun na nějaké zapadlé bojiště. – Stalin klidně a věcně ujistil generálmajora Volského, že je vše v pořádku a že děkuje za generálovu iniciativu.
Když se mimořádné zasedání rozpustilo, zavolal si ještě jednou Stalin generálplukovníka Vasilevského. Stalin Vasilevskému přikázal, aby sledoval činnost generálmajora Volského a následně podal hlášení o činnosti jeho sboru a plnění stanovených úkolů.

Obrázek
Stalin (uprostřed) ve druhé polovině 30. let


Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík (Stalingrad - A. I. Jeremenko)
Vzpomínky a úvahy - Georgij K. Žukov
Moskva-Stalingrad-Berlín-Praha - Dmitrij. D. Leljušenko
Charkov 1942 - David M. Glantz
http://forum.valka.cz/
foto ve většině případu z wikipedie.
mapka převzata od Michana z článku Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A
Naposledy upravil(a) Cassius Chaerea dne 7/2/2009, 00:30, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Zajímavosti z druhé strany - Cassius Chaerea - kolego fakt se mě to líbí.
Dobrá práce a dík za mou osobu - vím co je to za práci.
Dost se páni memoáristi dohadovali, kdo že je ten pravý, kdo že je ten otec myšlenky a kdo nejlépe operece prováděl.
Nic to nemění na tom, že to byla grandiózní operace.
Jedna z těch, kdy se na Východě, ale i v celé 2. světové válce lámal chleba.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Martin.K
praporčík
praporčík
Příspěvky: 320
Registrován: 30/1/2009, 00:23
Bydliště: Ostrov

Příspěvek od Martin.K »

Ještě k osudu Volského (Василий Тимофеевич Вольский). V roce 1944 je povýšen na Generálplukovníka, stal se velitelem 5.gardové tankové armády.
Podílel se na osvobození pobaltí a Východního Pruska. V březnu 1945 vystřídán Rotmistrovem (onemocněl tuberkolozou), umírá 22. února 1946.
Vyznamenání:
Leninův řád - 2x
Řád Rudého praporu - 2x
Suvorovův řád - 1. a 2. stupeň
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

michan píše:Zajímavosti z druhé strany - Cassius Chaerea - kolego fakt se mě to líbí.
Dobrá práce a dík za mou osobu - vím co je to za práci.
Dost se páni memoáristi dohadovali, kdo že je ten pravý, kdo že je ten otec myšlenky a kdo nejlépe operece prováděl.
Nic to nemění na tom, že to byla grandiózní operace.
Jedna z těch, kdy se na Východě, ale i v celé 2. světové válce lámal chleba.
Děkuji:).
Ano operace Uran a Saturn, skutečně otřásli nejen Německem, ale celou "fašistickou" Evropou.

Martin K. - K Volskému a jeho činosti během Uranu se ještě dostaneme.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Na situaci kolem Volského sboru se těším. Znám jen verzi z knihy Velký přelom a tu nepovažuji za zrovna seriozní zdroj. Celá práce se mi líbí a je stejně pečlivá jako práce pana michana.

Z toho co píšeš se zdá, že tuto bitvu už vybojoval nová armáda vyrostlá na troskách té zničené v roce 1941 a v létě 1942. Armáda která už dokázala částečně zůročit zkušenosti získané za cenu několika milionů mrtvých soudruhů.

Dobrá práce, těším se na pokračování
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Kdo a kdy ze sovětských generálů se poprvé zabýval myšlenkou na později pojmenovanou operaci Uran, se už asi těžko dozvíme, neb hned několik sovětských generálů si ve svých memoárech onu myšlenku operace přivlastňovali a navzájem se osočovali, ať už to byl Žukov, Vasilevský, Jeremenko, Čujkov a další.
Musím se trochu zastat Žukova. Ve svých Pamětech (Vzpomínky a úvahy) si toto prvenství rozhodně nenárokuje. Tak nějak anonymně je přisuzuje STAVCE. Ale z jeho slov je cítit polemika s Jeremenkem (Jerjomenkem). Nutno taky rozumět tomu, že ten svou verzi událostí napsal v době Chruščovovy vlády a každý úspěch Jeremenka byl pochopitelně i úspěchem jeho politického komisaře.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Sawyerik píše: Musím se trochu zastat Žukova. Ve svých Pamětech (Vzpomínky a úvahy) si toto prvenství rozhodně nenárokuje. Tak nějak anonymně je přisuzuje STAVCE. Ale z jeho slov je cítit polemika s Jeremenkem (Jerjomenkem). Nutno taky rozumět tomu, že ten svou verzi událostí napsal v době Chruščovovy vlády a každý úspěch Jeremenka byl pochopitelně i úspěchem jeho politického komisaře.
No tak nějak tvrdí, že to byl on a Vasilevský kdo na to kápnul a už koncem srpna, kdy obkličili Hubeho 16. tankovou divizi, tak plánovali tuto grandiozní operaci, ale "styček Joe" je poslal do háje že napřed musej uhájit Stalingrad.

Edit: Žukovova přítomnost u Stalingradu je více než podezřelá, na to že se o tom tak rozepisuje a přitom by se měl zaobírat "Moskevským směrem".
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

část 3

Obrázek
Operace Uran


Dva dny před začátkem operace Uran udeřila v donských stepích na plno zima. 19. listopadu vál silný nárazový vítr, při zemi byla silná mlha a teploměr ukazoval –6°C. Heslo předcházejících dnů, „na východní frontě klid“ mělo vzít za své. Toho rána byly u Rumunů vzhůru jen stráže, dozorčí důstojníci a pohotovostní obsluhy. U Jihozápadního a Donského frontu, se vojáci mačkali v zákopech, dělostřelectvo a raketometné oddíly byly nachystané v palebných postaveních a tanky a jezdecké jednotky nachystané ve výchozích postaveních. Všichni čekali…V 7:20 dostávají dělostřelecké a raketometné jednotky pevnou linkou heslo „Siréna“. Obsluhy děl ládují své těžké zbraně, na kolejnice raketometů se nasazuje první salva raket a dělostřelectvo se naslepo, díky mlze, zaměřuje na své předem vybrané cíle.
V 7:30 vydává generálporučík Nikolaj Fjodorovič Vatutin do telefonu rozkaz „Ogoň“ (pal)!
Na 3. rumunskou armádu a levé křídlo 6. armády dopadá s kvílením jako první raketometná salva, následují dělostřelecké a minometné granáty.
Před osmou hodinou ranní volá velitel XI. armádního sboru generál pěchoty Karl Strecker na štáb 6. armády a hlásí generálplukovníkovi Friedrichu Paulusovi: „ Tady se čerti žení. Nepředstavitelná palba na naše pozice. Země je doslova přeorávána. Máme citelné ztráty. Hlavní úder však zřejmě postihl Rumuny. Volal jsem svého levého souseda, velitele 4. rumunského sboru. Má strach, že u něho vypukne panika.“
Paulus na nic nečeká vyhlásí u 6. armády poplach a ihned kontaktuje velitelství skupiny armád B, kterému hlásí začátek silné dělostřelecké palby.
80 minutovou dělostřeleckou palbu ukončuje druhá raketometná salva, následuje smluvené znamení o přenesení palby do hloubky nepřátelské obrany. V 8:50 je slyšet od sovětských pozic mocné „Urrrrááá!“, sovětská pěchota podporována tanky se vrhá do útoku.
Sovětské letectvo stejně jako německé sedí na zemi, zatímco mlha halí jejich letiště a sněhová vánice neslibuje do budoucna zlepšení počasí.
Dělostřelectvo, díky špatnému průzkumu a hlavně mlze, nezničilo všechny obranná a palebná postavení nepřítele, zvláště ve druhé obrané linii. Postup u Kletskaje i jihozápadně od Serafimoviče se po zdolání první linie začal zpomalovat a zaostávat za plánem. 65. armáda jižně od Kremenskaje, nedokázala zdolat ani první linii XI. armádního sboru. Vatutinovi to přidělalo vrásky na čele, když musel rozhodnout o nasazení tankových sboru u Serafimoviče a jezdeckého u Kletskaje. Jak může být úspěšná ofenzíva, když již v prvních hodinách se musí nasadit rychlé svazky, které musí prorazit frontu, místo původně plánovaného nasazení až do otevřeného průlomu? Jak u Serafimoviče, tak u Kletskaje se podařilo nakonec obranu prolomit a rychlé svazky sovětů se hnali do týlu rumunské 3. armády.
Generálplukovník Maximilan von Weichs velitel skupiny armád B stručně informován Paulusem i velitelem 3. rumunské armády generálem armády (General de armată) Petrem Dumitrescu, okamžitě alarmuje Heimův XLVIII. tankový sbor, který se má nachystat k výpadu proti nepříteli a začíná rozesílat ze svého štábu i z podřízených jednotek německé důstojníky k rumunským jednotkám (později je takto rozesláno několik desítek důstojníků, kteří mají hasit „požáry“ u nespolehlivých spojenců). Von Weichs převádí levé křídlo rumunské 3 armády (II. armádní sbor) do podřízenosti německého XVII. armádního sboru generála pěchoty Karl A. Hollidta, čímž vytváří „armádní skupinu Hollidt“. Štáb skupiny armád B se také spojí s OKH a ve svém podání náčelníkovi štábu OKH Franzu Zeitzlerovi, se von Weichs dokonce nezdráhá situaci přibarvovat a předbíhat událostem, které se ještě nestali.
Kolem desáté hodiny zazvoní na Obersalzbergu telefon, který zvedne adjutant. Zeitzler se dožaduje Adolfa Hitlera, pobočník mu ale stroze oznamuje že vůdce spí. Podrážděný Zeitzler tedy sděluje: „Oznamte mu hned poté, co vstane, že dnes ráno zahájili Rusové na donské frontě silný útok. Uvedli jsme do pohotovosti Heimův pancéřový sbor, aby mohl být co nejdříve nasazen.“
Po několika hodinách se přece jen podaří Zeitzlerovi dostat vůdce k telefonu, když mu Zeitzler sdělí získané informace, dodá ještě svůj návrh na stažení německých divizí ze Stalingradu do ohbí řeky Donu. Hitler však věděl co chce: „Zůstanu na Volze.“
Stalin v Moskvě již delší dobu čekal na zprávy od „Stalingradu“, teprve odpoledne mu telefonuje generálplukovník Alexandr M. Vasilevskij: „Soudruhu Staline, bitva se rozvinula na obrovském území a zasáhla do celé hloubky nepřátelské obrany. Vrhli jsme do průlomu tankové a jezdecké sbory. Na všech směrech jsme zaznamenali úspěch.“
Vasilevský nejspíše považoval za úspěch i ztroskotání útoku proti německému XI. armádnímu sboru a problémy u 5. rumunského sboru.
Když byla proražena obrana 3. rumunské armády, nastalo na rumunských i německých velitelstvích zmatek. Nikdo v podstatě od té doby přesně nevěděl kde se čela sovětských tanků nacházejí. V té době dostává generálporučík Ferdinand Heim rozkaz od skupiny armád B, aby se svým XLVIII. tankovým sborem likvidoval od západu sovětský průlom, zatímco Paulus vydává rozkaz generálu tankových jednotek Hansi Hubemu aby svůj XIV. tankový sbor přesunul za Don a likvidoval průlom od východu. Heim vysílá průzkum a začíná přesouvat své jednotky do místa očekávaného budoucího bojiště, ale průzkum na sovětské rychlé svazky nenaráží.
Ve večerním hlášení Paulusovi, velitel XI. armádního sboru generál pěchoty Strecker mimo jiné uvádí: „…U Rumunů rudé tanky všechno převálcovaly.“
Náčelník štábu 6. armády generálmajor Arthur Schmidt došel k závěru, že to nebude tak zlé a že se podaří nepřítele v otevřeném poli porazit, zatímco Paulus usuzuje, že nepřítel je již hluboko na jihu od místa, kde ho hledal průzkum Heimova sboru.
Večerní tiskové komuniké německé brané moci oznamuje: „Rumunské jednotky odrazily na donské frontě četné útoky, nové boje na tomto úseku jsou v proudu.“
V té době se zhroutilo centrální velení rumunské 3. armády, u které se již rozpadli dvě divize a další dvě v chaosu ustupovali. Tankový sbor generála Kravčenka projel osadou Manojlin, vzdálenou od výchozí čáry 35 kilometrů.
Sovětský hlavní stan o nové operaci zatím mlčí.

Obrázek
Generálplukovník Maximilian von Weichs, ještě jako velitel 2. armády v na podzim 1941.


„Soudruhu Jeremenko! Proč nehlásíte začátek útoku?“
Ptá se krátce po osmé hodině ranní 20. listopadu Stalin po telefonu velitele Stalingradského frontu.
„Všechno je připraveno, soudruhu Staline, avšak hustá mlha a nízká oblačnost nám nedovolují zahájit dělostřeleckou přípravu.“
Útok Stalingradského frontu, proti jednotkám 4. rumunské armády a 4. tankové armády, měl začít přesně v 8:00. Nakonec jej Jeremenko zahájil až v 10:00. Mimo špatného počasí Jeremenko počítal, že čím později útok zahájí, tím větší bude mít naději na úspěch, neb nepřítel odvolá část svých sil proti jednotkám Jihozápadního a Donského frontu.
40 minutová dělostřelecká palba měla být zahájena i ukončena raketometnou salvou. Druhá raketometná salva měla znamenat začátek útoku sovětské pěchoty. Když odezněla první raketometná salva, zvedla se námořní pěchota z námořní brigády plukovníka Russkiho a za mohutného „Urrrááá“ se vrhla na rumunské zákopy, které teď začala zasypávat dělostřelecká palba. Jeremenko na svém pozorovacím stanovišti, začal běsnit: „Ten Russki se zbláznil! Žene námořníky do vlastní palby!“
Jeremenko ihned přikazuje veliteli dělostřelectva 57. armády: „Přeneste palbu svých baterií do hloubky nepřátelské obrany.“
Mezitím vyděšení rumunští vojáci ve zmatku vyklízejí první obranou linii, před „šílenýma námořníkama“.
Když skončila dělostřelecká palba a skončila i druhá raketometná salva, vrhli se do útoku i zbylé jednotky sovětů. Obrana 4. rumunské armády, byla záhy na mnoha místech proražena.
Generálplukovník Hermann Hoth, který před krátkým okamžikem „sesadil“ velitele 4. rumunské armády generála armády Tancreda Constantinesca a všechny zbylé rumunské jednotky jižně od Stalingradu podřídil vlastnímu velení, volá Paulusovi a hlásí mu: Rusové zahájili ofenzívu z prostoru kolem jezer Carpa a Caca…“
Paulus je ihned v obraze a již zná záměry nepřítele.
Když se sovětské pěchotě a námořníkům, podařilo vytvořit dostatečně široký průlom, nastává čas pro útok mechanizovaného sboru. Velitelem mechanizovaného sboru je „potížista“ Volskij, ten ze své pozorovatelny vydává signál tankovým brigádám. Nic – signál se opakuje – opět nic. Překvapený a naštvaný Volskij odjíždí z pozorovatelny, aby zjistil kde je problém. Ukázalo se, že signál k brigádám nepronikl. Teprve na ústní rozkaz Volského, s dvouhodinovým zpožděním (ve 13 hodin), zahájili dvě brigády útok.
Generálmajor Dmitrij Popov zástupce velitele Stalingradského frontu, ve svých memoárech k tomu podotknul: „Mnoho jsme prožili a promysleli, než se objevily první dvě brigády tankového sboru. A za nimi zase nebylo nikoho vidět.“
Další dvě brigády se opět opozdily, tentokrát proto že selhala logistická příprava a tanky nedokázaly včas načerpat pohonné hmoty. Tím ovšem Volského problémy nekončily. První brigáda, která se již „hnala“ do předu, sjela z vytyčené trasy a skončila ve vlastních minových polích. Ani druhá brigáda na tom nebyla lépe, utrpěla taky těžké ztráty na minách, ale tentokrát na minách „made in Germany“. Volskij již zpoždění nedokázal dohnat a svůj plánovaný cíl pro tento den – dosáhnout železniční stanice Tinguta – nesplnil.
Jeremenko když viděl problémy které provázali 4. mechanizovaný sbor generálmajora Vasilije T. Volského, rozhodl o nasazení zbývajících záloh, do útoku poslal mechanizovaný sbor plukovníka Tanaščina a jezdecký sbor generálmajora Šapkina.

Obrázek
Gardový tank T-34


Části XLVIII. tankového sboru generálporučíka Ferdinanda Heima, které měli dělat zálohu v ohbí řeky Donu, jsou dobře popsány, kolegou Michanem:
„Jádrem 48. tankového sboru má být německá 22. td. Tato 22. td ležela od září 1942 za 8. italskou armádou. Tady měla být doplněna a přezbrojena z českých tanků Praga LT 38 na německé Panzer III a IV. – rozkaz německého hlavního stanu! Jenomže! V rozporu s rozkazem HS měla 22. td zatím jen několik německých tanků. A to ještě svůj jeden 140. mechanizovaný pluk, pod velením plukovníka Michalika, divize již odeslala do prostoru Voroněže k podřízenosti německé 2. A. Tam z této brigády „ Michalik“ vytvořily 27. td.
To není vše, 22.td byl odejmut ( 6. A) i prapor ženistů a byl zasazen do bojů ve Stalingradu.
Tak je to jasné, někdo něco zanedbal! Historie říká dle zápisů, že o tom Hitler a hlavní stan (HS) prostě nevěděli, mysleli si, že mají Rumuny pokryté. Z obav, aby nebyli důstojníci Hitlerem seřváni ( to když by to dobře dopadlo), mu to neřekli.
Pro 48. ts přichází dne 10. listopadu rozkaz k přesunu do pásma rumunské 3. A. Poslední části sboru se mají vydat na cestu do velkého oblouku Donu dne 16. listopadu 1942. Je to přesun v délce 250 km. Nastává problém, kterým není jen sníh a mráz.
Tanky 22. td, které byly předtím na „klidné frontě“ nedostaly téměř žádné PHM. Její 204. tp byl ukryt v okopech a proti chladu byl pokryt slámou. Tankisté se snažili vysvětlit velitelům, že motory se musí přezkušovat. PHM nebylo, šlo na Kavkaz a pro ty co bojovaly.
Když tedy tankisté natočí motory naskočí jen necelá polovina. A během přesunu zůstanou stát další tanky. Zastavují se motory a s většinou věží se nedá otáčet. Stručně řečeno – stávkuje elektrika.
Je to prostě tak. Do zakrytých tanků v okopech a přístřešcích se daly myši. Hledaly zimní úkryt a napadly elektrická zařízení tanků.
V tancích nefungovalo zapalování motorů, překousány byly kabely od akumulátorů, vedení k věžové optice a tankovým kanonům – vše bylo mimo provoz. Dokonce několik tanků vzplálo z důvodu krátkého spojení.
Další problém byl, že nedorazily sněhové nástavce na pásy pro zimní provoz. Tanky klouzaly ze strany na stranu a postupovaly jen pomalu. S přesunem tanků nejela ani 204. rota opravářů. Neměla PHM.
Došlo tedy k tomu, že ze 104 tanků 22. td z 48. ts dorazí 31 tanků a dalších 11 za pár dní.
A tak má dne 19. listopadu 1942 německá 22. td k dispozici jen 42 tanků Panzer III. a IV.
Velitelé z této jednotky s přidáním OT, střelců na motocyklech a 1 motorizované baterie vytvoří „tankovou bojovou skupinu Oppeln“.
Druhým tankovým svazkem 48. ts je rumunská 1. td. Ta disponuje 19. listopadu 1942 108 tanky. Z toho je 98 z nich Praga LT – 38. Historie tyto české tanky hodnotí velmi dobře, ale v listopadu 1942 mají proti masovému nasazení sovětského středního tanku T 34 jen pramalou šanci.
A tak za 3. rumunskou armádou na středním Donu dne 19. listopadu 1942 stojí jen velice slabé tankové zajištění.“
Jen doplním že u rumunské 1. obrněné divize byl i určitý počet tanků Lt –35 (tedy v rumunském značení R-2).

Obrázek
1941- Zleva je generál polní maršál Fedor von Bock, generálplukovník Hermann Hoth a generál letectva Wolfram von Richthofen (zády).


20. listopadu pokračovali jednotky Jihozápadního a Donského frontu v útoku ve všeobecném směru na Kalač. Velitel Jihozápadního frontu generálporučík Nikolaj F. Vatutin mohl být nyní už klidnější, všechny jeho tři tankové sbory, kryté na bocích dvěma jezdeckými sbory, postupovaly týlem rumunské 3. armády a co nezničili s tím se vypořádali střelecké divize, které s odstupem za tanky následovali.
Ale bylo by neobjektivní se nezmínit o hrdinné obraně „armádní skupiny Lascar“. Velitel 6. pěší divize general divize (General de divizie) Mihail Lascar sdružil 5., 6. a 15. pěší divizi do armádní skupiny Lascar. Tato armádní skupina odrazila všechny čelní útoky sovětů proti svým pozicím, ale již nezabránila svému obklíčení (jižně od Seratimoviče). Její nadějí byl Heimův sbor, který měl odrazit sovětské útoky a probojovat se k Lascarovi. Zde je opět prostor pro kolegu Michana:
„To je chvíle pro německý 48. ts, ten zasazuje útok na severovýchod, do prostoru Kletskaja, tedy proti pěchotě sovětské 21. armády, která má 100 tanků. Když začne 48. ts svou 22. td útok, přijde v 11 hodin 30 minut od Hitlera opačný rozkaz (rozkaz byl vydán velitelstvím skupiny armád B, tedy generálplukovníkem von Weichsem – pozn. C. Ch.): „Útok na severozápad, proti mnohem většímu nebezpečí, totiž proti sovětské 5. TA v prostoru Blinov – Pesčany.“
To znamená – čelem vzad! Podporu mají tvořit 3 divize rumunského 2. sboru, ty jsou však zničené a mají jen malou bojovou sílu. Večer 19. listopadu proniknou čela sovětských tankových jednotek mezerou u Blinova a postoupí do hloubky 50 km.
Německá 22. td plukovníka von Oppeln – Bronikovského obrat o 180 stupňů provedla dobře a bojuje se sovětskými tanky u Pesčan. Ale zde se projeví opět myši a chybějící nástavce k pásům. Německých tanků zde bojuje již jen 20 kusů a v boji má štěstí, že je zde ještě 1 protitankový oddíl. Je jich všech však málo a tak Rusové okolo nich pronikají dál. Německá 22. td s protitankovým oddílem a mechanizovaným praporem musí ustoupit, protože jim hrozí obklíčení.
A tak jenom rumunská 1. td pod velením generála Radu bojuje dál na východ sama, odříznuta od 22. td. 48. ts je rozdělen, velení to rozpozná a posílá radiogram rumunské 1. td, aby se stočila na jihozápad a navázala kontakt s obrněnou skupinou plukovníka von Oppelna (to co zbylo z 22. td). Již na začátku boje však byla rumunské 1. td rozbita radiostanice, rozkaz nedorazí a tak se rumunská 1. td bije čelem na sever. Rusové nerušeně postupují na jihovýchod mezi divizemi.
Cíl mají jasný – Kalač!“

Obrázek
Mihail Lascar, později velitel armádní skupiny Lascar.


Paulus ze strohých zpráv, které mu ze všech stran přichází, dochází k oprávněnému závěru, že fronta jak na levém, tak na pravém křídle 6. armády se zhroutila a pakliže zdejší jednotky nebyly zničeny jsou ve zmatečném pohybu. Je si také vědom že jediná spásná naděje, tedy Heimův tankový sbor, nemá prostředky aby spasil jak 3. rumunskou armádu, tak průlom u 4. rumunské armády. Hubeho tankový sbor zase potřebuje čas aby se přesunul ze Stalingradu a ani jeho jednotky pravděpodobně nemají dost sil na stabilizování fronty. Paulus podává na velitelství skupiny armád B svůj staronový návrh o okamžitém stažení 6. armády ze Stalingradu za řeku Don. Byl si sice vědom toho, že je již pozdě aby se podařilo zachránit všechny části 6. armády, přesto vsázel na rychlou reakci, která by zabránila nejhoršímu.
Na velitelství skupiny armád B i generálplukovník von Weichs došel k závěru, že 6. armádě nezbývá nic jiného, než se stáhnout za Don a se svým doporučením podál návrh na OKH.
„Situace je jedním slovem katastrofální…“ urgoval jinak optimistický náčelník štábu 6. armády generálmajor Arthur Schmidt, svého kolegu na velitelství skupiny armád B generála pěchoty George von Sodensterna. Ten mu dal za pravdu a vyložil své mínění, podle něhož je situace ještě horší než ji vylíčil Schmidt, ale také mu oznámil: „Musíte si pomoci sami! Právě přišel rozkaz vrchního velitele: Stalingrad a frontu na Volze držet za všech okolností!“

Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík (Stalingrad - A. I. Jeremenko)
Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A - Michan
Nerovní spojenci - Richard L. DiNardo
Vzpomínky a úvahy - Georgij K. Žukov
Moskva-Stalingrad-Berlín-Praha - Dmitrij. D. Leljušenko
http://www.geocities.com/~orion47/
http://www.axishistory.com/
http://forum.valka.cz/
foto ve většině případu z wikipedie.
mapka převzata od Michana z článku Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Já jsem tušil, že to co píše Čejka je tak trochu mimo. Ten píše, že Volského sbor se dal do boje s dvouhodinovým spožděním a že bojoval dobře. To co píšeš Ty vypadá jako skoro katastrofa.

Jsem zvědavý jak si tento sbor vedl dále. Mám pocit, že jsem četl, že nakonec vykrvácel u Kotělnikova.

Pokračuj Cassiusi, je to dobrá práce. Pan michan bude mít radost - má zde důstojného spoluhráče.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Ano vykrvácel na Myškovově řece.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Kolego Pátrač, ano.
Kolega Cassius Chaerea velmi dobře doplňuje tuto rozsáhlou, na mnoha tisíci kilometrech se odehrávající bitvu - kampaň, která měla velký vliv na celou válku na Východě, nejen na Východě, ale i na celou 2. světovou válku.
Mnozí si asi neuvědomují, že v této, několik měsíců se odehrávající bitvě, bylo mnoho dílčích bitev.
Vždyť celá operace Modrý- vysvětlení je zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=910
ve směrnici 41 a pak následně 45 viz vysvětlení i zde, směrnice 45:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1908
,se odehrává vlastně od léta 1942 až do března 1943 a patří k ní nejen Stalingrad a postup od Charkova k němu, ale i potom vlastně poslední - 3. bitva o Charkov v březnu 1943, kdy se fronta ustálí zde na Jihu v oblouku, který je výchozí pro bitvu u Kurska.
Samozřejmě do této celé operace patří i Kavkaz a ústup z něho.
To je bitev, to je dílčích bitev.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=114
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=111
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=120
Ten poslední odkaz - do operací na Jihu - tedy k tomu co začlo operací " Modrý" - nepatří jen operace proti Skupině armád Střed - tj Ržev, pak Sever - Demjansk, boje okolo Leningradu 1942/43 a Velikije Ljuki.
Ostatní vše jsou vlastně útočné a později obranné boje Němců ( kolega část popisuje více z pohledu Rusů), které vznikly z operace " Modrý" - což byl vlastně útok na Kavkaz a odclonění Stalingradu pro útok na Kavkaz - když vlasně operace u Stalingradu a boj 6. A měl být jen vedlejší bitva - vyšlo z toho něco jiného a taková je válka.
Hlavní úder Němců byl původně Kavkaz.
Vyvinulo se z toho co se vyvinulo - boje a bitvy od července 1942 do března 1943 na frontě dlouhé asi - můj odhad - neměřil jsem to přesně, jen někde četl 1 800 km x 1 200 km.
Tam se dá skutečně rozepsat podrobněji mnoho bitev ( jednu z těch nejslavnějších a zároveň bitvu, kterou má široká veřejnost nejvíce v paměti, ale Pozor je jich mnohem víc a bez jedné by nemohla být druhá, třetí....) tak, jako rozepisuje jednu z mnoha kolega Cassius Chaerea.
Naposledy upravil(a) michan dne 13/2/2009, 07:51, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Takto se to jeví jako možnost Vaše skvělé práce postupně doplnit. Bohužel pracnost a potřeba studovat velké množství materiálů vedou k tomu, že se málokomu do něčeho podobného chce.

Já do toho moc hekrovat nebudu, mám jiné zájmové oblasti ale pokud budu moci doplnit nebo oživit diskusi rád to udělám. Jednou by si to zasloužilo poskládat a vyrobit z toho knihu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Na něčem takovém, jako knize se tak trochu pracuje, uvidíme do budoucna.
Není to jednoduchá záležitost.
Budu informovat kolegy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Velmi zajímavá a hlavně dobrá zpráva. :up: Zapiště mě do pořadí na autorizovaný výtisk :D
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Pátrač píše:Velmi zajímavá a hlavně dobrá zpráva. :up: Zapiště mě do pořadí na autorizovaný výtisk :D
Poprosil bych o výtisk s autogramem.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

část 4

Ve vesnici Golubinskaja, kde sídlil štáb německé 6. armády, zastavila krátce po poledni 21. listopadu malá kolona nákladních vozidel. Velitel kolony se vyděšeně domáhal u stráží rozhovoru s Paulusem: Viděl prý ruské tanky pouhých několik desítek kilometrů odsud!
Náčelník operačního oddělení plukovník Elchlepp jen poznamenal: „Viděl!? Ze strachu viděl strašidla!“
Jelikož štáb 6. armády byl od místa průlomu na Donu vzdálen cca 120 kilometrů, zdálo se být nepravděpodobné, že by se sověti dostali za necelé tři dny, tak hluboko do týlu. Paulus samozřejmě nechal informaci prověřit a poslal udaným směrem průzkumný oddíl. Do hodiny se průzkum vrací se zprávou: „Skupina ruských tanků se pohybuje po silnici podél Donu necelých 20 kilometrů od Golubinskaja!“
Na plně vytíženém štábu, který v posledních dnech neměl oddechu, se začal tvořit chaos. Paulus okamžitě informoval svého nadřízeného von Weichse a zároveň nařizuje, aby se část štábu neprodleně přesunula k letišti Gumrak a druhá část do osady Nižně Čirskaja, kam sám následně odletěl kurýrním letounem se svým náčelníkem štábu generálmajorem Schmidtem.
K večeru posílá Hitler radiogram: „Velitel 6. armády se svým štábem se přesune do prostoru Stalingradu. Armáda zaujme kruhovou obranu a vyčká dalších rozkazů.“

Obrázek
Operace Uran


Již 20. listopadu se zhroutilo centrální řízení XLVIII. tankového sboru, když ve tři hodiny v noci zaútočila skupina sovětských tanků ze stavu 26. tankového sboru generálmajora G. A. Rodina na štáb rumunské 1. obrněné divize. Při útoku byl zničen německý spojovací uzel a německý styčný důstojník major Klingspor byl raněn. Generálporučík Ferdinand Heim tak ztratil spojení se svojí nejsilnější jednotkou. Když se spojení podaří 21. listopadu v 10:00 opět navázat je situace sboru přímo katastrofální. Nejen že nelze zastavit postupující hroty sovětských vojsk, které jsou již hluboko za jednotkama Heimova sboru, nelze také ani pomýšlet na průlom ke statečně vzdorujícím rumunským jednotkám armádní skupiny Lascar a ke všemu nejhoršímu, jsou obě divize (jak 22. tanková, tak rumunská 1. obrněná) samy obklíčeny a přes těžké ztráty se musí nezávisle na sobě probojovat na západ.

Na štábu Jihozápadního frontu generálporučíka Nikolaje Fjodoroviče Vatutina bylo 21. listopadu rušno. Ve tváři nespokojený Vatutin, požadoval největší obezřetnost, hlavně od Leljušenkovi 1. gardové armády, která kryla pravé křídlo sovětského průlomu a kde se očekával protiútok ze strany německo-rumunské armádní skupiny Hollidt, která zde narychlo vznikla. Pro posílení 1. gardové armády vyčlenil Vatutin ze svých záloh 5 dělostřeleckých pluků a deset oddílů raketometů BM 13 „Katuša“ a z 5. tankové armády generálporučíka P. L. Romaněnka převelel pod Leljušenkovo velení 14. gardovou střeleckou divizi generálmajora A. S. Grjaznova. I tak se Vatutin obával, že kdyby v tuto chvíli provedli Němci organizovaný útok od západu proti průlomu Jihozápadního frontu a nasadili alespoň jeden mobilní sbor, byl by Vatutin nucen zastavit své tankové hroty a obrátit je proti útočníkovi, neb jeho střelecké jednotky se ještě nedokázali vypořádat s rumunskou armádní skupinou Lascar. Vatutin naléhal na své velitele, aby zničení Lascarova kotle uspíšili, i když zatím nebylo zpráv, že by se někde pokoušel nepřítel probojovat k Rumunům. Rumunské tankové zálohy 3. armády, byly údajně v týlu z větší části sami obklíčeny a zničeny, ale Vatutin neustále požadoval od průzkumu, aby odhalil pozice a směry postupu hlavních záloh 6. armády, které jistě nepřítel musí někde nasadit a které představují největší hrozbu celé operace. Teprve později se Vatutin dozvěděl, že nepřítel skutečně nasadil své „hlavní“ mobilní zálohy, celá hlavní záloha dvou německých a dvou rumunských armád byl nebohý Heimův XLVIII. tankový sbor, který sověti považovali „jen“ za mobilní zálohu 3. rumunské armády.
Heimův sbor nebyl jediný kdo se snažil odvrátit katastrofu, i generál pěchoty Karl Adolf Hollidt se svojí nově vzniklou armádní skupinou Hollidt, jehož páteř tvořil XVII. armádní sbor a rumunský II. armádní sbor, snažil zachránit situaci. Hollidtovo pravé křídlo, složené převážně z rumunských jednotek, bylo nucené pod tlakem ustupovat a Hollidt ve snaze stabilizovat svůj úsek a přejít do útoku, vyčerpal své malé rezervy v několika neúspěšných protiztečích. 278. střelecká divize generálmajora D. P. Monachova, která se zmocnila výšiny západně od Jagodného (cca 30km severozápadně od řeky Čir), musela odrazit hned tři protizteče o síle pluku podporované údajně i několika tanky. 203. střelecká divize plukovníka G. S. Ždanoviče, která postupovala na jih od Jagodného musela čelit hned pěti protiútokům, z toho dvěma nočním (nejsilnějšího útoku se účastnili až čtyři nepřátelské pěší prapory), všechny byly odraženy a divize se následně zmocnila osady Rubaškin. Neúspěšné protizteče, které vedli jen k dalším ztrátám a pokračující sovětský nápor, donutil Hollidta se stáhnout za řeku Čir, kde se snažil vybudovat nové provizorní obranné pásmo.
Taky ze Stalingradu rychle vyrazily všechny síly směrem na sever od Kalače, které zde mohla 6. armáda postrádat. Jednalo se o části 16. tankové divize a ze stavu XIV. tankového sboru generála tankových jednotek Hanse Hubeho a hlavně o jednotky 14. tankové divize původně z Heimova sboru, která nyní podléhala LI. armádnímu sboru generála dělostřelectva Walthera von Seydlitz-Kurzbacha, nasazeny byly části i 24.tankové divize, také z LI. armádního sboru. Tyto síly se snažily zastavit postup 21. armády generálmajora Ivana Michajloviče Čisťakova. Sověti utrpěli citelné ztráty, ale jejich postup se jen zpomalil, přesto jednotky XI. armádního sboru generála pěchoty Karla Streckera získaly čas stáhnout se na východní břeh Donu, blíže ke Stalingradu.

Obrázek
Roztržená fronta západně od Serafimoviče.


Generálplukovník Herman Hoth, malé ale energické postavy, přecházel na velitelství svého štábu 4. tankové armády, zatímco mu jeho pobočníci hlásili poplašené a chaotické zprávy, podřízených jednotek. Ve chvíly kdy Hoth zbavil velení generála armády Tancreda Constantinesca nad 4. rumunskou armádou, dostal pod své přímé velení všechny rumunské jednotky jižně od Stalingradu. Hothovo zbrklé rozhodnutí, ale situaci dvakrát neprospělo, neb jeho štáb byl plně zatížen řízením vlastních jednotek, štáb měl také nedostatek tlumočníků, kteří nestíhali vyřizovat požadavky. Ke všemu se spousta rumunských jednotek odmlčela úplně, buď nestačili při ústupu obnovit radiokomunikaci, nebo všechnu spojovací techniku nechala na místě, a nebo byla daná jednotka zcela zničena či zajata. O sovětském průlomu se v Hothovu týlu rychle rozkřiklo a na štáb 4. tankové armády docházeli zprávy, ze kterých by si velitel musel udělat představu, že sověti zaplavili jako moře všechno území až k Rostovu na Donu. Nejednou se stalo že poplašené utíkající rumunské a německé jednotky, po sobě začali střílet, když si křížily cestu a vzájemně hlásily na vyšší místa kontakt s nepřítelem. Sovětský průlom jižně od Stalingradu roztrhl jednotky 4. tankové a 4. rumunské armády na dvě části, severní část jednotek se v chaosu boje začala stahovat směrem ke Stalingradu (mimo jiné rumunská 1. jezdecká divize a 20. pěší divize celkem cca 12 600 lidí), zničený střed a bojeschopnější jižní část jednotek se začali stahovat po komunikaci směrem na Kotelnikovo.

Obrázek
Sovětská pěchota v útoku, koncem roku 1942.


Na hrotu Vatutinova severního sovětského útoku stál předsunutý oddíl podplukovníka Filippova z 26. tankového sboru generálmajora Alexeje Grigorjeviče Rodina z 5. tankové armády generálporučíka Prokofila L. Romaněnka. Oddíl měl k dispozici 5 tanků T-34 a dvě roty vojáků na několika nákladních autech, když dostal rozkaz obsadit most přes Don u Kalače. Byl to poslední most v oblasti, který ještě držel spojení se 6. armádou.
Již ve tři hodiny v noci 22. listopadu vyrazil Filippovův oddíl z osady Ostrov ke Kalači. Podplukovník Filippov věděl, že pokud chce získat neporušený most, musí se jej zmocnit bez boje. Doufal také, že zdejší týlové jednotky, nebudou ještě předpokládat přítomnost sovětských jednotek v okolí. Fillipov nechal seřadit auta i tanky do kolony a nařídil jim rozsvítit reflektory, vojáci měli být hotovi spustit palbu, ale ne předčasně.
Kolona se pomalu začala přibližovat po cestě k mostu, ani když první tank vjel na most, nebylo vidět německou hlídku. Teprve když kolona dosáhla druhého břehu řeky, vyšel ji vstříc německý důstojník. Jistě to bylo překvapení, důstojník se náhle užasle zastavil. „Davaj!“ řekl velitel tanku svému střelci a německý důstojník s překvapeným výrazem padl mrtvý k zemi. Stejný osud stihnul i ostatní vojáky, kteří bez bot a v nátělnících vybíhali ze strážního domku. Pár ručních granátů a zásobník do kulometu stačil na obsazení posledního mostu přes Don.
Fillipov svých pět tanků umístil po obou stranách mostu a obě roty spěšně zaujaly kruhovou obranu a vyčkávali na německý protiútok, ale mimo několika střetu s německým průzkumem k ničemu vážnějšímu nedošlo. Až v pět hodin odpoledne 22. listopadu dorazila čela sovětského 26. tankového sboru následovaná 4. tankovým sborem generálmajora Andreje Grigorjeviče Kravčenka a z chodu zahájila útok na samotné město Kalač.
Paulus se ještě nestačil zabydlet na novém stanovišti v Nižně Čirskaje, když došla zpráva: „Most přes Don u Kalače následkem tragického omylu v sovětských rukou. Kalač se brání.“
I na štábu byly zprávou všichni překvapeni a nemohli najít vysvětlení, že tak důležitý most byl bez boje ztracen. Později se to omlouvalo tím, že v Kalači bylo údajně v té době provizorní výcvikové středisko německých tankistů a již řadu týdnů jezdila téměř denně přes most skupina tanků a nákladních aut na cvičné jízdy a střelby. Ve středisku němečtí tankisté používali i několik ukořistěných sovětských tanků T-34, což ze strážní jednotky každý věděl. Že tanky s rozsvícenými světly nemají na věži kříž, ale rudou hvězdu, zjistila posádka mostu pozdě.

Obrázek
Ranní cesta Filippova tankového oddílu k Kalači.


Ze všech tří frontů nasazených do operace Uran, se vedlo nejhůře Donskému frontu generálporučíka Konstantina K. Rokossovského. Rokossovský, který si převážně telefonicky vylíval zlost střídavě na veliteli 24. armády generálmajoru I V. Galininovi a veliteli 65. armády generálporučíkovi P. I. Batovovi, urgoval ještě téměř nepřetržitě generálplukovníka Alexandra M. Vasilevského, aby získal další jednotky pro podporu svých útoků. 65. armádě se nepodařilo prolomit obranu XI. armádního sboru a teprve když byl sbor nucen vyklidit pozice z důvodu obchvatu nepřítele, začala 65. armáda pronásledovat zadní voje. 24. armáda, která měla postupovat na levém břehu Donu, se taktéž nedostala přes obranu VIII. armádního sboru, ale svým neustálým dotíráním na nepřítele, si přece jen dokázala získat část okupovaného území v jejím pásmu. Donský front tak minimálně v prvních čtyřech dnech nesplnil ani část požadovaného úkolu o čemž svědčí Stalinův pokyn z 23. listopadu určený veliteli Donského frontu: „Soudruhu Doncovovi. Kopie: soudruhu Michajlovovi (krycí jména Rokossovského a Vasilevského)
Podle Michajlovova hlášení byla 3. motorizovaná divize a 16. tanková divize Němců úplně nebo částečně stažena z pásma vašeho frontu, takže nyní se bijí na úseku 21. armády. Tím vzniká příznivá situace pro to, aby všechny armády vašeho frontu přešly k aktivní činnosti. Galinin si počíná liknavě; nařiďtě mu, aby Věrťačij dobyl nejpozději 24. listopadu.
Také Žadovovi dejte pokyn, aby přešel k aktivní činnosti a připoutal k sobě nepřátelské síly.
Postrčte náležitě Batova, který by si za nynější situace mohl počínat průbojněji.
J. Stalin. 23. listopadu 1942. 19,40 hodin.“

Smolař generálmajor Vasilij T. Volský, měl konečně již 21. listopadu štěstí a i přes silná ohniska odporu se brigády jeho 4. mechanizovaného sboru probojovávaly a do večera toho dne přeťal Volský železniční trať Stalingrad-Kotelnikovo a přiblížil se k osadě Věrchně Caricynskij. Veliteli Stalingradského frontu generálplukovníkovi Andreji Ivanovičovi Jeremenkovi sice ještě nespadl kámen ze srdce, ale přesto se mu ulevilo, neb postrádal už jakékoli rychlé zálohy, které by mohl nasadit do útoku v případě, že budou hroty sovětského útoku zastaveny. Jeremenka tížila ještě jedna věc a tou byl protiútok německých jednotek ze Stalingradu, které by mohli lehce prorazit děravou linii střeleckých divizí, které se snažili z jihu uzavřít Stalingradský prostor.

Obrázek
Rumunská pěchota na východní frontě (1941-1942)


Generál divize (General de divizie) Mihail Lascar a jeho armádní skupina Lascar, se ocitla již 21. listopadu v bezvýchodné situaci, jednotky spotřebovali většinu munice a šance na rychlou záchranu byla v nedohlednu. Armádní skupina Lascar se teď ocitla hluboko v týlu Jihozápadního frontu a pod neustálým sovětským tlakem se postupně hroutila její obrana a hrozila ztráta centrálního řízení obrany. V takovéto situaci se 22. listopadu sešli velitelé rumunských jednotek u generála Lascara, kde po společné rychlé poradě bylo rozhodnuto, že průlom k Hollidtově armádní skupině nepřichází v úvahu a nezbývá než okamžitě kapitulovat. Tím padlo do sovětského zajetí přibližně 30 000 rumunských vojáků. Žukov ve svých „vzpomínkách a úvahách“ uvádí upravenou citaci z denníku rumunského důstojníka, náčelníka povětrnostní služby dělostřelecké brigády 6. divize:
19. listopadu
Rusové spustili na levé křídlo 5. divize bubnovou palbu. Takovou palbu jsem ještě nikdy nezažil…dělostřeleckou kanonádou se třásla země a sypalo sklo…Na kótě 163 se objevily nepřátelské tanky a drží v šachu cestu na Raspopinskou. Brzy na to přišla zpráva, že tanky přejely plnou rychlostí přes postavení a vtrhly do vesnice…Naše děla jim vůbec neublížila…Tyto těžké tanky, jež se pohybují maximální rychlostí, mají velmi tlustý pancíř, takže je naše granáty neprorážejí…
20. listopad
Na úseku 13. divize zahájil nepřítel od rána silnou dělostřeleckou přípravu…13. divize byla úplně zničena. Tanky vtrhly do Gromek, do stanice Jevstratovskoj a zamířily hluboko do našeho týlu směrem na Pěrelazovskij. Velitelství V. sboru mělo stanoviště v Pěrelazovskom. Bylo na tuto situaci upozorněno. S vyšším velením nemáme žádné spojení. 6. divize jakýmsi zázrakem dostala rozkaz :,Stůj co stůj se držet do posledního vojáka.´ Teď jsme obklíčeni nepřátelskými vojsky. V pasti se octly 5., 6., 15. a zbytky 13. divize.
21. listopadu
Naše těžká situace se od rána nemění. Jsme obklíčeni…V Golovskoje je velký zmatek…Teď je 10,05 hodin. Nevíme co dělat. Sešli se zde důstojníci 13. a 15. divize, kteří ztratili své jednotky. Taková je naše situace! Je to smutné, ale je tomu tak.
Moji přátelé si prohlížejí fotografie svých blízkých, svých žen a dětí. Také já s bolestí v srdci vzpomínám na svou matku, bratra, sestry a příbuzné. Oblékáme se do toho nejlepšího, co máme ba dokonce si na sebe bereme po dvou soupravách prádla a myslíme si, že konec může být velmi tragický…Velmi mnoho řečí a sporů se točí kolem naší situace…Přesto však neztrácíme naději…myslíme, že nám německá vojska přijdou na pomoc.
Teď je 13,30 hodin. Velení nad všemi divizemi převzal velitel 5. divize generál Mazarini…Kruh kolem našich jednotek se začíná svírat. Dnes je velký církevní svátek. Čím jsme si my nebo naši předkové prohřešili? Proč musíme tolik trpět? Se dvěma důstojníky zde probíráme naši situaci a dospíváme k závěru, že nemáme žádnou naději vyhnout se katastrofě. Nepříjemné zprávy z Osinovky se začínají potvrzovat. Přišla skupina důstojníků 5. pluku těžkého dělostřelectva, jež se zachránila útěkem. Pozdě večer se velitelé divizí a pluků znovu sešli, aby udělali konečné rozhodnutí.
Uvažuje se o dvou variantách:
1. Probít se.
2. Kapitulovat.
Po dlouhém rokování zůstali u druhé varianty – kapitulovat. Přišla zpráva že Rusové vyslali parlamentáře s návrhem na kapitulaci…“
Na tomto místě záznam končí.

Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík (Stalingrad - A. I. Jeremenko)
Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A - Michan
Nerovní spojenci - Richard L. DiNardo
Vzpomínky a úvahy - Georgij K. Žukov
Moskva-Stalingrad-Berlín-Praha - Dmitrij. D. Leljušenko
http://www.geocities.com/~orion47/
http://www.axishistory.com/
http://forum.valka.cz/
foto ve většině případu z wikipedie.
mapka převzata od Michana z článku Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A
Naposledy upravil(a) Cassius Chaerea dne 10/4/2009, 15:58, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ha Cassius se vrátil!

Dlouho jsi se neukázal, už jsem měl strach že se na nás zlobíš a už se nám nikdy neozveš. Ale návrat je to impozantní a opět je to kus pěkné práci.

Jinak jsem velmi zvědav na další osudy tankového sboru generála Volského.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Někdy prostě potřebuju čas:).
Uživatelský avatar
MMewerik
Příspěvky: 5
Registrován: 5/1/2011, 16:24
Bydliště: Česká Lípa

Re: Stalingradské zajímavosti:

Příspěvek od MMewerik »

Cassius Chaerea píše:Stalingradské zajímavosti

Díl I: Jak Ferdinand nezastavil Nikolaje a Hermann se mu za to pomstil.


část 1

Obrázek
Situace v ohbí Donu na podzim 1942


Generálporučík Ferdinand Heim, byl typickým důstojníkem německého Wehrmachtu. Svojí kariéru začal za 1. světové války, kdy byl nižším důstojníkem u dělostřelectva. Po válce zůstal v Reichswehru jako naprostá většina německé generality 2. světové války, ale na začátku invaze do Polska v roce 1939 stihnul dosáhnout jen hodnosti plukovníka. Byl schopný štábní důstojník, a tak zatímco v Polsku byl náčelníkem štábu u XVI. armádního sboru generála jezdectva Ericha Höpnera, během invaze do Francie již zastával funkci náčelníka štábu 6. armády u generálplukovníka Walthera von Reichenaua. Heim se u 6. armády podílel také na plánování operace Seelöwe, tedy invaze do jižní Anglie. Diktátorský a oddaný nacista von Reichenau nyní již polní maršál, si Heima u své armády podržel i během operace Barbarossa, kdy se naplno projevili jeho štábní kvality. Když Reichenau opouštěl post velitele 6. armády, aby se ujal velení na skupinou armád Jih, převzal velení 6. armády Heimův starý kolega a kamarád Friedrich Paulus. Pod Paulusovým velením se podílel na zastavení zimních sovětských úderů u Charkova, které se opakovali ještě v březnu. Ferdinand Heim byl odvolán počátkem května 1942 ze svého postu náčelníka štábu 6. armády a nahrazen plukovníkem Adamem, který zůstal náčelníkem štábu až do kapitulace 6. armády u Stalingradu. V době kdy cestoval Ferdinand Heim zpátky do Německa aby si vychutnal zaslouženou dovolenou, byla jeho 6. armáda pod těžkým útokem sovětských vojsk, tato bitva známá jako druhá bitva o Charkov, nakonec dopadla pro 6. armádu dobře, i když utrpěla citelné ztráty (přes 20 000 mrtvých), byla sovětská vojska na hlavu poražena. Ferdinand Heim se koncem června zúčastnil několika denního školení tankových důstojníků ve škole pro tanková a motorizovaná vojska v Kramptnitzu u Postupimi. Následně se 1. července ujal velení 14. tankové divize, která v té době byla součástí XIV. tankového sboru 1. tankové armády v Donském oblouku, v srpnu jeho nová divize přešla pod XLVIII. tankový sbor 4. tankové armády, útočící podél Donu na jih od Stalingradu. Během bojů o Stalingrad se díky těsné spolupráci 4. tankové armády a 6. armády, dostal XLVIII. tankový sbor spolu s Heimovou divizí do bojů o město. Již během operace Blau, která dovedla německá vojska až k Volze, utrpěla Heimova divize citelné ztráty, způsobené hlavně opotřebováním techniky, v prašných Donských stepích. Během podzimních bojů o Stalingrad utrpěla divize další citelné ztráty, ale Heimovo velení se osvědčilo a tak byl 1. listopadu povýšen do hodnost generálporučík a jmenován velitelem XLVIII. tankového sboru.

Obrázek
Generálmajor Ferdinand Heim


V době kdy Ferdinand Heim vyfasoval nové frčky a zabydloval se u svého nového štábu, vracel se průzkumný letoun Ju 88 ze stavu VIII. leteckého sboru 4. letecké armády ze svého „běžného“ průzkumného letu v nepřátelském týlu ležícímu proti 3. rumunské armádě. Letoun již poněkolikáté musel z klesat aby se dostal pod souvislou vrstvu oblačnosti, ale místo „mrtvolně“ šedivé stepy pilot i pozorovatel spatřili venkovské nádraží plné života s několika desítkama tanků. Silná protiletecká obrana zahnala letoun zpátky do oblačnosti. O půl hodiny později již má velitel 4. letecké armády generálplukovník von Richthofen na stole zprávu o schromažďování sovětských sil na Donu, tato zpráva je s dalšími získanými informacemi podstoupena OKH.
V té době, náčelník štábu 3. rumunské armády generálmajor Ioan Armore informuje své německé kolegy, že průzkum 3. armády zjistil že byl proti jeho silám vytvořen nový Donský front jehož velení se má ujmout sám Stalin. Front má 10. listopadu přejít do útoku z předmostí u města Serafimoviče. Ano rumunské informace z pozemního průzkumu jsou zavádějící…Samozřejmě že Donský front nebyl zcela nový, byl to nástupce Stalingradského frontu, novým frontem, který později útočil proti jednotkám 3. rumunské armády z předmostí u města Serafimovič, byl Jihozápadní front, vytvořený z velitelství 1. gardové armády. Donskému ani Jihozápadnímu frontu nevelel ani neměl velet Stalin. A 10. listopad byl z počátku skutečně brán jako jeden z možných datumů útoku, ale ve finálním rozpracování plánu Uran se s ním již nepočítalo…, přesto informace generálmajora Armoreho nemohla být brána na lehkou váhu.
Podzimní spory na OKH ohledně situace u skupiny armád B, vyvrcholili odvoláním náčelníka štábu OKH generálplukovníka Franze Haldera, který s Adolfem Hitlerem od druhé poloviny roku 1941, vedl jeden spor za druhým. Hitler si za nového nástupce zvolil vcelku nízko postaveného generálmajora Kurta Zeitzlera, který sloužil jako náčelník štábu skupiny armád D ve Francii. Jak nečekaná volba Zeitzlera do tak vysokého postu to byla, ukazuje i skutečnost, že Hitler udělil novému náčelníkovi hodnost generál pěchoty, čímž Zeitzler přeskočil hodnost generálporučíka. Takto rychlý a nečekaný postup samozřejmě znamenal u velitelů armád a skupin armád, že neměli k novému de facto představenému důvěru takovou, jakou ji požíval „starý veterán“ Halder, který díky svým střetům s Hitlerem nedostal ani na odchodu hodnost generála polního maršála. Hitler zvolením Zeitzlera nejspíše chtěl dosáhnout toho, že nový náčelník štábu si díky svému „nízkému původu“ nebude tolik dovolovat oponovat, jako by činili výše postavené „hvězdy“ wehrmachtu s větším zázemím. Pokud to byl Hitlerův záměr, tak skutečně dosáhl částečně svého, Zeitzler, vážící si takové pocty, v prvních měsících skutečně byl Hitlerovi na ruku a ikdyž měl jistě výhrady, nechával si je pro sebe. S postupem času i Zeitzlerovi „rostl hřebínek“ a ve druhé polovině roku 43 a v první polovině roku 44, již vedl Zeitzler tvrdé spory s Keitlem, Jodlem a hlavně Hitlerem, ve velmi podobném duchu jako Franz Halder, což nakonec také vedlo k jeho odvolání. Ale v osudové druhé polovině roku 1942, měl Adolf Hitler na štábu dalšího nesmělého přitakávače, jež rozšiřovalo duo Keitel, Jodl.

Obrázek
Porada na štábu OKH 15. září 1943 - V popředí zleva Erich von Manstein, Adolf Hitler, Kurt Zeitzler, Ewald von Kleist a "useknutý" Richard Ruoff, za Hitlerem je Theodor Busse.


Byť je téměř všeobecně přijímán za fakt, že podceňování nepřítele ze strany vrchního velení v čele s Adolfem Hitlerem ve druhé polovině roku 1942 dosáhlo vrcholu, lze si postoje OKW i OKH a Hitlera vyložit jinak. Letní operace Blau dopadla co se zisku území týkalo, velmi dobře, škody způsobené na sovětské bojové technice a živé síle byly sice veliké, ale ani zdaleka nedosáhli toho co německé velení očekávalo. Sovětská vojska stojící proti skupině armád Jih utrpěla v květnu 1942 velkou porážku v takzvané druhé bitvě o Charkov, která stála sověty přes 250 000 vojáků, mrtvých a zajatých. Další velké ztráty utrpěli sověti při zahájení operace Blau, což v podstatě úplně otevřelo němcům cestu do Donského obloku a na Kavkaz, ale na další velké sovětské síly narazili němci až u Voroněže, v ohbí řeky Donu a na Kavkaze, ale jen v ohbí řeky Donu se povedlo německé 6. armádě prakticky zničit 62. armádu generálporučíka Lopatina, boje o Voronež a boje na Kavkaze, byly vyčerpávající pro obě strany a německý postup zde byl téměř zastaven. Sověti ještě do července očekávali hlavní úder na Moskevském směru, proto zde soustředili většinu svých rezerv a ani po porážce u Charkova, nehodlala STAVKA oslabit své pozice při Moskvě, aby poslala výrazné posily k Jihozápadnímu a Jižnímu frontu. Byť to nebylo účelem, nakonec se šetření sil u Moskvy ukázalo jako prospěšné a nejspíše zabránilo jejich zničení při velký obchvatech německých kleští při začátku operace Blau, postupné nasazování u Voroněže a podél toku Donu, zastavilo snahy Německa a jeho spojenců překročit řeku Don směrem na sever.

Hitler se svým štábem začal od října zvažovat „reálné“ možnosti další bolševické zimní ofenzívy, na úseku jeho italských spojenců, tedy v pásmu 8. italské armády. Ale pro „zabezpečení Donu“ dokázal vyštrachat jen 6. tankovou divizi, která se v první polovině listopadu začala přesouvat z Francie na východ. Hitler už s koncem léta také začal zvažovat možnost vytvoření nové skupiny armád Don, která by zahrnovala armády spojenců Německa, tedy konkrétně 2. maďarskou armádu, 8. italskou armádu a 3. rumunskou armádu, velení by převzal sám rumunský maršál Ion Antonescu. Pro novou skupinu armád hovořil hlavně důvod vytíženosti štábu skupiny armád B generálplukovníka von Weichse, který mimo těchto tří spojeneckých armád musel zpravovat ještě 4. rumunskou armádu a tři německé armády (2. armádu, 6. armádu a 4. tankovou armádu). Štáb von Weichse tak vlastně plnil spíše úlohu tlumočníka a diplomatického zástupce mezi podřízenými spojenci a tudíž byl neustále vytížen. Vytvoření skupiny armád Don se ale neustále odkládalo z několika důvodu, tím největším důvodem byla maďarská strana, která nelibě nesla, že by musela být podřízena svému úhlavnímu nepříteli, rumunskému maršálovi Antonescovi. Hitler byl nejspíše z těchto „spojeneckých“ rozepří tak rozladěn, že se přestal zajímat o vytvoření nové skupiny armád a jen začátek stalingradské tragédie donutil vrchní velení narychlo vytvořit skupinu armád Don, ale tahle „nouzovka“ již neměla s původním návrhem prakticky nic společného. Pro množící se zprávy o chystané zimní sovětské ofenzívě si nechalo OKH vypracovat zprávu od německé rozvědky, která přišla až 12. listopadu (kdy byly sovětské přípravy na operaci Uran ve finální fázi), ve které se mimo jiné uvádí: „Nemáme ještě přesný obraz o uskupení nepřátelských vojsk, o jejich síle, rozmístění ani o čase, ve kterém hodlají udeřit. Žádné určitější příznaky, které by nasvědčovaly zahájení útoku v nejbližší době, se zatím neprojevily. Za této nejasné situace zatím není možné zjistit celkové operační záměry nepřítele. Pro rozvinutí širších operací nemá nepřítel zřejmě dostatečné množství sil.“
Poslední věta byla vodou na Hitlerův mlýn, který aby se nemusel dále zabývat tím, kde vezme další prostředky pro zabezpečení Donské oblasti, se oháněl vyčerpaností Rudé armády, kdykoli přišla řeč na sovětskou zimní ofenzívu.

Obrázek
Uprostřed generálporučík Hans von Greiffenberg a vpravo generálplukovník Maximilian von Weichs na štábu skupiny armád B koncem léta 1942.


Také Paulus si byl od října vědomý, že jeho křídla jsou slabě zabezpečena, obzvláště na severu tedy levé křídlo, které bylo východně od Kremenskové na Donu bráněno jednotkama 3. rumunské armády, by nemuselo v případě sovětského úderu odolat náporu. Proto podává Paulus návrh na velitelství skupiny armád B o postupném vyklizení Stalingradu a stáhnutí se za řeku Don, von Weichs samozřejmě návrh podstoupil OKH. Návrh u OKH vyvolal pořádný rozruch a Paulusovi se dostalo bleskurychlého zamítnutí. Zeitzler ještě téhož dne zatelefonoval Paulusovi: „Váš návrh na vyklizení Stalingradu vůdce kategoricky zamítl. Nechtěl o něčem takovém vůbec diskutovat. Soudí že vaše obavy z ruského útoku jsou neopodstatněné.“
Paulus, následovně se Zeitzlerem probral všechny zjištěné příznaky, byť byl Zeitzler štábní expert, nedokázal se tehdy k tomu postavit jako Halder a i když třeba souhlasil s obavami Pauluse, kostatoval: „Podle zdejšího mínění je Rudá armáda rozdrcena a nedisponuje žádnými zálohami, které by stály za řeč. V důsledku toho není schopna větších útočných operací. Z tohoto základního pohledu se má vycházet při hodnocení nepřátelských možností.“
Paulusovi nezbývalo než se smířit s konstatováním OKH, které nejspíše mělo informace, které on postrádal a tudíž došlo k rozdílnému názoru.
Přes von Weichsův štáb mu následně došel oficiální Hitlerův rozkaz: „Od velení 6. armády a od jejich vojsk, jež tak často prokázala svou statečnost, očekávám nasazení všech sil tak, aby dosáhly Volhy v celém stalingradském úseku a vytvořily tím předpoklad pro obranu této bašty.“
11. listopadu přešla 6. armáda ve Stalingradu do posledního velkého útoku, ale i ten skončil nezdarem. Paulus se následně na štábu opět zamyslel nad mapou, která byla doplňována ikonama nových sovětských jednotek stojících na křídlech 6. armády, bráněné Rumuny.
„Je to jasné, bude-li Hitler dál kašlat na naše návrhy, dojde k perfektní katastrofě.“ Konstatoval štábní důstojník Elchlepp. Paulus znovu poslal na skupinu armád B své původní návrhy doplněné novými fakty a opět se mu z OKH dostalo odpovědi: „Rusové jsou nyní rozhodující měrou oslabeni.“
Paulus během rozhovoru s pobočníkem plukovníkem Adamem pronesl: "Vy znáte mé návrhy. Hitler je všechny zamítl. Za každou cenu požaduje obsazení Stalingradu. Přitom vykrvácíme. A to ještě není všechno, Stalingrad se může stát Kannami 6. armády!“
Paulus po té udělal jedinou změnu co mu v kompetenci zůstala, přesunul štáb XLVIII. tankového sboru s generálporučíkem Ferdinandem Heimem za Don do týlu 3. rumunské armády, kde měl vytvořit údernou skupinu s prořídlou 22. tankovou divizí a 1. rumunskou obrněnou divizí. 14. tanková divize, která tvořila páteř sboru, ovšem musela zůstat ve Stalingradu, kde se podílela na německém útoku. XIV. tankový sbor generála tankových jednotek Hanse Hubeho se měl začít také připravovat k přesunu za Don.

Obrázek
Porada u Hitlera, vpravo Adolf Hitler, Georg von Sodenstern a Friedrich Paulus.



Zdroje: A maršál se vzdal - Jaroslav Králík
Nerovní spojenci - Richard L. DiNardo
Ztracená vítězství - Erich von Manstein (svazek 2)
Charkov 1942 - David M. Glantz
http://www.geocities.com/~orion47/
http://www.axishistory.com/
foto + mapka převzato z wikipedie.
Přílohy
Neco malo o bitvě u Stalingradu pokud se milim tak se omlouvam.<br />Stalingrad měl stejně jako Leningrad zvlastni symbolický význam.Hitler si uvědomoval,že jeho dobytí by představovalo pro sovětský režim opravdovou ránu,zatím co pro nacisty by to byl nesmirný
Neco malo o bitvě u Stalingradu pokud se milim tak se omlouvam.
Stalingrad měl stejně jako Leningrad zvlastni symbolický význam.Hitler si uvědomoval,že jeho dobytí by představovalo pro sovětský režim opravdovou ránu,zatím co pro nacisty by to byl nesmirný
Odpovědět

Zpět na „Stalingrad“