Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A

Vše o rozhodující bitvě

Moderátoři: michan, Pátrač

Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. A

Příspěvek od michan »

Mapa útoku Sovětů 19. listopadu 1942.

Obrázek


Bitva o Stalingrad IV. Pád 6. armády.

Abychom lépe pochopili sled událostí v listopadu 1942 až lednu 1943 u Stalingradu, musíme si říci, jak vypadala obrana vojsk vlevo a vpravo od německých vojsk, která bojovala v městě samotném.

Severně od Stalingradu stály v obraně proti Sovětským jednotkám ( Jihozápadní front, Donský front, Stalingradský front ) 2. maďarská armáda, 8. italská armáda a 3. rumunská armáda. Na jihu, jako obrana německé 4. TA, stála 4. rumunská armáda.
Na severu Stalingradu navazuje na německý 8. as ze 6.A, který je přímo v bojích ve Stalingradu, a částmi jednotek v obraně u Volhy, ještě v obraně severně položený, německý 11. as, který patří také k 6. A generálplukovníka Pauluse. Nad německým 11. sborem je rozložena rumunská 3. A, vlevo od ní italská 8.A a ještě více vlevo maďarská 2. A.

Vraťme se nejprve k německému 11. as generála Streckera, který brání levé severní křídlo německých útvarů, které bojují přímo ve Stalingradu. Generál Strecker měl s třemi divizemi svého 11. as bránit velký ohyb Donu 100 km fronty. No nato 3 divize nestačí, a tak vytvořil německou obranu v tětivě ohybu Donu. To byla obrana 50 km dlouhá. Obrana byla vytvořena precizně s německou důkladností.
Sovětský velitel 65. armády generál Batov, využil situace, že Němci vyklidili břehy a přeplavil se u vesnice Kremenskaja přes Don, obsadil poměrně velké předmostí a pravidelně denně útočil na německé divize. Bezúspěšně.
Z pozorovatelen německého 11. armádního sboru u vesnice Sirotinskaja bylo dalekohledy vidět, jak od konce října a na začátku listopadu 1942 Sověti přes Volhu a i po železnici neustále přisouvají k Donu, před Streckerův 11. as, ale především severněji proti rumunské 3.A, jeden transport s lidmi a materiálem za druhým.
Jednotky to denně hlásí Streckerovi. Ten to při každém večerním hlášení postupuje Paulusovi. Když přesuny Sovětů potvrzuje i letecký průzkum, začíná i generálplukovník Paulus, na začátku listopadu 1942, informovat skupinu armád Jih B a ta hlavní stan a Hitlera.

Zde je třeba říci, že všichni v Německé armádě, včetně Hitlera věděli, že u satelitních vojsk, Rumunska, Itálie a Maďarska není vše v úplném pořádku.
Nejhorší, zcela nedostatečnou výzbroj, měli Maďaři a Rumuni, o něco málo lepší měli Italové, ale ani jedni nedosahovali úrovně Německa. Měli nedostatek dělostřelectva, jak protitankového, tak vševojskového, stejně špatně na tom byli i s ručními zbraněmi a ostatním vojenským materiálem. I zásobování potravinami měla vojska satelitů horší, než byl standard v německé armádě.
Němečtí generálové a maršálové žádaly Hitlera, aby byly německé jednotky proloženy útvary spojenců ( dokonce vznikl termín –„korzetová jehlice“ – proložení).
Hitler však narazil na žádosti Antonesca a Mussoliniho: „ Naše národní cítění nás nutí, aby naše armády bojovaly pod velením našich velitelů a pod naší jurisdikcí:“
Hitler to musel ctít!
A „ malér“ byl na světě!
Hlavní ochrana německých jednotek ve Stalingradu ( nasazeno tam a v okolí města bylo 13 pěších 3 motorizované a 3 tankové německé divize), byla svěřena spojeneckým jednotkám. Jejich bojová hodnota byla nedostatečná.
Našel se jen jeden rumunský generálplukovník Dumitrescu, velitel rumunské 3. armády, který si byl všeho vědom. Ten navrhl při poradě, aby mu buď byla zkrácena fronta dlouhá 150 km, a nebo, aby mu Němci přidali protitanková děla a tanky.
O zkrácení fronty nechtěl Hitler slyšet ( co držel nechtěl pustit). Slyšel na podpůrné prostředky. Rumuni již měli několik německých zatarasovacích oddílů protiletadlových kanonů a pár německých tanků.
Jedinou jednotkou, která ještě mohla být Rumunům přidána byl 48. ts generálporučíka Heima, s jednou německou a jednou rumunskou tankovou divizí a částmi německé 14. td.
Normálně by to mělo stačit a pokrylo by to potřeby 3. rumunské armády. Hlavní stan tedy vyjme 48. ts z podřízenosti německé 4. TA a rozkazem ho posílá na začátku listopadu 1942 do prostoru jižně od vesnice Serafimoviče, za 3. rumunskou armádu.
Ale!
Poslechněme si co o 48.ts hovoří německá hlášení a všechny studie historiků!!!
Jádrem 48. tankového sboru má být německá 22. td. Tato 22. td ležela od září 1942 za 8. italskou armádou. Tady měla být doplněna a přezbrojena z českých tanků Praga LT 38 na německé Panzer III a IV. – rozkaz německého hlavního stanu! Jenomže! V rozporu s rozkazem HS měla 22. td zatím jen několik německých tanků. A to ještě svůj jeden 140. mechanizovaný pluk, pod velením plukovníka Michalika, divize již odeslala do prostoru Voroněže k podřízenosti německé 2. A. Tam z této brigády „ Michalik“ vytvořily 27. td.
To není vše, 22.td byl odejmut ( 6. A) i prapor ženistů a byl zasazen do bojů ve Stalingradu.
Tak je to jasné, někdo něco zanedbal! Historie říká dle zápisů, že o tom Hitler a hlavní stan (HS) prostě nevěděli, mysleli si, že mají Rumuny pokryté. Z obav, aby nebyli důstojníci Hitlerem seřváni ( to když by to dobře dopadlo), mu to neřekli.
Pro 48. ts přichází dne 10. listopadu rozkaz k přesunu do pásma rumunské 3. A. Poslední části sboru se mají vydat na cestu do velkého oblouku Donu dne 16. listopadu 1942. Je to přesun v délce 250 km. Nastává problém, kterým není jen sníh a mráz.
Tanky 22. td, které byly předtím na „klidné frontě“ nedostaly téměř žádné PHM. Její 204. tp byl ukryt v okopech a proti chladu byl pokryt slámou. Tankisté se snažili vysvětlit velitelům, že motory se musí přezkušovat. PHM nebylo, šlo na Kavkaz a pro ty co bojovaly.
Když tedy tankisté natočí motory naskočí jen necelá polovina. A během přesunu zůstanou stát další tanky. Zastavují se motory a s většinou věží se nedá otáčet. Stručně řečeno – stávkuje elektrika.
Je to prostě tak. Do zakrytých tanků v okopech a přístřešcích se daly myši. Hledaly zimní úkryt a napadly elektrická zařízení tanků.
V tancích nefungovalo zapalování motorů, překousány byly kabely od akumulátorů, vedení k věžové optice a tankovým kanonům – vše bylo mimo provoz. Dokonce několik tanků vzplálo z důvodu krátkého spojení.
Další problém byl, že nedorazily sněhové nástavce na pásy pro zimní provoz. Tanky klouzaly ze strany na stranu a postupovaly jen pomalu. S přesunem tanků nejela ani 204. rota opravářů. Neměla PHM.
Došlo tedy k tomu, že ze 104 tanků 22. td z 48. ts dorazí 31 tanků a dalších 11 za pár dní.
A tak má dne 19. listopadu 1942 německá 22. td k dispozici jen 42 tanků Panzer III. a IV.
Velitelé z této jednotky s přidáním OT, střelců na motocyklech a 1 motorizované baterie vytvoří „tankovou bojovou skupinu Oppeln“.
Druhým tankovým svazkem 48. ts je rumunská 1. td. Ta disponuje 19. listopadu 1942 108 tanky. Z toho je 98 z nich Praga LT – 38. Historie tyto české tanky hodnotí velmi dobře, ale v listopadu 1942 mají proti masovému nasazení sovětského středního tanku T 34 jen pramalou šanci.
A tak za 3. rumunskou armádou na středním Donu dne 19. listopadu 1942 stojí jen velice slabé tankové zajištění.

„Listopad 1942“ byl měsícem katastrof pro německou armádu. Dne 4. listopadu 1942 Montgomery u el Alamejnu zasazuje tvrdý úder Rommelovu Afrikakorpsu. Rommel utíká z Egypta do Tripolisu. Dne 8. listopadu 1942 se v severní Francouzské Africe, v týlu Rommela, vylodí Eisenhowerova invazní vojska a zahajují postup na Tunis.
Hitler pod dojmem úderů v severní Francouzské Africe obsazuje jižní část neobsazené Francie. K tomu používá 4 výtečně vycvičené a vybavené tankové divize, které by pomohly na východní frontě. Je to 7. td a Waffen SS, „Leibstandarte“, „Reich“ a „Totenkopf“. Palebná síla těchto čtyř divizí by ve Stalingradu rozhodla vše do 48 hodin.

Dne 9. listopadu 1942 se vrací Hitler z Mnichova z oslav z pučisty z roku 1923, svými soukmenovci, kde jim řekl onu památnou větu o Stalingradu: „Žádná síla na Zemi mě odtamtud nedostane!“
V Berchtesgadenu dne 9. listopadu jej Jodl seznamuje s posledním hlášením od Stalingradu, že se Rusové soustřeďují severozápadně od Stalingradu na středním Donu před rumunskou 3. A, ale i jižně od Stalingradu, tam kde 3 sbory rumunské 4. A zajišťují bok Hothovy německé 4. TA. Z hlášení je jasné, že Sověti něco připravují. Hitler si uleví, že kdyby tam nebyli Rumuni, že by spal klidně. Poté dodá: „Těžkosti bojů o Stalingrad a klesající síla vojsk jsou mi známé.“
Ale dne 16. listopadu 1942 nechá generálu Paulusovi odeslat radiogram: Těžkosti Rusů jsou ale nyní, při zamrzání Volhy, ještě větší. Jestliže toto období využijeme, ušetříme si později mnoho krve. Očekávám proto, že velení, stejně jako vojska, nasadí s rázností a mnohokrát prokázanou energií ještě jednou vše, aby alespoň u továrny na výrobu děl a metalurgického závodu prorazila až k Volze a obsadila tyto části města.“
Těžkosti Rusů ve Stalingradu dokládají i dějiny jak je popsali východní historici. Stejně tak i memoáry generálporučíka Čujkova z těchto dní.
Čujkov si tehdy zapsal: „14. listopad. Jednotkám chybí munice a proviant. Zamrzání přerušilo spojení s levým břehem. 27. listopad. Přísun munice a odsun raněných musely být zastaveny.“ Dále se hovoří o tom, že sovětské jednotky ve Stalingradu byly zásobovány municí a proviantem přes Volhu pomocí letounů Po – 2. Pokud se pilot netrefil, zásilku dostali Němci.

Generál Paulus nechá nový rozkaz Hitlera přečíst svým vojákům 17. listopadu 1942.
Dne 18. listopadu 1942 útočí znovu jednotlivé prapory a divize německé armády za pomoci letounů Stuk. Útočí u přívozu, u pekárny, v kolejišti „Tenisové rakety“. První den postoupí místy 50 m, místy 100 m a říkají si ještě pár hodin, ještě pár metrů a máme to za sebou. Druhý den ráno 19. listopadu opět krok za krokem postoupí přes rozvaliny výrobních hal, překonávají barikády, ale tehdy spustí Sověti 150 km severozápadně odtud na Donu, útok proti rumunské 3. armádě.
Zajímavý je poznatek velitele německé 4. letecké armády generálplukovníka von Richthofena, ten si zapsal: „Rusové opět mistrně využili nepříznivou povětrnostní situaci. Déšť, sníh a mrznoucí mlha brání jakémukoliv nasazení letectva na Donu.“

Dne 19. listopadu 1942 ráno po 80 minut trvající dělostřelecké přípravě zahajuje svou ofenzívu sovětská armáda v prostoru proti rumunské 3. A , severně od Stalingradu. Zaútočí dvěma tankovými sbory, jedním jízdním sborem a šesti střeleckými divizemi. Tato 5. TA útočí z prostoru Serafimovičova, tedy přímo tam, kde měl být německý 48. ts a kde je ho jen zlomek.
Vlevo od sovětské 5. TA útočí sovětská 21. armáda s 1 tankovým sborem, 1 jízdním sborem 6ti střeleckými divizemi z prostoru Kletskaja.
Ty počty sovětských sborů zní hrozivě. Je si však třeba uvědomit, že všeobecně odpovídala německému as 1 ruská armáda, 1 ruský sbor se rovná 1 německé divizi a 1 sovětská divize měla zhruba sílu německé brigády.
V této chvíli je třeba asi říci co řekl generálplukovník Hoth: „Přecenili jsme Rusa na frontě, ale jeho zálohy jsme naprosto podcenili.“
Také se sluší říci, že Sověti poměrně skrytě připravovali plán protiofenzívy u Stalingradu od druhé poloviny září 1942. Přes všechny těžkosti, které v bojích ve Stalingradu měli, připravili ohromné masy vojsk, ohromné množství materiálu k této ofenzívě. Vše s nejpřísnějším utajováním shromažďovali za Volhou na jihu, a mezi Donem a Volhou na severu.
Útok na severu začíná v husté mlze. První hodiny se rumunské prapory brání statečně. Jak historie dokládá nejlépe se držely, rumunská 1. jezdecká divize a pluky rumunské 6. pěší divize. Pak ale propadne většina rumunských divizí panice. Sovětským tankům se v mlze daří prorážet zezadu do týlu rumunských divizí. Začíná zaznívat ono: „Nepřátelské tanky zezadu!“ Přispívá k tomu i to, že rumunské dělostřelectvo je pro mlhu ochromeno – nemůže vést přímou palbu.
V poledne 19. listopadu 1942 začíná katastrofa. Rozpadají se rumunská 13., 14. a 19. pěší divize a v panice ustupují. Sověti je pronásledují na západ k řece Čir, na jihozápad a na jih. Pak se hlavní síly Sovětů stáčí na jihovýchod, chtějí do zad německé 6. A ve Stalingradu.
To je chvíle pro německý 48. ts, ten zasazuje útok na severovýchod, do prostoru Kletskaja, tedy proti pěchotě sovětské 21. armády, která má 100 tanků. Když začne 48. ts svou 22. td útok, přijde v 11 hodin 30 minut od Hitlera opačný rozkaz: „Útok na severozápad, proti mnohem většímu nebezpečí, totiž proti sovětské 5. TA v prostoru Blinov – Pesčany.“
To znamená – čelem vzad! Podporu mají tvořit 3 divize rumunského 2. sboru, ty jsou však zničené a mají jen malou bojovou sílu. Večer 19. listopadu proniknou čela sovětských tankových jednotek mezerou u Blinova a postoupí do hloubky 50 km.
Německá 22. td plukovníka von Oppeln – Bronikovského obrat o 180 stupňů provedla dobře a bojuje se sovětskými tanky u Pesčan. Ale zde se projeví opět myši a chybějící nástavce k pásům. Německých tanků zde bojuje již jen 20 kusů a v boji má štěstí, že je zde ještě 1 protitankový oddíl. Je jich všech však málo a tak Rusové okolo nich pronikají dál. Německá 22. td s protitankovým oddílem a mechanizovaným praporem musí ustoupit, protože jim hrozí obklíčení.
A tak jenom rumunská 1. td pod velením generála Radu bojuje dál na východ sama, odříznuta od 22. td. 48. ts je rozdělen, velení to rozpozná a posílá radiogram rumunské 1. td, aby se stočila na jihozápad a navázala kontakt s obrněnou skupinou plukovníka von Oppelna (to co zbylo z 22. td). Již na začátku boje však byla rumunské 1. td rozbita radiostanice, rozkaz nedorazí a tak se rumunská 1. td bije čelem na sever. Rusové nerušeně postupují na jihovýchod mezi divizemi.
Cíl mají jasný – Kalač!
Větší část rumunské 3. A je v rozkladu. Během 4 dnů ztratila 75 000 mužů, 34 000 koní a všechny těžké zbraně 5ti divizí.
Sověti útok připravili dobře. Je to klešťová operace.
Dne 20. listopadu 1942 na jižním boku stalingradské fronty vyráží z prostoru Beketovka – Krasnoarmejsk proti 4. rumunské armádě sovětská 57. a 51. armáda Jeremenkova Stalingradského frontu, jako druhé rameno kleští.
Útok sovětské 57. a 51. armády zahajují dva plně motorizované, tzv. mechanizované sbory, 1 jízdní sbor a 6 střeleckých divizí. Až prorazí je připraven sovětský 4. mechanizovaný sbor se 100 tanky. Ten má potom rychle pokračovat směrem na Kalač.
Hlavní síla sovětské 57.armády narazí ráno se svými tanky a motorizovanými prapory západně od Krasnoarmejska na rumunskou 20. divizi a prvním náporem jí zcela zničí. Chce okamžitě pokračovat do týlu německé 6. A, ale tady se ukáže, že ne všechny sovětské svazky jsou dobré. O této 57. armádě hovoří kronika durynsko – hesenské 29. pěší (mot.) divize.
Tato 29. pěší (mot.) divize byla koncem září 1942 stažena ze Stalingradu, doplněna na plné počty, a byla určena k úderu na Astrachaň. V té době si byli Němci tak jisti, že Stalingrad obsadí, že připravovali své jednotky pro Kavkaz.
V době listopadových bojů ve Stalingradu cvičila jako záloha pro skupinu armád Kavkaz 50 km jihozápadně od Stalingradu. Dokonce z této divize bylo odesláno okolo tisíce mužů na dovolenou do Německa.
Právě tato 29. pěší (mot.), zcela doplněná divize, vycvičená , v plné bojové síle pod velením generálmajora Leysera, je nyní 19. a 20. listopadu 1942 jediný volný svazek, který generálplukovník Hoth velitel 4. TA má. Nemůže se spojit se skupinou armád a tak jedná samostatně. Dne 20. listopadu v 10 hodin 30 minut nasazuje přímo z cvičení 29. pěší (mot.) divizi proti sovětské 57. armádě, které se jižně od Stalingradu podařil průlom. 29. pěší (mot.) divize vyráží. Vpředu je 129. tankový prapor, který má 55 tanků Panzer III. a IV. Na křídlech jedou protitankovci, za nimi na OT pěchota. A potom dělostřelectvo. V mlze jedou podle sluchu za duněním bitvy. Dohlednost je místy jen 100 metrů. Náhle se mlha trhá a velitelé v tancích vidí na 400 metrů rozvinutý sovětský 13. mechanizovaný sbor. Povel: „Věž 12,00 hodin!“ – „Protitankový!“ – „400!“ – „Mnoho nepřátelských tanků!“ – „Palba povolena!“ Německé tanky zahajují palbu ze svých 75 mm kanonů. Záblesky. Zásahy. Požáry. Sověti jsou zmateni. Jezdí jeden okolo druhého, ustupují, nemohou z místa, jsou zasahováni.
Další obraz vidí Němci po chvíli. Na otevřené trati stojí několik nákladních vlaků ze kterých seskakuje ruská pěchota. Sověti si je přivezli až k frontě na nákladních vagónech. Dělostřelecké oddíly německé 29. pěší (mot.) divize tam ihned soustředí palbu.
Průlom sovětské 57. armády je zastaven.
Ale přichází nové hlášení: 30 km jižněji u rumunského 6. sboru se prolomila ve středu a na jižním křídle sovětská 51. armáda a její 4. mechanizovaný sbor rychle postupuje na vesnici Sety. A tady jsou ty rozhodující okamžiky.
Tato německá 29. pěší (mot.) divize má 90 tanků a v případě, že by pokračovala do boku sovětského mechanizovaného sboru, s největší pravděpodobností by zastavila i tenhle průlom. Hoth o tom uvažoval, ale 21. listopadu 1942 přichází ze skupiny armád rozkaz:
„Zastavit útok, zaujmout obranu a zabezpečit jižní křídlo 6. A!“
Tato 29. pěší (mot.) divize je odebrána německé 4. TA a spolu se 6. sborem generála Jaeneckeho je podřízena 6. armádě generálplukovníka Pauluse.
Tady byly ty chyby, bojový útvar s velkou útočnou hodnotou byl zadržen a poslán do obrany tam, kde ještě nebylo co bránit.
Německé velení v chaosu, který způsobil ruský útok nemělo o všem přehled.
Ještě jedna taková věc, která se zde stala. Překvapivé rozbití útoku sovětské 57. armády zastavilo i na 1 den útok sovětské 51. armády. generálmajor Volskij pod dojmem, že by mu německá 29. pěší (mot.) zaútočila do boku, nepostupoval dál. Teprve když ho Jeremenko seřval obnovil 22. listopadu 1942 útok, to když Němci nepřišli. Dne 23. listopadu 1942 se objevil u Kalače na Donu.
Ještě jednu situaci historie zaznamenává. Štáby a velitelé německé armády, včetně generála Pauluse byly v té době na cestách – dělali si přehled o situaci.
Generálplukovník Paulus přemístil 21. listopadu svůj štáb z obce Golubinskij na Donu do Gumraku, tedy těsně ke stalingradské frontě. Potom odletěl s náčelníkem štábu Arturem Schmithem a dalšími důstojníky do obce Nižnij Čir. Zde byla všechna pojítka armády, ke skupině armád, k vrchnímu velení Wehrmachtu (OKW) a do vůdcova hlavního stanu. Nižnij Čir byl zvolen jako zimní vojenské stanoviště 6. armády – pro období po obsazení Stalingradu. Když to Hitler zjistil, okamžitě mu nařídil, aby se vrátil do Gumraku. Pauluse podezíral, že chce zůstat mimo kotel.

Sovětská ofenzíva byla naplánovaná velice dobře. STAVKA vzala v úvahu i počasí. Průlom se Sovětům dařil také proto, že byla nízká oblačnost, mlhy. To znemožňovalo nejen pozemní průzkum, ale především velice silnou zbraň německé armády, použití letectva. Luftwaffe mohla létat tak nejvýše jen s nejlepšími několika málo roji, které vrhala proti sovětským čelním jednotkám.
Ve velení německé armády zavládl chaos. Paulus narychlo nechával shromažďovat týlové jednotky, polní železniční roty, protiletadlové dělostřelectvo a pozemní personál Luftwaffe. To vše nasazovali jeho důstojníci na řece Čir a budovali tím první pásmo obrany. Chtěli předejít tomu nejhoršímu, aby sovětská čela nepronikala ve směru na Rostov. Na Němce dolehlo, že Rusové ovládli polní letiště u Kalače, kde zničili letadla blízkého průzkumu 8. leteckého sboru.
Důstojníkům 6. A se podařilo rychle zasadit 44. pěší divizi do obranných postavení na Donu, severozápadně od Kalače. Sověti zde na ni narazili, divize „visela ve vzduchu“ (všude okolo ní byl prázdný prostor). Vytvářela ale západně od řeky Donu důležitý nárazník. Jak dlouho?
Generálplukovník Paulus na rozkaz skupiny armád již 19. listopadu 1942 večer ukončil útočnou činnost v samotném městě Stalingrad. Všem se zdálo, že k cíli chybí poslední stovky metrů, když byl útok ukončen.
Paulus vytvořil z částí 14., 16. a 24. td bojové skupiny, stáhl je z fronty a vrhl je na Don proti Sovětům, kteří přicházeli ze severozápadu. Tyto slabé síly průlomy rozhodujícím způsobem neovlivnily.
Omyly a chyby, které nejen 6. A koncem listopadu 1942 udělala, nešlo odstranit za několik dní.
Mezitím za soumraku 22. listopadu 1942 dosáhne sovětský severní úderný klín Donské výšiny, přepadem dobyje most přes Don v Kalači. Jižní klín se také dostane před město Kalač. A dne 23. listopadu 1942 za 6. armádou zaklapne past.
Možná že se mezi 19. a 22. listopadem 1942 ještě nacházela možnost k vyklizení Stalingradu a uklidnění situace. Paulus sám to však bez rozkazu vyššího velení udělat nemohl. Ještě 22. listopadu určitě nebyla porážka u Stalingradu strategickou nutností. Ještě stále nevznikala operačně jednoznačná situace. Důstojníci nejen 6. A, ale i skupiny armád ještě nevěděli dne 22. listopadu 1942, že se Hitler rozhodl 6. A ponechat ve Stalingradu. Velitel skupiny armád B generál Weichs ještě 21. listopadu nařizuje Stalingrad a frontu na Volze sice držet, ale připravovat se na únik. Nikdo tehdy nechtěl nechat na západním břehu Donu bojující části německého 14. a 11. as a také 10 000 raněných německých a rumunských vojáků.
Dne 22. listopadu odpoledne obdrží Paulus rozkaz, který zní: „Vydržet a očekávat další rozkazy!“ Rozkaz byl pojistkou proti ukvapenému ústupu. V 19 hodin Paulus pro skupinu B uvádí:
„Jižní fronta východně Donu ještě otevřená. Don zamrzlý a překročitelný. Pohonné hmoty brzy vyčerpány. Tanky a těžké zbraně poté nepohyblivé. Situace s municí napjatá. Proviant stačí na 6 dní. Armáda zamýšlí udržet stávající stalingradský prostor až po oboustranně Donu. K tomu přijala veškerá opatření. Předpokladem je uzavření jižní fronty a plynulé letecké zásobování. Žádám o svobodu jednání pro případ, že se nepodaří uzavřít kruhové postavení na jihu. Situace nás může přinutit k tomu, abychom se vzdali Stalingradu a severní fronty a plnou silou udeřili na protivníka na jižní frontě mezi Donem a Volhou. Tím bychom mohli navázat spojení s rumunskou 4. A.“
Plán byl dobrý, ta svoboda jednání byl červený hadr pro Hitlera.
Již ve 22 hodin Hitler reaguje – odepírá svobodu rozhodování 6. A a nařizuje, aby zůstala na místě, a říká: „6. A musí vědět, že udělám vše, abych jí pomohl a vyprostil. Předám jí včas své rozkazy.“ Tím je únik z kotle zakázán.
Obrázek

Dne 23. listopadu v 11 hodin 45 minut Paulus reaguje směrem ke skupině armád B, cituji:
„Považuji probití se na jihozápad, východně od Donu, při současném přivedení 11. a 14. sboru přes Don, ještě za možné, i když za ztrát na materiálu.“
Velitel skupiny armád B ještě Pauluse podpořil, když pro OKH zdůraznil: „Dostatečné letecké zásobování není možné.“
Paulus vše ještě jednou zvážil a večer ve 23 hodin 45 minut 23. listopadu 1942 posílá přímo Hitlerovi další radiogram, opět žádá o povolení k úniku a říká, že i všichni velitelé sborů s ním sdílejí jeho názor. Znění se zachovalo a tak cituji:
„Můj vůdče, od přijetí Vaší zprávy z 21. 11. večer se vývoj situace překotně zrychlil. Uzavření kotle na jihozápadě a západě se nezdařilo. Rýsují se zde následné nepřátelské průlomy. Munice a pohonné hmoty jsou téměř vyčerpány. Mnoho baterií a protitankových zbraní je bez střeliva. Včasné a dostatečné zásobování je vyloučeno. Armáda se v brzké době ocitne tváří v tvář zničení, jestliže nebude soustředěním všech sil zničen nepřítel útočící z jihu a ze západu. K tomu je nutné okamžité stažení všech divizí ze Stalingradu a značných sil ze severní fronty. Neodvratitelným důsledkem pak musí být průlom na jihozápad, poněvadž východní a severní frontu nebude možné při takovém oslabení udržet. Dojde přitom sice ke ztrátě velkého množství materiálu, ale zachrání se většina cenných vojáků a alespoň část materiálu. Odpovědnost za toto závažné hlášení přebírám v plné míře, když Vám sděluji, že generálové Heitz, von Seydlitz, Strecker, Hube a Jaenecke hodnotí situaci stejně. Na jejím podkladě prosím, ještě jednou o svobodu jednání.“
Hitlerova odpověď přichází 24. listopadu 1942 v 8 hodin 38 minut. Má nadpis:
„Vůdcovo rozhodnutí (Führerentscheid)“. Znamená to nejvyšší a nejstriktnější stupeň rozkazu.
Hitler nařizuje vytvoření frontu „kotle“ a stáhnout všechny na západ od Donu stojící části armády přes Don do „kotle“.
Závěr zprávy pak zní, cituji:
„Nynější frontu na Volze, a také severní frontu za všech okolností bránit. Letecké zásobování.“
Spadla klec!!!
Teprve teď je Hitlerovým nejvyšším rozkazem německá 6. A definitivně přikována ke Stalingradu, přestože i zde přítomní velitelé Luftwaffe o možnosti zásobovat kotel ze vzduchu pochybovali.
Dlouho se říkalo, a každý historik opakoval, že to byl Göring, který osudný rozkaz podpořil.
Důkladné prostudování všech německých pramenů však říká, že rozpravu s Hitlerem v Berghofu nevedl Göring, ale jeho náčelník štábu Jeschonnek. Ten byl považován za uvážlivého člověka. Jeschonnek přednášel Göringovo pozitivní stanovisko k leteckému zásobování, ale říkal jej – za určitých podmínek!!! Pokud budou určité podmínky splněné, může být 6. A zásobována letecky!!!
Ty podmínky byly například – bezpodmínečné udržení letišť v blízkosti fronty a také samozřejmě přijatelné počasí.
Podmínky tedy nejsou souhlas a je třeba říct, že se Hitler chytil toho, co se mu líbilo.
Jako první je třeba uvést to, že Hitler se za žádnou cenu nechtěl vzdát Stalingradu.
Je třeba ale mít také na paměti i to velké strategické rozhodnutí, že vzdám – li se Stalingradu – ohrozím 1 000 000 vojáků na Kavkaze.

Často je slyšet i názor, že Paulus neměl Hitlera poslechnout a měl nařídit 6. A, aby se probila z kotle.
Ale Paulus a jeho štáb v Gumraku nemohl vědět, jaké strategické cíle nejvyšší velení sleduje. I letecké zásobování již několikrát v Demjansku, Rževu a Cholmu vyšlo.
O neposlušnost se v kotli pokusil generál Seydlitz když 24. listopadu proti platnému rozkazu povolil ústup levého křídla svého sboru z Volžské fronty. Jeho 94. pd z 51. as opustila dobře vybudovaná obranná postavení. A ustoupila na severní okraj města. Tady vybudovanou obranu neměla. Stala se cílem útoku postupujících sovětských pluků, ty jí rozstřílely. Byl to konec osvědčené německé 94. pd. Dříve než se o tomto úniku dozvěděl Paulus, dozvěděl se o něm Hitler. Vypeskoval Pauluse a aniž znal okolnosti určil viníka Pauluse, a podřídil severní část stalingradského prostoru „jednomu jedinému veliteli“. Tímto jediným velitelem stanovil právě generála von Seydlitz – Kurzbacha, který chtěl neposlechnout i Pauluse a chtěl se probít přes Hitlerův příkaz ze Stalingradu.
Paulus, když předával velení severní části von Seydlitzovi mu řekl: „Co budete nyní dělat?“
Náhle neměl Seydlitz jinou odpověď než: „Tady asi nezbývá nic jiného než poslechnout.“

Dne 24. listopadu 1942 po 19 hodině přichází k Paulusovi „zpráva s nejvyšším stupněm utajení“ (Geheime Kommandosache, Chefsache), její text zní:
„Dne 26. listopadu přebírám velení nad skupinou armád Don. Udělám vše proto, abychom vás vysvobodili. Armáda mezitím musí, za vytrvání na Volžské a severní frontě v souladu s rozkazem vůdce, soustředit síly a v nutném případě alespoň na přechodnou dobu probít zásobovací cestu na jihozápad.“ Podepsán „Mannstein“.
Paulus a všichni důstojníci štábu si oddychli.
Polní maršál neměl jednoduchý úkol, který měl vyřešit. Nepřivedl si žádné jednotky. Převzal jen obklíčenou 6. A, rozbitou rumunskou 3. A, armádní skupinu Holidt s posbíranými silami na Čiru a nově formovanou armádní skupinu Hoth.
Svůj nový hlavní stan „skupiny armád Don“ si Mannstein zřídil v Novočerkassku. Pod „skupinu armád Don“ nyní patřila i 6. A s Paulusem ve „Stalingradském kotli“.
Plán Mannsteina byl takový, že chtěl zaútočit ze západu armádní skupinou generála Holidta přímo na Kalač. Hothova armádní skupina měla mezitím udeřit z jihozápadu, z prostoru kolem Kotelnikova, a rozbít sovětské sevření.
Abychom pochopili co to vše znamená, musíme si říci jak to vypadalo na Čiru a u Kotelnikova v době kdy začala sovětská ofenzíva a jak došlo krátce po začátku ofenzívy ke stabilizaci situace mezi Čirem a Donem.
Největší zásluhy o stabilizaci situace má plukovník i. G. Wenck (legendární Wenck, kterého i Hitler v Berlíně v roce 1945 volal – kde je Wenck, proč neútočí).
Plukovník Wenck je ještě 19. listopadu 1942 náčelníkem štábu 57. ts, který bojuje o Tuapse (přístupy na Kavkaz). Dne 21. listopadu 1942 obdržel plukovník i. G. Wenck rozkaz od OKH, aby se ihned přesunul zvláštním letadlem Luftwaffe do Morozovska a zde převzal funkci náčelníka štábu rumunské 3. armády. Již večer se hlásí Wenck na novém působišti.
Dejme slovo plukovníkovi Wenckovi, co říká pro historii, je tady zachyceno i to jak z popele pozdějších událostí povstane nová německá 6. A, která je zničena ve Stalingradu, cituji:

„Hlásil jsem se u generálplukovníka Dumitresca. Pomocí tlumočníka nadporučíka Ivansena jsem byl zasvěcený do situace. Byla dosti zoufalá. Příští ráno jsem se vypravil ve Fieseler Storchu dopředu, do čirského oblouku. Z rumunských svazků tam toho moc nezbylo. Někde západně od obce Kleckaja na Donu, ještě bojovaly části statečné Lascarovy skupiny. Zbytek spojenců byl na útěku. Tento proud nebylo možné našimi malými prostředky zastavit. Mohl jsem se tedy opřít pouze o zbytky 48. ts, pohotovostní útvary letectva, některé týlové části již obklíčené 6. A, které se pod velením energických důstojníků zformovaly do bojových skupin, a ještě o vojáky 6. A a 4. TA, kteří se postupně vraceli z dovolené. Skupiny generálporučíka Spanga, plukovníka Stahela, kapitána i. G. Sauerbrucha a plukovníka Adama, pohotovostní jednotky z týlové služby a opravárenských jednotek 6. A, tankové osádky a roty bez tanků i několik ženijních a protiletadlových jednotek zpočátku tvořily jedinou vojenskou oporu v donsko – čirském oblouku na šířce několik stovek km. Později k nim přibyla i větší část 48. ts, která si přibližně 26. listopadu probila cestu na jihozápad. S tankovým sborem Heim jsem však mohl navázat spojení teprve tehdy, když se generálporučík Heim s 22. td probojoval na jižní břeh Čiru. Zpočátku jsem byl podřízen skupině armád B, které velel Freiherr von Weichs. Často jsem však dostával pokyny a rozkazy přímo od náčelníka generálního štábu pozemního vojska generála Zeizlera, protože skupina armád B toho sama měla až nad hlavu, a navíc mohla jen velmi obtížně získat přehled o mém úseku.
Mým prvním hlavním úkolem bylo zformovat zatarasovací odřady pod velením energických důstojníků, které by alespoň průzkumnou činností zabezpečovaly v součinnosti s leteckými svazky 8. leteckého sboru prostor na dlouhé frontě u Donu a Čiru kolem již existujících bojových skupin Adam, Stahel a Spang. Svůj vlastní štáb jsem doslova ‚ukradl‘ na ulici. Podobně jsem si počínal při shánění motocyklů, osobních automobilů, spojovacích prostředků a dalších věcí, které člověk potřebuje pro provoz i toho nejmenšího štábu. Neocenitelnou pomoc mi při tom prokázali staří a zkušení vrchní svobodníci, kteří se dali použít všude.
Vlastní spojovací službu jsem neměl. Naštěstí jsem mohl používat spojení týlových služeb 6. A a radiovou síť letectva. Mnoha rozhovory po těchto pojítkách jsem postupně získal obraz o situaci na našem úseku fronty, kde bojovaly německé zatarasovací odřady a kde se ještě nacházely i některé rumunské útvary. Já sám jsem s několika průvodci každý den objížděl terén a zbylé jednotky, abych si vytvořil osobní názor a mohl na místě rozhodnout, kde je možné vést pohyblivou obranu a kde je bezpodmínečně nutné se pevně bránit.
Naší jedinou zálohou, se kterou jsme mohli počítat na místa vlomů, byli vojáci, kteří se vraceli z dovolené. Výstroj pro ně jsme sháněli ze skladů skupiny armád, dílen nebo jednoduše z ‚organizovaných‘ zásob. Aby bylo možné ruským průlomem rozdrobené skupiny a skupinky a oddělené útvary tří armád opět stmelit do nových jednotek, k tomu byla nutná neobvyklá, vynalézavá a drastická opatření. Vzpomínám si jak jsme například v osadě Morozovsk přiměli velitele agitační roty Wehrmachtu, aby v dopravních uzlech uspořádal filmová představení. Na nich shromážděné vojáky jsme pak sloučili do jednotek, nově zařadili a vyzbrojili. Většinou se osvědčili.
Jednou se u mne ohlásil šikovatel polní policie a sdělil mi, že vedle hlavní silnice objevil téměř opuštěný ‚sklad pohonných hmot bez pána‘. Nepotřebovali jsme sice žádný benzín, ale za to o to naléhavěji vozidla k dopravě našich nově zformovaných jednotek. Nechal jsem tedy na všech týlových silnicích umístit tabule s nápisem ‚K výdejně pohonných hmot.‘ Tyto ukazatele zavedly řidiče nákladních i osobních aut a všeho, co jezdívá v týlu fronty, přímo k našemu skladu. Zde čekaly oddíly pod velením energických důstojníků. Přijíždějící vozidla sice dostala pohonné hmoty, ale zároveň bylo důkladně prověřeno jejich využití. Při tomto ‚pročesávání‘ se podařilo zajistit mnoho vozidel i s posádkami, které měly v úmyslu se ztratit v týlu. Tím jsme si pomohli z nejhoršího.

Takovými ‚výpomocemi‘ byly v krátké době sestavené nové útvary, které se v žargonu oněch dnů sice nazývaly ‚pohotovostní jednotky‘, ve skutečnosti však tvořily základ pro později nově sestavenou 6. A.
Pod velením zkušených frontových důstojníků a poddůstojníků se v těchto kritických situacích skvěle osvědčily. Tyto útvary, které měly velmi pestré složení, zachránily svou odolností a statečností situaci na Čiru, zastavily sovětské průlomy a zablokovaly Rusům cestu na Rostov.“
Takto popsal pro historii listopadové dny roku 1942 pozdější generál tankových vojsk Wenck.
Opravdu netěžší práci v těžké bitvě na Donu a Čiru odvedla tanková skupina z 22. td. Během těžkých týdnů listopadu a prosince 1942 se zde stala legendou. Za několik dní bojů jí zůstalo jen 6 tanků, 12 OT a 1 88 mm protiletadlový kanon. Skupinu vedl plukovník von Oppeln-Bronikowski. Skupina působila na Čiru jako hasič. Plukovník Wenck jí posílal vždy tam, kde Sověti začali pronikat svými tanky T 34, kterými se snažily o útok na Rostov.
V této situaci převezme generál polní maršál von Manstein svou skupinu armád Don. První rozkaz, který pro plukovníka Wencka má zní, cituji:
„Wencku, ručíte mi svou hlavou za to, že Rusové neprojdou vaším úsekem na Rostov. Fronta Don – Čir se musí udržet. Jinak bude ztracena nejen 6. A ve Stalingradu, ale i celá skupina armád A na Kavkazu.“ Tato skupina armád A měla 1 000 000 mužů.
Plukovníku Wenckovi v jeho „rychlých obrněných pohotovostních zálohách“ chyběly především tanky, které by se mohly postavit pronikajícím sovětským T 34.
Wenckovi důstojníci si opět „pomohli“. Část tanků si „zajistili“ z přepravníků, které se přesunovaly do oblastí skupin armád A, nebo ke 4. TA. Tyto tanky osadily osádkami zkušených tankistů a ty přidělily ke svým tankovým rotám. Takto si vlastně vytvořili „vlastní tankový prapor“. Malér nastal, když jednou omylem podplukovník Hörst, při večerním hlášení, uvedl úspěšné odražení nebezpečného vlomu na Čiru „naším tankovým praporem“.
Malér! Manstein si povolal Wencka a zeptal se: „Jakým vlastním praporem, když žádný ve stavu nemáme.“ Wenck musel s pravdou ven, vše Mansteinovi vysvětluje a dodá: „Neměli jsme jinou volbu, jestliže jsme chtěli zvládnout krizové situace. V nutném případě žádám o přezkoumání mého jednání válečným soudem.“
Polní maršál von Manstein nejprve zalapá po dechu, poté se usměje a tyto „výpomoci – krádeže“ Wenckovi promine, ale zároveň zakáže.
Wenck k tomu dodává:
„Předali jsme některé naše tanky 6. a 23. td a od této chvíle jsme zasazovali naše tankové části pouze po rotách, aby to na vyšších místech nebylo nápadné.“
Toto je tedy vysvětlení jak se podařilo německé armádě zastavit a stabilizovat průnik ruské ofenzívy do týlu 6. A.
Celé týdny je 200 km fronty bráněno těmito svazky, které jsou také tvořeny ze zaměstnanců německé říšské dráhy, dělníků pracovních oddílů, stavebních skupin, organizace Todt a kavkazských a ukrajinských kozáků, kteří se dobrovolně přihlásili.
Historie zde pamatuje i na to, že těchto bojů se účastní rozptýlení jednotlivci rumunských jednotek. Rumunští vojáci když se dostali pod německé velení, s německými zbraněmi bojovali statečně. Dokonce německá divizní hlášení říkají, že jich hodně na svou žádost zůstalo v německých svazcích.
První pravidelný německý vojskový svazek se dostal na čirskou frontu až koncem listopadu 1942. To totiž se probije 17. as generála Hollidta do prostoru rumunské 3. A. Na návrh plukovníka Hollidta je vytvořena „armádní skupina Hollidt“, které je svěřen celý úsek Don – Čir. Přestávají tak existovat pestré svazky, kterým se tehdy přezdívalo „Wenckova armáda“.
Na tuto situaci navazuje druhé jednání operace na Čiru. Má to být obsazení výšin na jihozápadním břehu řeky Čitu. Nezbytnost pro protiútok. To se podaří počátkem prosince 1942 nově přisunuté 336. pd a 11. td. Ty se ubrání i proti sovětským protiútokům a vytvoří pozice pro Mansteinovu vyprošťovací operaci. Polní maršál chce do této ofenzívy zasadit Hothovu armádní skupinu, která má svůj útok zahájit z prostoru Kotelnikova.
Tato fronta na Čiru kryje bok záchranné akce na vyproštění Stalingradu. Pokud se bude operace dobře vyvíjet zaútočí navíc 48. ts, nyní pod velením generála von Knobelzdorffa, v součinnosti s 11. td, 336. pd a 1 polní divizí letectva a podpoří Hothovu operaci útokem na severovýchod.
Odrazovým můstkem pomocné operace je poslední předmostí 6. A u obce Verchnyj Čir, přesně tam, kde Čir ústí do Donu. Tady drží plukovník Adam, pobočník generála Pauluse prostor z narychlo sestavených pohotovostních jednotek 6. A v kruhové obraně. Vše bylo připraveno pro osvobození 6. A ze Stalingradu – Hitlerovy velké chyby.

Generál Hoth, zkušený tankový velitel zahajuje svůj útok na osvobození 6. A ze Stalingradu dne 12. prosince 1942.

Hothův pravý bok, stejně jako na Čiru byl zabezpečen podobným způsobem, za použití stejných drastických metod.
Zde to byl plukovník i. G. Doerr, který stejně jako plukovník Wenck na severu sehnal všechny dostupné německé motorizované jednotky a jejich části. Zde na jihu to byly bojová skupina majora Sauvanta s částmi 14. td, plukovník von Pannwitz se svými kozáky, protiletadlové a pohotovostní jednotky. Plukovník i. G. Doerr shromáždil i rumunské jednotky a německé týlové útvary. Hodně mu zde pomohla i 16. pěší (mot.) divize, která ustupovala z Kalmycké stepi. I zde na jižním křídle se podaří zabránit ruskému pokusu proniknout do týlu kavkazské skupiny armád a k jejímu odříznutí z východu.
Hitler pro Hotha s jednotkami šetřil. V plné síle mu poslal jen 6. td generála Rause se 160 tanky, kterou nechal přepravit z Francie. 6. td dorazí na frontu 12. prosince 1942, ale v době útoku má jen 136 tanků. Z Kavkazu poslal 23. td po vlastní ose, když 23. td dorazí má 96 tanků.
Hoth má před sebou na okraj kotle 100 km. Je to 100 km silně bráněného sovětského území.
Útok se první den rozbíhá dobře, 11. tp z 6. td plukovníka von Hünersdorffa žene Sověty na východ. Rusové vyklidí i jižní břeh řeky Aksaj a části 23. td získají předmostí za řekou.
Sověti jsou prudkostí útoku překvapeni.
Generálplukovník Jeremenko okamžitě volá STAVKU a Stalina a hlásí:
„Existuje nebezpečí, že Hoth udeří do týlu naší 57. A, která uzavírá jihozápadní okraj stalingradského kotle. Jestliže Paulus v tomto okamžiku zaútočí z kotle na jihozápad, bude těžké zabránit jeho úniku z obklíčení.“
Stalin nařizuje:
„Ty drž, my posíláme zálohy! Dám ti 2. gardovou armádu, nejlepší vojáky, které ještě mám!“
Nejprve si však Jeremenko musí poradit sám. Stahuje ze stalingradského obklíčení 13. ts a vrhá ho proti Hothově 6. td. Proti čelním svazkům Hotha vrhá i 235. tankovou brigádu a 87. střeleckou divizi.
O výšiny severně od Aksaje se bojuje 5 dní.
Hitler přeci jenom ještě poslal 17. td, té se podaří 19. prosince zatlačit Sověty zpět.
Po nočním pochodu dosahuje 20. prosince 1942 časně ráno tanková skupina 6. td řeky Myškova u Vasiljevky. Tam ale již narazí na Stalinem poslanou sovětskou 2. gardovou armádu. Němcům se ještě podaří vytvořit 3 km hluboké předmostí za řekou Myškov.
V tuto chvíli dělí čelní Hothovy jednotky od stalingradského kotle 50 až 60 km vzdušnou čarou.

A jak to tehdy vypadalo v kotli?
Rudá armáda každý den svými 7 armádami, za velké pozornosti celého světa útočí na německá vojska obklíčená ve stalingradském kotli.
Německá armáda má starosti. Hitlerem slibované letecké zásobování je pro 230 000 německých a spojeneckých vojáků nedostatečné. V zimních podmínkách, hluboko v Rusku, z provizorních polních letišť – to je jen zlomek problémů. Německá armáda nemá dostatek transportních letadel, musí k zásobování zasadit i bombardéry. Bombardéry uvezou tak 1,5 tuny. A horší je, že ty bombardéry chybí na jiných úsecích fronty. Opět se ukazuje, že Německo materiálně nestačí na vedení války v SSSR.
Německá 6. A považuje dodání 600 tun všeho materiálu za optimální a 300 tun za minimální pro spotřebu, aby zůstala bojeschopná. Vždyť jenom chleba by potřeboval Stalingrad 40 tun denně.
Zásobováním Stalingradu je pověřen ze 4. letecké armády velitel 8. leteckého sboru generálporučík Fiebik.
Zima, sovětští stíhači a těžké ruské protiletadlové dělostřelectvo je to, na co německé zásobovací letouny naráží. Námraza a nejisté počasí je příčinou mnoha leteckých nehod.
Němečtí letci přes všechny tyto překážky létají a Stalingrad zásobují. Nasazeno je 1 550 letadel, totální ztráty činí 550 ks.
Jen 2-3x se podaří přiblížit se k minimu 300 tun materiálu denně.
Pro ukázku ze zápisu hlavního zásobovacího důstojníka 6. armády. Dne 7. prosince 1942 na letišti Pitomnik přistane 188 letadel, která dovezou 282 tun materiálu. Dne 20. prosince 1942 je přivezeno 291 tun. Další materiál Luftwaffe říká, že 19. prosince 154 letadel dopraví do Pitominku 289 tun zásob a evakuuje 1 000 raněných.
Od 25. listopadu 1942 do 11. ledna 1943 se denně přepravilo v průměru 104,7 tuny materiálu. Za stejné období je odsunuto skoro 25 000 raněných.
Jasně je z toho patrné, že vojáci v kotli hladoví, mají nedostatečný přísun munice a materiálu. Německé divize hladoví, ale stále bojují. Když se dozvěděly, že Hoth útočí, nebylo jediného německého vojáka, který by nevěřil, že vše dobře dopadne.
Dne 18. prosince 1942 se u Pauluse objeví Mansteinův vyslanec major Eisman, štábní důstojník skupiny armád Don. Přichází domluvit s Paulusem proražení obklíčení, a dojednání všech náležitostí. Při rozhovoru je poté mezi Mansteinem a Paulusem domluvena spolupráce a dokonce se obklíčená vojska dozví, že je pro ně po proražení fronty připraveno k odsunu raněných i 30 autobusů.
Uprostřed tohoto vysvětlování, dohadování spolupráce přichází na německou východní frontu nová katastrofa.
Proti italské 8. armádě na středním Donu zahajují 16. prosince 1942 útok 3 sovětské armády. Sověti si opět našli úsek bráněný slabšími satelitními jednotkami.
Po prvních těžkých bojích prolomí Sověti italskou obranu. Italové prchají. Sověti pronikají na jih. Jako další útok nasazují Sověti 1 tankovou a 2 gardové armády i proti nedávno zřízené slabší německé obraně na linii na Čiru. Pokud tady Sověti prorazí a obsadí Rostov, odříznou i Mansteinovu skupinu armád Don a odříznuta bude i na Kavkaze stojící skupina armád von Kleista.

Obrázek


To už není Stalingrad. Nejde o 200 až 300 tisíc mužů, ale o 1,5 milionů vojáků.
Ještě 23. prosince 1942 čekali vojáci ze Stalingradu osvobození, ale sovětské tanky se blížily k letišti v Morozovsku, vzdáleném 150 km západně od Stalingradu. Na tomto letišti v Morozovsku záviselo veškeré zásobování stalingradského kotle.
Katastrofa vypadá jasně!
Vpřed vysunutá Hollidtova armádní skupina, která bojuje na Čiru má náhle nekryté své hluboké boky.
Maršálu Mansteinovi nezbývá nic jiného než nařídit Hothovi, aby okamžitě vrhl jednu ze tří td na dolní Čir. Tato td má zabránit dalšímu postupu Rusů. Hoth neváhá a posílá nejlepší, tedy 6. td, která útočila ve směru na Stalingrad. S ostatními 2 vyčerpanými td nemůže v útoku na Stalingrad pokračovat. Hothovy dvě td začínají pod tlakem sovětské 2. gardové armády 24. prosince 1942 ustupovat za řeku Aksaj.
Starosti velitele skupiny armád Don polního maršála Mansteina nejlépe vystihuje dálnopis, který zaslal do hlavního stanu, cituji:
„Vývoj situace na levém křídle skupiny armád Don vyžaduje co nejrychlejší přesunutí sil na toto místo. Toto opatření však znamená, že se na dlouhou dobu musíme vzdát vyproštění 6. armády z obklíčení, což má za následek, že tato musí být dlouhodobě zásobována. Podle Richthoffenova názoru lze počítat s denním průměrem 200 tun materiálu. Nemůže-li být dostatečné letecké zásobování zabezpečeno, nezbývá nic jiného, než si vynutit, za smíření se s dalším vysokým rizikem, únik 6. A z obklíčení v co možná nejkratším termínu. Riziko tohoto kroku vzhledem ke stavu armády je známé.“
Odpověď Hitlera poslal Zietzler takovou, že vůdce souhlasí jen s tím, že bude odsunuta část sil Hotha na Čir a příkaz držet výchozí posice, aby mohl být opět zahájen vyprošťovací útok.
Hlavní stan věděl, že Paulus má ve Stalingradu nedostatek PHM, věděl, že útok z kotle je neproveditelný bez velkých ztrát na lidech a technice.
V dnešní době, po prostudování i sovětských historických pramenů je jasné, že by nic nepomohlo, vzhledem k množství sovětských jednotek v obkličovacím prstenci, Paulusovi v tom, aby obklíčení prorazil.
Dne 9. ledna 1942 doručí Sověti do kotle nabídku ke kapitulaci, podepsanou velitelem Donského frontu generálplukovníkem Rokossovským, cituji:
„… Zaručujeme všem důstojníkům, poddůstojníkům a mužstvu, kteří se vzdají dalšího odporu, život a bezpečnost, a po skončení války návrat do Německa, nebo, pokud si bude válečný zajatec přát, odchod do jakékoliv jiné země.
Všichni příslušníci jednotek Wehrmachtu, které se vzdají, si ponechají uniformy, hodnostní označení a vyznamenání, osobní věci a cenné předměty. Vyšším důstojníkům budou ponechány kordy a bodáky.
Důstojníkům, poddůstojníkům a mužstvu, kteří se vzdají, bude okamžitě zabezpečena normální strava. Všem raněným, nemocným a omrzlým bude poskytnuta lékařská péče. Očekáváme Vaši písemnou odpověď 9. ledna 1943 v 15,00 hodin moskevského času prostřednictvím Vámi zplnomocněného zástupce, který pojede v osobním vozidle viditelně označeném bílým praporem po silnici od výhybky Konnij ke stanici Kotluban. Váš zástupce bude očekáván 9. ledna 1943 v 15,00 hodin zplnomocněným ruským důstojníkem v rajonu ‚8‘, 500m jihovýchodně od výhybky 564.
Pokud výzvu ke kapitulaci odmítnete, oznamujeme, že jednotky Rudé armády a letectva budou nuceny přistoupit ke zničení obklíčených německých jednotek.
Odpovědnost za toto zničení nesete Vy.
Kdo bude klást odpor bude bez milosti zabit.“

Proč se německá 6. armáda nevzdala již 9. ledna 1943 ? Odpověď má dvě roviny – humánní a vojensko - strategickou.
Ta humánní říká, 6. armáda se měla vzdát v době, kdy její vojáci ještě byli v relativně dobré duševní a fyzické kondici. Bylo by zachráněno mnoho lidských životů.
Z hlediska vojenské strategie to určitě není jednoduché.
Generálplukovník, pozdější polní maršál Paulus už v zajetí, ale i po válce říkal, že nekapituloval 9. ledna 1943 „z vlastního rozhodnutí“ pro to, že začátkem ledna 1943 ještě viděl strategický smysl dalšího odporu. Tehdy 6. A ve stalingradském kotli poutala velké ruské síly a tím pomáhala celému jižnímu křídlu východní fronty.
Maršál Manstein do konce svého života říkal, cituji:
„6. armáda poutala od začátku prosince 1942 60 sovětských svazků. Situace skupiny armád Don i skupiny armád Kavkaz by se stala katastrofální, kdyby Paulus na začátku ledna kapituloval.“
To vše potvrzuje i sovětská historie a memoárová literatura.
Poslechněme si názor pozdějších sovětských maršálů Čujkova a Jeremenka. Čujkov píše, že ještě v polovině ledna 1943 Paulus poutal 7 sovětských armád. Jeremenko jasně říká, že nabídka „čestné kapitulace“ Paulusovi z 9. ledna 1943 vychází z myšlenky uvolnit těchto 7 sovětských armád a nasadit je k postupu na Rostov, a tím přivést celé jižní křídlo německé východní fronty ke zhroucení. Boj 6. armády do konce tomuto plánu zabránil.
Z mnoha dalších pramenů víme i to, že Paulus měl i další podněty k tomu, aby se 9. ledna nevzdal. Tento den se do Stalingradu od Hitlera vrátil generál Hube, informoval Pauluse, že důstojníci vrchního velení pozemního vojska připravují plán na vyproštění Stalingradu ze západu. Dokonce jsou již v pohybu tankové svazky, které budou soustředěny východně od Charkova. Také Hube Paulusovi řekl 9. ledna 1943, že i letecké zásobování bude postaveno na nových základech, a že jako zimní krize 1941/42 bude i situace u Stalingradu přeměněna ve vítězství. Předpokladem prý je opětovné posílení jižní části východní fronty a stažení skupiny armád Kavkaz.
Z těchto důvodů má 6. A vydržet, v případě nutnosti zmenšit kotel jen na samotné město Stalingrad. Je prý to závod s časem.
Toto konstatování historického faktu potvrzoval i pozdější důstojník Bundeswehru tehdy zástupce velitele 71. pd major i. G. von Below, který se právě s Hubem 9. ledna vrátil do Stalingradu. Ten tvrdil, že než odlétali do Stalingradu tak náčelník generálního štábu Zeitzler a náčelník operačního oddělení Heusinger, se ho vyptávali do velké šířky na možnost útoku ze západu, přes Don u Kalače. Tehdy se s ním loučil generál Zeitzler se slovy, cituji:
„Ve stalingradském kotli je sice dostatek důstojníků generálního štábu, ale když vás nenechám odletět, budou si myslet, že jsou odepsáni.“
I toto je tedy jeden z důvodů, proč se Paulus a 6. A 9. ledna 1943 na sovětskou výzvu ke kapitulaci vyslovili záporně.
To co Rokosovskij v kapitulaci píše začíná Rudá armáda plnit dne 10. ledna 1943. Útok na obránce kotle vedou Sověti obrovskou silou.
Německé bojové skupiny se brání protiletadlovými kanony. Obsluhy bojují do posledního náboje. Ničí velké množství sovětských tanků, ale německá pěchota je zničena. Dělostřelci vyhodí do povětří své kanony a ustupují do Stalingradu.
Jediné zásobovací místo, letiště Pitomnik padne 14. ledna 1943.
Ve Stalingradu začíná soumrak hrdé 6. A. Vojáci mají hlad a mají obrovské oběti. Dochází léky a obvazový materiál.
Dne 24. ledna 1942 v 16 hodin 45 minut dostane Manstein telegram ze stalingradského kotle, který vyjadřuje situaci, cituji:
„Útoky s nezmenšenou prudkostí proti celé západní frontě, která vede v prostoru okolo Gorodišče od rána 24. 12. ústupové boje na východ, aby zaujala kruhovou obranu v traktorovém závodě. V jižní části Stalingradu se západní fronta držela do 16 hodin na okraji města, na čáře západní a jižní okraj Minina. Zde místní vlomy. Volžská a severovýchodní fronta beze změn. Hrozné poměry v prostoru města, kde hledá asi 20 000 nezaopatřených raněných přístřeší v ruinách. Mezi nimi bloudí stejný počet vyhladovělých, omrzlých a rozprášených, většinou beze zbraně, kterou ztratili v bojích. Silná dělostřelecká palba na celé město. Pod velením na frontě bojujících energických generálů a srdnatých důstojníků, kolem kterých se shromáždilo malé množství ještě bojeschopných mužů, bude 25. 1. kladen poslední odpor na okraji jižní části města. Traktorový závod se může bránit o něco déle.“
Manstein se ještě jednou pokoušel u Hitlera dne 24. ledna 1943 o povolení ke kapitulaci 6. A.
Ale Hitler do Stalingradu vyšle jen: „Kapitulace vyloučena. Vojska se brání do posledních sil.“
Paulus je Hitlerem povýšen dne 30. ledna 1943 na polního maršála. Hitler si myslel, že němečtí maršálové se nevzdávají.
Paulus se svým štábem se vzdal dne 31. ledna 1943.

16 800 německých vojáků se vzdalo od 10. do 29. ledna 1943.
Při kapitulaci od 31. ledna do 3. února se vzdalo 91 000 mužů. Tedy celkem do zajetí odcházelo 107 800 vojáků. Okolo 6000 se jich vrátilo do vlasti. 80 500 jich zůstalo na Stalingradském poli.
Po bitvě u Stalingradu i Němci zjistili, že jejich armáda je porazitelná a 3. říše nemusí trvat tisíc let.

Použitá literatura:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.
Naposledy upravil(a) michan dne 6/12/2008, 10:21, celkem upraveno 6 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

michan:
Skvělý a mnohem podrobnější "remake" - díky.
Ten tučně zvýrazněný text je zřejmě reakcí na dříve položené dotazy, jak to bylo se zánikem a "znovuzrození z popela" 6.armády,že?
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ano.
Zde - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1506 a
zde - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1561
jsou pojednání o německé 6. armádě a mnozí měli oprávněnou otázku, jak tato armáda vznikla, když byla zničena ve Stalingradu. Částečně jsem tehdy odpovídal. Nyní je jasně z historických pramenů řečeno, jak vznikala. Dokonce za jakých okolností.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 261
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Tak vidím Michane, že jsi se rozhodl zkrátit naše čekání na obvyklou porci pondělního čtení dalším přídělem neméně výtečného přepracovaného vydání již zveřejněných stránek. :D
Při této příležitosti chci požádat nejen Tebe ale i ostatní o radu: Jsem zvyklý tuto literaturu číst s mapou, lépe řečeno s odkazem na mapu po ruce. Mapy provázející tyto články jsou patrně autentické, ale přiznám se, ne vždy se v nich orientuji jak bych si přál. Někdy jsou plné vojenských značek, jindy s názvy na které nejsem zvyklý, občas chybí popisy geografických prvků – řek, potoků, hor atd.
Můžete mi poradit kde na netu najdu něco, co by mi pomohlo?
Zatím používám tohle
http://www.mapy.cz/#centerX=203030528@c ... izIds=none
ale ideální to není.
Předem upozorňuji, že z důvodů, které není těžké uhodnout nemohu použít mapy, jež vyžadují jakoukoliv instalaci, takže např. GoogleEarth mi není moc platný.
Díky za radu.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Určitě mnozí přidají další o ww2. Já Ti sem dám Ruské mapy o ww2 - předem upozorňuji, mnohé mapy mnou popisovaných operací tam chybí.
Ale postupně od takového měsíce května, června/07 ( konečně naskenováno) budu do mnou popisovaných operací na východní frontě dodávat náčrty z historických map. Jsou i s řekami a nejdůležitějšími opěrnými body z divizních hlášení Wehrmachtu.
Tady odkaz na ruské mapy válečných operací:
http://rkkaww2.armchairgeneral.com/maps.htm
Jinak ve ForumFoto - Východní fronta, jsou už některé zaneseny.
Například právě na tom mém odkazu k ruským mapám jsou desítky i dílčích map ke Stalingradu, ale většinou ty vítězné, ale dobře to tam vystihují. Nešly mě však některé přenést sem na Palbu. Dodám později mnohem kvalitnější a k jednotlivým operacím.

Mám jich více než 120 ks jen od roku 1941 do 22. června 1944, tedy do Bagrationu.
Dá to práci, oskenovat, zanést do Foto Forům!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 261
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Už mám ten odkaz v oblíbených, díky. Že s se skenováním a zanešením do Foto Fóra máš hromadu práce musí být jasné každému kdo se aspoň pokusil o nějaký trochu větší příspěvek.
Uživatelský avatar
stalker
rotný
rotný
Příspěvky: 98
Registrován: 7/11/2005, 14:52
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od stalker »

Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Povedlo se zatím dokončit 4 originální mapy k tématu Stalingrad. Doplnil jsem je tedy k tomuto článku,aby z nich bylo zřejmnější,jak vypadala tehdejší situace.

Vzhledem k tomu,že se jedná o originály, které se nikde na internetu ani v knihách nevyskytují a je oprávněná obava,že by je mohli někteří "piráti z podřadnějších webů" neoprávněně používat, byly tyto mapy opatřeny ochranou.
Za aplikaci této ochrany(logo www.palba.cz) děkuji Pegeuckovi,který ji na mou žádost a se souhlasem autora Romana Zelenky (autorský podpis RoZ2007) do těchto naskenovaných map vložil. Snad vás to nebude při jejich prohlížení příliš obtěžovat. Brzy (dle časových možností Pegeucka) budou následovat další.



Zde jsou na ukázku zmíněné mapy pohromadě:

ObrázekObrázek

ObrázekObrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 261
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Tohle nemá chybu. Je s tím asi spousta práce navíc, ale pokud mohu soudit, tak výsledek stojí za to.
Díky i Stalkerovi za odkaz, také pěkné stránky.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Gratuluji michane, velmi zdařilé.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Pánové děkuji.
Budu pokračovat v lepším přiblížení té již dávné, přesto fascinující a hrůzné historii války na Východě.
Poděkování zvlášť těší, promiňte ostatní, od člověka, který je mnou osobně za své kvality zde pro Palbu velice ceněn - redboy ( na 100% jsem přesvědčen, že nejen já Tě cením).
Hornet děkuji též - těší mě Tvůj zájem.
Děkuji též Stalker za osobní zprávu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Mám amatérský dotaz, nebylo možné zavčasu stáhnout kavkazskou armádu na pomoc ke Stalingradu? Psal jsi, že stáhnutí 6. armády ze Stalingradu by znamenalo odříznutí Kavkazu. Tedy jinak řečeno, buď bude obklíčena armáda na Kavkazu nebo ve Stalingradu. Vidím, že Hitler nechtěl ztratit ani Kavkaz ani Stalingrad, stejně tak jako chtěl na počátku ofenzívy dobýt obou cílů. Byl to velký hazard. Dějiny válečnictví jsou někdy o hazardu, ale tento nevyšel. Jinak michane výborný článek jako vždy! Vše dokonale vysvětleno, kdo chce nastudovat východní frontu, tak jedině zde na Palbě, včetně exlusivních map!

Dál mám dotaz na proces ústupu armády. Jak a proč je tak náročný? Později dokázala německá armáda ustoupit z Kavkazu vcelku spořádaně. Potřebovala jen čas na přípravu? Asi záleží na síle pronásledovatele, nejvíc trpí zadní voje. Pro relativně mobilnější armádu by neměl být problém ústup.

Vím, že o ústupu z Kavkazu píšeš zde www.palba.cz/viewtopic.php?t=1000
… Hitler koncem prosince vydal pokyn ke stahování vojsk z Kavkazu. Ve dne jednotky bojovaly a v noci se přesouvaly. Byly vytvořeny zadní voje, které chránily ustupující jednotky a měly tudíž největší ztráty. Chránily se především mosty, železniční tratě, po kterých proudily zpětné transporty zásobovacích skladů.

Tedy rozkaz byl vydán ze zpožděním jednoho měsíce, když uvážíme, že obklíčení 6. armády bylo dovršeno ke konci listopadu. Tato kavkazská armáda by pak mohla pomoci Mansteinovi k vysekání Pauluse. Nebo je tvůj názor spíš, že nešlo zachránit už nic, neboť síla sovětských vojsk byla velká.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bruno
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 824
Registrován: 8/10/2004, 10:51

Příspěvek od Bruno »

1000 krát som o tom čítal 1000 krát som pozeral dokumenty o Stalingrade a napriek tomu som sa pri čítaní tohto článku nenudil...
Dík Michane
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Najvačším nepriatelom mieru su pacifisti...
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Bruno díky od odborníka to těší.
Šéfe Ty i já víme, že nejsi laik.
Postupné dodání dalších map ukáže celou strategickou situaci.
Tedy v prvé řadě, ještě v době, kdy byla spuštěna ruská operace proti Stalingradu ( 19. a 23. listopadu 1942 - Kalač), začínají Rusové útočit i od severu směrem všeobecně Rostov a Don, ale také z vnějšího prstence Stalingradu - situace je tam nejasná.
Strategické rozhodnutí Německa je tehdy správné - stahnout co nejkratší cestou Skupinu armád Kavkaz ( Jih A - Kavkazská) přes Rostov ( ke Stalingradu by to byla nejasná dlouhá cesta ( pro 1. TA, 4. TA a 17. A vyčerpáné po ofenzívě na Kavkaze - můžeme říci i poražené - nedosáhly své cíle)
Ale co je problém především, ty dlouhé zásobovací cesty.
Bylo to jediné řešení, jak později vzdorovat těm ohromným masám sovětských jednotek, které se během listopadu, prosince, ledna a února 1943 řítí ze severu k Rostovu a za Rostov. Tyto všechny bitvy pak končí 3. bitvou o Charkov. Tedy Rusové neměli připraveny jednotky jen na obklíčení Stalingradu, ale také bojovat proti Kavkazské skupině, ale i zálohy pro útok ze severu, jako od skupiny armád Střed - ze severu na Jih.
Vše je popsáno a později bude doplněno lepšími mapami zde:
Subfórum je - http://www.palba.cz/viewforum.php?f=120
Začátky jsou: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=987
Pokračování je:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=991

Jinak Ty útoky ze Severu všeobecným směrem k Rostovu a za Rostov, jsou i vidět tady na té Čtvrté mapě - a to jasně říká pryč z Kavkazu nejkratším směrem a připravit se na Rusáky ze Severu.

Je pak třeba číst i ta další pokračování.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
watzke
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 28/11/2006, 21:17
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od watzke »

Ahoj,Michane.Smím se zeptat,proč nezaútočili Němci spíše na Astrachaň,než na Stalingrad?Zde by přeci utli hned zásobování(po Volze) od USA.Četk jsem,že po dobytí Stalingradu měla armádní skupina B postupovat podél řeky Volhy na toto město(Astrachaň).Je to pravda??A když ano,mohl bys mi o tom něco bližšího povědět.
Děkuju.
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 261
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Znovu (po kolikáté už) jsem si pročítal tento strhující popis a napadla mě jedna otázka: Jak to bylo s jednotkami Čujkovovy 62.A v době uzavření stalingradského kotle Rudou armádou? Zůstaly ve svém postavení na pravém břehu Volhy přímo ve Stalingradu nebo byly z důvodů neomezeného ostřelování města evakuovány na břeh protější?
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Víš watzke – celkový plán operace „Modrý“ (letní tažení na Kavkaz) si kladl široké strategické cíle.
Německá armáda měla přes Kavkaz prorazit až do Asie, kde jí měl naproti přijít Rommel z Afriky. Z východu, přes Indii, pak měla přijít japonská armáda.
Tedy ne jenom Stalingrad a Kavkaz (Astrachaň – Archangelsk, konečná linie Barbarossy, byla jen konečnou čarou východního tažení).
Všechny tyto plány začalo rozbíjet ustrnutí německých vojsk u Stalingradu a na Kavkaze, a potom především ruské útoky proti uskupení všech německých vojsk zapojených do operace „Modrý“.
Samozřejmě i víš, že Rommel ustrnul u El – Alamejnu a Japonci v Barmě.
Pojednání o tom je zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=120
a zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=114

Pro hornet – tady bych spekuloval.
Mám jen podklady o tom, že Němci svou útočnou činnost ve Stalingradu ukončili dne 19. listopadu 1943, když německé armádě patřilo 9/10 Stalingradu. Nikdy nebyla natrvalo v německých rukou např. Mamajevova mohyla.
Z přiložených map vyvozuji toto:
Ruské jednotky zůstaly tam, kde skončila německá útočná činnost. Tedy i sovětská 62. armáda zůstala na pozicích.
Němci museli většinu útočných formací přesunout proti ze západu, severu a jihu ( východ chránila Volha) útočícím Sovětům a bránit kotel.
Ale mapy ukazují, že (aspoň to tak vypadá) Sověti stáhli jednotky za Volhu a jak ty říkáš, měli volné pole pro bezproblémové odstřelování německých jednotek. I 62. armáda je kreslena v mapě za Volhou. Komentáře k tomuto jsem nikde nenašel.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Promiňte, že přidávám další detail k hornetově otázce.
Ještě několik hodin jsem pátral po odpovědi na jeho otázku - nikoliv na webu, ale ve svých poznámkách a literatuře ( odhaduji to na 60 - 70 tiskovin).
Nikde jsem nenarazil na to, jestli unavené sovětské jednotky 62. A ustoupily ze Stalingradu za Volhu.
Celkem 5x jsem narazil na svou poznámku - " nutno tento fakt zjistit".
Nejméně tedy 5x mě to za posledních 40 let zarazilo ( mám sešity o některých operacích, a Stalingrad mezi ně patří, které jsem si psal již hodně mladej) a přesto jsem odpověď nenašel.
Logicky by se nabízelo nechat Němcům tento přeoraný kus země. Mám tím přeci možnost bez omezení pálit dělostřelectvem a bombardovat letectvem.
Mapy ukazují, že všechna obrana Sovětů byla za Volhou, když se podívám na "Stalingradský kotel".
Přesto - tento rozpor, ale hlavně to úsilí, které stálo Sověty ten kus země ve Stalingradu se udržet, především však, ta místa stála Sověty tolik sil a krve - teď spekulace - nedali ho. Naopak, posíli ho jako předmostí ( tu 1/10 prostoru pravobřežního Stalingradu) a byl to pro ně nástupní prostor pro útok!!! Má úvaha. Podklad nemám. Chování Sovětů ve všech ostatních situacích - mé domnívám se - může jen potvrdit.
Naposledy upravil(a) michan dne 4/7/2007, 22:18, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
watzke
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 28/11/2006, 21:17
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od watzke »

Pro Hornet-u tohohle si vůbec nejsem jistý,ale pokud bych měl myslet "selským rozumem",tak proč by teď najednou 62. armáda opouštěla Stalingrad,když ho předtím tak urputně bránila?? A myslím si ,že by to ani Stalin nepovolil(šel by proti sobě(zpátky ani krok,za Volhou už není žádná země apod.)).To by potom defakto Němci Stalingrad dobyly(i když za cenu uvěznění v kotli :???: ).To je můj osobní názor,ale zkusim se na něco mrknout.
To byl skutečně dobrý dotaz :D ).
Uživatelský avatar
hvj
Příspěvky: 1
Registrován: 6/2/2008, 16:11

Příspěvek od hvj »

Sovětská vojska se ze Stalingradu nikdy nestáhla, ba naopak byla po celou dobu doplňována a v měsíci lednu významě posilována. Také nesmíte opomíjet fakt, že ve městě samotném se po celou dobu nacházelo i civilní obyvatelstvo a to by armáda už z politického hlediska nikdy neopustila. Bombardování a letecké útoky věděly, jaká jsou postavení vlastních a německých vojsk a byly přímo řízeny zpravodajci z města.
Jistě že by bylo jednodušší a v jakémkoliv směru ekonomičtější stáhnout vojska a civilní obyvatelstvo z města a to pak rozbít na prach, ale takhle sovětská armáda a rusové jako lidé a národ nikdy nefungovali a nefungují tak do dnes. Oni to prostě vnitřně cítí jinak než my a díky tomu mají schopnost nejen přežít v podmínkách, kde ostatní chcípnou, ale budou ještě vést aktivní boj. S Ruskem si v dějinách už zkusil začít kdokoliv a všichni dopadli stejně.
Odpovědět

Zpět na „Stalingrad“