Bitva o Stalingrad III. Boj o město.

Vše o rozhodující bitvě

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Bitva o Stalingrad III. Boj o město.

Příspěvek od michan »

Don - dělení bitvy.

Obrázek

Bitva o Stalingrad – III. Část Stalingrad.

Od poloviny července 1942, po dobytí Voroněže, postupovala osamocená 6. armáda směrem na Stalingrad, který se má (a do 23. července 1942 platí plán „ Modrý “ ) dostat jen pod kontrolu zbraní. Vzhledem k tomu, že Rusové na celé čáře ustupují vzniká dojem, že se fronta zhroutila a Hitler vydává směrnici č. 45 dne 23. července 1942, kde již stojí „ dobýt město Stalingrad“.

V době postupu 6. A , v polovině července 1942 na východ, směrem ke Stalingradu, postupují po Hitlerově rozkazu, hlavní síly skupiny armád Jih, tedy 1. a 4. TA do bitvy u Rostova.

Čelo 6. A tvoří v postupu na Stalingrad 14. ts generála von Wietersheima, který je jediným ts, který kmenově v sestavě armády zůstal. 14.ts se skládá ze 16. td , 3. a 60. pěší (mot.) divize.
Právě tanková čela 14.tankového sboru před sebou tlačí přes Don, na sever, ale především na východ, směrem ke Stalingradu, Rusy.
Rusové se pokouší o „organizovaný ústup“ přes Don, ale některé jejich jednotky před německými tanky propadají panice. Nižší a střední sovětský důstojnický sbor nemá zkušenosti s ústupem, ti co přežili boje byli zvyklí držet posice do poslední chvíle a pak utéct. Nové sovětské důstojníky nikdo ústup neučil.
Na některých místech vzniká u ustupujících sovětských jednotek chaos a panika.
A to je to co Němci hlásí Hitlerovi, a proč si všichni myslí, že se Rus zhroutil.
Je to však jinak, přes vše co se děje, má vrchní velení, STAVKA a Stalin jasno.

Stalingrad, dříve Caricyn, bude poslední pevností, posledním centrem obrany. Stalin se nechal přesvědčit svými generály a maršály, že město na Volze bude konečnou pro Němce.
Stalin maršálu Timošenkovi 12. července 1942 nařizuje vytvořit „ Stalingradský front.“ Město samotné má bránit 62. armáda. A má ho bránit do posledního muže.
Již jednou v historii, v roce 1920, se město Caricyn, město na Volze, v revoluci, ubránilo, za asistence Stalina, proti bílému, kozáckému generálovi Děnikinovi. Paralela?
Rusové nyní potřebují jen trochu času. Musí přisunout zálohy. Musí vybudovat obranná postavení na severních přístupech k městu, na zemském mostě mezi Donem a Volhou, a na výhodných výšinách, které se táhnou až do Kalmycké stepi.
A čas Němci ustupujícím jednotkám Rudé armády poskytnou!
V této době ještě velí sovětské 62. armádě generálmajor Kolpakči. Štábní důstojníci sovětské 62. armády na přechodech přes Don u Kalače regulují (aspoň trochu) chaoticky ustupující sovětské jednotky.
Ale Němci nepřicházejí. Co se stalo? Proč nepřijela německá tanková čela?
Německý 24. ts (Hitler ho přeci jenom předisponuje ze 4. TA k 6. A) a 14. ts zůstane stát u Millerova z prostého důvodu. Hitler poslal 4. TA a 1. TA k Rostovu a na Kavkaz a proto větší část PHM, i ta která byla určena pro 6. A, poslal tam.
Tím ochromil právě tyto tankové sbory.
Celých 18 dní stojí motorizované jednotky 6. A a zvláště pak 14. ts na jednom místě! Celých 18 dní!

Sověti toho samozřejmě využijí. Formují obranu západně od Donu. Na rozkaz Timošenka generálmajor Kolpakči shromažďuje hlavní síly sovětské 62. armády ve velkém oblouku Donu, v oblasti Kalače. Ve vzdálenosti 70 km od Stalingradu je opevněn ohyb řeky Donu. Ohyb směřuje jako balkón na západ a na severu a jihu je kryt mohutným tokem řeky Donu.
Když tedy německá 6. armáda konečně 20. července 1942 začíná útočit ,musí překonat tento balkón před Kalačí, aby mohla pokračovat na Stalingrad.
Je tak zahájena „První fáze samotné bitvy o Stalingrad“.
Útok na kalačské předmostí plánuje generál Paulus jako klasickou klešťovou (obkličovací) operaci.
V ní bude jako levé křídlo útočit 14. ts (kmenový ts 6. A). Kdežto 24. ts (ten Hitler vyjmul z Hothovy 4. TA), který je nyní podřízen 6.A, zaútočí velkým obloukem, obejde sovětské jednotky a spojí se s 14. ts jihozápadně od Kalače.
Boky jim přitom bude krýt 8. as na severu, 51. Seydlitsův sbor bude útočit mezi ts na Kalač čelně.
Hlavní boje této bitvy mají nést především 16. td z 14. ts a 24. td z 24. ts. Krýt boky jim budou motorizované divize.
Nejprve 24. td generálmajora von Hauenschilda překročí řeku Čir a bude postupovat podél řeky Donu severně na Kalač. Proti ní stojí sovětská 64. armáda, které v této době velí generálporučík Čujkov. První útok 24. td a částí mechanizované pěchoty se nedaří, Sověti jsou opevněni za minovými poli.

Obrázek

Již ale 25. července 1942, ve 3 hodiny 30 minut zaútočí 24. td znovu, prorazí sovětské opevněné pozice a ovládne výšiny západně od potoka Solenaja. Tady odrazí sovětské protiútoky. Přijde však průtrž mračen, ta pomůže sovětské 229. a 214. střelecké divizi udržet další obranu a znemožní postup Němců.
Další den 26. července 1942, ale již prorazí 26. mechanizovaný pluk sovětskou obranu u potoka Solenaja a vytvoří mezeru na východ.
Mechanizované pluky s jedním tpr ovládnou přechod přes řeku Čir u města Nižnij Čir, před půlnocí zajistí most přes řeku Čir a brod, který leží východně od mostu.
Za svítání 27. července 1942 se 24. td dostane až k osudové řece plánu „Barbarossa“ Volze. Most přes řeku Volhu Sověti částečně zničí. Německé jednotky jsou již slabé a úder přes řeku po úzké šíji mezi Donem a Volhou směrem na Stalingrad nelze nyní uskutečnit. Je třeba nejprve zničit silné ruské síly západně od řeky Don a také východně od Donu, kde mezitím Rusové soustředili dvě armády. Proti těmto dvěma sovětským armádám nemají v této chvíli šanci, čela německých tankových svazů proniknout.
Poslední kolo v bitvě o Kalač zahajují Němci 6. srpna 1942. Německá 24. td a její 24. tp plukovníka Riebela zaútočí z předměstí na Čiru, prorazí sovětskou obranu a postupuje severním směrem na Kalač. Ke Kalači zbývá 30 km. Rusové se zoufale brání. Je to závora před Stalingradem. 24. td obranu prorazí a v jejím doprovodu postupují ještě na mnoha místech neporušenou sovětskou obranou i neobrněné části německé 24. td. Před setměním ovládne 24. td kótu 184, která leží před Kalačí v týlu Sovětů.
I 14. ts postupuje dle plánu. Jeho 16. td generálporučíka Hubeho zahájila útok ve čtyřech bojových skupinách od horního Čiru. Odpor jí klade divize dobrovolníků sovětské 62. armády na kopcích u obce Roška. Granátníci z mechanizovaného praporu se dostanou na OT až k ruským zákopům a pomocí granátů a samopalů vytlačí Sověty z jejich obrany.
Dne 24. července 1942 se probojuje německá bojová skupina von Witzleben, na OT do úseku u potoka Liska, severozápadně od Kalače. Nyní zbývá do cíle setkání 20 km. 1. tpr z 2. tp z 16. td, posílený o dělostřelectvo a mechanizovanou pěchotu útočí na východ. Ráno 25. července 1942 se dostane k posledním zátarasům před Kalačí, zatlačí Sověty zpět, stočí se na jih a napadne sovětskou obranu z boku.
Mezi 16. td a řeku Don se zasune německá 60. a 3. pěší (mot.) divize. Tvrdě se střetne se Sověty u Ryčkova o mosty u Kalače.
Za sovětskou 62. armádu generála Kolpakčiho se rýsuje kotel. Sověti začínají útočit proti severnímu ramenu kleští s překvapivě velkou tankovou silou.

Historie 16. td hovoří o dramatu bojů, cituji: „Na obou stranách fronty stály proti sobě mobilní tankové síly. Navzájem se objížděly a snažily se jedna druhou obklíčit. Zde již neexistovala fronta. Skupiny tanků bojovaly na písečném moři stepi jako torpédoborce a křižníky na moři. Snažily se vytvořit si lepší střeleckou pozici, zahnat nepřítele do úzkých, zachytit se v obcích, unikat, otáčet se a znovu útočit proti nepříteli. Zatímco se ve stepi, bujně zarostlé býlím, do sebe pouštěly tanky probíhaly tuhé boje i na bezmračné obloze. Letci se snažili ničit nepřítele v balkách (stržích), napadali a vyhazovali do povětří zásobovací oddíly s municí a zapalovaly kolony automobilů s pohonnými látkami.
Jen v bojovém prostoru skupiny Reinisch vrhl Rus do boje 200 tanků. 67 z nich dokázali Němci zničit. Zbytek ustoupil.
Skupinu plukovníka Krumpena Sověti obklíčili. Divize vrhla všechny volné síly do tohoto nebezpečného místa. Týlová spojení už neexistovala. Bojující jednotky musely být zásobované pohonnými hmotami ze vzduchu. Krizi se podařilo zažehnat až po velkém úsilí.“


Kotel uzavře 16. a 24. td u Kalače dne 8. srpna 1942. Kruh obklíčení tvoří tak 14. a 24. ts a 9. a 51. pěší sbor. V kotli je uzavřeno 9 sovětských střeleckých divizí, 2 motorizované a 7 tankových brigád ze sovětské 1. TA a 62. armády.
Němci ukořistí 1 000 tanků a obrněných vozidel a 750 děl. Je to další úspěšná obkličovací operace, měla být v plánu operace Barbarossa tou poslední.

Německá 6. A ještě jednou dokáže svou převahu v mobilním boji nad mnohem silnějším nepřítelem.

Jenomže vyčišťovací boje v prostoru Kalače, stejně jako dobytí mostů a předmostí na Donu, které jsou nutné k úderu na Stalingrad, proti houževnaté sovětské obraně trvá ještě 14 dní.
Ale co je horší, Hitler vrátí v této době 24. td a 297. pd zpět k Hothově 4. TA.
Paulusova 6. A je tak velmi oslabena!
Dne 16. srpna 1942 je dobyt velký Kalačský most. Dne 21. srpna 1942 přejdou pěší divize Seydlitzova sboru, 76. a 295. pd severně od Kalače na dvou místech 1000 m široký Don a vybudují předmostí u Lučinskoj a Vertjači.
Paulusův plán nyní zní – prorazit koridor mezi Donem a Volhou, odříznout Stalingrad od severu, a poté jej z jihu dobýt.
Jediný jednoruký generál a velitel 16. td generálporučík Hube připraví plán prorazit na nejužším místě území, mezi Donem a Volhou. Je to pouhých 60 km do Stalingradu. Když naráz prorazí obranu nepřítele vytvoří koridor až k Volze.
Tanky 16. td tak mají na jeden zátah postupovat přímo na východ, proniknout k Volze, těsně u severního okraje Stalingradu. Boky td bude krýt vpravo 60. pěší (mot.) divize a vlevo 3. pěší (mot.) divize.
Dne 23. srpna 1942 ve 4 hodiny 30 minut Němci vyrážejí. To se již během noci 16. td přesunula v obrovských pochodových proudech k donskému předmostí, které u Lučinskoj vytvořila 295. pd. Sověti předmostí neustále bombardují, ale most zůstává celý.
Dne 23. srpna 1942 útočí 16. td přes pontonový most u Vertjači. Na čele postupuje bojová skupina Sieckenius, s odstupem do stran a dozadu, bojové skupiny Krumpen a Arensdorff.
Útok podporují eskadry Stuk 8. leteckého sboru. 8. letecký sbor již také bombarduje Stalingrad.
Sověti se ještě pokusí u Tatarského příkopu německý tankový útok zastavit. Marně. Ruská obrana je proražena. Průlomy jsou někdy jen 150 až 200 metrů široké. Generál Hube řídí útok vepředu ze svého OT.
Problém jsou sovětská hnízda odporu. Sověti na některých místech úzkého vlomu bojují dál.
Již v poledne vidí přední tanky vpravo siluety Stalingradu. Jsou vidět těžební věže, tovární komíny, vysoké domy. Na jihu i cibulovité věže katedrál. Nad Stalingradem je kouř, to Stuky bombardují křižovatky a kasárna.
Čelní tanky se blíží k severnímu předměstí Spartakovka, Rynok a Latašinka.
Náhle do prostoru německých jednotek dopadá hustá sovětská dělostřelecká palba. To vlastně ruské protiletadlové kanony zahajují bitvu o Stalingrad.
Německé tankové kanony likvidují 37 dělostřeleckých postavení. Němcům je však divné, že nebyl zasažen ani jeden jejich tank. Když přijedou blíž, zjistí proč. Obsluha těžkého protiletadlového flaku se skládala z žen. Byly to dělnice z továrny na výrobu děl „Rudá barikáda“. Vyškoleny byly ke střelbě na letadla. Mířit na tanky, sklonit hlavně je nikdo neučil.
K večeru 23. srpna 1942 proniknou německé tanky u předměstí Rynok ( ze severu) až na vysoký západní břeh Volhy. Je zde 100 metrů vysoký břeh, který se ční nad 2 km širokou řekou. Na druhé straně řeky již probleskuje asijská step.
Bojové skupiny 16. td budují obranná postavení, kladou miny, opravují techniku, doplňují PHM a munici. 16. td bude příští den útočit na průmyslové čtvrti severního města Stalingradu.
Netuší, že zde padl první výstřel stalingradské bitvy a že zde také padne, za jiných okolností, i poslední výstřel.
Velitelství 16. td nemá spojení s pluky 3. a 60. pěší (mot.) divize. Hubeho tankisté urazili vzdálenost 60 km za jeden den. Sověti jsou překvapeni tak, že na Němce ten večer ani nestřílí.

Ráno 24. srpna 1942 ve 4 hodiny 40 minut zahajuje Krumpenova bojová skupina, která je vytvořena z tankových, pěších, dělostřeleckých, ženijních a minometných jednotek, útok na nejsevernější průmyslové sídliště Stalingradu – Spartakovku. Přední okraj zpracovávají již od rozednění Stuky 8. leteckého sboru.
Němci čekali zmatek a snadný postup!
Opak je pravdou. Německé tanky a mechanizovanou pěchotu přivítá palebná smršť. Každý dům je pevnost. Jeden pahorek Němci nazvaný „Velký hřib“ je prošpikován bunkry, kulometnými hnízdy a postaveními minometů. Obranu zde tvoří sovětští vojáci 62. armády a pracovních milicí ze stalingradských továren. Začíná boj o každý metr půdy.

Bitva o město Stalingrad začala!
Jeremenko a Chruščov vydali rozkaz: „Už ani krok zpátky!“
Německý 14. ts se svou 16. td a částmi 3. pěší (mot.) divize zjistí, že se silami, které má k dispozici nemůže uspět. A to ještě ze severu útočí proti Hubeho „Ježku“ (obrana perimetru, kterou si 14. ts vybudoval) Sověti. Jsou to zbrusu nové T 34, někdy i bez nátěru a optiky. Vyjíždí z výrobní haly traktorové továrny „Dzeržinskij“ přímo na bojiště. Často mají osádky přímo z dělníků. Některé z těchto tanků se probojují až k velitelskému stanovišti 64. mech. pluku a Němci je musí ničit v boji z blízka. Bojové skupiny Dörnemann a von Arensdorff se jen s velkým úsilím brání sovětským útokům.
Jen ženistům, dělostřelcům a protitankovcům Strehlkeho bojové skupiny se podaří u Volhy zmocnit nečekaným útokem přístaviště, velkého železničního přívozu, a tím přerušit spojení z Kazachstánu přes Volhu do Stalingradu a Moskvy.
Strehlkeho bojová skupina se zakope na břehu Volhy, děla kontrolují palbou říční dopravu a veškeré pokusy sovětů o vylodění z druhého břehu ničí.
Situace 16. td a celého 14. ts je však kritická.
Sověti drží přístupy k severnímu městu a dokonce z prostoru Voroněže útočí na německé divize.
Kde jsou vojska 3. pěší (mot.) a 60. pěší (mot.) divize?
Vyrážely též 23. srpna 1942 společně s 16. td. V poledne se jejich cesty rozdělily. O 16. td jsme si řekli.
Generálmajor Schlömer se svou 3. pěší (mot.) divizí se rozvinul vějířovitě v severním směru, aby zajistil pozice u Tatarského valu v prostoru Kuzmiči.
U 564. kilometrovníku, západně od Kuzmiči, zjistili Němci stojící sovětský vlak, ze kterého probíhaly vykládací práce. Okamžitě zaútočili. Na nákladních vagónech jsou věci z Ameriky, které sem byly přepraveny přes Atlantský a Indický oceán, Perský záliv a Kaspické moře, pak po Volze do Stalingradu. Teď putovaly po železnici na frontu k zastávce na 564. km. Nyní tedy německá 3. pěší (mot.) divize kasíruje. Krásné nové nákladní vozy Ford, pásové tahače, džípy, dílenská zařízení, miny a ženijní techniku. Sověti zaútočí 5ti T 34, aby vše získaly zpátky. Němci 2 T 34 zničí, ostatní ustoupí.
V době tohoto zdržení, kdy Schlömerovy jednotky pospíchaly za 16. td přijde další pohroma.
Z chodu zaútočí sovětská zesílená 35. střelecká divize od severu na šíji mezi Volhou a Donem. Má za úkol odříznout německé předmostí na Donu a udržet pozice do příchodu posil. Sovětská 35. divize nyní postupuje za německou 3. pěší (mot.) divizí jižním směrem, převálcuje týlové sledy dvou čelních divizí 14. ts, vklíní se mezi německý 8. as na donském předmostí a mezi německé jednotky u Tatarského příkopu. Brání tak napojení německé pěchoty, která pochoduje přes Don do koridoru. Podaří se jí odříznout týl vpředu bojujících německých čelních divizí. Německá 3. pěší (mot.) divize sice naváže s 16. td kontakt, je ale nucena vytvořit 29 km širokou kruhovou obranu, která sahá od Volhy až k Tatarskému příkopu. Je to jediná možnost jak odrážet sovětské útoky, které se valí ze všech stran.
Zásobování německých divizí je nutno nyní provádět letectvem, nebo konvoji s obrněným doprovodem, kterým se občas daří prorazit sovětské linie.
Krize trvá do 30. srpna 1942. Až tehdy se na pravém křídle napojí pěší svazky 8. as se dvěma dopředu vysunutými divizemi. To se již i 60. pěší (mot.) divize dostane do fronty v koridoru.
Takže tedy až koncem srpna je šíje mezi Donem a Volhou propojena německými jednotkami a jsou vytvořeny předpoklady k frontálnímu útoku na Stalingrad. Je tak ze severu zajištěn a připraven jižní obchvatný úder Hothovy tankové armády.

Koncem srpna 1942 zahajuje čelní útok 51. as generála von Seydlitz-Kurzbacha dvěma divizemi na střed Stalingradu. Cíl prvého útoku je stalingradské letiště Gumrak. Německá pěchota však má velké potíže. Sovětská 62. armáda totiž vytvořila silnou a do hloubky členěnou obranu na řece Rossoška. Tato obrana je součástí vnitřního prstence opevnění Stalingradu, které je vysunuto 30 až 50 km od města.
Do 3. září se německá pěchota nemůže hnout. Až 3. září 1942 to náhle jde a 7. září 1942 již stojí německé jednotky východně od Gumraku, což je 8 km před Stalingradem. Jak to, že ty ruské jednotky náhle začaly ustupovat? Vše osvětluje ve svých pamětech maršál Čujkov, Jeremenko, ale i německý generálplukovník Hoth, tehdy velitel německé 4. TA.

Obrázek

Koncem července 1942 Hothova 4. TA dostala rozkaz změnit směr svého útoku na Kavkaz a postupovat od jihu Kalmyckou stepí proti ohybu Volhy pod Stalingradem. Hitler tak reagoval na těžkosti, které měla již v červnu a červenci 6. A generála Pauluse v oblouku Donu.
Hitler však opět zvolil polovičaté řešení. Jeden ze dvou ts 4. TA, a to 40. ts musel zůstat na kavkazském směru. K Stalingradu tak postupuje 48. ts generála Kempfa s jednou td a jednou motorizovanou divizí a 4. sbor generála von Schwedlera se třemi pěšími divizemi. Později sem Hitler pošle i 24. td. Pro zajištění boku je do podřízenosti této 4. TA přidělen i rumunský 6. sbor generálporučíka Dragaliny se čtyřmi pěšími divizemi.
Letecký průzkum Rudé armády postup 4. TA od jihu ke Stalingradu zjistí. Vědí, že pokud Hoth přijede, ovládne dominantní výšiny u Krasnoarmejska a Beketovky, je osud Stalingradu zpečetěný. Nejdůležitější dopravní osa pro americké dodávky z Perského zálivu by byla vyřazena.
Sověti tedy nejprve vážou 6. A protiútoky na severu Stalingradu. Zároveň letecky útočí na jihu na 4. TA za přesunu (zvláště je zde nasazeno velké množství letounů IL 2).
Hoth se dostane 19. srpna 1942 až k nejjižnější obrané linii 64. armády. Tady se mu podaří sovětskou obranu prorazit v oblasti Abganerova na první pokus.
Kempfův ts s 24. a 14. td a 29. pěší (mot.) divizí pak útočí z jihu dál. Vlevo je kryjí Schwedlerovy jednotky pěchoty. Již dne 20. srpna 1942 útočí Hothovy tanky a tankový granátníci na výšiny u Tundutova, jižního pilíře vnitřního pevnostního pásma kolem Stalingradu.
Sověti musí zasáhnout!
Generálplukovník Jeremenko sem proti Hothovi nasazuje vše co má. Tanky 1. TA, pluky 64. armády, jednotky milice a dělnické domobrany. Pahorky jsou tady pokryty drátěnými zátarasy, dřevěnými a zemními pevnůstkami. Do Krasnoarmějska u ohybu Volhy zbývá 15 km.
Německé tankové roty z 24. td útočí se vší rozhodností a veškerým svým umem, ale tady narazí!
Padne plukovník Riebel, velitel 24. tp, padne velitel 21. mechanizovaného pluku plukovník von Lengerke. V těžké sovětské palbě je zabito mnoho velitelů praporů a rot a zkušených poddůstojníků.
Hoth útok zastaví. S veliteli 24. td a 14. td znovu probere plán. Z jeho popisu vyplývá, že se rozhodli operaci provést jinak, neboť by zde přišli o všechny tanky a na výšinách by vykrváceli. Tady to není bojiště pro tankové svazky. Musíme výšiny obejít. Hoth s plánem seznámí všechny velitele. Aniž by to Sověti zpozorovali, nahradí tankové svazky pěchotou 94. divize a během dvou nocí přesune rychlé tankové a mechanizované útvary za 4. pěší sbor. Soustředí je za frontou v prostoru Abganerovo a zformuje je do útočné sestavy.
Tyto tankové jednotky pak 29. srpna 1942, k naprostému překvapení Sovětů udeří na sever, do boku sovětské 64. armády. a tak místo čelního útoku na ohyb Volhy, přes silně opevněné, tanky a dělostřelectvem obsazené výšiny u Krasnoarmějska a Beketovky, obejdou tato postavení, stočí se a zaútočí obchvatem. Současně tak vyšachují i levé křídlo 64. armády. Vše proběhne hladce. Pěchota 4. sboru pak prolomí 30. srpna 1942 vnitřní obranné pásmo kolem Stalingradu u Gavrilovky, a přežene se přes týlová postavení sovětského dělostřelectva.
Již večer 31. srpna 1942 stojí 24. td generála Hauenschilda u železnice Stalingrad – Karpovka.
Vlom do sovětské obrany do hloubky 20 km se podařil.
Vzniká nová situace. Nyní je možno obklíčit sovětskou 62. a 64. armádu, které stojí západně od Stalingradu. Musí sem však přijít rychle německá 6. A generála Pauluse ze severu, aby společně s Hothem uzavřela past. To by vytvořilo operaci na jejímž konci by bylo zničení dvou sovětských armád, které brání Stalingrad.
Velení skupiny armád Jih B situaci rozeznalo a v rozkazu generálu Paulusovi dne 30. srpna 1942 je uvedeno, cituji:
„Poté, co 4. TA dobyla dnes v 10 hodin předmostí u Gavrilovky, záleží vše na tom, aby 6. A, i přes velmi složitou situaci v obraně, soustředila co nejvíce sil… zaútočila jižním směrem… a v součinnosti se 4. TA zničila nepřátelské síly rozmístěné západně od Stalingradu. Rozhodnutí si vynutí bezohledné obnažení vedlejších front.“
Generál Weichs dne 1. září 1942 dokonce dává Paulusovi pobídku míněnou jako rozkaz:
Bod 1. „Na základě rozhodujícího úspěchu 4. TA dne 31. srpna se nabízí možnost rozdrtit nepřítele rozmístěného jižně a západně od železnice Stalingrad – Voroponovo – Gumrak. Rozhodující je, navázat co nejdříve dotyk mezi oběma armádami a potom se probít do středu města.“
Na situaci okamžitě reaguje 4. TA. Ještě 1. září 1942 generál Kempf posílí 24. td, která útočí ve směru Pitomnik o 14. td a 29. pěší (mot.) divizi, přičemž bezohledně obnaží jejich dosavadní úseky.

Ale 6. armáda generála Pauluse nepřijde.

Generál Paulus se totiž zprvu stále brání sovětským úderům proti jeho severnímu křídlu. Nemůže tak uvolnit motorizované svazky k úderu na jih. Má stále zaměstnané tanky, protitankovce, dělostřelectvo, SHD i 8. letecký sbor. Je přesvědčen, že nemůže uvolnit 14. ts k úderu na jih, bojí se, že by došlo k zhroucení severní fronty. Bylo to jako hra vabank.
Propásla se obrovská příležitost.

Již 2. září 1942 ráno zjistí bojový průzkum 24. td, že před nimi již nikdo není.
Sověti ustoupili.

Generál Čujkov, tehdy jako zástupce velitele sovětské 64. armády rozezná nebezpečí, které hrozí od Hotha. Okamžitě volá generálplukovníka Jeremenka.
Jeremenko přijme nebezpečné, ale jediné správné rozhodnutí.
Obětuje vybudované vnitřní pevnostní pásmo, obětuje bunkry, drátěné zátarasy, tankové překážky a zákopy. Chce zachránit dvě sovětské armády, i když budou bojovat za improvizovanou obrannou linií, těsně u okraje města Stalingrad.
STAVKA vše pochopí, již nechce připustit obklíčení větších jednotek, a to přesto, že hrozí ztráta města.
Když poté 2. září 1942 14. ts z 6. armády generála Pauluse odpoledne přichází na jih a 3. září 1942 si podá ruce s Hothovými tanky, je uzavřený kotel prázdný.
Těchto 48 hodin stálo možná Němce Stalingrad!

Velení skupiny armád nyní vydává Paulusovi a Hothovi rozkaz, aby jejich armády co nejrychleji pronikly do města.

Městem Stalingradem, jeho středem, protéká řeka Carica, řeka si své jméno ponechala, i když město se v té době jmenovalo po Stalinovi. Koryto řeky Caricy dělí město na severní a jižní polovinu. V roce 1942 takto řeka dělila pásma působnosti Hothových vojsk – jižní a Paulusových – severní.
Situace na začátku a v polovině září 1942 ve Stalingradu vypadala pro sovětská vojska velice špatně. Když museli Sověti vydat opevnění před městem, i zkušení velitelé Sovětů nevěřili, že se Stalingrad ubrání. Historie zaznamenává, že generál Lopatin, v této době velitel 62. armády, byl toho názoru, že Stalingrad nelze ubránit. Chtěl Stalingrad vydat nepříteli. Jeho náčelník štábu o tom podal hlášení Jeremenkovi a Chruščovovi. Generál Lopatin byl zbaven velení.
Ale i pozdější maršál Čujkov, o kterém budeme ještě mluvit, o tom období říká, cituji: „Bylo velmi hořké vzdávat se těch posledních kilometrů a metrů půdy před Stalingradem a muset se dívat na převahu protivníka v počtech, vojenském umění a iniciativě“.
Sám však i popisuje, jak ještě viděl, za svého působení u 64. armády, jak tajně mechanici ze sovchozů utíkali k Němcům a říká dál, cituji: „Silnice ke Stalingradu a k Volze byly ucpané. Na cestě byly rodiny rolníků z kolchozů a dělníků ze sovchozů se vším svým dobytkem. Všichni se snažili dostat se k přechodům přes Volhu. Hnali před sebou dobytek a na zádech nesli svůj inventář. Stalingrad hořel. Fámy, že Němci jsou již ve městě, šířily paniku.“

Stalin však nechtěl město na Volze vydat!
Provedl všechna možná opatření k obraně. Za pomoci Chruščova zapojil do obrany vše co šlo, zde jsou některá čísla Sovětských historiků:
50 000 dobrovolníků z řad civilního obyvatelstva bojovalo v rámci „ lidové obrany“.
75 000 obyvatel bylo přiděleno k 62. armádě.
3 000 mladých děvčat bylo nasazeno jako zdravotní sestry a pomocnice při předávání zpráv.
7 000 mladých 13ti až 15ti letých příslušníků Komsomolu bylo zařazeno do bojových jednotek.
Dělníci přímo z hal, odcházeli na frontu i se zbraněmi, které vyrobili. Všechna děla, která se vyrobila v továrně „ Rudý říjen“, odjížděla do palpostů a ihned byla zapojena do obrany.
Dne 12. září 1942 jmenují Jeremenko a Chruščov generála Čujkova velitelem 62. armády a velitelem obrany Stalingradu. Do nového jmenování jí vedl náčelník štábu u Lopatina, generál Krylenko!
Rozhovor při jmenování vedl nikoliv Jeremenko, ale Chruščov!

Historie Chruščovovo a Jeremenkovo, jmenování Čujkova zaznamenala takto, cituji: „Dosavadní velitel 62. armády generál Lopatin je toho názoru, že jeho armáda nemůže Stalingrad ubránit. Ale už není možné dále ustoupit. Proto byl zbaven funkce. Po dohodě s vrchním velitelem Vás válečná rada frontu vyzývá, abyste, soudruhu Čujkove, převzal velení 62. armády. Jak vidíte svůj úkol?“
Čujkov pak říká, cituji: „Tuto otázku jsem nečekal, přesto jsem neměl mnoho času na rozmyšlenou. Tak jsem řekl: ‚ Vydání Stalingradu by zničilo morálku našeho lidu. Přísahám, že město neopustím. Buď město udržíme, nebo zemřeme.‘ N.S. Chruščov a A.I. Jeremenko se na mne podívali a řekli, že jsem správně pochopil svůj úkol.“

Obrázek

Dne 13. září 1942 útočí německé roty 51. as generála Seydlitze, proti středu Stalingradu. Velitelské stanoviště generála Čujkova na kótě 102 je rozbombardováno a on se musí „prvně“ se svým štábem stěhovat do nového krytu ve strži řeky Caricy, těsně u ústí do řeky Volhy.
Další den, tedy 14. září 1942 jsou již vojáci německé 71. pd generála von Hartmanna ve městě. Jejich útok překvapí obránce tak, že se dostanou až do středu města, dokonce si vybojují úzký koridor až k Volze. Také motorizovaná pěchota 24. td útočí jižně od strže Caricy uličkami starého Caricynu. Obsadí hlavní nádraží a 16. září dosahuje von Heidenův oddíl také břehu Volhy. Mezi Beketovkou a Stalingradem, v předměstí Kuporoznoje, je již od 10. září část 14. td a 29. pěší (mot.) divize. Ty přehrazují město a řeku od jihu. Čujkov se tedy vlastně drží v severní části Stalingradu.
Sověti potřebují čas, aby přisunuli zálohy, potřebují i čas, aby vyčerpali Němce. Ve Stalingradu teď platí: „Čas je krev!“

Sovětské historické prameny i memoárová literatura tu potřebnost času říká v souvislosti, že již okolo poloviny září 1942 vzniká v hrubých rysech návrh na „budoucí obkličovací operaci“ ( zatím o ní ví jenom Stalin, Žukov a Vasilevskij), která zničí německá vojska ve Stalingradu. Právě čas potřebují, aby celou operaci pečlivě naplánovali, přisunuli zálohy, přisunuli techniku a materiál.

Velmi těžká situace vzniká 14. září 1942. Ten den německé prapory 71. a 295. pěší divize útočí na Mamajevovu mohylu ( na legendární Mamajevovu mohylu, útočí Němci denně několikrát – nikdy jí trvale neobsadí – Sověti zde skutečně bojují statečně a zodpovědně) a hlavní nádraží. Podporuje je 204. tp z 22. td. 24. td bojuje před jižním nádražím. Sověti provádí protiútoky, ale německé Stuky protiútoky rozbíjí. V poledne jsou německé jednotky 800 metrů od stanoviště generála Čujkova. Generál Čujkov nasazuje svých momentálně posledních 19 T 34.
Německá 29. pěší (mot.) divize obsadí předměstí Kuporoznije. Německé jednotky útočí ve směru na obilní silo. Pila a továrna na konzervy je již za německými liniemi.
Sovětská obrana je nyní již jen od jižního přístaviště k vysokému obilnímu silu.
Generál Čujkov volá Jeremenka, že potřebuje posily. Jeremenko mu vzkáže, ať drží, že posílá 13. gardovou střeleckou divizi. Musíte ještě vydržet 24 hodin. Čujkov vydá rozkaz nasadit vše, aby se pro Rodimcevovu gardu, 10 000 mužů udržel přívoz.
Dne 14. září ve 14 hodin se objevuje generálmajor Rodimcev, „Hrdina Sovětského svazu“. Hlásí se Čujkovovi. Jeho divize stojí za řekou, v noci přejede přes Volhu.
Těsně před večerem se u Čujkova objeví major Chopka, velitel poslední zálohy nasazené v přístavu. Hlásí, že brigáda má již jen 100 mužů a jen 2 T 34, které jsou schopny palby, ale jezdit už nemohou.
Čujkov velí: „Shromážděte své muže kolem tanků a braňte přístup k přístavu. Pokud se neudržíte, nechám Vás zastřelit!“
Chopka padne a padne i polovina mužů. Ale zbytek se udrží.
Nadejde noc a roty Rodimcevovy divize přechází přes Volhu. Okamžitě jsou nasazeny na nejdůležitější úseky obrany, aby zastavily útok 71. pěší divize a odrazily pokusy 290. pd o dobytí Mamajevovy mohyly na dominantní výšině. Jsou to rozhodující hodiny, kdy Rodimcevova garda zabrání 15. září 1942 Němcům dobýt útokem z chodu střed Stalingradu. Toto obětování zachrání Stalingrad.
Za 24 hodin je 13. gardová divize zničená – rozbombardovaná Stuky, rozbitá granáty a kulomety.
V jižní části města bojuje další gardová divize 33. Velitelem je plukovník Dubjanskij. Tato divize bojuje proti čelu německé 29. pěší (mot.) divize. Její úkol je udržet linii obilní silo – přívoz.
Stuky její prapory rozbijí a zbytek je rozdrcen v kleštích, které vytvořily německá 94. pd a 29. pěší (mot.) divize. Boje o obilní silo pokračují. Sověti vytvoří v obrovském betonovém špalku pevnost. Němci a Rusové bojují o každé poschodí. Úderné oddíly a ženisté 71. pp bojují proti zbytkům 33. gardové střelecké divize. Ještě všichni ze sovětské 33. střelecké divize nezahynuli!
Dne 16. září 1942 to zase v Čujkovově plánu města vypadá zle. Německá 24. td obsadí Jižní nádraží, stočí se na západ a zničí obranu na okraji města a na výšině s kasárnami. U Mamajevovy mohyly a Hlavního nádraží probíhají kruté boje o každý metr půdy.
Generál Čujkov opět nemá zálohy, volá člena válečné rady frontu N. S. Chruščova: „Ještě pár dní takových bojů a armáda bude zcela zničena. Opět nemám žádné zálohy. Potřebuji bezpodmínečně 2 až 3 divize!“
Chruščov volá Stalina. Stalin uvolní ze své osobní zálohy 2 plně vyzbrojené elitní svazky – brigádu námořní pěchoty – námořníky Severního loďstva a 1 tankovou brigádu. Tanková brigáda je nasazena v centru bojů, v oblasti Hlavního nádraží. Má za úkol ubránit zásobovací centrum fronty.

Námořníci jsou vrženi do jižní části města.
Tyto 2 svazky Sovětů dne 17. září 1942 zachrání stalingradskou frontu před zhroucením.
Na německé straně dne 17. září přechází do podřízenosti 6. armády 48. ts ze 4. TA.
Adolf Hitler naléhá, aby byl udělán se Stalingradem konec!
Když si někdo bude chtít odpovědět proč se tak nestalo, ačkoliv němečtí tankisté, tankoví granátníci, ženisté, protitankovci a protiletadlovci bojovali skvěle o každý dům, musí vzít jako fakt to, že: Čujkov díky Chruščovovi dostával neustále i poslední rezervy, které šly momentálně u Rudé armády uvolnit!
Od 15. září do 23. října 1942 byla sovětská vojska neustále posilována, celkem sem přišlo 6 čerstvých plně vyzbrojených divizí, z toho 2 gardové. Všechny divize byly vrženy na nedůležitější místa ve středu města a pevností, které vznikly z továrních hal.
Německý útok vedlo v „první fázi“ 7 vyčerpaných a boji mezi Donem a Volhou oslabených divizí. Ani v největších bojích na německé straně nikdy nebojovalo víc než 10 divizí.
Sovětská historie přisuzuje zásluhy za udržení Stalingradu v září a říjnu 1942 těmto divizím: 13. gardová divize A. I. Rodimceva, 85. divize V. A. Gorišného, 37. divize V. G. Žoluděva, 112. divize I. J. Jermolkina, skupina S. F. Gorochova, 138. divize I. I. Ljudinova, 84. tanková brigáda D. N. Bělého.
Dne 1. října 1942 má Čujkov již 11 divizí a 9 brigád. Němci však mají převahu ve vzduchu. Osvědčený 8. letecký sbor generála Fiebiga provádí denně průměrně 1 000 vzletů.
I Čujkov sám přiznává zdrcující účinky německých Stuk a stíhacích bombardérů na obránce Stalingradu. Německé letectvo ničí shromaždiště sovětských protiútoků, rozstřeluje barikády, ničí spojení a nutí štáby zakopat se co nejvíce pod zem.
Němcům však chybí pěchota. Paulus stahuje pro uklidnění situace ( nedostatku pěchoty) 305. divizi, která vystřídá jednu z vyčerpaných divizí 51. as. Ovšem mimo 5 ženijních praporů, které jsou mu přepraveny letecky z říše, nedostane ani jedinou čerstvou pěší divizi.
Na západě Evropy zahálí 29 skvěle vyzbrojených a odpočatých divizí. Čtvrtina by možná přivodila obrat na stalingradsko – kavkazské frontě.
V noci ze 17. na 18. září 1942 Čujkov „podruhé“ mění svůj úkryt. Musí za Volhu a poté kutrem zpět k hornímu přístavišti v severním městě. Zde si zřídí za továrnou „Rudá barikáda“, v příkrém břehu Volhy velitelské stanoviště. Je to několik zemních jeskyní, které byly odpáleny do 200 metrů vysoké pobřežní stěny. Jsou mimo střelecký úhel německého dělostřelectva. Jednotlivé kryty jsou propojeny dobře maskovanými zákopy.
Těžiště bojů se přesunulo na sever. Jižní a střední část Stalingradu se již nedala udržet.
Dne 22. září 1942 začalo v jižní části města poslední dějství. Německá 94. pěší, 29. pěší (mot.) a 14. td útočí na zčernalé obilné silo. Ženisté vyhodili přístupy k silu do vzduchu. Vypotácela se odtud hrstka námořníků, napůl šílených a žíznivých, byli to ti poslední obránci sila.
Němci obsadí přístaviště volžského přívozu. Jižní okraj města přebírá 94. pd.
Sovětská obrana se zhroutí ve střední části a centru města. Několik sovětských obránců se drží v troskách Hlavního nádraží a v přístavišti velkého přívozu v centrálním přístavu.
Dne 27. září 1942 se dalo mluvit o tom (a německá propaganda o tom hovořila), že obránci Stalingradu jsou přemoženi!!!
Né nebyli!!!
Německá 71. pd dosáhne v celém pásmu až k Volze, 211.pp stojí jižně od Minojské strže, 190 pp mezi Mininou a Caricou a 194. pp severně od Caricy.
Boj se vede o severní dělnická sídliště a průmyslové závody.

Do historie bitvy o Stalingrad, stejně jako do světové historie vstupuje – továrna na kanony „Rudá barikáda“, huť „Rudý říjen“, traktorový závod „Dzeržinskij“, chemická továrna „Lazur“ s pověstnou „Tenisovou raketou“, jak se říkalo její železniční přípojce podle jejího tvaru – to byly „pevnosti“ průmyslového města Stalingradu.
Samotné boje v severní části Stalingradu je to nejtvrdší a nejkrvavější co se ve ww 2 na východní frontě událo. Palebná koncentrace a nasazení lidí na co nejmenším prostoru nemá v historii válek žádné srovnání! Bitva v severní části Stalingradu, byl boj z blízka. Byl to boj v domech, na barikádách.

Každá rota Sovětů, která se přeplavila přes Volhu a dostala se na své stanoviště bojovala tak, že buď padla, nebo její vojáci byli odneseni jako těžce zranění. Rudoarmějci Stalingrad bránili tak, že se z jejich boje stala „Legenda“!!!

Tehdejší kronikář německé 14. td, tehdy major Rolf Grams říká, cituji:
„Byl to příšerný, únavný a deptající boj na zemi i pod ní. V rozvalinách, sklepech i kanálech velkoměsta a průmyslových závodů. Muž proti muži. Tanky se se skřípěním šplhaly přes haldy suti a šrotu, plazily se chaosem rozbitých hal a střílely na co nejkratší vzdálenosti v troskách pokrytých ulicích a továrních dvorech… To vše by bylo ještě snesitelné, ale byly tu ještě hluboké zvětralé sprašové rokle, příkře se svažující k Volze, ze kterých Sověti znova a znova nasazovali své síly do boje. Na druhé straně, v lesích na nižším východním břehu Volhy, nebylo nepřítele vidět, ale byl tam a střílel. Noc co noc odtamtud na stovkách člunů vyplouvaly posily přes mohutný tok do ruin města.“
Ano tento příliv nových sil, sprašové strže na břehu Volhy, nedosažitelné pro německé dělostřelectvo, bylo ideální místo pro soustřeďování materiálu a lidí. Zde ležely místa a postavení pro ruský protiútok. Tudy vedly cestičky do týlu německých jednotek.

Kanalizace sloužila Sovětům k nenadálým protiútokům.
Generál Paulus se koncem září a v říjnu 1942 pokouší soustředěným útokem dobýt poslední bašty sovětských obránců ve Stalingradu. Již ale nemá dostatek sil, aby mohl obklíčit celý průmyslový komplex.
Jeho 24. td útočí z jihu od letiště na sídliště „Rudý říjen“ a „Barikády“ 389. pd ovládne sídliště traktorového závodu „Dzeržinskij“ a 18. října 1942 se probije do cihelny. Stojí u příkrého břehu Volhy. Divize se potom stočí k jihu, do bojového prostoru továrny Lazur a železniční vlečky nazývané „Tenisová raketa“. 24. td úkol splní, ale každý její mechanizovaný pluk se nyní hodí tak k sestavení jednoho praporu. Tankový pluk má sílu zesílené roty. Osádky bez techniky vytvoří jednu střeleckou rotu.
Na traktorový závod „Dzeržinskij“, který byl jedním z nevětších producentů tanků v SSSR zaútočí 14. října 1942 389. pd a 14. td. Probojují se přes tovární zařízení ke břehu Volhy, stočí se k jihu, pronikají do továrny na výrobu děl „Rudá barikáda“ a dostanou se do těsné blízkosti strmého břehu v němž sídlí Čujkov.
Sovětský odpor však znovu v továrních halách traktorového závodu ožívá. Sem je zasazena německá 305. pd 15. října z donské fronty.
Mapa Stalingradu se stále pro Sověty zmenšuje. Jak Čujkov říká, cituji:
„Mapa generálního štábu je nahrazena plánem městské čtvrti, skicou spleti ruin v prostoru továrny.“
Dne 24. října 1942 se probojuje 14. td ke svému cíli – pekárna u jižního cípu „Rudé barikády“.
Dne 25. října 1942 je její útok zastaven u druhého domu v silné palbě Rusů. Po těžkém boji, kdy před německými jednotkami zůstane ležet na bojišti 100 mrtvých Sovětů se podaří dobýt druhý dům pekárny. U správních budov padnou všichni velitelé německých rot. Jsou nasazeny Stuky. Němci obsadí ruiny správních budov a proniknou až do blízkosti strmého břehu Volhy. Vynoří se však opět další Sověti, další obránci.
Německých vojáků je již jenom 70. Padají jako listí na podzim. Velitel jim ještě pošle dalších 70 mužů, které vede nadporučík. Po dvou dnech je všech 70 mužů buď zabito, nebo zraněno. Německý 103. střelecký pluk se musí stáhnout a břeh Volhy přenechat Rusům.
V těchto dnech jsou čtyři pětiny Stalingradu v německých rukou. Když potom 26. října 1942 obsadí 16. td a 94. pd předměstí Spartakovky, o které bojuje od srpna 1942 a přitom zničí 2 sovětské střelecké brigády (124. a 129.), které ho bránily, mají německé jednotky pod kontrolou devět desetin Stalingradu!
Před velitelským stanovištěm generála Čujkova se brání sovětská 45. střelecká divize. Ta drží úzký úsek břehu o průměru 200 metrů.
Jižně odtud v hutním závodě „Rudý říjen“ drží Sověti již jen východní část závodu, třídírnu, slévárnu litiny a kalibrační dílnu. Tady o každý roh budovy bojuje sovětská 39. gardová střelecká divize generálmajora Gurjeva.
Německá 94. a 79. pd zde platí krví každou hromadu trosek.
Dotyk se 14. td na severu zajišťují roty 100. lehké divize, která byla také koncem září 1942 přesunuta z fronty v ohybu Donu.
Paulus tady zase zbavoval donskou frontu německých jednotek. Chtěl za každou cenu dobýt Stalingrad.
Jižně od hutního závodu „Rudý říjen“ Sověti drží již jen chemickou továrnu „Lazur“, „Tenisovou raketu“ a maličké předmostí u přístaviště v centrálním přístavu.
Začátkem listopadu 1942 tedy Čujkov brání desetinu Stalingradu – několik továrních budov a několik kilometrů příkrého břehu! Sověti Stalingrad drží!!!

Od začátku listopadu 1942 přicházejí do německého hlavního stanu letecká i vizuální hlášení o velkém soustřeďování ruských jednotek na severu a jihu Stalingradu, Hitler se k těmto hlášením ve štábu vyjádří: …“od Stalingradu mě nikdo nedostane“!!!

Obrázek Obrázek

ObrázekObrázek

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
watzke
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 28/11/2006, 21:17
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od watzke »

Ahoj,michane.Cituji tě:"Most přes řeku Volhu Sověti částečně zničí."Kdesi jsem četl,že zde žádné mosty přes Volhu nebyly(tedy v okolí Stalingradu).Co je na tom pravdy??
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Tady se jedná o železniční most mimo Stalingrad hodně jižně pod městem.
V městě samotném byly všechny mosty rozbity válkou a fungovaly jen převozy.
ObrázekObrázekObrázek
sgt.Andy
Příspěvky: 6
Registrován: 6/11/2011, 17:20

Příspěvek od sgt.Andy »

Chcem sa spýtať, možno iba hypotetickú otázku, ale malo by ťaženie na východe iný priebeh, ak by sa podarilo vyslobodiť 6.armádu z kotla, ešte pred jej rozkladom ?
obc
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 105
Registrován: 8/8/2010, 15:37

Příspěvek od obc »

Jistěže mělo. Ale jaký, nikdo neví, protože nikdo nemá věšteckou kouli.
"the first casualty when war comes, is truth"
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Příspěvek od Franz Trubka »

To sgt. Andy. Podle me nemelo. Ale to je spis otazka z oblasti sci-fi. Precti si ctvrtou cast Michanovi skvele prace. Soveti proste svoji silou a vojenskym umenim osvobozeni Paulusovi 6. armady Nemcum nedovolili. Tezko k tomu vic dodat
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

sgt.Andy píše:Chcem sa spýtať, možno iba hypotetickú otázku, ale malo by ťaženie na východe iný priebeh, ak by sa podarilo vyslobodiť 6.armádu z kotla, ešte pred jej rozkladom ?
Co přesně míníš pod pojmem "rozklad"? Podle mého tam spojuješ dvě otázky a proto odpovím na to, jestli by tažení na východě mělo pro Němce jiný průběh, kdyby nebylo stalingradské porážky. Je zřejmé, že jiný průběh by mělo.
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Příspěvek od Franz Trubka »

Dzine, cetari se do kapitanu obvykle moc nemontuji. :D Pokud jsem te otazce spravne porozumel, tak slo o osvobozeni obklicene 6.armady. O vitezi bitvy u Stalingradu v te dobe uz bylo rozhodnuto.
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Jde o to "před rozkladem". Co je tím míněno? Podle mého 6. armáda byla v rozkladu už ve chvíli, kdy došlo k obklíčení.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Pánové, zjednodušující laická otázka Andyho. Možná na to zjednodušující odpověď. Ale při trochu více pedagogickém přístupu musíme více objasnit.
Někteří dnes říkají, že hypotetická možnost na záchranu 6.armády existovala i v obklíčení, ale důležitý zde byl jednak faktor času a jednak rozkaz, že má Paulus držet město. Nakonec i při Mansteinově vyprošťovací akci mu nešla 6.armáda naproti. Důvody se uvádějí různé, včetně nedostatku pohonných hmot a rizika takového přesunu, i když za to riziko by to asi nakonec stálo, protože 6.armáda byla stejně ztracena.
Andy poukazuji jen na některé body a zbytek si můžeš nastudovat v Michanových článcích.
Ale teď k meritu věci … v případě vysvobození by nedošlo na frontě k náhlému „výpadku“ úderné a ještě bojeschopné síly cca 200 tisíc mužů. Což by mělo jistě určitý vliv na další události.
Je třeba posuzovat taky celou strategickou situaci na jižním křídle, včetně možnosti odříznutí vojsk na Kavkaze.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Bitva o Stalingrad - boj o město

Příspěvek od Lord »

Obrazová příloha pro dokreslení s popisem...

Německý útok vedlo v „první fázi“ 7 vyčerpaných a boji mezi Donem a Volhou oslabených divizí. Ani v největších bojích na německé straně nikdy nebojovalo víc než 10 divizí. Ovšem okolo Stalingradu probíhaly rozsahem také gigantické boje. Později byly ruským protiútokem smeteny i divize spojenců - Itálie, Rumunska, Maďarska.

ObrázekObrázek

V polovině září 1942 německé prapory 71. a 295. pěší divize útočí na Mamajevovu mohylu (na legendární Mamajevovu mohylu, útočí Němci denně několikrát – nikdy jí trvale neobsadí – Sověti zde skutečně bojují statečně a zodpovědně) a hlavní nádraží.

Obrázek


Podporuje je 204. tp z 22. td. 24. td bojuje před jižním nádražím. Sověti provádí protiútoky, ale německé Stuky protiútoky rozbíjí. V poledne jsou německé jednotky 800 metrů od stanoviště generála Čujkova. Německá 29. pěší (mot.) divize obsadí předměstí Kuporoznije. Německé jednotky útočí ve směru na obilní silo (grain elevator). Pila a továrna na konzervy je již za německými liniemi.


ObrázekObrázek

Sovětská obrana je nyní již jen od jižního přístaviště k vysokému obilnímu silu. Čujkov vydá rozkaz nasadit vše, aby se pro Rodimcevovu gardu, 10 000 mužů udržel přívoz. Dne 14. září ve 14 hodin se objevuje generálmajor Rodimcev, „Hrdina Sovětského svazu“. Hlásí se Čujkovovi. Jeho divize stojí za řekou, v noci přejede přes Volhu. Od 15. září do 23. října 1942 byla sovětská vojska neustále posilována, celkem sem přišlo 6 čerstvých plně vyzbrojených divizí, z toho 2 gardové.

Obrázek

Všechny divize byly vrženy na nedůležitější místa ve středu města a pevností, které vznikly z továrních hal. Do historie bitvy o Stalingrad, stejně jako do světové historie vstupuje – továrna na kanony „Rudá barikáda“, huť „Rudý říjen“, traktorový závod „Dzeržinskij“, chemická továrna „Lazur“ s pověstnou „Tenisovou raketou“, jak se říkalo její železniční přípojce podle jejího tvaru – to byly „pevnosti“ průmyslového města Stalingradu. Samotné boje v severní části Stalingradu je to nejtvrdší a nejkrvavější co se na východní frontě událo. Palebná koncentrace a nasazení lidí na co nejmenším prostoru nemá v historii válek žádné srovnání! Bitva v severní části Stalingradu, byl boj z blízka. Byl to boj v domech, na barikádách.

Severní okraj Stalingradu a letiště Gumrak ...

ObrázekObrázek

Hitlerova odpověď z 24. listopadu 1942 v 8 hodin 38 minut má nadpis: „Vůdcovo rozhodnutí (Führerentscheid)“. Znamená to nejvyšší a nejstriktnější stupeň rozkazu.
Hitler nařizuje vytvoření frontu „kotle“ a stáhnout všechny na západ od Donu stojící části armády přes Don do „kotle“.
Závěr zprávy pak zní, cituji: „Nynější frontu na Volze, a také severní frontu za všech okolností bránit. Letecké zásobování.“

Spadla klec! - Hitler včas nenařídil ústup z města a ztratil flexibilitu, tím zpečetil osud 6. armády. Osudová chyba a podcenění nepřítele.

Dokumentární film „Stalingradská bitva“ obsahuje zejména detailní rozbor vojenských operací pomocí názorných mapových schémat a dobových záběrů.

ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Bitva o Stalingrad III. Boj o město.

Příspěvek od Lord »

Spartakiáda ve Stalingradu v květnu 1945

ObrázekObrázek

ObrázekObrázek

ObrázekObrázek

ObrázekObrázek
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Stalingrad“