Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek Obrázek
ZEMĚ VE VÁLCE A NÁROD VE ZBRANI,
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.
Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.

ÚVOD


Předchozí reportáž skončila tím, že jsem po odpřednášení přednášky s prezentací o válce na Jom Kippur šel spinoškat. Ráno bylo maličko jiné, vstávalo se dříve a vyrazilo se na další trasu po historii a vojenské historii Státu Izrael. Takže budeme pokračovat třetím dnem v této zemi, kde mě ledacos překvapilo.

Den třetí - by bylo vidět, že náš program byl oproti původnímu flexibilnější, poprvé sem vložím předpokládaný program dne, cituji:

22.3. neděle – snídaně, Safed – místo těžkých bojů v roce 1948 (příběh místního legendárního děla Davidky), Kirjat Šmona - Tel Chai – místo,kde se odehrál jeden ze střetů mezi prvními židovskými obrannými milicemi HaŠomer a arabskými nájezdníky. V boji proti přesile zde zahynul významný židovský velitel Josef Trumpeldor, Tel Dan – pohraniční opevnění přímo na bývalé hranici se Sýrií – místo tzv. Války o vodu v roce 1964, zároveň starověká svatyně severního Izraele, podvečerní plavba po Galilejském moři, návrat do hotelu, večeře, nocleh.

My se ale domluvili na návrh šéfa celého zájezdu, že se ještě jednou vrátíme na Golany, podle meteorologů se tam mělo počasí změnit a vidět v dobrá viditelnosti místo vybojování nejdivočejší bitvy tankových sil od bitvy u Kurska v roce 1943. Na tomto základě byla vypuštěna večerní plavba po Galilejském moři a přeložena na ráno dalšího dne.

Kapitola první: Jako první nás po potřebném přejezdu čekalo město Safed.

Ale abychom se do tohoto města ostali, museli jsme přejet přes izraelskou TOP hvězdu mostní architektury 21- století a to Most Akbara. Je to most přes vádí Nachal Akbara v severním Izraeli, na jihovýchodním okraji města Safed. Vede po něm dálnice číslo 89. Po které jsme sem přijeli i my. Jižně od mostu leží čtvrť Safedu Akbara.

Obrázek Obrázek
Most Akbara a výhled z něj směrem na jih. Je vidět i severní část Galilejského moře.

Jde o nejvyšší most v zemi. Vyprojektovala ho kancelář Yaron-Shimoni-Shacham. Je to velký most. Jeho délka mostu 435 metrů, výška nad dnem údolí či spíše vádí je 65 metrů a rozpětí mezi jednotlivými pilíři je 100 metrů. Výstavbu prováděla firma Šapir. Práce zde začaly v roce 2001 a počítalo se s dokončením mostu do roku 2003.Je postaven tak, aby snášel i zemětřesení, která v této části světa nejsou nijak vzácná. Most jsme si sami nefotili, jen jsme po něm tam i spět přejeli, takže dvě krásné přejaté fotografie.

A nyní se podíváme na samotné město Safed

Město leží v Horní Galileji v průměrné nadmořské výšce okolo 700 metrů na svazích hory Har Kana'an a nedaleko od východního okraje masivu Har Meron, od kterého je odděleno hlubokým údolím řeky Nachal Amud. tato řeka je krátká, má je asi 25 kilometrů ale má velký význam. Na východ od města se terén prudce svažuje do příkopové propadliny horního toku řeky Jordán. Směřuje tam i vádí Nachal Roš Pina, které na úpatí svahu protéká městem Roš Pina, cca 4 kilometry od Safedu. Safed je na dopravní síť napojen pomocí Dálnice číslo 89, po které jsme k němu přijeli i my. Dálnice ho míjí po západním okraji a překlenuje zde hluboké severojižní údolí vádí Nachal Akbara, přes které vede Most Akbara. Ten už jsem trochu popsal výše.

Safed se nachází v hustě zalidněné a zčásti zalesněné krajině. Osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Vlastní město je převážně židovské, v jeho okolí se ale vyskytují i vesnice a města osídlená Araby. Přímou součástí města Safed je navíc arabské předměstí Akbara obývané Araby.

Obrázek
Výhled ze Safedu směrem na jihovýchod

Safed se proslavil v raném novověku jako centrum židovské učenosti a kabalistických studií. Spolu s Jeruzalémem, Tiberias a Hebronem je považované za „svaté město“ judaismu. Dějiny města ale sahají hlouběji do historie. Podle legendy Safed založili po potopě Noemovi synové. Když jsem se na to ptal šéfa zájezdu pana Haslingera, tuto tezi odmítl. Jelikož nejsem znalec tohoto segmentu dějin, ponechávám tento pomyslný rozpor otevřený, třeba v čase objevím jak to s těmi legendami je.

Faktem totiž je, že historické zdroje ukazují, že město bylo založeno v 2. století. V roku 1102 tu křižáci postavili pevnost, kterou v roce 1188 dobyl Saladin. Hrad obnovili v roce 1240 francouzští templáři, ale v roce 1266 jej definitivně dobyli muslimové. Safed se tehdy stal hlavním městem severní Galileji.

Obrázek Obrázek
Uličky staré židovské čtvrti.

V 16. století se Safed pod osmanskou nadvládou stal „židovským městem“. Okolo roku 1550 tu žilo okolo 10 000 Židů - mnozí přišli ze Španělska po svém vyhnání v roce 1492. Usadili se tu mnozí známí židovští učenci, např. rabíni Josef Karo, Moše Cordovero a Jicchak Luria. Safed se stal centrem kabalistických studií. V roce 1578 zde byla založena první hebrejská tiskárna v tehdejší osmanské Palestině. Možnost šířit víru pomocí tištěného slova dala Židovské populaci velký impuls k populačnímu i duchovnímu rozvoji. V 17. století se Safed stal centrem mesianistického hnutí pod vedením Šabtaje Cviho - sabatianismu. Ze Safedu pochází také jedna z Cviho manželek. Sám Cvi byl velmi komplikovanou osobou, sám se vydával za mesiáše a nakonec konvertoval k islámu. Inspiroval několik náboženských sekt, a to třeba v Turecku a Polsku.

Obrázek
Šabtaj Cvi na dobovém dřevorytu.

Další století, 18. se stalo naopak stoletím úpadku.
- dvě zemětřesení v letech 1759 a 1837,
- tři velké epidemie v letech 1742, 1812 a nakonec 1847 ale hlavně
- tří útoků arabského obyvatelstva v letech 1833, 1834 a poslední v roce, vedlo zásadnímu poklesu počtu židovského obyvatelstva, který dosáhl nejnižší hodnoty za doby britského mandátu nad Palestinou.
Bylo to vlastně skoro zničující. V roce 1948, před začátkem války za nezávislost, žilo v Safedu 12 000 Arabů a 1700 Židů.

Obrázek Obrázek
Zde jsou dvě fotografie Safedu. První je z roku 1908 a ta druhá je z roku 1948. Jsou hodně zajímavé a člověk by řekl, že je stačí kolorovat a byly by z dnešní doby.

Během jara 1948 již mezi Haganou a arabskými jednotkami propukla otevřená válka, ve které měly arabské síly navrch. Hagana se proto rozhodla přejít do ofenzívy, šlo o operaci Operace Nachšon, i když riskovala možný střet s britskými jednotkami. Obklíčení Jeruzaléma bylo prolomeno 21. dubna, po dvoudenní bitvě obsadily židovské oddíly Haifu a arabské obyvatelstvo, které do té doby tvořilo těsnou většinu obyvatelstva, uprchlo. O tom jsem psal už v první reportáži.

Obrázek
Z tohoto domu byla řízena obrana obklíčené židovské čtvrti.

V Safedu došlo k podobné situaci jako v Jaffě. Město se v boji rozdělilo a židovská populace byla sevřena v obklíčení, kde uvízla na dobu několika týdnů. Šlo o městskou gerilovou válku a Židé bojovali o svoje přežití. A to ještě hrozilo, že v rámci arabské koaliční intervence bude nutno bojovat i se syrskou a libanonskou armádou. Jenže Libanonci selhali od samého počátku a Syřané uvízli u kibucu Deganja, o čemž už také víme z naší návštěvy u tohoto kibucu.

Obrázek
Poškozené domy v židovské čtvrti v Safedu, 1948

Obrázek Obrázek
Dům nesoucí stopy poškození střelbou ručních zbraní a detail tohoto poškození v okolí zazděné střílny

Obrázek Obrázek
Budova s doposud zachovalou střílnou. A druhý obrázek ukazuje nouzové kulometné hnízdo na jiné z budov. I zde jsou stopy nepřátelské střelby.

Když byla v noci z 9. na 10. května Palmachem dobyta po několika marných pokusech Safedská citadela, arabské obyvatelstvo z města uprchlo. Pád Safedu byl pro Araby žijící v Horní Galileji šokem a řada z nich začala kvapně opouštět své domovy. Do 14. května tak byla Galilea, přímořská planina a Jafo v rukách Židů. Arabové většinou uprchli do Libanonu nebo Sýrie, část z nich pak do samařských hor. Od té doby je Safed převážně židovským městem. Ale jen převážně.

Obrázek
Bojovníci Palmachu v dobitém Safedu.

Součástí města Safed je dnes čtvrť Akbara, byla kdysi samostatná vesnice v Izraeli.

Nachází se v nadmořské výšce cca 400 metrů v Horní Galileji, Vesnici obývají izraelští Arabové. V roce 1931 zde žilo 275 lidí v 49 domech. Roku 1948 měla vesnice 402 obyvatel a 53 domů. Vesnice se v roce 1949 po podepsání dohod o příměří, jež ukončily první arabsko-izraelskou válku, stala součástí státu Izrael, přičemž ale místní arabská populace byla zachována. Původní arabské obyvatelstvo z doby před rokem 1948 ovšem zčásti uprchlo a obec pak byla dosídlena Araby z jiných části státu Izrael, jejichž vesnice byly zničeny

Historie vesnice je ale o hodně starší. Ve starověku se tu připomíná židovské sídlo. V době první židovské války v 1. století křesťanského letopočtu byla opevněna a sloužila jako jeden z opěrných židovských bodů v jejich revoltě proti Římanům.
Židovské osídlení se tu udrželo i v raném středověku. Akbara se připomíná na Madabské mapě z 6. století.

Obrázek
Zde je ta mozaiková mapa.

Působil tu i rabi Janaj, který tu založil ústav náboženských studií. Křižáci lokalitu nazývali Athbara nebo Achara. Teprve někdy po 11. století byla vesnice opuštěna a zůstala tak až do novověku. Tehdy se objevovaly legendy, podle kterých je v ruinách staré vesnice ukryt poklad ze zničeného druhého chrámu. Když Napoleon táhl tímto regionem v roce 1799, nechal poslat své vojáky, aby po pokladu pátrali. Arabové se tu usadili někdy v 17. století. Během druhé světové války za britského mandátu tu Britové zbudovali opevnění kvůli přípravám na případnou invazi nacistického Německa. V prostoru vesnice se stále nalézají stavební pozůstatky středověkého a starověkého osídlení.

Obrázek Obrázek
Současná zástavba Akbary a lepší pohled na místní novou mešitu.

Současná zástavba čtvrti Akbara je od roku 1980 plánovitě zřizována na novém místě cca 0,5 kilometru západně od historické lokality arabské a předtím židovské vesnice. V původní lokalitě v údolí vádí Nachal Akbara zůstává 15 starých domů a škola. Podle informací z roku 2010 žilo v Akbaře víc než 200 arabských rodin.

Obrázek
Dnešní podoba osmanské pevnosti Seraya, jde o onu citadelu, kterou dobil po několika pokusech oddíl Palmachu.

Obrázek Obrázek
Dnes je v Safedu něco umělecká tvůrčí a obchodní komunita. Zde jsou dva obrázky, které to dokumentují, ale jsou to desítky a desítky obchůdků a minigalerií, prostě to se nedá zprostředkovat, to se musí vidět.

Během Druhé libanonské války v roce 2006 dopadly na město rakety vypálené z Libanonu. Ty poničily zejména porosty v lese Birija - rozsáhlém lesním komplexu, který se rozkládá severně od Safedu.

Ve městě funguje Nemocnice Ziv. Tato nemocnice je zajímavá tím, že se v ní soustřeďují lidé - Syřané, zranění v občanské válce, která v Sýrii probíhá. Podle šéfa zájezdu to probíhá tak, že když Syřané poblíž hranice s Izraelem nevědí co s vážně raněnými lidmi - hlavně ženami a dětmi, prostě je přehodí přes pohraniční bariéry. Jakmile je izraelské pohraniční hlídky najdou, skončí v Nemocnici Ziv, a jsou zde, pokud je to vůbec možné, vyléčeni na náklady Státu Izrael. Občas se tak stane, že se Syřan probere z hlubokého bezvědomí a nestačí se divit.

A nyní pár dalších fotografií ze samotného Safedu.
Obrázek
Vstup do místní synagogy.

Obrázek Obrázek
Zde jsou první dvě fotografie interiéru synagogy. Já znám synagogy od nás, jsou krásné, jako například Šachova synagoga v Holešově, ale tato měla své vlastní kouzlo.

Obrázek Obrázek
Další dvě fotografie interiéru synagogy v Safedu. Uznejte, že je to nádherná záležitost.

A nyní nastal čas pro místní technickou celebritu. Legendární dělo Davidka.

Obrázek
Dělo - minomet Davidka v muzeu Givati

Jde o unikátní ukázku improvizační výzbrojní konstrukce. Při pohledu jen tak, by v tom asi zbraň nebyla hned vidět. O tom, že to byl prostředek unikátní, svědčí to, že zbraň byla vyrobena jen v 6 exemplářích. Ty byly po dvou kusech přiděleny po dvou kusech jednotlivým brigádám Palmachu.
Název Davidka je ruskou variantou jména „Davídek“ Toto jméno symbolicky odkazuje k biblickému příběhu boje krále Davida proti obru Goliášovi a mělo vyjadřovat paralelu v boji malého a mladého Státu Izrael proti nepoměrně větším armádám sousedních arabských států. Tento původ názvu je obecně přijat, avšak samotná zbraň byla pojmenována po svém konstruktéru Davidu Leibowitchovi, který ji navrhl a sestrojil v zemědělské škole Mikve Jisra'el ve městě Cholon v zimě 1947/1948.

První střela z minometu Davidka byla odpálena 13. března 1948 v boji u Abu Kabir na předměstí Jaffy. Pravděpodobně největší vítězství se tomuto minometu připisuje při osvobození opevněného stanoviště v citadele v centru Safedu v noci z 9. na 10. května 1948.
Celkem bylo vyrobeno šest minometů Davidka a každá ze tří brigád Palmachu, tedy brigády Harel, Jiftach a ha-Negev získala dva z nich. Jeden z nich, který byl použit brigádou Jiftach při bojích o Safed, dnes stojí na jednom z místních náměstí jako památník. Další, který stojí na jeruzalémském náměstí Davidka, připomíná účast brigády Harel v bojích o Jeruzalém.

Obrázek
Náměstí Davidky v Jeruzalémě, a jeden z dochovaných originálních exemplářů, který je jeho součástí.

Bylo by ale omylem se domnívat, že to byla zázračná zbraň. Její přínos byl v tom, že dokázala tam, kde dopadla způsobit nesmírně hlučnou detonaci, obrovské oblaky kouře a ve velkém poplašit jak vojenskou, tak hlavně civilní populaci.
Obdobně jako u jiných minometů, bylo tajemství Davidky její 40-ti kilogramová střela. Jak je patrné z obrázků které lez nalézt na mnoha internetových stránkách, samotná střela byla výrazně větší než vlastní minomet, ze kterého byla vystřelena. Nadkaliberní střela dávala zbrani skutečně netušené možnosti. Na rozdíl od běžných minometů, u kterých je dělostřelecká mina spuštěna do trubice minometu celá, byl u Davidky do trubice minometu vkládán pouze ocas střely. To však způsobovalo známou nepřesnost, neboť díky tomu neměla střela dostatečné nasměrování na cíl.

Obrázek Obrázek
Safedské náměstí s bývalou policejní stanicí, malou neodolnou britskou pevnůstkou a jak jinak, dělem Davidka. Zde ale tatím vidět není.

Na vnější stranu střely byly přivařeny malé kousky železa, které ještě více zvýšily nepřesnost zbraně. Díky nim však střela za letu vydávala pronikavý a silný pískot a jekot. Hřmot dopadající střely minometu Davidka byl jejím nejdůležitějším efektem, a tak každý kdo střelu slyšel se mohl domnívat, že je potenciální obětí, což výrazně zvyšovalo strach mezi Araby. Šlo o hlaveň ráže 76,2 mm a na stvolu, který do ní byl vsunut, seděla nadkaliberní hlavice o váze 40 kilogramů. Hlavice byla naplněna šrotem, kameny a vším co se dalo použít jako šrapnel.

Obrázek Obrázek

A zde je zachovalá Davidka, použitá při dobývání safedské citadely, tvrdě bráněné arabskými bojovníky. Druhý snímek ukazuje kamenný panel s popisem událostí s tímto dělem spojený, zde je anglická verze, z druhé strany je to hebrejsky.

Obrázek

Z tohoto místa byly odpalovány nadkaliberní střely z dělostřeleckého zázraku. Je to přímo naproti synagoze, a od místa na které se střílelo, asi tak 400 metrů vzdušnou čarou a 100 metrů převýšení. Stačilo to na vítězství.
Její detonace byly natolik působivé, že si postižení protivníci mysleli, že Palmach nasadil nějakou děsivou zbraň. Dokonce si mysleli, že jde o zbraň podobnou těm jaderným. Na jejím účinku hlavně na psychologii arabů zapracovalo nejvíce to, že jim byly podsunuty informace o tom, že několik významných fyziků židovského původu se na vývoji této zbraně podílelo. Když byly potom využity, nízká úroveň vzdělanosti arabské populace sehrála svoji roli. Bylo jim totiž řečeno, že mnoho z konstruktérů amerických atomových bomb byli Židé například Einstein, Fermi či Oppenheimer, a ti si následně mysleli, že jsou proti nim použity atomové zbraně.
Safedská Davidka v celé kráse bez rušivého vlivu mojí osoby. Minomety Davidky byly použity dále v bitvách o Haifu, Ein Zeitun a Bidu.

Poslední fotka ze Safedu:
Obrázek
Je to taková zajímavost. Je na ní moje maličkost a osobní řidič Ariela Šarona, bývalého izraelského premiéra. Nyní si vydělává jako prodejce čerstvých ovocných šťáv - neskutečně dobrých a naprosto skutečně dost drahých. Je to taková místní celebrita a dokonale toho využívá - chová se jako dokonalý model. Přitom je to bývalý statečný voják a loajální člen Šaronova týmu.

No a po této části denního programu jsme s manželkou napůl vypili ještě jeden velký pohár čerstvé šťávy z granátového jablka. Po napáskování do autobusu se jelo dále. Cílem bylo další místo vojenské, ale i současně kolonizační historie Izraele, Kirjat Šmona.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Návštěva památníku Tel Hai a osobnost Josefa Trumpeldora

Obrázek

Tel Hai je historické místo, které připomíná hrdinství židovských průkopníků v údolí Hula, kteří tvrdohlavě bránili své domovy život a na smrt. Nedaleko ležící sídlo Kirjat Šmona je pojmenována po osmi (Šmona v hebrejštině je číslo 8) průkopnících, kteří zde zahynuli.
Jde o pohnutou a velmi zajímavou historii. Tel Hai byl založen jako zemědělská usedlost pro šest rodin v severní Galilei poblíž města Metula. A to buď v roce 1906, nebo v roce 1907. Zdroje se poněkud liší, ale častěji se uvádí starší datum. Později se zde ustavila pohraniční základna mezi územím Britské mandátové správy v Palestině a Syrskou mandátovou správou v Sýrii. To je ten zvláštní statut území velkých částí Blízkého a Středního východu nastalý v roce 1918, po porážce Osmanské říše.

Obrázek
Budování Tel Hai, asi rok 1910

Oblast byla následně předmětem občasným pohraničních rozmíšek, jednání mezi Brity a Francouzi. V roce 1919, Britové se vzdali severní části Horní Galileje, kde se nacházelo jak Tel Hai, tak i Metula , Hamrah a Kfar Giladi a celou oblast předali francouzské jurisdikci a vše bylo připojeno k Francouzské mandátové správě. Tím pro Brity skončily spory a měl být klid.

Obrázek
Město Metula v dnešní době, v pozadí hora Hermon.

Jenže sionistické hnutí bylo velmi nespokojeno s tímto Britským postupem. Celá tato oblast totiž měla být podle Balfourovi deklarace součástí nového Židovské domoviny. Navíc pro tuto domovinu tímto krokem Britské mandátové správy byly ztraceny zdroje řeky Jordán, hlavně její prameniště.
Proto se u několika izolovaných osad na tomto území předpokládá strategický význam ze sionistického hlediska. Když si člověk uvědomí, jak daleko do budoucnosti ti lidé tenkrát určovali své vize, je to až neuvěřitelné. Faktem je, že proběhlo mnoho kol vášnivých debat mezi frakcemi a vůdci Yishuv, z nichž někteří obhajovali nechat Tel Hai a jiné osady na jakoby ztraceném území za každou cenu a těmi co trvali na jejich vyklizení z obav jejich likvidace silou.
Ono to zde bylo složité už dlouhodobě. Události kolem této oblasti zaniklé osmanské říše a její částečný prodej do židovských rukou jsou dnes často využívány pro zpochybnění legitimity židovského osídlování. O co vlastně šlo. V roce 1895 vypuklo velké povstání Drúzů proti osmanské vládě a jelikož celá tato oblast byla osídlena právě Drúzy, místní muži se zapojili do tohoto boje. Vylidněné oblasti nebyly pomocí jen žen a dětí udržitelné v životaschopném stavu. Většina půdy v této oblasti patřila křesťanovi jménem Jabur Bay.

Ten celkově 12.800 dunamů půdy lidem obchodníka barona Edmonda Benjamina Jamese de Rothschild, a první židovský osidlovací program v této oblasti řídil Joshua Ossovetski. Jednalo se o 128 kilometrů čtverečních půdy, což bylo hodně. Tato půda měla být a si také byla nějakým způsobem využívána asi 600 drúzskými rodinami. Když bylo Drúzské povstání poraženo, drúzští muži se vrátili a chtěli zpátky své nájemní smluvy. Tyto smlouvy sice naprosto legálně ztratily platnost ale byl to najednou vážná problém. Ossovetski zavolal turecké orgány a pro urovnání konfliktu.

V roce 1882 se Rothschild stal předním zastáncem sionistického hnutí, podporoval nákup půdy po celém Izraeli a podporoval židovské osidlování. Financoval vznik prvního židovského města, Rišon Lecion (První ze Siónu), stejně jako Zichron Jákov, Caesareu a dalších přibližně 30 osídlení. Také založil izraelský vinný průmysl, když pomohl ruským Židům uprchnout před pogromy 80. let 19. století a vysázel v Zemi Izrael vinice.

Obrázek
Baron Edmond Benjamin James de Rothschild

Baron Rothschild zemřel 2. 11. 1934, 24. Chešvan 5695. V roce 1954 byly Rothschildovy ostatky převezeny do Izraele. Na oslavu jeho památky financoval jeho syn stavbu budovy Knessetu v Jeruzalémě.

Dorazila osmanská armáda i policie, začalo zatýkání Drúzů jako dezertérů a rebelů. Aby to vše ukončil, nabídl Ossovetski drúzům nepatrné finanční odškodnění aby odešli a přestali dělat potíže. Někteří vzali co bylo a odešli, většina nikoli a začal osmiletý proces sporů a násilí. Nakonec bylo dosaženo dohody mezi vesničany a Židovskou kolonizační agenturou a v roce 1904 bylo mezi Drúzy rozděleno 60.000 franků. Tato epizoda přinesla hodně kritiky metod Rothschildových agentů, včetně z řad samotných sionistů jako byl třeba Achad ha-Am, jinak známý jako Asher Zvi Hirsch Ginsberg. Fotka následuje:

Obrázek

Židovské komunity byly založeny v červnu 1896 a byla to právě Metula, kde vše započalo. Bylo to více než 60 zemědělských rodin z dříve zavedených osad, tedy už se zemědělskými zkušenostmi a 20 rodin bez těchto znalostí. Většina ze zakladatelů byli přistěhovalci z Ruska. Do akce se zapojili i lidé z Petah Tikva, a svoji roli zde sehráli i odborníci - učenci ze Safedu.

Zvláště významná byla pomoc lidí z Petah Tikva známého jako "Matka Moshavů ", je dnes město v centrální části Izraele, východně od Tel Avivu. Bylo založeno v roce 1878, a to především náboženskými ortodoxními Židy, trvalé osídlení bylo ustaveno v roce 1883 s finanční pomocí už nám známého barona Edmonda de Rothschilda.

Obrázek Obrázek
Petah Tikva v době budování, asi rok 1905. Druhý obrázek ukazuje stav Petah Tikvy po válce za nezávislost.

Arabové v této oblasti v této době nebyli v první řadě zaměřeni proti židovským přistěhovalcům. Jejich hlavním cílem byla Francouzská mandátní správa v Sýrii a britská mandátní správa v Palestině. Oba tyto mandátní územní celky Arabové považovali za zradu slibů během arabského povstání proti osmanské nadvládě v době Velké války. Podle současných definic by totiž někteří tito lidé mohli být označeni za Syřany, někteří za Libanonce a další za Palestince. Tyto definice tehdy ještě neexistovaly, nicméně dotyční lidé byli předtím občany Osmanské říše a chtěli být součástí nově vyhlášeného arabského království Sýrie a nebo jiných arabských států, ale ne žít pod francouzskou či britskou vládou.

Pár slov o tom, kde se vzal termín židovská domovina v Palestině. Cituji:

„Delegáti vítězů I. světové války se sešli v italském San Remu 25. dubna 1920, aby řešili nové územní uspořádání blízkovýchodního regionu po ukončení Osmanské říše.
Poprvé po téměř 2000 letech vyzvali zástupci svobodných národů Anglie, Francie, Itálie a Japonska, s USA jako pozorovatelem, ke zřízení vlasti pro židovský národ v tehdejší Palestině.

Vítězové rozdělili blízkovýchodní region na mandát francouzský a britský. Francie spravovala Sýrii, potažmo Libanon, Britové pak Irák a Palestinu. Do rezoluce ze San Rema byla včleněna tzv. Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Rezoluci pak označil britský diplomat Lord Curzon za „Izraelskou Magnu Chartu“ a byla také jednomyslně potvrzena v roce 1922 všemi 51 státy Ligy národů v Mandátu pro Palestinu. Dokument ze San Rema, a na něj navazující smlouva francouzsko-britská a anglo-americká, patří mezi smlouvy Ligy národů a stal se až dodnes součástí mezinárodního práva.

Dokument uznal nejen spojení židovského národa s jeho historickou vlastí v izraelské zemi, přejmenované císařem Hadrianem na Syria Palestina, ale potvrdil rovněž právo židovského národa na vlast na celém území západně od Jordánu. Kritici platnosti dokumentu ze San Rema si neuvědomují, že stejná konference rozhodla o zřízení Jugoslávie, Maďarska, Polska a pobaltských zemí na troskách německé a rakousko-maďarské říše.

Mandát pro Palestinu požadoval nejen vytvoření židovské vlasti v Palestině, ale stejným mandátním systémem byly vytvořeny sousední arabské státy, nebo africké země v druhé polovině 20. století, jako např. Kamerun, Togo, Benin, Burundi, Tanzanie, Namibie, Papua Nová Guinea nebo Samoa. Arabové získali celou Mezopotámii a Arábii. Podle Mandátu pro Palestinu nemají Židé pouhé právo zakládat své komunity na celém území západně od Jordánu, ale svobodné státy měly povinnost jim v tom dokonce pomáhat.


Konec citace, více se k tomu není potřeba vracet, je to dáno a má to platnost zákona s mezinárodní vahou.

Ale nyní se vrátíme k místu, které jsme navštívili, Tel Hai.

Tel Hai byla založena v roce 1916 skupinou bojovníků sebeobranné organizace Hashomer, která je dnes považována za předchůdce Hagany. Byla založena na základě myšlenky, že by odpovědnost za obranu židovských osad měli nést právě jejich obyvatelé - Židé. Po první světové válce, Tel Hai a jiné Galilejské osady byly předány do francouzské působnosti a prošli peklem akcí kolem povstání Arabů proti francouzské mandátové správě. Padli, když se snažili zadržet lavinu několika set arabských útočníků. Mezi padlými byl Joseph Trumpeldor, velitel jednotky Hašomeru, odpovědné za obranu Židů v této oblasti.

Obrázek
Tel Hai v době Velké války, taková to byla divná krajina, úhor.

Tel Hai byl opuštěný, ale boje neskončily ještě několik měsíců, po kterých se osadníci vrátili k obnově svých domovů. Od té doby je Tel Hai symbolem hrdinství. Každý rok s se zde koná připomenutí hrdinství jak v boji, tak i v budovatelské práci, které je stejně významná.

Izraelský národní hrdina Josef Trumpeldor.

Josef Trumpeldor se narodil 1. prosince 1880 v Pjatigorsku. Předběhnu čas a zrovna uvedu, že zemřel na následky velmi těžkého zranění při obraně židovské osady Tel Chaj před tlupou arabských nájezdníků 1. března 1920 při evakuaci do Kfar Gil'adi. Každopádně to byl sionistický aktivista a židovský veterán rusko-japonské války, který se stal nejvíce dekorovaným vojákem Ruské armády. Společně se Ze'evem Žabotinským se podílel na založení Sionského sboru mezkařů, aby posléze v této jednotce bojoval během bitvy o Gallipoli.

Josef Trumpeldor se narodil v Pjatigorsku v carském Rusku. Jeho otec, Wulf Trumpeldor, sloužil v Kavkazské válce a jako „užitečnému Židovi“ mu bylo dovoleno usadit se mimo pásmo osídlení. Přestože byl hrdý Žid, jeho výchova byla spíše ruská než tradičně židovská. Původně se vyučil dentistou, ale roku 1902 dobrovolně vstoupil do ruské armády. Během rusko-japonské války, ve které dva roky statečně bojoval, se zúčastnil obrany přístavu Port Arthur, kde díky šrapnelu přišel o levou ruku. Během hospitalizace strávil stovky dní v nemocnici. Trumpeldor byl silně oddaný své zemi. Poté, co přístav kapituloval, byl Trumpeldor odvlečen do japonského zajetí. Během ročního zajetí se podílel na vydávání novin s židovskými tématy a organizoval výuku historie, geografie a literatury. Spřátelil se také s několika dalšími vězni, kteří sdíleli jeho touhu po založení společné farmy v Palestině. Této vize se už nikdy nevzdal.

Obrázek
Ze'ev Jabotinsky se dvěma zdravotními sestrami, Židovská legie

Po návratu ze zajetí se odstěhoval do Petrohradu. Následně obdržel čtyři vyznamenání za statečnost, včetně kříže sv. Jiří, díky němuž se stal nejvíce dekorovaným židovským vojákem v Rusku. V roce 1906 se stal prvním Židem v armádě, který se stal důstojníkem. A to nebylo jen tak něco.
Díky zranění z války začal studovat práva. Shromáždil kolem sebe skupinku mladých sionistů a v roce 1911 společně emigrovali do Palestiny, toho času součásti Osmanské říše. Nejdříve se přidal k farmě na pobřeží Galilejského jezera a poté pracoval v kibucu Deganja. Kibuc Deganja zdáme z první reportáže. Když vypukla Velká válka, stal se jakožto Rus nepřítelem říše, a s přihlédnutím k tomu, že odmítl osmanské občanství, byl tak jako jeden z prvních Turky deportován. Po deportaci odešel do Alexandrie, kde společně se Ze'evem Žabotinskym, svým druhem v zajetí a ve zbrani dokázal rozpracovat myšlenku Židovské legie a nakonec ji uvést k životu. V roce 1915 vznikl Siónský sbor mezkařů, který je považován za první kompletně židovskou vojenskou jednotku po takřka dvoutisících let, a za ideologický základ Izraelských obranných sil.

Obrázek
Náborový plakát do Židovské legie.

Společně se Sionským sborem mezkařů se zúčastnil bitvy o Gallipoli, kde byl zraněn do ramene. Tento sbor zůstal v Gallipoli po celou dobu tažení a byl rozpuštěn hned po přemístění do Spojeného království.

Obrázek Obrázek

Dva příslušníci Židovské legie, kteří se stali velmi významnými a sehráli zásadní roli pro vznik a obranu nového státu Izrael. Na první je budoucí první premiér Státu Izrael, David Ben Gurion. Na druhé je potom Jakov Dori, náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil v době války za nezávislost.

Obrázek Obrázek
Dvě fotografie vojáků Židovské legie. První ukazuje skupinu vojáků ještě pře nasazením do gallipolské operace. Druhý potom ukazuje jinou skupinu vojáků, pořízeno po přesunu legie do Velké Británie po ukončení neúspěšné Gallipolské operace.

Po skončení války se vrátil do ruského Petrohradu s cílem vytvořit obrovskou židovskou armádu, která by se připojila k Žabotinského Židovské legii a pomáhala chránit Židy v Palestině. Plány mu však překazila bolševická revoluce a následný chaos. V něm se Židé stávali oběťmi pogromů. Zkušený voják tedy zorganizoval v Petrohradu Židy k vlastní obraně a v roce 1918 spoluzaložil He-Chaluc, organizaci, která připravovala imigranty na imigraci do Palestiny. Jako člověk vyrostlý v Rusku trochu trpěl velikášstvím. Původně plánoval utvořit armádu 100 000 ruských Židů, která by prošla Ruskem přes Kavkaz do Palestiny. Potom slevil na divizi v síle 10 000 bojovníků, kteří by se v Palestině ujali správy země místo britských okupačních sil. Nakonec byl zvolen předsedou ruské organizace He-Chaluc a vyzván, aby se ujal příprav na přesun židovských průkopníků. V roce 1919 skutečně dorazil do tehdejší mandátní Palestiny, aby připravil masovou imigraci členů ruského He-Chaluc.

Obrázek Obrázek
Náš hrdina na fotografii v době před rusko-japonskou válkou, asi v roce 1905. Na ruhé je potom už jako důstojník carské armády.

Jelikož vliv bolševické revoluce se projevil v mnoha hlavách. V mandátní Palestině se tak stal jedním ze zakladatelů dělnického sionistického hnutí.
Jednou z problematických otázek bylo vymezení hranic mezi Palestinou a Sýrií v oblasti horní Galileje. Zdejší území bylo ihned po první světové válce obsazeno Francouzi, aby bylo v roce 1919 předáno Britům. Nakonec se území stalo „územím nikoho“ mezi britskou a francouzskou okupační zónou. Právě zde, při severním konci Chulského údolí v horní Galileji, stály v samostatném bloku čtyři zemědělské osady Hamrah, Metula, Kfar Gil'adi a Tel Chaj.
Této situace využili Arabové k útokům na tyto osady. Kvůli těmto útokům byl Trumpeldor požádán, aby zajistil obranu těchto osad. V posledních dnech roku 1919 byla Metula téměř zničena a osady Kfar Gil'adi a Tel Chaj byly napadeny. Bezprostředně po svém příjezdu 1. ledna 1920 nechal Trumpeldor Tel Chaj opevňovat. Dne 1. března 1920 byl Tel Chaj napaden několika stovkami Arabů.

Obrázek
Památník Josefa Trumpeldora a dalších sedmi padlých hrdinů u Tel Hai.

Židé v osadě Tel Chaj byli obklíčeni velkou přesilou a začali vyjednávat. Není jasné, co přesně se stalo, ale během vyjednávání začaly obě strany střílet a strhla se zuřivá přestřelka a následné boje trvaly celý den. Sedm židovských obránců při ní bylo okamžitě zabito, Trumpeldor byl střelen do ruky a poté do břicha. Večer téhož dne Trumpeldor podlehl svým zraněním a zemřel při evakuaci do Kfar Gil'adi. Během bojů bylo zabito i pět Arabů. Osm Židů bylo pohřbeno ve dvou společných hrobech v Kfar Gil'adi a obě lokality byly na čas opuštěny.

Obrázek Obrázek
Muzeum bojovníků Hašomeru v kibucu Kfar Giladi a hroby těchto bojovníků na pietním místě v tom samém kibucu
.
Po své smrti se Trumpeldor stal symbolem židovské sebeobrany a jeho památka se v Izraeli slaví každoročně 11. den měsíce adar. Jeho údajná věta před smrtí „Nevadí, je dobré zemřít pro svou zemi“ se stala nosnou myšlenkou v před-státním sionistickém hnutí a Izraeli 50. a 60. let.
Většinu těchto věcí sem vkládám s vědomím, že jsme u nich nebyly. Po dohodě bylo přeplánováno vše tak, že odtud vyrazíme na lokalitu Tel Dan a k prameništím řeky Jordán. Ušetřený čas věnujeme opakování výpadu na Golany. Na závět této kapitoly ještě pár fotografií z Tel Hai.

Obrázek
Vstupní areál do památníku Tel Hai.

Obrázek Obrázek
Dvě fotografie z vnitřních prostor památníku. Dnes je to velmi kvalitně udržovaná památka, která slouží pro mnoho a mnoho vzpomínkových akcí a to jak k událostem spojených s bojem Hašomeru proti arabským útočníkům, tak k událostem kolem osídlování tohoto území prvními židovskými osadníky po spuštění akcí Alija.

Obrázek Obrázek
Památky na proběhlé boje i na prvotní zemědělskou činnost. V Izraeli je mnoho památek na obojí a je vidět, že obyvatelstvo má půdu ve velké úctě.

Obrázek Obrázek
úctu k půdě ukazují i všepřítomné kusy zemědělské techniky, jako památku na začátky židovského zemědělství budoucím Státu Izrael. Dva obrázky toto dokazující právě vidíte.

Tímto bych ukončil návštěvy Tel Hai a popis historie s ním související. Následoval nástup do autobusu a cesta k prameništím Jordánu a památného místa Tel Dan.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: Zastávka u Tel Danu

Zde je napřed potřeba vysvětlit obsah slova TEL. Tel je typ blízkovýchodní archeologické lokality, která má tvar vyvýšeniny. Tely byly původně starověkými sídlišti. V důsledku lidské činnosti se ve městě hromadil odpad, navíc tato sídliště čas od času podlehla vojenskému tažení, zemětřesení, mohla je vylidnit epidemie a zůstala opuštěna. Budovy byly často srovnány se zemí. Na těchto ruinách pak bývalo vystavěno město nové, čímž se sídliště postupem času zvedalo a vznikal typický kopec. Jelikož se to mohlo opakovat, některé tely jsou i hodně rozsáhlé do plochy i do výše.

Jiné teorie předpokládají úmyslné zasypání vysloužilých staveb /bez jejich destrukce/ s cílem zvýšení lokality vzhledem k okolnímu terénu. Cílem této činnosti byla ochrana proti povodním a lepší výhled do krajiny. Jedná se velmi často o multikulturní lokality, některé z nich jsou kontinuálně osídleny až do dnešních dob.
Tento typ sídelní lokality je charakteristický pro Blízký východ, kde jich bylo identifikováno kolem 50 000. Vyskytuje se však od povodí Indu na východě až po jihovýchodní Evropu na západě. U nás v české republice klasické tely nemáme, ale máme u nás stovky lokalit, kde se také vystřídalo historicky několik různých kultur. Takovou TOP lokalitou je třeba ostrožna u Zelené Hory na Vyškovsku, Jižní Morava. Archeologové zde při pracných vykopávkách identifikovali celkem 12 různých pravěkých až ranně středověkých kultur a jako poslední zde stával středověký hrad.

Je prokázáno, že lokalita byla osídlena poprvé asi 8 500 let před naším letopočtem a celkově na ní z 10 500 let bylo osídlení asi 4 500 let. Ve zbylém čase byla pustá. Zajímavé je, že tato lokalitu podobu telu nemohla získat. Tyto kultury budovaly své stavby pouze z materiálů, které nedokázaly přežít působení přírody. Ale i tak se nemáme až tak za moc stydět.

Jako první se podívejte na letecký snímek rezervace Tel Dan. Tedy zde je:

Obrázek

Tel Dan není jen archeologická lokalita. Je to také přírodní rezervace. Když do ní vstoupíte, jako byste se ocitli v zemi zázraků – bublající potůčky, které se vlévají do řek, vysoké stromy vrhající příjemný stín a poskytující úkryt před nemilosrdným sluncem. Řeka Dan, která je jedním ze zdrojů řeky Jordán, je zdrojem největším a nejdůležitějším. Je živena sněhem a deštěm přicházejícím z hory Hermon. Mnoho malých pramenů a potůčků stékajících ze svahů hory se na jejím úpatí stává jednou řekou. Přestože je rezervace Dan jen 120 akrů veliká, nabízí mnoho různých tras pro pěší. Jedna z nich vede podél řeky, pod stíny stromů, druhá začíná u vodního mlýna a vede ke zbytkům kanaajského města Laisch,ledy dále je budu nazývat Lajiš.

Obrázek Obrázek
Zde je informační tabule na začátku cesty k archeologické lokalitě. Na druhém je potom regulované koryto sběrného vodního toku. Má vyloučit rozlévání vody do krajiny.

Obrázek Obrázek
Zde je jeden z místních vodních toků v přírodní podobě a jedno z jezírek.

Celé to působí jako u nás doma. Rezervace se nachází v oblasti známé jako „galilejský prst/prst Galileje“ nedaleko kibucu Dan. Západně se rozkládá jižní část pohoří Libanon, zatímco východně a severně se nachází pohoří Antilibanon. Tající sníh z blízkých hor tvoří většinu vod řeky Jordán a má za následek velkou úrodnost zdejší oblasti. Díky tomu je okolí města bohaté na bujnou vegetaci, i přes to, že se jinak nachází v aridní oblasti. Vzhledem ke své poloze při hranicích s Libanonem bylo toto místo v minulosti předmětem sporů, naposledy během šestidenní války v roce 1967.
Po čistém a upraveném chodníku jsme se nakonec dostali až k samotné archeologické lokalitě.

Tel Dan tedy doslova „mohyla Soudců“ – tedy doslovný překlad hebrejského názvu, neboť Dan též znamená „soudce“ či „ten, který soudí“) je izraelský tel zahrnující pozůstatky starověkého města Dan, které Bible zmiňuje jako nejsevernější město Izraelského království, náležející kmeni Dan. Místo současného Tel Dan s biblickým městem poprvé v roce 1838 identifikoval Edward Robinson. Kniha Soudců (18:27-29) uvádí, že před dobytím města Izraelity bylo město známé jako Lajiš, zatímco kniha Jozue (19:47) uvádí název Lešem.

Obrázek Obrázek
Cesta ke vstupnímu areálu podél obnovené hradby. Je vidět zvláštní charakter na sucho kladeného zdiva, které takto vydrželo tisíce let. Všimněte si velkých kamenů v armování v rozích opěrných pilířů. Druhý snímek potom ukazuje vstupní prostor před bránou.

Obrázek Obrázek
První snímek ukazuje pozůstatek vstupní brány. A druhý potom ukazuje pokus o celkovou rekonstrukci brány tohoto velkého města se svatyní.

Na rekonstrukci si všimněte dvou stavebních bloků, nazvaných GATE CHAMBER. Tedy po našem komory v bráně, nebo branské komory. Jednalo se v tehdejším světě o neuvěřitelně významné prostory. V těchto komorách se sjednávaly obchodní záležitosti, vybíraly se zde městské poplatky a scházeli se zde příslušníci obchodních, řemeslnických a vojenských cech profesí. Od těchto dob se pro různé ekonomické subjekty používá termín komora. Například advokátní komora, obchodní komora, to vše má svůj prapůvod v označení těchto místnostní vstavěných do bran starověkých měst z této části světa.

Obrázek Obrázek
Zde je ukázka masivnosti zdiva vstupní brány do města a pozůstatek jedné z komor. Bylo to těleso neuvěřitelně masivní a těch komor v těchto branách mohlo být í více, od dvou po šest.

Obrázek Obrázek
Zde jsou zbytky zástavby města a na druhém snímku jsou potom také zbytky zástavby a dochované dláždění cesty ke svatyni. Odtud to ke svatyni, která se nacházela na severním konci telu bylo stále ještě asi 400 metrů, i to je důkazem rozlehlosti tohoto města.

Podle archeologických vykopávek bylo město obývané již v pozdním neolitickém období (zhruba 4500 př. n. l.), avšak někdy ve 4. tisíciletí př. n. l. bylo na téměř tisíc let opuštěné.
V letech 1966 až 1993 na tomto místě probíhaly archeologické vykopávky, čímž se Tel Dan stal nejdéle archeologicky zkoumaným územím v Izraeli. Během archeologického pátrání byla v červenci 1993 odhalena černá čedičová stéla, vztyčená pravděpodobně aramejským králem, obsahující připomínku vítězství nad místními starověkými národy, včetně „Izraele“ a „domu Davida.“ Její autor je neznámý, možná šlo o damašského krále Chazaela nebo jednoho z jeho synů. Jedná se tak o jedinou starověkou zmínku dynastie krále Davida mimo Starý zákon.
Nakonec jsem došli k severní části celého Telu, a to ke svatyni. Bohužel i když nám šéf zájezdu pan Haslinger o dané, místě a jeho historii povídal spoustu zajímavých věcí, nejsem schopen to vše reprodukovat tak, aby to mělo nějakou vypovídací hodnotu. Za jeho výstavbu by měl být odpovědný král Jarobeám I., který byl prvním králem Severního Izraele. Vládl asi v letech 933–911 před naším letopočtem.

Pocházel z kmene Efraim, jeho otec se jmenoval Nebat a matka Serúa. Tolik praví wikina. Vedl neúspěšné povstání proti králi Šalomounovi, poté uprchl do Egypta, kde mu poskytnul azyl faraón Šešonk I. Ten vedl agresivní politiku namířenou hlavně na oblasti Blízkého východu sousedící s Egyptem. Potvrzuje to objevený podstavec sochy nesoucí panovníkovo jméno z libanonského města Byblos, část monumentální stély z Megidda a seznam měst z oblasti zahrnující Sýrii, Fénícii a Izrael, který byl nalezen na reliéfu v Karnaku.
Dochované záznamy nám vyprávějí o rychlosti a síle egyptských jednotek, s jakou se pohybovaly dávným Izraelem a jak ohrožovaly Jeruzalém. Je dokonce možné, že jej dobyly. V bibli je totiž zmínka o egyptském králi Šišakovi, který v pátém roce vlády krále Rechoboáma, což byl Šalamounův syn, vytáhl proti Jeruzalému. Šešonk I. bývá často s tímto biblickým Šišakem ztotožňován.
Po Šalomounově smrti se povstalec Jarobeám vrátil do Palestiny, kde jej přijalo za krále deset severních kmenů Izraele, kteří odmítli uznat králem Šalomounova syna Rechabeáma.

Obrázek
Zbytky staveb a zachovalá cesta ke chrámu

Protože Hospodinův kult byl centralizován do Jeruzaléma, který zůstal pod Rechabeámovou vládou, vytvořil Jarobeám nová kultovní centra na území, které ovládal, a to v Bet Elu a Danu. V obou svatyních umístil modly v podobě zlatých býčků. Pisatelé Bible toto jednání odsuzují a krále hodnotí jako svůdce, který v Izraeli zavedl modloslužbu. Jarobeám se tak stává prototypem „hříšného krále“. Za vlády Jeroboáma I. působil prorok Achijáš Šíloský. Ten byl pro Krále Jarobeáma I. dost klíčovou osobností.

Obrázek Obrázek
Zde je pozůstatek hlavní chrámové budovy a na druhém stojím na tomto pozůstatku a dívám se přes objektiv do Sýrie

Bývá řazen mezi takzvané nepíšící proroky. Zmiňuje se o něm 1. kniha královská. Achijáš působil v Šílu za života krále Šalomouna a izraelského krále Jarobeáma I., tedy v druhé polovině 10. století před naším letopočtem. Jarobeám I. z něj měl určitě radost. Nejprve mu ještě za života krále Šalomouna prorokoval, že se stane králem nad deseti z izraelských kmenů, které Bůh odebere Davidovu rodu a dá jemu. A vida, ajta krajta, stalo se. Jenže Jarobeám zpychl, začal být Bohu nevěrný a uctíval modly. Později, když Jarobeámovi onemocněl syn a on k prorokovi poslal svou ženu, aby se Achijáše vyptala na to, co se se synem stane, promluvil Bůh skrze proroka Achijáše a odsoudil Jarobeámovo jednání. Nakonec odsoudil Jarobeáma i celý jeho rod a dodal, že nemocný syn zemře, že však bude nejšťastnější z celé rodiny, neboť jen on se dostane do hrobu. Jak to bylo dopravy nevím, tedy s těmi hroby, ale uznejte, že je to dost silné.

Obrázek Obrázek
Významná část chrámu - obětiště. Na druhém obrázku e to samé obětiště při pohledu z pozůstatků hlavní chrámové budovy.

Fakt je, že Jarobeám I. měl dva syny. Abijáše, který zemřel v mladém věku před svým otcem po dlouhé nemoci a ten tedy byl skutečně pohřben. Potom měl druhého syna Nádaba, který se stal Jarobeámovým nástupcem. Ten byl ale při nějaké válečné operaci zavražděn spikleneckou klikou, kterou vedl nějaký Baeša. Ten se stal třetím králem a zakladatelem druhé dynastie Severního Izraele. Aby si pozici upevnil, vyvraždil Nádabovo příbuzenstvo. Řekněme, že to byl dobrý prorok. Nebo možná jen dost dobře znal lidi.

Dále nám šéf povykládal o tom, co vše se v chrámu odehrávalo a bylo to fakt zajímavé, ale jelikož je to dost o sexu, nebudeme to na Palbě šířit, abych si nezkazil dobrou pověst.

Tolik tedy ke Chrámu a Tel Danu, tedy v části, kterou jsme navštívili. Celá lokalita je tak na celý den, Stát Izrael sem investoval obrovské sumy a je to nejlépe archeologicky prozkoumaná archeologická lokalita v zemi. Jenže Tel Dan je dějištěm i moderních dějin Státu Izrael a to jak za Války za nezávislost, tak při Šestidenní válce ale byly zde i další konflikty, dnes už skoro zapomenutého válečného střetnutí, tedy Války o vodu.

O co tedy šlo?

V roce 1963 vyjednal izraelský vyslanec Ya´akov Herzog s jordánským králem Husajnem dohodu o odklonění vod Jordánu, výměnou za souhlas prodeje britských tanků jordánské armádě. Šlo o tanky Centurion. Rok nato Izrael dokončil stavbu Národního vodovodu a začal odkloňovat vodu z Jordánu. Ačkoliv Jordánsko také využívalo vodu z Jarmůku pro svůj Východní Ghórský kanál, byl to právě izraelský Národní vodovod, který způsobil, že egyptský prezident Gamal Nássir vyzval k prvnímu arabskému summitu v lednu 1964, kde se speciálně vyjednávala strategie ohledně vody.

Na summitu byly konzultovány dvě možnosti:
- buďto vojensky zasáhnout proti Izraeli a zamezit tak odklánění vody,
- nebo odklonit přítoky do horního Jordánu do arabských zemí.

První možnost, byla shledána krajně riskantní, v dané době si na válku Arabové netroufali, a tak bylo rozhodnuto o financování projektů na odklon přítoků ze Sýrie a Libanonu a o pomoci Jordánsku se stavbou hráze na Jarmůku. Rozhodnutí padlo na druhém summitu v září téhož roku a rovněž byly vypracovány vojenské plány na obranu prací. Měli být odkloněny říčky Hasbani a Banijás, a to směrem k Jarmůku. Tím by se snížil průtok v Národním vodovodu až o 35%. Práce začaly v listopadu 1964. Izrael byl tímto krokem vyprovokován k vojenským akcím.

Došlo k několika střetům. 23. listopadu se udál první souboj mezi izraelskými letouny Mirage a syrskými MiG- 21, přičemž jeden z nich byl nad Galilejským mořem. Izrael opakovaně ostřeloval staveniště, naposledy v dubnu 1964. Nakonec Syrská armáda překročila demarkační čáru z roku 1949 a v prostoru severně od Tel Danu došlo k ostrému pozemnímu konfliktu. Celkově se bojovalo třikrát a obě strany nasadily pěchotu, dělostřelectvo, tanky a letectvo. Podle jedné informace se nazýval hovorově Tužkovou válkou, ale známý je jako Válka o vodu.

Tyto vojenské akce a hlavně nákladnost a technická obtížnost arabského projektu vedly k jeho zastavení. Odkloňující práce byly poté úplně ukončeny po dalším ostřelování v srpnu 1965.

Obrázek
Trosky pásového traktoru, pozůstatek ženijních prací v šedesátých letech.

Obrázek Obrázek
Pozůstatek opevnění na Tel Danu, vybudováno před šestidenní válkou

Obrázek Obrázek
Další část opevnění, téměř zaniklého, a potom ukázka jak blízko od sebe je vzácná archeologická lokalita a zákopy pro pěchotu IDF. Celkový pohled na chrám s obětištěm, v popředí zákopy.

Obrázek Obrázek
Dva pohledy na demilitarizovanou zónu. Co vidíte už je bývalé území Sýrie. Druhý obrázek ukazuje místo kde od roku 1964 z Války o vodu stojí zničený syrský obrněnec. Jeden z kolegů byl přesvědčen, že jde o německé samohybné dělo a že bylo možná dodáno z bývalého Československa. Něco takového totiž po válce bylo ve výzbroji 58. pevnostní brigády. Tedy útvaru který obnovoval naše předválečné opevnění a na boj s protivníkovým tanky měl právě kořistní techniku.

Obrázek
Zde je detail, převzato od jednoho z kolegů, který měl výrazně lepší fotoaparát než já. Třeba to někdo zde na Palbě identifikuje. A v jiné mé kratší práci už se v diskusi stalo.

Následně jsme pomalu vyrazili na cestu zpátky do autobusu a čekal nás závěr dne, výpad na Golany číslo dvě.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: Golany a pár slov o Válce na Jom Kippur na severní frontě.

Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl egyptskou armádou zahájen útok na Bar-Levovou linii, kterou mělo bránit pouhých 600 vojáků. Byla vybudována koncem šedesátých let na Sinaji při Suezském průplavu jako soustava opevnění a opěrných bodů, jež měla za úkol ničit a zdržovat postupující jednotky nepřítele. Nebyla neprůchodnou obrannou linií v pravém slova smyslu, ale shlukem železobetonových pevnůstek, které tam byly postaveny pouze proto, aby na vojáky pozorující průplav nepadaly granáty a střepiny. Vše bylo doplněno pozorovatelnami, palposty pro podpůrné tanky, zemními valy a polními opevněními. S tím, že by ustála frontální útok, se nepočítalo. Měla ho zadržet, způsobit protivníkovi postupujícímu přes Suezský průplav ztráty a za podpory vyčleněných sil, umožnit příchod hlavních sil, stojících hlouběji na Sinaji, které měly rozhodnout boj. Síly, které stály proti sobě, byl krajně nevyrovnané.

Na severní frontě byla situace obdobná. I zde se na obranná postavení izraelských sil snesla ve 14 hodin mimořádně těžká dělostřelecká příprava doplněná masivními nálety syrského letectva.

Proti dvěma izraelským tankovým brigádám - 7. tankové a 188. tankové brigádě – označené „Barak“ a pěší brigádě Golani stály:
- 3 pěší syrské divize
- dvě tankové divize.
- samostatná brigáda republikánské gardy
- tři pěší brigády
- dvě tankové brigády
- výsadkový prapor

Obrázek
Velitel severního velitelství Rafael „Raful“ Ejtan

Obrázek Obrázek
Znak 7. tankové brigády a její velitel Avigdor Ben Gal

Obrázek Obrázek
Znak Brigády Golani a její velitel Amir Drori

Obrázek
Znak brigády Barak, fotografii jejího velitele jsem nesehnal.

Pěší divize měly 120 až 200 tanků, tankové potom asi 270 tanků.
Nasazeno do boje bylo celkově 60 000 vojáků, 1400 tanků, asi 850 obrněných vozidel, 600 děl a těžkých minometů, 350 letadel a 21 těžkých vrtulníků.

Irák v dalších bojích dodal 60 000 mužů, 700 tanků, 500 obrněných vozidel, 200 děl, 73 letadel. Dále se účastnila brigáda vojáků marocké armády, 40. tanková brigáda poslaná jordánským králem a kontingenty dalších arabských zemí.

Izraelci měli k dispozici asi 170 tanků a 60 děl. Když na Golanách začala válka, Izraelci okamžitě pochopili, že je zle a to tak zle, jak asi nikdy nebylo. Přesto nezaváhali a zahájili boj. Boj, o kterém předpokládali, že jej nemohou přežít a mnoha z nich tento předpoklad osud naplnil. Obě přítomné brigády ale vybojovaly bitvu, která vstoupila do dějin vojenství a ukázala mimořádnou kvalitu jak izraelských obranných sil, tak i izraelského národa. Jak to na tomto bojišti muselo vypadat, snad objasní fakt, že na Golanách bylo po skončení bojů nalezeno 867 zničených a opuštěných syrských tanků. Celkové ztráty na tancích syrské armády činily asi 1150, dalších asi 100 tanků ztratili Iráčané a 50 Jordánci.

Tato válka stála Izraelské obranné síly hodně. Ztráty byly tyto:
2 656 padlých
7 250 zraněných
65 zajatých, včetně sestřelených pilotů
400 zničených tanků
600 poškozených a opětovně opravených tanků
102 letadel, z toho 58 v prvních třech dnech války

Obrázek Obrázek
Památník 7. tankové brigády a památník 188. tankové brigády Barak na Golanách

Ztráty protivníka, tedy arabské koalice byly zásadně vyšší:
8 528 (západní odhad) – 15 000 (izraelský odhad) mrtvých
19 540 (západní odhad) – 35 000 (izraelský odhad) zraněných
2 250 zničených nebo ukořistěných tanků
432 letadel, někdy se uvádí údaj 514 letadel, z toho údajně 58 bylo sestřeleno vlastními vojsky.

Obrázek Obrázek
Zničená syrská technika na Golanáchv úseku 77. tankového praporu od 7. tankové brigády, tedy v Údolí slz

Obrázek
Ještě jedna fotografie zničené syrské techniky na Golanách, v Údolí slz.

Mimořádný vojenský skutek zde dovršil dnes izraelský národní hrdina Cvika, „Cvi“ Greengold.

V době této války poručík záložních sil izraelského obrněného sboru, Cvika „Cvi“Greengold, se narodil se v roce 1952 a vyrůstal v kibucu Lochamej ha-Geta'ot v severním Izraeli. Jméno kibucu značí doslova „Bojovníků z ghett“, a byl založen přeživšími holocaustu, účastníků podzemního a partyzánského boje proti nacismu. V říjnu 1973 mu bylo 21 let.

Obrázek Obrázek

Podoba poručíka Cviky v roce 1973 a ta barevná fota vedle je fotografie podnikatele v oblasti zdravé výživy v roce 2010
Kvůli dovolené před kurzem pro velitele rot nebyl přidělen k žádné jednotce, a když se dozvěděl o vypuknutí války, vydal se stopem do Nafehu. Po příchodu na velitelství se drze dotázal na možnost přidělení velení a pro nedostatek tanků nejprve pomáhal raněným v táboře. Nedlouho poté byl informován o návratu čtyř tanků Centurion, z toho tří poškozených, nad kterými mu bylo svěřeno velení. Po vynesení mrtvých těl a opravách byla Greengoldova jednotka, označena jako „Skupina Cvika, vyslána na taplinskou silnici. Začala Cvikova osobní válka proti syrským tankistům, která trvala 56 hodin
Obrázek
Syrské tanky zničené skupinou Cvika u Taplinské silnice.

Vyrazil v devět hodin večer s rozkazem pokračovat po uvedené silnici, dokud se nesetká s formací velitele brigády. Během postupu však narazil na syrské, a proto ukryl své tanky v příhodných postaveních a následně zahájil palbu. Jeho taktikou byly náhlé výpady a schovávání, čímž v Syřanech vzbudil dojem, že narazili na mnohem větší odpor. Tak se mu podařilo zničit více než deset tanků. Tři tanky ztratil v boji už v prvních 4 hodinách, ale na bojišti vytrval a bojoval sám. Postupně pod ním byly zničeny tři tanky, vždy sehnal další opravený, dvakrát měnil řidiče, kteří se mu od strašlivého vypětí zhroutili, ale se zarputilostí hodnou jeho předků, bojovníků z ghet, bojoval dál.

Při jednom zásahu, během kterého se jeho tank vzňal, začaly Greenbergovi hořet kalhoty i košile a utrpěl popáleniny dlaní a obličeje. Přesto však nadále pokračoval v boji proti syrskému postupu. Když se velitelství v Nafehu dostalo pod útok čerstvých syrských jednotek s tanky T-62, Greengold se zde objevil a několik těchto tanků zničil nebo poškodil tak, že byly staženy z boje. Nadřízení občas i několik hodin nevěděli, co se sním děje. Jediné, co se doslechli, byly zlomkové informace o tom, že " V prostoru řádí jediný náš tank a bojuje jako šílenec."

Když se zdálo, že je konec, z dýmu a ohně se vynořily první tanky 679. záložní tankové brigády, 240. záložní tankové divize generála Lanera, která převzala bojiště. Cvika se zhroutil do náruče svého velitele a skončil v polní nemocnici. Po 12 hodinách kdy se vyspal a několikrát dobře najedl, z nemocnice zdrhnul a hlásil se u zbytků své brigády a pokračoval v boji až do uzavření příměří.

Poválečné vyšetřování mu přiznalo 36 zničených syrských tanků jistých a 28 poškozených, vyřazených z boje. Byl jedním z osmi vojáků vyznamenaných za této války nejvyšším izraelským vojenským vyznamenáním.

Skutečné zastavení palby nabylo na účinnosti na všech frontách 27. října ve 13.00, kdy další pokračování konfliktu hrozilo celosvětovou eskalací. SSSR pohrozil přímou intervencí a zahájil částečnou mobilizaci námořních, výsadkových a leteckých sil a jejich přesun do oblasti. Jeho hlava, tedy Leonid Iljič Brežněv zaslal americkému prezidentu Nixonovi ultimativní telegram, v němž prohlásil, že „Sovětský svaz se rozhodl podniknout jednostrannou akci a vyřešit izraelskou otázku“. Tím jen potvrdil svůj dřívější postoj, že“ „Sovětský svaz nehodlá dále přehlížet zločiny izraelské armády“.

Obrázek Obrázek
Zde je fotografie levé strany bojiště - Údolí slz, je jasné že z této strany nebylo možno obránce obejít a byl možný pouze čelní útok. Druhý obrázek ukazuje dochovanou tankovou střeleckou rampu.

Výzvědná služba americké armády již zpozorovala sovětská válečná plavidla s údajně až 40 000 příslušníky námořní pěchoty a výsadkářů směřující do egyptské Alexandrie. Vzápětí nato USA vyhlásily celosvětovou pohotovost amerických obranných sil 3. stupně a upozornily SSSR, že jsou připraveny Izraeli pomoci, souběžně tlačíce na Izrael, aby příměří vyhlášené večer 22. října začal respektovat. Je totiž pravda, že ze strany izraelského velení bylo příměří několikrát porušeno za účelem dosažení lepších frontových pozic a tím i lepšího postavení v následném vyjednávání s Egypťany a Syřany. Takže počáteční útok protiizraelských sil a následné izraelské vítězství mohly velmi snadno přerůst v rozsáhlý možná i celosvětový konflikt.

Je pravda, že Izrael tuto válku, kterou si nepřál, nechtěl ji a rozhodně na ni nebyl v daném čase připraven, vyhrál. Alespoň to tak výsledek na bojišti respektive na bojištích prezentuje. Vybojoval v jednom čase de facto dvě samostatné války, kdy každou od počátku vedl pod tíhou toho, že byl napaden naprosto neočekávaně a silami které i dnes svojí masou vyráží dech. Přitom je zajímavé, že přes impozantní síly nasazené na obou frontách, ani Sýrii ani Egyptu nešlo o to, způsobit Izraeli nějakou zásadní prážku. Třeba prezidentovi Sadatovi šlo o to způsobit Izraeli co největší možné ztráty a pokud to půjde podlomit morálku jak izraelské armády, tak i obyvatelstva. Dále šlo o to, co nejvíce podlomit bojovou sílu a morálku izraelského letectva.

Souběžně provedené ofenzivy měli zbavit protivníka výhody operací z vlastních vnitřních spojovacích linií a dobitím části okupovaných území vevázat izraelskou armádu do vyčerpávající války velkého rozsahu a tím vytvořit podmínky pro zásadní změny ve sféře blízkovýchodní politiky. Provedené dva mohutné údery měly totiž za cíl odpoutat tuto sféru z mrtvého bodu, kde uvázla po Šestidenní válce podepsáním příměří které, jak se zdá nevyhovovalo nikomu a asi ani samotnému Izraeli. Izrael nepotřeboval příměří. Izrael potřeboval mírové dohody a uznání od všech zainteresovaných arabských zemí.

Tyto údery měly vyvolat tlak na obě supervelmoci – SSSR a USA a donutit je, aby si spolu sedli, postrašili a spolu potom zatlačily na Izrael, aby se stáhnul do původních hranic před šestidenní válkou a to bez toho, že by bylo potřeba s ním uzavírat vytoužené mírové smlouvy. Tyto smlouvy by totiž musely zákonitě vézt k uznání tohoto státu de jure a tomu se chtěli útočníci za každou cenu vyhnout. Jejich pozice pokud se tohoto předpokladu týká, nebyly vůbec špatné.

Obrázek Obrázek

Zde je vidět dosud dochovaná stálá opevnění nad a v údolí, která syrským silám opravdu dost dobře znesnadnila samotný boj. Druhý obrázek ukazuje co viděli obránci ze svých pevností.

Opakuji - Izrael válku nechtěl – byla proti jeho okamžitým zájmům, a proto se jí snažil vyhnout tak dlouho jak to jen bylo možné. Už samotný fakt vypuknutí vlky totiž přinášel politickou výhodu arabským zemím. Proto izraelským cílem bylo zabránit tomu, aby útočníci získali jakékoliv významné územní zisky a potom bylo potřeba zničit co nejvíce arabských vojsk a jejich infrastruktury. Tedy bylo potřeba:
- vybojovat a udržet absolutní nadvládu ve vzduchu
- zničit pozemní síly protivníka tak, aby jejich obnova trvala několik let
- dobýt takové plochy území aby se tyto staly významným faktorem při mírových jednáních
Jedině tak mohl Izrael vybojovat natolik výhodné postavení, že by mu to zajistilo výhodné postavení na mnoho let dopředu. A na tyto cíle se v říjnu roku 1973 Izrael necítil dost silný.

Navíc uchlácholeni brilantní propagandistickou kampaní, které se účastnil na straně protivníka kde kdo, včetně prezidentů, nepředpokládal nikdo v Izraeli válečné střetnutí ještě dlouhé měsíce a možná roky. Tato dezinformační kampaň byla tak dokonalá, že ji lze označit za jednu z nejefektivnějších v dějinách vojenství. Do posledního okamžiku tajná služba Izraele tvrdila, že vše co se děje jsou pouhá velká cvičení a že není potřeba očekávat vážné problémy, možná tak provokace a místní boje.

Cíle tedy byly omezené:

Primo: na severu obsadit Golanské výšiny a pokud by to situace dovolila, pokračovat v útoku směrem do Galileje s cílem úplně odříznout severní výběžek tohoto území.

Secundo: na jihu potom překročit na široké frontě Suezský průplav, dobýt a dokonale zajistit podél jeho východního břehu pás území a odrazit očekávané tankové útoky Izraelců. Po jejich vyčerpání na masové protitankové obraně měl následovat další postup do nitra Sinaje s cílem dobýt průsmyky Mitla, Gigi a Rás Sudar.

Aby tam i zde bylo možno uspět, bylo potřeba eliminovat izraelské letectvo, což měl zajistit do té doby nevídaní protiletadlová deštník tvořená desítkami baterií PL raket tří typů, doplněný stovkami baterií PLK. S těmito postupy měla okamžitě startovat diplomatická ofenziva, ke které tyto úspěchy měly přinutit zmíněné velmoci.

Obrázek
Celkový pohled na Údolí slz.

Když jsem tam stál, nemohl jsem pominout extrémní houževnatost obránců. Ale stejně tak mě naplnilo velkým respektem, přímo úctou bojové chování Syřanů. Oni neměli jinou možnost než pod těžkou a velmi přesnou palbou přejet tu dlouhou rovinu upravenou tak, aby maximálně stěžovala pohyb. Teprve tehdy po zaplacení daně v životech a technice se dostali na vzdálenost, kdy mohli vést boj efektivně. Jejich opakované útoky svědčí o mimořádné odvaze, disciplíně a motivaci.

Válka byla pro obě strany extrémně ničivá a stojí za zmínku pár momentů podle jednotlivých stran:

Arabská strana, pozitiva:

- překročení průplavu na široké frontě je dokonalou ukázkou obojživelné operace a nezbývá než před jejími plánovači a realizátory hluboce smeknout. Dostat na druhou stranu za 24 hodin 5 divizí, zajistit a rozvinou jejich PT a PL obranu je mistrovské dílo operačního umění a taktiky.
- přes zásadní porážku Syřané neztratili bojiště, uchovali si velké zálohy a dokázali i za pomoci spojenců vybudovat silnou obrannou linii a zcela jistě by dokázali způsobit postupujícím tankovým divizím protivníka pokračující peklo na zemi.
- schopnost irácké armády přesunout do Sýrie dvě tankové divize v plně bojeschopném stavu za tři dny a to na vzdálenost 600 a 750 kilometrů je každopádně mimořádný logistický výkon.
- na všech frontách vykazovala arabská pěchota výrazný posun v bojovém nasazení oproti minulosti. Byla statečná a ukázněná v útoku a velmi houževnatá v obraně. Mnoho izraelských velitelů si toho všimlo a mnoho z nich po válce upřímně řeklo, že jejich protivník si zaslouží úctu a respekt.
- egyptská i syrská PVO vykazovaly vysokou efektivitu. Ztráty, které dokázaly izraelskému letectvu způsobit, byly mimořádně vážné. Prostě to fungovalo. Až úspěchy pozemních sil na jižní frontě a sebevražedné akce na severní frontě dokázali tento PVO deštník narušit a to opět převedlo leteckou nadvládu k Izraelcům.
- Syřané po zničení svých sil na Golanách a následném útoku do hloubky vlastního území dokázali zachovat klid a přes těžký otřes dokázali uchovat jednu - 3. tankovou divizi jako zálohu a ta posléze zpomalila a nakonec zastavila postup Izraelců na Damašek. To svědčí o strategické obezřetnosti a odvaze.
- všechny arabské jednotky pokud musely ustupovat, to prováděli velmi ukázněně, a vždy se snažily zachránit maximum materiálu a výzbroje – to bylo něco nového a Izraelcům to přidávalo další starosti.

Izraelská strana, pozitiva:

- obránci Bar Levovi linie i když rozhodně tato linie nesplnila očekávání, dokázali působit Egypťanům velké ztráty a ukázali, že jsou v mnoha případech velcí bojovníci.
- 7. tanková brigáda, 188. tanková brigáda a brigáda Golani na Golanách bojovaly s rozhodností a vytrvalostí, kterou nelze nikdy docenit. Obě brigády v boji téměř zanikly, ale sebraly Syřanům možné vítězství. Tím položili základ konečného úspěchu a toho, že se izraelské tanky dostaly na 18 kilometrů k Damašku.
- letecké síly bojovaly na hraně postupného zničení. Díky masivním dodávkám letecké techniky a letecké munice z USA nakonec dokázali ve spolupráci s pozemními silami uspět.
- námořnictvo vybojovalo několik bitev, ve kterých uspělo na 100 % a způsobilo protivníkovy významné ztráty. Bylo potopeno19 arabských plavidel, převážně raketových člunů a minolovek. Samo izraelské námořnictvo utrpělo ztráty 3 padlé a 24 raněných a neztratilo jedinou loď.
- své tankové síly po počátečním chaosu dokázali Izraelci využít velmi efektivně a zatímco se protivníci ve štábech dohadovali jak nasadit tankové zálohy – třeba na Sinaji, Izraelci nečekali, a krutým způsobem dne 14. října porazili egyptskou 4. a 21. tankovou divizi. Potom prostě své tankové síly přepravili na druhou stranu a po pár dnech jednu egyptkou armádu obklíčili, druhou rozvrátili a ohrozili samotnou Káhiru.

Negativa, arabská strana:

- přes velkou statečnost vojáků na bojišti, stále ještě vyšší štáby nedorostly úrovně svých protějšků. Ne že by Izraelci nedělali chyby – těch bylo tolik, že je až spodivem že nakonec hlavně na jižní frontě uspěli, ale arabské štáby jich dělaly více a větších.
- špatné použití tankových sil. Místo manévrové války na velké ploše je vyčerpávali ve frontálních útocích proti slabé izraelské obraně, platí hlavně pro severní frontu.
- naprostá nespolupráce jednotlivých armád na vzdálených bojištích – Syřané a jejich spojenci si jeli podle svého a Egypťané zrovna tak. Na severní frontě se nedokázali štáby jednotlivých kontingentů domluvit na smysluplné společné akci. Prostě si každý válčil sám za sebe a díky tomu se nechali ničit Izraelci, kteří po mobilizaci a vytvoření tankových sestav bojovali jako dokonale sehraný tým
- prohrávající Syřané s Damaškem pod palbou izraelského polního dělostřelectva propadli panice a donutili tak Egypťany opustit protiletadlový deštník. Tím Egypťané usnadnili likvidaci svých sil protivníkem. A to jak v tankovém boji tak i leteckými údery. Koneckonců když 14. října skončila obrovská tanková bitva, obě egyptské tankové divize odepisovaly ze svých sestav dohromady 264 tanků. Izraelci jich ztratily dohromady za celý událostmi nabitý den 10 nenávratně a 28 opravitelně.

Negativa, izraelská strana

- naprosté selhání tajné služby a to po všech stránkách. Lze hovořit bez uzardění o ukázkovém debaklu.
- zanedbaná údržba, nedokonalé vybavení a hlavně personální díry v obsazení Bar Levovi linie. Tak se tato linie stala ve své podstatě statickou překážkou, vyhozenými financemi a zmařeným úsilím ženistů.
- na jižní frontě docházelo k něčemu, co doposud Izraelské obranné síly nezažily. Vysocí důstojníci odmítali poslouchat rozkazy nařízených, hádali se mezi sebou, navzájem se obviňovali z neschopnosti. Někteří svévolně plánovali a prováděli vlastní operace a když neuspěli při jejich realizaci, sváděli vinu na druhé. Sám ministr obrany Moše Dajan osciloval mezi stavy maximálního optimismu a bahnem hlubokých depresí. To rozhodně neulehčovalo řízení operací a způsobilo mnoho škod, zlé krve a po válce mnoho kariérních katastrof.
- na základě toho že šestidenní válku rozhodli hlavně tankové jednotky, Izrael věnoval mnoho úsilí jejich obnově a rozvoji. Opomněl naprosto v klidu pracovat s pěchotou. Bohužel nedostatek motorizované pěchoty a mechanizované pěchoty, která by chránila tankové jednotky před ostřelováním pěchotními PT zbraněmi, kterých měl protivník neuvěřitelné množství, stálo izraelské tankové brigády zbytečné ztráty. Izrael zde bojoval minulou válku a nic nevytěžil z poznatků o tom, jak je protivník vyzbrojován ručními PT zbraněmi.
- selhání zpravodajců vedlo k chaotické mobilizaci za probíhající války. Na frontu tak odcházely jednotky nestmelené, bez dostatku materiálu a navíc pod tlakem situace byly nasazovány do boje postupně, místo ve velkých celcích. To opět vedlo k tomu, že ztráty v některých momentech převyšovaly přírůstek.

No snad jsem to hlavní dokázal vypíchnout. Pravda je, že na frontách se vítězství nakonec přiklonilo na stranu Izraele, jeho lidu a ozbrojených sil. Izrael nakonec dosáhl strategického cíle, který si vytvořil v průběhu bojů. Nepřítel ani na jedné frontě nedosáhl ničeho zvláště významného, s výjimkou značných ztrát způsobené izraelským obráncům v prvních dnech války.

Na severu byla syrská vojska přes vynaložené úsilí nakonec smetena z Golan, byla prolomena jejich obrana a izraelské tanky se zastavily 18 kilometrů od Damašku. Nepomohly dvě irácké tankové divize, nepomohla velmi statečně bojující 40. jordánská tanková brigáda.

Na jihu potom po zdrcujícím překvapení izraelští vojáci nabrali dech, zničili hlavní údernou sílu egyptské armády a na styku obou egyptských armád překročili průplav. Nakonec obklíčili jednu armádu a druhou rozvrátili natolik, že nakonec Egypt byl přinucen okamžitě žádat o příměří. Prezident Sadat přímo řekl, že nepřipustí podruhé za deset let úplné zničení egyptské armády.

Ale to hlavní pro tu práci je to, že z této války a nakonec mimořádného vítězství Izrael neměl žádný okamžitý politický profit. Prezident Sadat do války šel s tím, že chce pohnout s politickou situací z bodu nula a to se mu bezesporu podařilo. Nakonec to byl on, kdo šel svojí cestou a začal s Izraelem jednat. Našel v sobě neuvěřitelnou lidskou a politickou odvahu. Co tento politik, který nebyl nikdy doceněn, dokázal? Je toho hodně:

- rozběhl jednání, která vedla k tomu, že byly uzavřeny dvoustranné dohody o odpoutání vojsk na obou bojištích

- v roce 1975 byla podepsána dvoustranná dohoda o Sinaji mezi jeho zemí a Izraelem. Tato dohoda předpokládala stažení izraelských sil na linii průsmyků Mitla a Gidi a návrat ropných polí u Abú Rudejsu pod správu Izraele.

- otevřel Suezský průplav pro námořní dopravu do a z Izraele

- nakonec došlo k historické návštěvě tohoto muže v Jeruzálémě a jeho vystoupení v izraelském parlamentu, které vedlo k tomu, že byla uzavřena první mimořádně významná smlouva mezi Izraelem a Egyptem. Tato smlouva zajistila dlouhodobou normalizaci vztahů a po desítky let nezahynul při vzájemném střetu ani jeden egyptský nebo izraelský voják. Smlouva byla podepsána v roce 1978.

Všechna čest tomuto Arabovi, který překročil nejen svůj stín.

Obrázek Obrázek

Po podpisu mírové smlouvy a trojice odvážných. Nejvíce politické a osobní lidské odvahy prokázal právě Anvár Sadat a stálo ho to za pár let život.

Takže tolik k našemu druhému výpadu na Golany. Po cestě na poslední noc v hotelu v Tiberias, jsme měli ještě dvě zastávky.

Zastávka první:

Opuštěné velitelské objekty syrské armády na Golanách, které byly obsazeny IDF v rámci Šestidenní války.

Obrázek Obrázek

Vjezdový prostor do areálu syrského velitelství na Golanách, ten obejda dole jsem já, tedy fotka ty další zde také byly přejaty od kolegů, protože když mi je poslali, je potřeba je využít. Druhý obrázek je potom hlavní budova velitelství.

Obrázek Obrázek

Zde je fotografie opuštěných chodeb hlavní budovy a druhá ukazuje stání motorové techniky tohoto velitelství. Zde asi stála spojovací vozidla, velitelské obrněné transportéry či štábní autobusy.

Obrázek Obrázek

Zde je letecký pohled na tento opuštěný objekt a na město duchů, Kunejtru a trosky tohoto opuštěného města ze střechy syrského velitelského stanoviště.

Zastávka druhá:

Památník vojáků 679. záložní tankové brigády 240. záložní tankové divize zvané „Ugda Laner“ podle svého velitele divize generála Dana Lanera. Tato brigáda byla první, která na Golany dorazila po zahájení mobilizace.

Obrázek Obrázek

Byla nasazována po částech, kdyby tomu tak nebylo, Golany by si padly. Její vojáci - záložníci, většinou lidé s rodinami, dobrým postavením a mnoho z nich vysokoškoláci. Od samého počátku nasazení bojovali s odvahou a nasazením, které snese srovnání s bojem 7. tanková brigády nebo brigády Barak.

Obrázek

Po této zastávce jsme se ještě zastavili u nějakého areálu mající vztah k vulkanickému původu Golan, a dívali se na rozhraní mezi Sýrií a Izraelem, střežené jednotkami OSN. Byl vidět i tábor jednotek OSN.

Obrázek

Takže zde je letecký pohled na celkovou situaci kolem hory Avital. Je tam vše zajímavé.

Následně jsme skutečně vyrazili do Tiberias na hotel a odpočívat, byl to opět velmi náročný den a padali jsme únavou. Až se vzpamatuji z tvorby tohoto rozsáhlého díla, začnu pracovat na další reportáži a to čtvrtý den. Jen obrázků je sem vloženo kolem stovky a to je práce strašná. Pátrač
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Alligator
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 22/8/2008, 17:21
Bydliště: Morava

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Alligator »

Pátrač píše: Obrázek
Zde je detail, převzato od jednoho z kolegů, který měl výrazně lepší fotoaparát než já. Třeba to někdo zde na Palbě identifikuje. A v jiné mé kratší práci už se v diskusi stalo.
Obrázek
Pátrači, při pohledu na tuto fotku mě napadlo, není náhodou na předchozí fotce podobná věc, myslím tím věž. Jen maličko jiná a víc poškozená?
Ta burina není tak vysoká, aby takto zakryla, třebaže rozbité vozidlo. Jen mě to tak napadlo, netrvám však na tom.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Lord »

Alligatore, už se to řešilo tady http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=217163#p217163

Jde o tank na bázi Pz.Kpfw.IV Ausf.J. Věž je sundaná a jsou vidět Schurzeny. Zajímavostí je právě ta bedna na blatníku. Je možné, že se jedná už o poválečnou československou úpravu.
Do Sýrie jsme dodali tyto tanky.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Lorde díky, mě nenapadlo ten odhalujíc komentář s linkou vložit. :oops:

Jinak pokud by kdokoliv měl něco na doplnění nebo chtěl něco vědět, napiště, pokusím se se dodat potřebnou informaci. Reportáže píšeu neutrálně, takže zde žádné kontrverze nemohou nastat. Byl to zájezd a já jen píšu co jsem viděl a jaké má to, co jsem viděl historické pozadí.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Stryx
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 135
Registrován: 22/11/2009, 22:00
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Stryx »

http://www.dishmodels.ru/picture/wlk/01 ... 964498.jpg tady je kdyztak odkaz na fotku daneho tanku ,co sem tak porovnaval...asi to pekne chytil.
Pojde dobytek,zemřou tví přátelé. I ty jednou zemřeš. Však jedno nikdy neumírá ! Tvé jméno! Tvé jméno,tvá sláva a skutky jenž si vykonal.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Pátrač »

Stryx - krásná práce, když dovolíš večer ho stáhnu a vložím aby byl vidět bez odkazování s přesnou informací odkud je. Tedy vložím ho sem aby byl krásně vidět. Moc děkuji.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo tři

Příspěvek od Lord »

Ten kousek by byl ceněný mezi sběrateli, se divím, že to ještě někdo nerozebral. Kulomet je však pryč.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“