arten píše:
Aarone, v 56tom sa Izrael tajne dohodol s GB a F a zaútočil na Egypt.
Ještě před vypuknutím Suezské krize uzavřel obsazením ostrova Tírán Egypt přístup k Eilatu, jedinému rudomořskému přístavu Izraele. Navíc neumožňoval lodím vezoucím zboží do Izraele průjezd Suezským průplavem. Veškeré protesty OSN byly bezvýsledné. Situace se nezměnila ani po nástupu plukovníka Nagíba resp. jeho spolubojovníka Gamála Abd an-Násira. Jako odvetnou akci za zabavení lodě Bat Galim a popravu několika Izraelců obviněných ze špionáže napadli v únoru 1955 Izraelci Gazu. Násir na tento útok reagoval zesílením vojenské posádky a zbudováním výcvikového tábora sebevražedných komand Fidáíjín. Za období 1955-1956 provedla tato komanda 3367 přepadů. Izrael podnikl v srpnu 1955 útok na jejich základnu v Chan Júnis a příhraniční boje trvaly až do příměří vynuceného zásahem komise OSN.
Izraelský útok na Gazu přiměl Násira, aby požádal USA o dodávku zbraní. Nebyl však schopen zaplatit za tyto dodávky v hotovosti, a tak z transakce sešlo. V květnu 1955 dostala Sýrie první dodávky zbraní od Sovětského svazu. Násir přesto stále upřednostňoval nákup zbraní ve Velké Británii či USA. I přes pohrůžky prosovětské orientace Egypta nezměnili představitelé těchto zemí své zamítavé stanovisko, a tak se Násir skutečně obrátil na SSSR a v srpnu 1955 byla s Československem uzavřena první smlouva o dodávce zbraní. V říjnu 1955 přemístil Násir silnou skupinu vojsk do demilitarizovaného pásma v okolí Nizana a zároveň dorazila první dodávka z Československa včetně stíhaček MIG-15. Obavy Izraele z těchto dodávek ho vedly k jednání s kanadskou i francouzskou vládou o nákupu nových stíhaček schopných čelit MIGům. Zatímco kanadská vláda nakonec uvalila embargo na dovoz zbraní na Blízký východ, Francouzi přislíbili dodat padesát čtyři stroje typu Ouragan a Mystére II. V říjnu k nim Izraelci objednali ještě šedesát letadel typu Mystére IV, srovnatelných s MIGy. V listopadu 1955 nařídil David Ben Gurion přípravu obsazení Tíránské úžiny k zajištění volné plavby lodí do Eilatu. Plán byl zamítnut izraelskou vládou věřící v diplomatické řešení.
Dne 26. června 1956 došlo k znárodnění mezinárodní Společnosti Suezského průplavu. V pásmu průplavu bylo okamžitě vyhlášeno stanné právo, čímž si Násir definitivně znepřátelil Francii s Velkou Británií. Francie s Velkou Británií se začaly chystat na případný útok proti Egyptu. Do těchto příprav zasáhl konflikt mezi Izraelem a Jordánskem, který by proti sobě mohl postavit Velkou Británii a Izrael, s kterým se při operaci Mušketýr (útoku na Egypt) také počítalo.
Vše začalo infiltrací teroristů z jordánského území, kterému padlo za oběť dvacet devět Izraelců. Dne 10. září zaútočila jednotka jordánské Národní gardy na nevycvičenou izraelskou jednotku a zabila šest Izraelců. Zatímco incident prošetřovala smírčí komise, izraelští vojáci přepadli v noci policejní stanici v Rahwah a vyhodili ji do povětří (šestnáct mrtvých). Přivolaná hlídka Arabské legie přišla o čtyři muže. V noci na 14. září přepadli Izraelci další policejní stanici (osm mrtvých). Velká Británie zopakovala své varování, že je připravena dostát britsko-jordánské smlouvě o vojenské pomoci. Vzhledem k suezské krizi Jordánsko nepožádalo o zvýšení počtu britských vojáků na svém území a vyjednávalo o možnosti vstupu iráckých vojsk na své území. Zároveň byly staženy z hranic oddíly Arabské legie a nahrazeny méně disciplinovanými vojáky Národní gardy. Ve dnech 23.-25. září zabily tyto milice šest izraelských civilistů. David Ben Gurion svolal zasedání, které mělo rozhodnout o odvetě. V této době se už rozvíjela naplno francouzsko-izraelská jednání a Ben Gurion je nechtěl narušit konfliktem s Velkou Británií. Schválil tedy jen útok na stanoviště Arabské legie poblíž místa incidentu. Současně byla jmenována delegace k diskusi o možnostech francouzsko-izraelské vojenské spolupráce. Úkolem bylo přesvědčit Francouze, že Izrael nebude připraven do 15. října, kdy si Francie přála zahájit suezskou operaci. Odvetný útok v noci na 26. září se neodvíjel dle očekávání. Stanice byla zničena až po krvavém boji, který stál život deset Izraelců a třicet devět Jordánců.
Ve dnech 30. září a 1. října se v Paříži uskutečnila schůzka francouzského a izraelského vojenského i politického vedení. Francouzi se přáli, aby Izrael zaútočil jako první, ale izraelská delegace měla od Ben Guriona jasné instrukce, že simultánní útok spojenců považuje za samozřejmost. Výsledkem rozhovorů, Izraelci nazývanými Konference v Saint Germain, byla dohoda o další dodávce vojenského materiálu. Do Izraele přijela s izraelskou delegací i mise generála Maurice Challa, jejím úkolem bylo zhodnotit úroveň izraelské armády a možnost umístění francouzských letadel v Izraeli v případě neúčasti Velké Británie, což by znamenalo zablokování kyperských letišť, se kterými se počítalo. Náčelníkovi generálního štábu Moše Dajanovi se francouzskou misi podařilo přesvědčit, že izraelská armáda je schopna svůj úkol na Sinaji - operaci Kadeš - zvládnout.
Ve dnech 4. a 9. října došlo v izraelském vnitrozemí k dalším útokům na civilisty. Izraelská jednotka účastnící se nočního odvetného útoku utrpěla těžké ztráty a byla jen s obtížemi přepravena za hranice. Opět reálně hrozilo vypuknutí britsko-izraelského konfliktu. Jordánský král Husajn požadoval pomoc jednotek RAF umístěných v Jordánsku. Dne 11. října upozornil britský generální konzul v Jeruzalémě místního izraelského guvernéra, že pokud nebude okamžitě zastaven izraelský útok, ocitne se Izrael ve válečném stavu s Velkou Británií. Dne 12. října přiletěly dokonce do Ammánu, jordánského hlavního města, britské stíhačky z Kypru. Král Husajn navíc požádal svého bratrance iráckého krále Fajsala o vyslání jedné divize na pomoc Jordánsku. Dne 14. října přijela do Ammánu irácká delegace, ale zároveň proběhlo jednání mezi Francouzi a Brity v Chequers, kde generál Challe přesvědčil britského premiéra Anthony Edena o odvrácení izraelské pozornosti od událostí v Jordánsku. Navrhl, aby Izrael napadl egyptské síly na Sinaji a obsadil poloostrov. Francie a Velká Británie by posléze obsadily oblast průplavu k oddělení bojujících stran a zároveň by je vyzvaly ke stažení z oblasti průplavu. Dne 16. října byl tento plán předložen Ben Gurionovi. Jediné, co Ben Guriona znepokojovalo, byla možnost ohrožení Izraele egyptským letectvem, zatímco by izraelské letectvo podporovalo útok na Sinaji. Dne 21. října byl ujištěn generálem Challem, že izraelský vzdušný prostor zajistí francouzské stíhačky umístěné v zemi. Téhož dne odletěla s generálem Challem izraelská delegace do Paříže, kam posléze dorazili i Britové. Dne 24. října byl podepsán Protokol ze Sévres. Izraelský útok měl začít 28. října. Francie s Velkou Británií by intervenovaly jako mírotvorci. Izrael by ultimátum přijal a stáhl se od průplavu. Pokud by Násir ultimátum odmítl, začali by spojenci 31. října Egypt bombardovat.
Dne 25. října uzavřely Egypt, Sýrie a Jordánsko protiizraelskou vojenskou smlouvu. Na Sinaji mezitím probíhal ruský výcvik a vyzbrojování egyptských vojáků. Dne 27. října předložil Ben Gurion plán vojenské akce s těmito cíli:odstranit základny Fidáíjín a egyptské armády v Gaze a přilehlém území, dobýt pobřeží Akabského zálivu a zabezpečit tak průjezd lodí do Eilatu. O den později byla v Tel Avivu vyhlášena všeobecná mobilizace. V Izraeli už bylo v té době umístěno křídlo 36 francouzských stíhaček
Izraelský útok začal 29. října v 16:30 výsadkem tři sta devadesáti pěti mužů u průsmyku Mitla. Současně se k tomuto místu vzdálenému dvě stě kilometrů od hranic vydalo dva tisíce mužů na nákladních transportérech právě dodaných Francií. Přes Kuntillu a El Thamad se 202. brigáda dostala k Nachlu, který dobyla po setmění 30. října. V noci se spojili s výsadkem zakopaným v Mitle a očekávali egyptský útok. Dne 30. října došlo k egyptskému tankovému útoku u Abú Agheilu, který byl ovšem odražen a Izraelci se připravovali na útok na Um Gatef. Další izraelský útok mířil na město Rafah, které bylo klíčem k pásmu Gazy. V ranních hodinách 31. října bylo Egyptem odmítnuto britsko-francouzské ultimátum a o den později započaly letecké útoky spojenců na Egypt. Násir nařídil všem nebojujícím jednotkám stáhnout se přes průplav. V tom okamžiku probíhal izraelský útok na Rafah, který padl časně ráno. Dne 1. listopadu zároveň ustaly egyptské letecké útoky. Izraelské letectvo se mohlo soustředit na pozemní cíle, především jednotky v Abú Agheile a Um Gatefu. Noční tankový protiútok byl odražen. Téhož dne se kolona egyptských vojáků mířící do Mitly odpoutala od nepřítele a stáhla se přes průplav. Dne 2. listopadu se Egypťanům podařilo překročit průplav a v noci se stáhla i 1. obrněná brigáda kryjící ústup. Od rozbřesku postupovala podél pobřeží izraelská armáda ke Kantaře ležící u Suezského průplavu. Zároveň se 9. brigáda vydala podél Akabského zálivu k Šarm al Šejchu a El Turu, kde se měla spojit s parašutisty od Mitly a dokončit obklíčení Sinaje. Druhého dne ráno bylo v izraelských rukou i pásmo Gaza a Moše Dajan vydal rozkaz k obsazení Šarm al Šejchu a Ras Nasrání (města střežící vjezd do Tíránské úžiny) dříve, než tlak OSN zastaví izraelské akce. Šarm al Šejch kapituloval 5. listopadu v 9:00.
Sinajská operace byla u konce. Volného průjezdu lodí a ukončení přepadů z Gazy bylo dosaženo. Po stažení izraelské armády na nátlak USA a SSSR v březnu 1957 tento stav zajišťovaly jednotky OSN. Izraelská vojska se tak ocitla na linii příměří z roku 1949.
(zdroj: Holas - Seminární práce Čtvrtstoletí Státu Izrael 1948-1973 )
arten píše:Tak v pri použití úplne rovnakého formálneho princípu v 1967 bol útočníkom jednoznačne Izrael
Právě že i v roce 1967 to byla opět reakce na blokádu Tiranské úžiny Egyptem... Útočníkem, respektive agresorem byl tedy opět Egypt...