Arabské země - boj o nezávislost

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Arabské země - boj o nezávislost

Příspěvek od Stuka »

Arabské země - boj o nezávislost
Obrázek
Současné nepokoje v arabském světě mají svůj kořen v minulosti, snad tedy nezaškodí krátké shrnutí některých údajů z historie těchto zemí.
V r.1918 měly Británie a Francie na Blízkém východě a v Maghribu (souhrnný název pro západní arabské země – Maroko, Alžír, Libye, Tunis) velkou armádu a Osmanská říše byla v troskách. Sultán musel v r.1920 podepsat nevýhodnou mírovou smlouvu, která na jeho vládu uvalila cizí poručnictví. Vznikla Turecká republika, hlavním městem se stala Ankara a Istanbul přestal být sídlem státní moci. Arabský svět chtěl po válce získat nový politický status a právo na sebeurčení, avšak narazil na anglickou a francouzskou mocenskou politiku. Francouzi v Alžírsku dovolili jenom drobné ústupky a do konce dvacátých let ovládli celé Maroko. V Egyptě, který byl britským protektorátem, v r.1919 vypuklo povstání, které Britové potlačili a v jeho důsledku vznikla nacionalistická strana Wafd pod vedením Zaghlúla. Roku 1922 Británie vydala prohlášení nezávislosti, na základě kterého Egypt mohl vyhlásit ústavu, ale to bylo asi tak vše.

V první světové válce Palestina připadla pod britskou správu a v r.1917 vydala Británie Balfourovu deklaraci, v níž bylo navrženo zřízení židovské vlasti v Palestině a tím oficiálně uznala sionistické snahy. Zároveň však požadovala, aby nebylo podniknuto nic, co by mohlo poškodit občanská či náboženská práva dnešních nežidovských společenství v Palestině. V roce 1918 vyjadřují Francie, Itálie a USA souhlas s Balfourovou deklarací. Koncem roku je celá Palestina obsazena britskými vojáky a nastává příliv židovských přistěhovalců. Británie ale uzavírala smlouvy i s Araby a snažila se vést smířlivou politiku.

V ostatních arabských provinciích Osmanské říše byla situace také složitá. Nezávislost arabských zemí sice byla uznána, ale byly rozděleny pod sféry vlivu států, které měly na ně dohlížet a které nad nimi dostaly „mandát“. Británie dostala mandát nad Irákem a Palestinou a Francie nad Sýrií a Libanonem. V Palestině vládli Britové přímo a na východ od ní vytvořili poloautonomní emirát Zajordánsko. Mimo kontrolu evropských mocností zůstala jenom část Arabského poloostrova: Jemen získal nezávislost a vzniklo nové království Saudská Arábie. Zatím se zde ropa netěžila a obě země ze všech stran obklopovali Britové, takže úplně nezávislé nebyly. Jedinou opravdovou suverénní zemí, která v bývalé Osmanské říši vznikla, bylo Turecko na čele s výjimečně schopným prezidentem Mustafou Kemalem zv. Atatürk.

Britové potřebovali ovládat Blízký východ kvůli bavlně, ropě (ta se začala v r.1914 těžit nejdřív v Íránu a až později v Iráku), odbytištím pro své výrobky, investicím do zemědělství a těžbě surovin a závazku zajistit v Palestině domov židovským přistěhovalcům. No a samozřejmě - Suezským průplavem vedla nejkratší námořní cesta do Indie a na Dálný východ. Pro Francii byl podobně důležitý Maghrib. Poskytoval lidské zdroje pro armádu, suroviny, životní prostor a vedlo zde mnoho cest do jiných francouzských držav v Africe. Na Blízkém východě Francie také měla zájem o ropu a spolu s Británií zde měla k dispozici pozemní základny, přístavy pro válečné námořnictvo a vzdušné cesty. Arabské země kromě ropy byly na Evropě závislé a většinu finálních výrobků musely dovážet. Evropa jim obstarala dovoz i vývoz výrobků, ovládla finance, průmysl a zahraniční obchod, vlastnila značnou část půdy. Přistěhovalci se postupem času změnili na zvláštní komunitu. Např. v Palestině noví příslušníci jako dorozumívací jazyk přijali hebrejštinu a usilovali se o vytvoření čistě židovského státu, přičemž spoléhali na Británii, že je ochrání, dokud toho nebudou schopni sami. A tak postupem času část veřejnosti už imperiální politiku považovala z morálního a finančního hlediska za nepřijatelnou a koloniální vládu za nespravedlivou. Naděje na změnu byla silnější, protože už existovala generace jinak smýšlejících dětí přistěhovalců a nová muslimská elita, která chtěla žít v moderní společnosti.

Když začala druhá světová válka, zájem Američanů i Sovětů o Blízký východ a Maghrib byl jen okrajový. Zdálo se, že koloniální systém pořád odolá, ale válka vše změnila. Nejdřív se válčilo v severní části Evropy a britská a francouzská vojska v Maghribu a na Blízkém východě zůstávaly pouze v pohotovosti. V r. 1940 však poražená Francie přestala bojovat a do války vstoupila Itálie, přičemž její armáda začala z Libye ohrožovat západoegyptskou poušť a z Etopie jižní hranici Sudánu. Když na jaře 1941 Německo okupovalo Jugoslávii a Řecko, vznikly obavy, že se přes Sýrii a Libanon dostane až do Iráku, kde vládla klika vysokých armádních důstojníků a politiků na čele s Rašídem Alím al-Gajláním, která udržovala s Německem dobré vztahy. V květnu 1941 proto Britové Irák obsadili, nastolili tam probritskou vládu a okupovali také Sýrii. Když Německo napadlo SSSR, zdálo se reálné, že přes Kavkaz a Turecko postoupí na Blízký východ, proto SSSR spolu s Brity obsadil Írán, aby si zabezpečil cestu pro zásobování z Británie a USA. Německá armáda se v Libyi spojila s italskou a v červenci 1942 pronikly téměř až k Alexandrii. V listopadu se však v Maghribu vylodily britské a americké jednotky a obsadily Maroko a Alžír. Němci ustoupili do Tuniska, ale v květnu 1943 se museli stáhnout. Víc bojů se v arabských zemí nekonalo a zdálo se, že nadvláda Britů a Francouzů je neotřesitelná. Avšak spojenectví Francie s Německem oslabilo její postavení u kolonizovaných národů. Přidružily se i problémy s obnovou politické stability a rozvráceného hospodářství. V Británii utrpěla ekonomika a krizi se dařilo překonat jen s pomocí USA. Během války vrostla síla a vliv SSSR a USA, které disponovaly většími ekonomickými a lidskými zdroji a Francie a Británie se dostaly do jejich stínu. Ekonomická závislost dala Američanům do rukou nástroj, prostřednictvím kterého mohli vyvíjet v Evropě nátlak a SSSR mohl v jiných částech Evropy prosazovat své zájmy.

V arabských zemích válka posílila myšlenku na jejich sjednocení a probudila naděje na změnu. Káhira se stala vojenským a ekonomickým koordinačním centrem a umožnila egyptské vládě navázat těsnější vztahy s arabskými zeměmi, což bylo v souladu se zájmy Británie. Po dvou konferencích (v r. 1944 v Alexandrii a o rok později v Káhiře) vznikla Liga arabských států, sestávající z Egypta, Sýrie, Libanonu, Zajordánska, Iráku, Saudské Arábie a Jemenu. Členské státy se nesměly navzájem vměšovat do vnitřních záležitostí, ale Liga měla zajistit a koordinovat spolupráci svých členů v oblasti politiky, ekonomiky, kultury a později i vzájemné bezpečnosti. Spojoval je i další společný záměr – obrana Arabů v Palestině a Maghribu.

Po válce měla Francie slabší pozici než Británie. Na konci války sice získala zpátky Indočínu a upevnila vládu i v Maghribu, ale ze Sýrie a Libanonu musela odejít. Když britská armáda v r.1941 obě země okupovala, získala zde Británie strategickou kontrolu a žádala od Francie, aby Sýrii i Libanonu dala nezávislost. Británie chtěla obě země využít jako obranu proti arabským nacionalistům, kteří nesouhlasili s její politikou v Palestině. Už v r.1943 se libanonská vláda pokusila omezit pravomoc Francouzů a totéž v r. 1945 udělala syrská vláda, ale Francouzi začali ostřelovat Damašek. Británie zasáhla a dohodla se s Francií, že svou armádu stáhne. Británie získala pod svou kontrolu i Libyi. V r.1947 se sice vzdala Indie, ale investice, ropa, trhy, komunikace a strategické zájmy i možnost vyvíjet nějakou iniciativu jí bránila opustit Blízký východ a Afriku. USA zatím ochranu politických a strategických zájmů v arabských zemích přenechaly Francii a Británii. Začátkem studené války se jenom zavázaly bránit Řecko a Turecko proti sovětskému nebezpečí.

V Libyi se podařilo dosáhnout sladění rozdílných zájmů obyvatel a v r.1951 vzniklo federativní království ze tří provincií. Co se týče Palestiny, po válce se situace značně změnila. Palestinští Arabové nebyli jednotní, mnozí z jejich vůdců skončili ve vězení, ke slovu se dostávaly i radikálnější složky hnutí a pomoc od Ligy arabských států byla jenom na papíře. Naproti tomu palestinský Židé měli vojenský výcvik, protože během války sloužili v britské armádě, těšili se široké podpoře mezinárodního židovstva i silných institucí, které měli zájem pomoci těm, co přežili vyvražďování. Británie si uvědomovala, že vše spěje ke vytvoření samostatného židovského státu, který narazí na silný odpor Arabů a vzniknou konflikty. Ale byla nyní závislá na pomoci od USA a americká vláda byla pod tlakem početné a politicky aktivní komunity amerických Židů, takže myšlenku vytvořit židovský stát podporovala. Britská vláda nechtěla prosazovat politiku, s kterou by nesouhlasila jak strana arabská tak židovská, ale Američané zvyšovali tlak a přibýval počet útoků palestinských Židů proti britské správě. Otázka Palestiny se stala ústředním bodem anglicko-amerických vztahů. Roku 1947 Británie předala celou záležitost OSN a zvláštní komise navrhla plán na rozdělení Palestiny, který byl s výraznou podporou SSSR a USA přijat. Arabské členské státy i Arabové v Palestině ho odmítli, tak Britové raději z Palestiny odešli. 14.května 1948 byl vyhlášen nezávislý stát Izrael, který USA i SSSR okamžitě uznaly. Potom na území Palestiny vznikly místní konflikty, které přiměly sousední arabské země k intervenci. Egyptské, jordánské, syrské a libanonské jednotky obsadily části země a začaly o ní bojovat s armádou nově vzniklého státu. Izrael ve čtyřech taženích okupoval většinu palestinského území, takže dvě třetiny arabského obyvatelstva z něho raději uprchlo. V r.1949 proběhla demarkace stálých hranic a Izrael dostal zhruba tři čtvrtiny palestinského území. Pásmo na jižním pobřeží sahající od Gazy k egyptské hranici převzal do správy Egypt a zbytek zabralo Jordánsko. Arabové pokládali tyto události za prohru a obávali se, že přijdou o rovnoprávnost a půdu. Ohrazovali se, že Izrael porušil ustanovení Balfourovy deklarace. Izraelská vláda zatím podporovala příliv velkého množství Židů z celého světa do své země. Roku 1956 žilo v Izraeli asi 1,6 milionu lidí, z toho už jenom 12,5 % muslimů a křesťanů.

Co se týče přístupu k ropě, Írán znárodnil britskou ropní společnost a USA díky značným investicím do ropných polí vystřídaly Británii v Saudské Arábii. V Egyptě v r.1936 odešla britská vojska z Káhiry, ale v zóně Suezského průplavu zůstávali nadále. Egyptská vláda však měla jinou představu. Začátkem 50-tých let vypukly mezi britskými jednotkami a egyptskými záškodníky ostré boje, vzniklo masové hnutí, které vyústilo do svržení království a vyhlášení republiky. Nakonec se Británie s Egyptem dohodla, že své jednotky z průplavové zóny stáhne. Do polovičky padesátých let většina arabských zemí získala samostatnost a cizí vojska, pokud ještě neodešla, měla tak učinit v dohledné době. Francouzi drželi už jenom Alžírsko a Británie okrajové části na východě a jihu Arabského poloostrova. Studená válka zasáhla i arabské země, které uvažovaly, jestli mají zůstat neutrální, nebo se přiklánět k politice Západu. Nebo jako Egypt, který například r. 1955 uzavřel se SSSR a jeho satelity smlouvu o nákupu zbraní a vyrazil tím USA, Británii a Francii dech. USA pokládala každé odmítnutí připojit se k západní obranné alianci za totéž jako vstup do sovětského bloku. Kromě toho silná egyptská vláda pod vedením Gamála Abd an-Násira vyzývala arabský svět k neutralitě a těsnějšímu sepětí pod vedením Egypta, což prohloubilo nedůvěru západních mocností k arabským zemím. U Spojených státu to bylo z důvodu svazků s Izraelem, u Británie kvůli členství v Bagdádském paktu a Francie nelibě nesla, že Egypt podporuje alžírskou revoluci za nezávislost, (v březnu 1962 ji Alžírsko přece jenom po krvavých bojích získalo). Spojené státy stáhly svou nabídku poskytnout Egyptu pomoc při stavbě Asuánské přehrady a Egypt jakoby na oplátku znárodnil Společnost Suezského průplavu a převzal ji do svých rukou. Vzniklo nebezpečí, jestli se bude za takových podmínek dát Suez volně používat pro plavbu. Izrael v tom uviděl příležitost, jak se zbavit nepříjemného souseda a s Francií a Británií uzavřel tajnou dohodu o útoku na Egypt a svržení Násira. V říjnu 1956 všechny tři armády napadly Egypt. Ovšem USA a SSSR nemohly dovolit, aby někdo jiný zasahoval do oblasti také jejich zájmů, takže pod jejich tlakem se armády tří agresorů musely stáhnout. Násir se stal pro arabský svět symbolem hnutí vedoucí k větší jednotě a nezávislosti, ovšem ve skutečnosti k jednotě ani zdaleka nedospěl. V následujícím období mezi arabskými státy vznikaly mnohé spory, ba dokonce nepřátelství a války. Jeden problém je však spojoval a to existence Izraele a budoucnost Palestinců. Izrael anektoval rozsáhlé území, přičemž vyvlastňoval arabskou půdu a vodní zdroje a arabské země ani Palestinci tomu nedokázali zabránit. Egypt a Sýrie podporovaly ozbrojené skupiny (fedaijíny) provádějící útoky přes hranice a došlo také k aktivizaci Palestinců - roku 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny, v jejímž programu se hovoří o vzniku Palestinského státu a návratu uprchlíků. Organizace pro osvobození Palestiny pod vedením Jásira Arafata se stala oficiálním mluvčím Palestinců z okupovaných území, ale nic zásadného nebyla schopna změnit. Arabské země nemohly vojensky zasáhnou vzhledem k vojenské síle Izraele a také z důvodu, že nechtěly ohrozit své zájmy. A tak některé uplatnily politiku nezúčastněnosti, jiné prosazovaly dobré vztahy s USA a tím pádem i s Izraelem. Ovšem vliv na omezení neustálých konfliktů a ozbrojených střetů, které následovaly, to nemělo skoro žádnou. Egypt a Sýrie získávaly zbraně od SSSR a jeho satelitů v množství překonávajícím izraelský vojenský potenciál. Na začátku roku 1967 dokončil izraelský generální štáb plán vojenského útoku na sousední arabské země. Do konfliktu vstupoval s moderní, perfektně vycvičenou armádou podpořenou dokonalou znalostí protivníka. Arabské armády disponující značnými lidskými zdroji a početnou sovětskou technikou neměly jednotnost ve velení, podcenily protivníka a nedokázaly dobře zvládnout poměrně složitou techniku. V květnu 1967 dostaly události rychlý spád. Izraelský parlament dal vládě plnou moc k zahájení operací, došlo k soustřeďování vojsk u hranic, Egypt uzavřel dohody o společné obraně se Sýrií, Jordánskem a Irákem, vyhlásil výjimečný stav a zablokoval izraelský přístav Ejlat. 5. června začal Izrael leteckým úderem namířeným proti egyptským letištím další z arabsko-izraelských válek. Tento úder na letectvo arabských států se zdařil a ulehčil boje pozemním vojskům. Válka trvala šest dní a tažení na egyptské frontě skončilo dosažením Suezského průplavu. Izrael získal rozsáhlé území Sinaj, Gazu, západní břeh Jordánu, východní Jerusalém a syrské Golanské výšiny. V říjnu r.1973 Egypt a Sýrie podnikly útok, který sice Izrael odvrátil, ale v r.1979 se stáhl ze Sinaje. Egypt zase na oplátku otevřel Suez izraelským lodím. Další konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. Otázka Palestinců zůstala nevyřešena.

Zdroje:
Albert Hourani, Dějiny arabského světa, nakl. Lidové noviny, r.2010
http://www.part.cz/part/buxus/generate_ ... ge_id=9207
http://jdl.czechian.net/strucnahistorie.html
http://www.imbavojnov.estranky.cz/clank ... flikt.html
Naposledy upravil(a) Stuka dne 5/5/2015, 15:09, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

V souvislosti s Pátračovou rozsáhlou prací o Izraeli a válkách, které vedl s názvem Izrael v krizi, díl první - Vlastní pílí do krize
www.palba.cz/viewtopic.php?t=5234
Jsem si znovu prošel toto vlákno, a chtěl bych reagovat na některé podněty, které nebyly dořešeny. Na Palbě nemáme rozsáhlejší objektivní práci na téma „Palestinci“ či Palestina. Něco vytvořila Stuka zde a proto tady doplňuji určitý pohled na věc.
Ve svém článku rozebírá Stuka nejen Palestinu, ale také Libyi (o tom máme také více v hospodě v souvislosti s nedávným konfliktem), či jiné souvislosti.

Nyní už reakce… nereaguji přímo v tématu, ale zde což považuji za vhodnější, zvláště pokud to bude doplňováno dalšími materiály, případně diskusí. Nepostihuje to všechny historické vazby, ale pro obecný přehled myslím zatím postačující.

…tím, že jim sebraly to co po první válce zbylo a klidně to obsadily jen proto, aby si zvětšily svá vlastní území. A hlavně dalších X let je prostě používají jako kanonovou potravu pro svoje vlastní ambice, a když jich mají dost tak je ženou dál. Prostě bojují za Palestince do posledního Palestince.

K Pátračově úvaze bych chtěl dodat jen trochu něco z historie. Ostatní arabské země, tak nečiní jen tak z plezíru, ale šlo by to také odůvodnit. Možná to někomu bude připadat jako krkolomná konstrukce, leč nějaký základ pravdy na tom je.
Základní premisa je ta, že „palestinský národ“ je do určité míry uměle vytvořený. V podstatě to jsou všechno Arabové. V pásmu Gaza hlavně Arabové z Egypta (např. Jásir Arafat se narodil v Egyptě jako Egypťan) a na tzv. Západním břehu Jordánu zase Arabové ze Sýrie. Historicky to jsou uměle namalované hranice od koloniálních mocností.

Předtím to tady ovládali Římané (vyhnali Židy), potom Byzantijci, vojska chalífa Umara II a dalších muslimů, Osmani, křižáci a nakonec Britové.

Podle britské analýzy roku 1920 jsou Arabové z Gazy většinou potomky přistěhovalců z Egypta, jiní Arabové jsou rasovou směsí, na vesnici žili především rolníci, kteří tvořili 71% arabského obyvatelstva.

Když se sešel první Kongres muslimsko-křesťanské asociace v Jeruzalémě v únoru 1919 k vybrání palestinských představitelů pro Pařížskou mírovou konferenci, jejich rezoluce zněla: „My považujeme Palestinu za část arabské Sýrie, nikdy jsme se neoddělili od Sýrie na žádnou dobu! My jsme s ní spojeni národně, nábožensky, jazykově, přírodně, ekonomicky i geograficky.“

Leč to znamená, že na té půdě žili a hospodařili, a dále jsou tady určité historické konotace, kmenové a sociální vazby ze sousedními státy.

Židovskými bojovníky bylo z domovů vyhnáno tři čtvrtě milionu lidí, zničeno 500 vesnic a měst a byly spáchány desítky masakrů. Toto je označováno jako palestinský exodus neboli al Nakba. Tím se vytvořil problém palestinských uprchlíků během izraelské války za nezávislost a po ní. V zásadě se za příčinu tak velkého odchodu obyvatelstva označují dva důvody – propaganda a strach. Ovšem někteří z uprchlíků byli k útěku pohnuti také výzvami arabských vůdců, kteří jim slibovali, že se brzy vrátí, spolu s vítěznými arabskými armádami, které Izrael zničí.

Heroický boj židovského lidu proti přesile nepřátel měl ovšem „své vedlejší produkty“ už tehdy. Část uprchlé arabské entity se asimilovala v okolních arabských státech, část nedokázala zapomenout na svou domovinu a do potomků zasela memento, prakticky vyjádřené obdobím teroristických útoků.

Vytvoření palestinského státu (či předcházející války) je tedy do určité míry prostředkem pokračování boje proti státu Izrael za arabskou jednotu. Ve skutečnosti není příliš rozdílu mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci.

To vysvětluje proč se za ně tak bili a bijí, proč je podporují a co je k tomu žene. Neříkám zda je to špatně nebo dobře, je to zkrátka určitá nenávist, ale má to svoje objektivní kořeny.

Toto tedy byla část palestinského příběhu, izraelskou verzi už tady máme. Každý příběh se snaží zdůraznit některé aspekty. K tomu by šlo samozřejmě přidat ještě období před rokem 1948, než začaly velké půtky.

Ben Gurion, předseda Židovské agentury, soukromě ubezpečuje své kolegy, že rozdělení je jen začátek cesty, na jehož konci bude vznik Izraele na celém území mandátní Palestiny. S palestinským odporem se počítalo již několik let a už v roce 1937 existoval plán na převzetí moci v celé Palestině (tzv. Avnirův plán) v případě, že se Britové stáhnou. Tento plán byl upraven a nově vzniklý plán Dalet určil vývoj dalších měsíců.

Válka o Palestinu nezačala invazí arabských armád v květnu 1948, ale občanskou válkou mezi Palestinci a Židy, která vypukla v prosinci 1947. Dobře vycvičení, moderně vybavení, zkušení a jednotně organizovaní židovští vojáci stáli proti palestinské lokálně organizované domobraně (oslabené brutálně potlačeným povstáním z let 1936-1939) a oddílům špatně vyzbrojených arabských dobrovolníků. Bojově aktivní Palestinci a arabští dobrovolníci čítali dohromady něco mezi pěti až maximálně deseti tisíci muži, zatímco Židé na začátku občanské války disponovali patnácti tisíci muži.

Občanská válka končí 14. května 1948 vyhlášením státu Izraele. Předchází mu úplná destrukce palestinského odporu a masivní vlna palestinských uprchlíků/vyhnanců. Teprve v tomto momentě vstupují na scénu vojska okolních arabských států. Ty byly motivovány snahou zastavit destabilizující proud uprchlíků/vyhnanců, teritoriálními zisky a veřejným míněním vlastních obyvatel. V okamžiku, kdy ostatní arabské státy vstupují do konfliktu, má izraelská armáda k dispozici přes šedesát tisíc vojáků vybavených moderními zbraněmi z USA, Československa a Británie.

Zdroj: sadi shanaah

V příběhu je možné dál pokračovat
Československá vojenská pomoc Izraeli v době jeho vzniku
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Lorde, dovolil bych si zpochybnit tu tezi o "dobře vyzbrojených židech" versus "špatně vyzbrojené arabské domobraně". Jednak sloužili i palestinci v armádách - ovšem Osy; viz palestinská divize SS a viz osobní přátelství Nejvyššího Muftího Jeruzaléma s Hitlerem.
Druhak měli arabové přístup ke zbraním a tichou podporu většiny britů, zejména z vyšších stupňů velení. Jednak z důvodů polititkých a druhak proto, že po bombovém útoku Irgunu na britský štáb v Hotelu kráve davida mělo dost důstojníků osobní důvod židy, resp. izraelce nenávidět. Hagana vznikla v ilegalitě na ochranu židovských zemědělců, kteří byli přepadáni a vyvražďováni muslimskými bojůvkami; v armádě bojovala její část až později.

Tak se stalo, že židé bojovali v ilegalitě, když padli do rukou britům ozbrojení, byli zavíráni a někdy popravováni (neoficiálně kupříkladu tak, že je svázané vyhodili v muslimské vesnici). Oproti tomu arabové neměli žádná omezení na pořizování zbraní. A po vzniku Izraele přeedali britové palestincům i mnohé vojenské objekty (strategicky umístěné bunkry a skladiště zbraní), které měly podle OSN připadnout židům.
Co do občanské války, v Jeruzalému Muftí způsoboval pogromy (stejně jako všude jinde vykonstruovanými obviněními na způsob "židé znásilnili arabku, bum do nich") a situaci eskalovala právě muslimská strana, která de facto obklíčila odstřelovači židovskou čtvrť (a předtím pořádala bombové útoky na autobusy s židy). Přitom, mimochodem, muslimští bojovníci vyhnali muslimské starousedlíky, kteří s ortodoxními obyvateli židovských částí Jeruzaléma žili v míru a pokoji. Nehodili se jim.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Covere, historii by šlo převyprávět ještě několikrát a přitom účelově vypíchnout to podstatné. Nicméně ti děkuji za upřesnění. Ano, 19.května 1941 velký muftí Jeruzalémský a Palestinský vůdce Saďd ibn Muhammad Amin al Husseini vyhlašuje džihád proti Britům a židům po boku Adolfa Hitlera. Vylodění Rommelova Afrikakorpsu v únoru a březnu 1941 v Libyi a jeho bleskový postup na východ sliboval vydatnou pomoc skomírajícímu arabskému nacionalismu. Ovšem s tím jak začal mít Hitler jiné starosti, tak jeho podpora už byla minimální.
Sám Muftí musel uprchnout z Bagdádu před Brity nejprve do Íránu, ale již v říjnu musel přes Turecko a Albánii zmizet do Itálie.
Muftí tak byl nebezpečný spíše nepřátelskou rétorikou než zbraněmi. Muslimské SS jednotky, ze kterých byla nejpočetnější SS Handžar, dále SS divize Skandarbeg a Kama operovaly jen na Balkáně proti domnělým i skutečným Židům, ale i proti slovanskému obyvatelstvu.

Bližší informace o Palestinské či Arabské brigádě nemám, ale zřejmě dopadla bídně. Níže pak píšu o Arabské legii, což je ale něco jiného.

*************************************************************
Ale zpět k jádru problému. Televize, noviny a další sdělovací prostředky, včetně Internetu, nás stále "bombardují" dalšími informacemi. Jako třeba touto zprávou.
VIDEO: Izraelští vojáci přihlíželi střelbě do rozzuřených Palestinců
Zatímco Palestinci házeli na židovské osadníky kameny, ti povolali vojáky na ochranu. Jeden z rozčilených Izraelců pak za jejich stoického dohledu začal do davu Palestinců střílet.
Neshody mezi Palestinci a Izraelci jsou na vymezených hranicích na denním pořádku. Zatímco Palestinci nechtějí přijmout fakt, že je Izrael vysídlil z příhraničních oblastí, zde žijící Izraelci považují palestinské výpady za terorismus, který ohrožuje jejich státnost a před kterým se musí bránit.


Proč žádná strana nechce mír?

Představitelé nově vzniklého palestinského státu by museli s konečnou platností uznat legitimitu existence státu Izrael a zcela zamezit útokům proti němu, což by prakticky znamenalo Palestince a ostatní podporující skupiny odzbrojit. Izraelci by zase museli ukončit výstavbu osad na západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě a dokonce je z rozhodující části zlikvidovat.
Je zde tedy jednak vzájemná nesmiřitelnost, jež má svůj nacionální, civilizační a transcendentální rozměr, a do současné vyhrocenosti se vyvinula postupně.
Kromě toho na sporu o Golanské výšiny a zdroje životodárné vody ztroskotávaly všechny snahy o urovnání izraelsko-syrských vztahů.

*************************************************************

Kde se vzali a odkud přišli?

Židé byli z tohoto území kdysi vyhnány Římany (což je asi 2000 let zpátky). Za počátky rozptýlení a diaspory se pokládá zničení Šalamounova chrámu (dnes na to zůstala vzpomínka v podobě tzv. Zdi nářků, která je pozůstatkem západní části vnější hradby).
K většímu návratu dochází až po atentátu na ruského cara Alexandra II. (1881), kdy došlo k sérii krutých pogromů (Oděsa, Varšava, Balta aj.) a ty daly podnět k rozsáhlé emigraci. Podobnou odezvu měla i další vlna násilností po roce 1903 (pogrom v Kišiněvě) a právě východoevropští židé tvořili hlavní část imigrantů v rámci prvních dvou přistěhovaleckých vln do Palestiny (1881-1903, 1906-1914).

Zde bych však pro upřesnění této skupiny doporučil Pátračův článek.
CHAZAŘI III - MOHL TENTO NÁROD PŘEŽÍT DODNES?
www.palba.cz/viewtopic.php?t=3095
Tato teorie tvrdí, že když byla známá Chazarská říše zničena Rusy, stalo se to, že elita nejvyšších společenských vrstev Chazarů uprchla se svými poklady jednak do Evropy, jednak také do oblasti dnešní Číny.
Skupina, která se rozptýlila v Evropě, splynula s místní židovskou diasporou a po mnoha staletích se ti, co přežili holocaust, vrátili do nově obnoveného Židovského státu.


Významnou měrou se na financování přistěhovalectví a zakládání zemědělských osad podílel Edmond James de Rothschild - hlava pařížského bankovního domu. Původem německý aškenázský Žid. Aškenázové je obecné označení pro Židy pocházející ze střední a východní Evropy.

*************************************************************

Dnes tak stojí proti sobě dvě odlišné silné kulturní entity, které vlastní fyzickou i duchovní existenci spojují s jedním a tím samým, pro ně stejně posvátným místem.
Na sklonku léta 2005 bylo s nejkrajnějším úsilím, mnohdy za drastických situací, vystěhováno osm tisíc židovských osadníků z pásma Gazy. Ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu jich žije víc jak půl milionu. Rozhodující vliv tu dnes mají náboženští sionisté, jejichž posláním je spravovat biblickou krajinu Judeje a Samaří, která byla Židům svěřena Bohem.

Skalní dóm a mešita Al-Aksá na Chrámové hoře jsou však pro muslimy stejně tak posvátné jako od nich nedaleko stojící Zeď nářků pro Židy.
Nad pořádkem ve svatém městě bdí stovky ozbrojených izraelských vojáků a policistů. Židovská čtvrť ve starém městě byla téměř celá srovnána se zemí a musela být kompletně přestavěna poté, co Jeruzalém v roce 1967 znovu ovládli Izraelci. Až na několik málo synagog a archeologických vykopávek z dob Římanů tady není nic zajímavého k vidění.

Ať už se díváme na problém izraelsko-arabských vztahů z jakéhokoliv hlediska, jedno je zřejmé, je třeba pokračovat v započatém díle.

Zdroje:
revuepolitika.cz
Mešita Al-Aksá

-----------------------------------------------------------------------------------
Edit: Ještě poznámka - role Husejního by byla asi na samostatnou kapitolu. Jeho předválečné působení bylo trochu jiné, v tom Covere souhlas. Trochu jsem si to teď ještě naštudoval. Přesto jak jsem psal výše si pak v době druhé světové války Brity znepřátelil. I když předtím lze asi napsat, že jeho působení v Palestině tolerovali.

Více na wiki Amín al-Husajní
Pokud to není tendenční ... nicméně hnutí Hamás se hlásí k jeho odkazu. Zajímavostí je, že jeho místo lídra radikálních nacionalistických Arabů převzal jeho synovec Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, daleko více známý jako Jásir Arafat. Což jsem ani nevěděl.

O Haganě napsal více Splav www.palba.cz/viewtopic.php?t=4835
Tato obrana začala vznikat v souvislosti přistěhovatelskými vlnami z Ruska, jak bylo popsáno výše v souvislosti z pogromy. Jeden z velitelů byl Josef Trumpeldor, narozený v Pjatigorsku na jihu carského Ruska. Jeho rodina díky otcově službě v armádě nebyla nucena žít jako většina ruských Židů v takzvaném “pásmu” (západní oblast carského Ruska, v níž se Židé směli usazovat). Další Zeev Jabotinsky se narodil 18.10. 1880 v Oděse, atd.

-----------------------------------------------------------------------------
Po druhé světové válce disponoval nejbojeschopnější jednotkou zajordánský král Abdulláh - Arabskou legií, která byla řízena britskými důstojníky a vybavena moderními zbraněmi.
Arabská legie vznikla v říjnu 1920 jako mobilní britská vojenská jednotka, která měla v Zajordánsku udržovat pořádek a čelit jak vnitřním, tak vnějším hrozbám. V roce 1939 se stal velitelem legie britský důstojník Glubb Paša, který ji přetransformoval v jednu z nejefektivnějších vojenských sil arabského světa. Rostoucí národnostní cítění vedlo k nelibosti z britské působnosti v legii a v březnu 1956 bylo Pašovi velení nad Arabskou legií odejmuto králem Husajnem. Arabská legie byla následně přejmenována na Arabskou armádu a posléze přetransformována v jednotnou Jordánskou armádu.

Stručně o tom Sapík na www.palba.cz/viewtopic.php?t=848
Včetně mapky …

Cílem monarchy bylo zmocnit se území přiřknutých palestinským Arabům na západním břehu řeky Jordán, ale s výjimkou Jeruzaléma odmítal postupovat proti židovským územím.

Sporná a okupovaná území

Zde je však třeba podoknout, že toto území „pod ochranou“ Jordánska sloužilo pro asi 240.000 uprchlých Palestinců, 180.000 uprchlo do pásma Gazy, 100.000 Palestinců do Libanonu, 70.000 do Sýrie.

Toto území bylo do roku 1967 součástí Jordánska, ale v Šestidenní válce bylo obsazeno Izraelem, jímž je dodnes okupováno. Někteří Izraelci dávají přednost označení tohoto území za „sporné“ místo „okupované“.

Judea a Samaří - o tom už pojednával onen článek, házeli kameny. Tento pojem je používán v souvislosti s židovskými osadníky v této oblasti. Spojené národy a většina států světa považuje Judeu a Samaří (Západní břeh Jordánu) za území ilegálně okupované Izraelem. A v podstatě je to v současnosti jeden z hlavních problémů uzavření míru s Palestinci.

Z tohoto území „Předjordánska“ však byli po další válce Palestinci odsunuti. V podstatě se jednalo o „etnickou čistku“. V principu trochu podobnou s odsunem Němců z tzv. Sudet. Izrael tím získal další hodnotné území.


Nicméně by jsme neměli zapomínat, že Izrael je v celém regionu nejlepším přítelem Západu. Ale je také závislý na ropě arabských státu a jeden neblahý ropný šok už v minulosti zažil.

Ve stručnosti lze napsat, že kdyby se nedali tehdy Arabové "vyprovokovat", ovšem v Palestině panovala humanitární katastrofa větší než v Kosovu, tak by možná Izrael nerozšířil své území. Za tuto „chybu“ jsou Arabové „trestáni“ v podstatě dodnes. Mnozí by si možná mysleli, že konflikt a napětí se zmírňuje, ale opak je spíše pravdou.


Cestovní mapa (Road Map to Peace)

Před šesti roky ztroskotal mírový plán USA, známý jako Cestovní mapa (Road Map to Peace). Byl přerušen milicemi Hamásu, jež zahájily v Gaze válku proti Fatáhu a hustě obydlenou oblast u hranice s Egyptem následně ovládly.

Přitom izraelská vláda z roku 2000, vedená tehdejším premiérem Ehudem Barakem, provedla nebývalé ústupky, mj. nabídkou nového arabského státu na více než 95 procent území Judeje, Samaří, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma.

Tehdy kdo to pamatuje, bylo toto silně mediálně prezentováno s velkou nadějí. Do „cestovní mapy“ bylo vloženo mnoho úsilí a mnoho jednání. Po zveřejnění mírového plánu zavládl mírný optimismus - plán prý opravdu mohl být začátkem konečného uspořádání.

Obě strany přijaly mírový plán, i když s výhradami. Izrael nadále trval na tom, že nejdříve musejí přestat všechny palestinské útoky, než bude mírový proces obnoven. Chtěl také, aby palestinské vedení zasáhlo proti radikálním organizacím jako je Hamás.

Jenže skutečná cesta k míru byla mnohem obtížnější. Radikální palestinské hnutí Hamás odmítlo zastavit své útoky. Vůdce hnutí v pásmu Gazy Abdul Azíz Rantisí to odůvodňoval těmito slovy: "Začněme u okupace. Nemůžete chtít po Palestincích, kteří úpí pod ponižující okupací, aby zastavili svůj odpor a přijali okupaci, než skončí vyjednávání. Nejdřív se Izraelci musí stáhnout a pak zastavíme svůj odpor."

Jenže řada spíše menších ústupků, které činili jak Izraelci, tak Palestinci, nikam nevedla. Izrael zároveň pokračoval podél západního břehu Jordánu ve výstavbě zdi, jejímž cílem prý bylo zabránit atentátům páchaných palestinskými sebevražednými atentátníky. Zeď navíc podle kritiků příliš zabíhá na palestinská území, takže údajně přímo ohrožuje životaschopnost budoucího palestinského státu.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Článek naší kolegyně jsem samosebou zaznamenal a jen to, že jsem měl v té době jiný zájem a navíc v podobě jaké byl předložen – je velmi dobrý - mě nic nenutilo nějak na něj reagovat. Prostě jsem mlčel podle zásady, když nemáš co říci tak mlč. Časem by k tomu že se projevím došlo, ale měl jsem toho více.

Je mi jasné, že celá problematika okolo palestinských Arabů je velmi složitá a velmi kontroverzní. Ale myslím si, že bych měl pár myšlenek dát do placu na základě pečlivých Lordových příspěvků.

V první řadě bych rád sdělil, že si nemyslím, že by 45 000 bojovníků Hagany, Palmachu Irgunu a Sternu mohlo vyhnat z domovů 750 000 Palestinců. Do doby zahájení arabské koaliční intervence se podle Encyklopedie Britanica ze svých domovů pohnulo asi 120 000 palestinských Arabů a na druhou stranu asi 60 000 židovských obyvatel Palestiny.

Hlavní exodus začal v rámci války za nezávislost, ale sami Palestinci se chovali zajímavě. Například v Haifě, když židovské jednotky ovládly plně své čtvrti a podařilo se jim obklíčit arabské čtvrti, zastavily postup a došlo ke složitým jednáním mez arabskými představiteli a představiteli židovské samosprávy a Hagany. Bylo jasně řečeno, že vše končí a že není nutné opouštět domovy. Jenže do toho vstoupili představitelé ze Sýrie a Zajordánska a přesvědčili arabské představitele, že pokud své město opustí, bude znázeji dobyto arabskými intervenčními silami a po úplném vyhnání Židů budou moci krátkodobě odešlí Arabové převzít i to co dříve bylo židovské. Výsledek byl ten, že v Haifě zůstalo z původních 145 000 palestinských Arabů pouhých 6 500 lidí. Ostatní jsou od té doby běženci. Ti co zůstali, jejich potomci v Haifě žijí dál jako plnohodnotní izraelští občané. Podobná situace nastala i v dalších velkých sídlech.

Ale toto jsi koneckonců ve svých příspěvcích uvedl také.

Tvrdit, že v době zahájení občanské války tedy v prosinci 1947 čelili chudáci Arabové skvěle vycvičené a vyzbrojené židovské armádě je takový nesmysl, že to bere dech. Hagana i s Palmachem v té době neměla uváděných 15 000 lidí ale dohromady asi 45 000. Jenže vyzbrojených na úrovni evropského pěšáka jich bylo asi 8 000 a čelili dlouhodobému tvrdému postihu ze strany britské mandátní zprávy. Hagana i Palmach v té době ještě pořád byly v ilegalitě, což se o žádné arabské formaci nedá říci ani náhodou. V celých oblastech chodili Arabové vyzbrojeni po ulicích a britské vojáky to nechávalo v klidu. Navíc se do bojů občanské války zapojila Arabská legie. A ta se podílela na mnoha akcích jak gerilového tak později i běžně vojenského charakteru.

Síla Arabské legie byla asi 8 000 vojáků v roce 1947 a vzrostla na více než 10 000 na počátku roku 1948. Tyto jednotky byly uspořádány do:
3 mechanizovaných brigád
4 samostatných praporů obrněných automobilů
průzkumného praporu
protiletadlového praporu nezávislých společností.
dělostřeleckých jednotek vyzbrojených lehkými děli, minomety a 4 bateriemi těžkých děl.

Této impozantní bojové síle, která disponovala i 35 tanky velel John Bagot Glubb, bývalý britský generálporučík, zvaný Glubb Paša a měl k ruce dalších 36 britských důstojníků. A stejně zajímavé je i to, že vojáci této legie pod vedení Britů se stali hlavními aktéry Kfar Etzion masakru, ke kterému došlo ve dnech od 10. do 13. května 1948. Z tohoto obklíčeného kibucu přežili jen 3 lidé. Jednoho z nich, což považuji za úžasné, zachránili dva staří Arabové, kteří ho odmítli vydat vrahům a dokonce ho chránili vlastními těly. Ostatní byli po kapitulaci postříleni kulomety obrněných vozidel, umláceni nebo vyhozeni do vzduchu. 11 zajatých žen bylo po opakovaném znásilnění umučeno. Britští důstojníci problém neřešili. Asi je k tomu vedl pocit splatit něco málo Židům za hotel Krále Davida. Vše se stalo ještě před vyhlášením Státu Izrael.

Jestliže uvedeme, že se židovské síly dopustili desítek masakrů což je pravda, musíme říci, že stejně se chovaly i arabské formace a nejsou zde tedy Arabové nevinnou obětí. Obě strany se občas chovaly jak utržené z řetězu.

Je naprosto nesprávné tvrzení, že by k 14. květnu 1948 byla provedena, cituji Lorda:

úplná destrukce palestinského odporu a masivní vlna palestinských uprchlíků/vyhnanců. Teprve v tomto momentě vstupují na scénu vojska okolních arabských států. Ty byly motivovány snahou zastavit destabilizující proud uprchlíků/vyhnanců, teritoriálními zisky a veřejným míněním vlastních obyvatel. V okamžiku, kdy ostatní arabské státy vstupují do konfliktu, má izraelská armáda k dispozici přes šedesát tisíc vojáků vybavených moderními zbraněmi z USA, Československa a Británie.

Ten zdroj Lorde, plácá kraviny.

Do této doby byl položen základ nové židovské armády, ale jinak bojovala jako nepravidelná síla. Z Británie nedostala nic, pokud to nedodali britští dezertéři nebo to Židé neukradli v rámci boje proti britské mandátní správě. Z USA dostali podporu, finance a dost dobrovolníků. Zbraně žádné. A zbraně z naší země začaly proudit v míře, která začala měnit situaci na bojišti, až od června 1948. A mimo Spitfiry, nelze mluvit o moderní technice. U zbraní ano. Zde můžeme mluvit o spolehlivých a kvalitních zbraních. Ale o moderních? Puška P-18 byla flinta stará více než 50 let. Kulomety mimo MG-42 byly předválečné konstrukce.
Hagana v den intervence neměla více než 4 tanky a 18 kurýrních letadel. Jinak stála na improvizovaných obrněných automobilech.

A jaká destrukce palestinského odporu? To byla oboustranná gerilová válka a ta přešla do pravidelné války, kdy Židé první třetinu času jen ustupovali a bránili obklíčené enklávy. Až po dodávkách zbraní od nás dozbrojili, převzali iniciativu a nakonec dosáhli ukončení války. O vítězství bych mluvil jen velmi opatrně.

Jde-li někomu o Palestince a nyní jsem ve vnitřním rozporu, protože pro mě jsou ti dobří jejich protivníci – měl by argumentovat jinak. Tedy tak, že plán na rozdělení Palestiny mezi dva státy, který byl vypracován na objednávku OSN a to i za naší Československé účasti měl dvě základní chyby:

Primo: neptal se původních obyvatel od samého počátku, co si o něm myslí. A původní obyvatelstvo bylo rozhodně Arabské a nikoliv Židovské. Pokud byl vyhlášen Stát Izrael, měl být vyhlášen i stát Palestina. Tedy ten arabský stát. Tím že došlo jen k tomu prvnímu vyhlášení, ztratil plán legitimitu. A dnes už jen je respektován status quo, tak jako po skončení první války mezi Izraelem a okolím.

Secundo: plán byl postaven tak, že nemohl rozumně vzato vyhovovat ani jedné straně. Ale byl to plán kompromisní a tedy měl chyb kompromisům vlastní. Kdyby mu dali Arabové šanci, kdo ví. Je zajímavé, že někteří palestinští představitelé dnes otevřeně říkají, že nepřijetí plánu OSN byla zásadní chyba. Jenže co s tím nyní, že jo.

Dokonce se dá říci, že to, že OSN nakonec akceptovala nastalý status quo, připravila palestinské Araby o základní právo lidí a národů, tedy práva na sebeurčení vlastního osudu.

Ale dosti schizofrenie, které se právě dopouštím. Zde si je potřeba uvědomit, že pro mě osobně byl Izrael dlouhá léta nepřítel, To, že jsem nyní na jeho straně neznamená, že jsem proti Palestincům. Já nejsem vysloveně proti nikomu z těchto stran. A myslím si, že v práci kterou jsem sem vložil naposledy jsem dokázal, že se snažím udržet co největší objektivitu, i když je to více než těžké.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 24/5/2012, 22:05, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Uff, Pátrači velkolepá reakce, a to jsem ani nečekal. Takže se mi bude nyní těžko argumentovat, protože to máš naštudovano skoro den pod dni, což je neuvěřitelné. Informace, které tady podáváš, jsem bohužel nikde nenašel, i když něco naznačil už Cover, tak díky za doplnění.

Když už tady uvádíš Kfar Etzion, tak já naproti tomu uvedu Dejr Jásin, což je masakr oddílů Irgunu a Lechi (známé také jako Sternův gang), při kterém byla 9. dubna 1948 povražděna část obyvatelstva této arabské vesnice. Příslušníci židovských militantních skupin během osmihodinového masakru povraždili kulomety, samopaly a granáty muže, ženy i děti. Počet obětí se pobybuje kolem 250 lidí.

Co se týče zdroje, kdy vstupují na scénu vojska okolních arabských států. Možná se nejedná o období občanské války, ale až pozdější. Teď jsi mě trochu zmátl, ale je to citace, možná trochu zveličená. Sám uvádíš Spitfiry, možná už v té době byly trochu starší, ale pro tento konflikt podle mě relativně postačující, když protivník neměl letadla možná žádná. Kulomety MG-42 byla vcelku povedená konstrukce a je vidět na hodně záběrech, možná až z pozdější doby, nebudu špekulovat.

A proč tehdy nebyl vyhlášen také stát Palestina? To je dobrá otázka.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nevyhlášení státu Palestina je to nejhorší, co se na Blízkém východě mohlo stát. Kolego já si do zítřka uspořádám myšlenky a pokusím se tento problém trochu podrobněji probrat.

Nastudováno mám, ale bohužel co se týká Arabů je to slabší. Třeba ale tyto doplňku přivedou do diskuse Stuku. Určitě by k tomu měla co říci.

O vraždění známé jako masakr Dejr Jásin se píše ledacos. Ale ve shodě se tak označuje označuje operace oddílů Irgunu a Sternu, při které byla 9. dubna 1948 povražděna část obyvatelstva arabské vesnice Dejr Jásin západně od Jeruzaléma. Příslušníci těchto dvou skupin během tohoto osmihodinového masakru povraždili kulomety, samopaly a granáty muže, ženy i děti.

Počet obětí se různí podel zdrojů, některé zdroje (převážně židovské) uvádí přibližně 200 až 250 obětí, zatímco jiné (převážně arabské) uvádí přibližně 110 obětí. Encyclopædia Britannica uvádí, že při útoku oddílů Irgunu a Lechi bylo zabito všech 254 obyvatel vesnice. Je to ale jedno - stát se to nikdy nemělo.

Dokonale z toho vyplývá jeden fakt: Ben Gurion a jeho lidé část židovských ozbrojených sil neměli pod kontrolou a nedokázali si udělat pořádek. To platí i pro druhou stranu. A to, že se od tohoto skutku Ben Gurion, Hagana a Jewish Agenci distancovaly na tom, že tom byl válečný zločin se všemi znaky genocidy nezmění.

Arabové se za tento masakr pomstili o pár dní později, když 13. dubna téhož roku, zaútočili na obrněný konvoj automobilů s lékaři, sestrami a pacienty směřující do židovské nemocnice Hadasa v Jeruzalémě. Výsledkem této odplaty bylo 77 mrtvých, kteří ve svých obrněných automobilech většinou zaživa uhořeli.

Kdo je tedy v tomto konfliktu ten lepší?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Napadlo mě se podívat, zda nějací Palestinci (později bojující proti Izraelcům) nemohli náhodou sloužit v nějakém pluku SS. Přeci jen muslimských divisí bylo založeno dost a relativně velké množství muslimů prodělalo alespoň vojenský výcvik (jejich bojová hodnota ale nebyla nic moc...) Zjistil sem ale, že vojáci byli v podstatě jen muslimové z Chorvatska, Bosny, Srbska, Albánie a okolních oblastí + samozřejmě Azerové a další muslimští dobrovolníci ze SSSR (hlavně Kavkazu). Jediný Palestinec který prokazatelně měl nějakou spojitost s nacisty byl Velký muftí Jeruzalémský a Palestinský vůdce Saďd ibn Muhammad Amin al Husseini - který v Říši navštívil výcviková střediska a vyhlazovací tábory.
Vyšlo mi tedy, že jediní muslimové, bojující v Palestině proti židům roku 1948 a dál, kteří mohli mít výcvik u SS, museli pocházet právě ze jmenovaných oblastí, kteří do Palestiny mohli potencionálně přicestovat až po válce. Možná vám přijde divné proč by měl třeba Chorvatský muslim jet po válce do Palestiny, bojovat proti tamním židům. Mě by spíš překvapilo kdyby se tak nedělo (neudálo) - nepodceńoval bych totiž vliv propagandy (jak muslimské tak nacistické, které bylo nemálo vojáků vystaveno již od dětství). Historické dokumenty ale nic neříkají (obdobně ale mlčí (mlčely) k účasti bývalých vojáků SS ve francouzské cizinecké legii po roce 1945 (!)
Ještě bych zmínil, že Říše podporovala PanArabské hnutí až od roku 1943, tedy až koncem války.

Berte tenhle text jen jako takovou vsuvku - samotného mě to zajímalo a našel sem i pár anglofoních fór, kde se řešil stejné otázky - neúspěšně

Obrázek
Velký Muftí při návštěvě Azerbajdžánských SS[/align]
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Nebudu soudit, kdo je lepší, ale spíše se přikláním k Izraeli, protože vím, že arabský živel je od naší kultury ještě vzdálenější, zvláště když vidím co dokáží radikální ozbrojenci ze slovy Alláh Akbar. Toto téma má za cíl jen poskytnout pohled z druhé strany.

Ještě se vrátím k těm kulometům. Do konce roku 1948 se podařilo do Izraele prodat celkem 7100 kulometů MG 34. Tento kulomet bych nepovažoval, až za tak zastaralý – byla to nosná zbraň německé bleskové války.
Zdroj: www.vhu.cz

V poválečných časech se vlastně dobře uplatnily přebytky zbraní z WW2.
Sám o tom více uvádíš na www.palba.cz/viewtopic.php?p=85704#85704
Pokud jsem to dobře pochopil, tak uváděná výzbroj byla v Izraeli k dispozi do roku 1948.

První arabsko-izraelská válka či též Palestinská válka, v Izraeli uváděná jako válka za nezávislost, v arabském světě jako An-nakba (katastrofa) vypukla v května 1948 a skončila příměřím v roce 1949. Arabové nedokázali splnit ani jeden ze svých cílů, totiž zničit Izrael, resp. jeho státnost ani vytvořit svůj vlastní nezávislý arabský stát.

Video uprchlické tábory … Z území Palestiny/ či lépe řečeno už Izraele uprchly statisíce arabských obyvatel. Odhady se pohybují až kolem 800 000 lidí. Tito byli internováni v uprchlických táborech v Libanonu, Sýrii, Egyptě a Jordánsku, kde žili ve velké bídě.
www.youtube.com/watch?v=d7rjWCPb7IQ

***********************************************
Pohled do historie:
Potomci starodávných židů, možná lépe řečeno vyznavači judaismu, tak po skoro 2000 letech napravují římskou pomstu po už druhém poraženém židovském povstání pod vedením Šimona bar Kochby („syna hvězdy“). Císař Hadrián zakázal tehdy Židům obřízku, a plánoval znovuvybudování zničeného Jeruzaléma v pohanské město Aelia Capitolina. Výsledky války byly pro Židy hrozivé. Hadrián zakázal Židům jejich náboženství, popravoval jejich učence a zakázal používání a vlastnění Tóry. Mnozí Židé byli odvedeni do otroctví. Veškeré naděje, že Židé obnoví svoje původní království, tak na dlouhá staletí vzala za své.

Pelištea bylo původní římské území odpovídající zhruba dnešní Gaze. Avšak po druhém židovském povstání proti Římanům dostává celá země po Pelištějcích jméno Palestina (Pelištea), aby se už neužívalo jména Judea.

***********************************************

Rase něco o tom píšu také výše, ale nevím zda mohli někteří muslimové z Balkánu v rámci mezinárodního džihádu přicestovat také do Palestiny. Osobně si myslím, že jich moc nebylo a přeživší příslušníci divizí SS byli stíháni, ale to je jen moje domněnka.
Naopak vím, že to probíhalo spíše obráceně v době Kosova, tedy muslimové z Blízkého východu a Kavkazu, ale to by byla už jiná kapitola.
Každopádně je zajímavostí, že tato "střepina z druhé světové války" zůstala jako odkaz dodnes. A sám Velký Muftí k tomu asi určitou měrou také přispěl.

Něco také toto video ...
www.youtube.com/watch?v=3m2OzEvyrsw
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Fascinující, na co člověk natrefí. V tom masakru v Kfar Etzion, o kterém se zmínil Pátrač, se banda militantů pokoušela znásilnit Elizu Fauktvangerovou. Tu se najednou objevil spravedlivý důstojník, jakýsi Hikmat Mihyar, dva úchyly odstřelil a zbytek zahnal. Elizu pak nakrmil a řekl jí, že "je pod jeho ochranou". Ta dáma byla jedna ze tří přeživších masakru.
Tak jsem jméno toho důstojníka hodil do googlu a Hikmat Mihyar měl zřejmě vskutku požehnanou kariéru: v roce 1956 se stal náčelníkem rozvědky, v roce 1967 se stal ředitelem jordánské Veřejné bezpečnosti a tam v poklidu dosloužil svou 35letou kariéru.

Jinak Lorde, je chyba se domnívat, že první válka byla až ta o nezávislost. Již předtím přešly arabské milice do fáze de facto otevřených válečných operací proti Židům, když z vesnic okolo Jeruzaléma ostřelovali židovské autobusy a konvoje, odpalovali je bombami a někde organizovaně útočili na židovské vesnice a kibucy s cílem je vhynat. To bylo stále agresivnější a jak se blížilo vyhlášení obou států OSN, ze strany arabů se charakter jejich akcí stále více blížil válečným operacím. Britové to nrhtotili, pokud vůbec zasahovali, tak pozdě.
Uživatelský avatar
Splav
četař
četař
Příspěvky: 65
Registrován: 5/9/2009, 18:40
Bydliště: Edinburgh

Příspěvek od Splav »

Ja nechci omlouvat masakry kterych se zide dopustili na palestincich (jsou zname a vcelku dobre popsane), ale je pravda, ze vetsina z nich byla v reziji Irgunu. Irgun byla regulerni teroristicka organizace, ktera se dokonce pokousela o kolaboraci s nacisty. Jak uz napsal Patrac, Irgun nebyl pod kontrolou oficialnich zidovskych predstavitelu az do leta 1948, kdy byl po incidentu s lodi Altalena plne podrizen IDF. Nutno rici, ze toho bylo dosazeno silou a neobeslo se to bez obeti na zivotech na obou stranach a zatceni nekolika desitek clenu Irgunu.

Jinak stranka ktera se na problem kouka z palestinske strany je tad http://www.1948.org.uk/ (bohuzel AJ)
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

K Dejr Jásin - článek z jordánských novin brilantně vystihuje, že "Každý měl motivaci k tomu, podávat události barvitě a přisazovat si. Irgun a Lehi chtěli vystrašit Araby, aby utekli; Arabové chtěli vyprovokovat mezinárodní reakci; Hagana chtěla očernit Irgun a Lehi; a Britové společně s Araby chtěli pomluvit Židy." A tak třeba tehdejší reportér palestinských zpráv vypověděl, jak mu šéf nařídil ať si to přibarví a jak tedy psal, že Židé znásilňovali těhotné, vraždili děti atd, ačkoli to byly lži.

Důležité jsou ale i souvislosti, protože problematika je komplexní a nic nemusí být tak černobílé, jak se zdá. Dejr Jásin byla jednou z vesnic na strategických pahorcích, které byla nad cestami do Jeruzaléma. Právě z těchto pahorků arabové postřelovali židovské autobusy a náklaďáky, životně důležitou tepnu mezi Jeruzalémem a dalšími městy, zvláště Haifou. Dejr Jásin byla patrně výjimka kvůli smlouvě o neútočení s ortodoxními židy, kteří se za obyvatele též postavili; z vojenského hlediska ale dávalo smysl všechny tyto pahorky obsadit a zejména konečně vyhnat arabské milice, které vyvraždily spoustu autobusů plných civilistů. Pomsta visela ve vzduchu.

Irgun byli radikálové, kteří se - v poválečné době - rekrutovali zejména z řad lidí, kteří se s pronásledováním Brity a útoky arabů nebo s trauma koncentračního či vyhlazovacího tábora vypořádala tím, že se ponořila do nenávisti. Nechtěli už žádné ústupky před nikým; chtěli prostě bojovat a být nezávislí. V roce 1938 navíc přijali pozici psychologického boje a odstrašení: že obrana nemůže uspět, dokud se arabové nebudou bát na židy útočit. Jednoduše vycházeli z nutnosti přenést boj na území nepřítele, protože jinak se po odražení jen stáhne, nabere dech a zaútočí znova, čímž obránce nakonec vyčerpá. Zacházení Britů, kteří nelegální židovské konvoje do Palestiny zavírali do de facto koncentračních táborů na Kypru, nezjednávali spravedlnost atd, stejně jako dvojí metr, kdy arabům procházelo vraždění a ozbrojování, kdežto židé byli neustále v hledáčku britských policistů a když se chtěli bránit, museli to dělat v ilegalitě, situaci nepomáhalo. Z Irgunu se pak oddělila ještě nenávistnější a radikálnější Lehi, které přišel moc málo radikální už i Irgun, když přestal po dobu WW2 útočit na Brity. Jako celek to byli lidé, kteří měli už dost příkoří, nenávist z nich jen kapala a měli jedinou touhu - pomstít se všem, kdo šli proti nim, a to co nejkrvavěji, aby je zastrašili a zahnali na útěk. Prostě se konečně přestat hrbit a skrývat a dát všem utlačovatelům co proto. Možná by se dalo říci, že to byly takové hordy Breiviků, akorát to nebraly ideologicky ale prostě "zabít či zahnat všechny, kdo jsou proti nám".

Dejte si to dohromady a získáte smrtící koktejl. Irgun a Lehi žili pro pomstu; po léta museli trpět vraždění židovských civilistů araby z vyvýšenin nad cestami i útlak a bezpráví britské okupační správy - a najednou měli příležitost se konečně pomstít. To, co v nich bublalo po léta, mělo dostat příležitost vyjít ven. Velitelé Irgunu a Lehi tedy zašli za Davidem Shaltielem, velitelem Hagany v Jeruzalémě (to byla také zajímavá postava; bojoval v Cizinecké legii, z palestiny se pro nelibost již v roce 1925 vrátil do Evropy, skončil v koncentráku a v roce 1939 ho na německém území osvobodila Hagana!). Ten byl v nelehké situaci: útok na Dejr Jásin se mu právě kvůli uzavřené mírové smlouvě a bezkonfliktní a čestné historii vesnice příčil. Zároveň ale fakticky neměl moc Irgunu a Lehi v čemkoli zabránit a navíc je potřeboval. Měl totiž málo lidí, obrovskou zodpovědnost - byl jednou z klíčových postav odpovědných za obranu židů v Jeruzalémě, kterým podle plánů arabských radikálů skutečně hrozilo vyhlazení - a ještě větší nedostatek střeliva a zbraní. Oproti tomu Irgun si zbraně obstarával sám a Shaltiel potřeboval každého, kdo mohl bojovat. Pokusil se je nasměrovat na skutečnou hrozbu a viníky, vesnici Ein Karem s cca. 300 muslimskými militanty; na tu si ale Irgun netroufl. Po dnu vyjednávání tedy rezignoval a podepsal irgunu, že "nemá mámitek", ale z vojenského hlediska to nesmí být jednorázový nájezd, nýbrž strategické obsazení.

Pár lidí z Irgunu nebyli až takoví primitivové; dokonce se pokusili přistavit reproduktor na náklaďáku a tím vyzvat obyvatele k odchodu; většina ale viděla rudě a pravděpodobně chtěla "ztrestat viníky" ostřelování autobusů (byť by tam jaksi úplně nebyli). Celé se to ještě zhoršilo tím, že operace, plánovaná jako bezproblémové převzetí proti žádnému nebo malému odporu, narazila naopak na tvrdý odpor a husté ztráty. Na každý pád obránci přibili na místo Irgun útočící ze křídel a Lehi se probojovávala vesnicí, "čistíce" každý dům granáty či posléze do nich "otevírajíce" cestu výbušninami ve zdech, což jsou standardní vojenské postupy i dnes a jinak to halt nejde. To mělo největší podíl na úmrtí vesničanů. Nečekané ztráty a boj v zasatvěném prostředí se ale nutně musel promítnout i do psychiky útočníků, kteří nebyli zocelení vojáci a spíše partyzánštili "za sebe, proti všem". Irgun se už chtěl stáhnout pro své velké ztráty, ale Lehi se zaťatými zuby stále postupovala, děj se co děj. "Operaci" ukončil až objevivší se minomet Hagany, který umlčel odstřelovače v domě stařešiny vesnice.

Výsledkem byla nutně tragédie. To, co měla být ze strany Irgunu demonstrace síly na styl "ostřelování z výšin vám už nebude procházet" bylo zaměřeno proti špatným lidem. Motivace byla špatná, provedení ještě horší a vesničané netušili, co se děje; navíc již několik útoků - zejména arabských bojůvek - odrazili. Zřejmě v ní bylo i pár křiváků, kteří tam v porušení úmluvy propašovali a ubytovali islámské militanty; některé zdroje i říkají, že právě tito militantni odtamtud stříleli po židech v údolí a dalších vesnicích a je možné, že se islamisté snažili vyvolat záminku pro militarizaci vesnice, která se do té doby i střelbou po musulmanech snažila uhájit svou neutralitu. (To by potom byl úspěch, protože vesnice byla znovudobyta právě muslimskými bojůvkami, které tam předtím nevpustil neutrální stařešina).

Když bylo po všem, projevily se charaktery nenávistníků v Irgunu a Lehi: jejich členové začali rabovat domy, cokoli našli, a dokonce strhávat náušnice a nnáramky z žen; zejména primititové si pak chtěli vybít vztek i nad mrtvými soudruhy na zajatcích a podminovat a odpálit na ně dům, ve kterém byli shromážděni. Tomu zabránili právě židé z komunity Givat Shaul, kteří zvolili geniálně funkční taktiku: na primitivy hlasitě a dohromady skandovali "vrazi, loupežníci" tak dlouho, až dosáhli svého. Mně by to nenapadlo, ale je to nejlepší, co se dalo dělat: s psychicky narušenými a ozbrojenými násilníky, kteří jsou navíc traumatizováni nedávným bojem a hormony jim létají se nedá rozumně diskutovat; dá se jen apelovat na základy. A přesně to Židé z Givat Shaul dělali; rabování se pak zastavilo a neprošlo ani odpálení budovy na zajatce. Irgun a Lehi na Židy z G.S. řvali, ale taktika skandování opět zafungovala, I+L po neplodném vyřvání se kapitulovali a svolili odvézt zajatce do židovské čtvrti Jeruzaléma. Právě včas, protože ortodoxní Židy z G.S. již tlačily limity Sabatu a odebrali se domů.
Pár primitivů z irgunu/lehi pak ještě pravděpodobně zneužilo situace a zchladili si žáhu na některých zajatcích z náklaďáků; většina do té doby přeživších zajatců se jich ale dostala do bezpečí. Irgun pak uspořádal tiskovou konferenci, na které se snažil vysvětlit, že v dobývání dům od domu granáty se ztrátám nedá zabránit. A to je asi tak vše, co je relativně ověřitelně a objektivně známo. Pak již se dá jen vzpomenout ten citát ze začátku, že každý měl motivaci do vykreslit co nejkrutěji a najbarvitěji.

Celá ta tragédie tak tedy nese několik poučení i do dnešních dní. Je na ní dokonale vidět, jak nutně vyústí, když tlupa frustrovaných, nenávistných lidí dostane zbraně a jde provést "demonstrativní akci". Jak tragické je, když se jedni snaží dokončit bojovou akci, ve které bojovat nechtěli a počítali s demonstrací síly, a druzí jen brání své domovy vůči jakýmsi nájezdníkům. A jak se za absence pevného a hlavně morálně na výši velení nutně začnou dít zvěrstva, jakmile jsou boje u konce a vítězové si mohou schladit žáhu na bezmocných poražených - což platí univerzálně. A že médiím se nedalo věřit ani tehdy.
___________________________________________
Toto je samozřejmě můj mírně subjektivní pohled; fakta sedí, ale to hodnocení osobností a fungování Irgunu a Lehi jsou mé subjektivní dojmy a chápání z toho, co jsem četl.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Že se takto rozproudí diskuse, a že k tomu ostatní budou moci tolik napsat jsem ani netušil. Mé znalosti jsou v tomto spíše povrchní, takže jsem vypíchnul několik sporných bodů. Jak už jsem psal, je pro mě těžké soudit, která strana se před rokem 1948 dopouštěla větších zvěrstev. Ostatně se tak většinou děje v každé válce, a někdy holt i s tichou podporou některých míst, protože se jim to může hodit do krámu, vyvolat mezi obyvatelstvem paniku. O tom, že se to nadmíru povedlo svědčí velký exodus Palestinců. Někdy se to až příliš vymkne kontrole a některé milice holt poslouchají jen své velitele. Zpětně by šlo pátrat, zda za to byli někdy potrestáni i to může něco napovědět.

Covere, docela dobře vysvětluješ, že židé, kteří sami trpěli v koncentrákách by možná měli mít pochopení a zvěrstva neopakovat, právě pod vlivem této skutečnosti, ale opak byl u některých spíše pravdou. Mě ten Irgun trochu připomíná brigádu Dirlewanger.
V současnosti se Irgun v Izraeli označuje jako Ecel, což je akronym složený z hebrejských písmen. Další podivnost. Jeho heslo bylo: „každý Žid má právo přijít do Palestiny; pouze aktivní odveta odstraší Araby a Brity; pouze židovské ozbrojené síly mohou zajistit bezpečnost židovskému státu.“

Znakem Irgunu byla mapa mandátní Palestiny (včetně Transjordánska, společně s rukou třímající pušku a hebrejským nápisem Rak kach - „Jen takhle!“).

Řada členů Irgunu vstoupila po jeho zrušení do izraelské politické stany Cherut, která byla jednou z původních stran, z nichž se později zformovala strana Likud.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irgun

Pokud Likud a jeho premiér Benjamin Netanjahu staví svou politiku na odkazu Irgunu, není to v tomto světle až tak nepochopitelné.

A tak by bylo možné zpětně rozplétat nitky této historie, ale toto už je spíše za izraelskou stranu. K tomu je materiálu zatím více. Nu uvidíme, zda vyslechne výzvy také Stuka.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Takže Lorde, jak jsem slíbil pár slov. Je jistéže občas budu duplicitní ale snad to palba snese.

Plán OSN na rozdělení Palestiny, jinak též Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, který měl vyřešit židovsko-arabský konflikt na území Britského mandátu Palestina, byl přijat 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN. Mandátní území byla mezi lety 1919–1946 území svěřené mandátem Společnosti národů některému jejímu členském státu do správy, do té doby, než bude připraveno na samostatnost. Předpoklad byl, že určený stát bude kultivovat místní elitu k tomu, aby za vytvoření vhodných ekonomických a vnitropolitických podmínek mohly převzít správu do svých rukou a tím ustavit nový stát s vlastní vládou a předpokládanými demokratickými institucemi. Jak šla doba, roce 1946 po založení OSN jako nástupnické organizace Společnosti národů, která osudově selhala a za II. Světové války zanikla nahradila mandátní území tzv. poručenská území OSN.

Mandátní území v oblastech které obývala v převážné míře arabská populace a jako majoritní náboženství zde byl islám svěřena byla bývalá území Osmanské říše která byla obsazena za Velké války vojsky Dohody, tedy hlavně Brity a Francouzi. Tito dva mandátoři měly za úkol přivést tyto území v dohledné době k nezávislosti, protože byly považovány za natolik vyspělé, aby zvládly řízení nového samostatného státu, ale to jsem naznačil už výš.

Je ale otázkou jestli se tomu opravdu věnovaly nebo byly rádi, že mají něco jako nové kolonie, výsledek byl tristní. Do vypuknutí 2. světové války totiž získal nezávislost jen Irák.

Francouzské mandátní území bylo jedno a to:

Sýrie, někdy nazývaná Velká Sýrie – díky tomu, že její území obsahovalo i Libanon a Hatayské území. V roce 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. Ta se s tím nesmířila dodnes a její velká angažovanost v Libanonu viditelná dodnes, vedla k mnoha válečným událostem.

Hatayské území mělo složitější vývoj. V rámci Velké Sýrie se stala hatayská oblast autonomní. 2. září 1938 byla vyhlášena Hatayská republika. Jediným prezidentem republiky se stal Tayfur Sökmen. Po lidovém referendu se stala Tureckou provincií a 29. červena 1939 ji Turecko připojilo ke svému území. Od této doby vede Sýrie s Tureckem o toto území spory.

My můžeme říci, že bez velkých zásluh tohoto mandatora Libanon vyhlásil nezávislost roku 1943 a Sýrie roku 1946, tedy v roce kdy odtud odhází francouzská vojska.

Britská mandátní území byla tato:

Irák- získal nezávislost roku 1932, ale my jej můžeme klidně vypustit, protože nás více zajímá Palestina.

Palestina –
kterou v září 1922 Velká Británie rozdělila na Palestinu a Transjordánsko. Obě území získala nezávislost až po 2. světové válce. A protože řešíme otázku Palestinců, další geografie opustíme.

Britský mandát Palestina bylo území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské mírové konferenci z roku 1919. Tato hodně dlouhá konference byla zahájena 18. ledna 1919 a s několika přestávkami různě dlouhými trvala až do 21. ledna 1920. Účastnili se jí postupně představitelé celkem 32 států.

Pro palestinské obyvatelstvo byl hlavní průšvih dán tím, že mezi hlavními cíli britského mandátu bylo pomáhat s realizací Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla pomoci vytvořit prostor pro vnik státního útvaru pro světovou židovskou populaci. Ale je potřeba vidět jednu zásadní věc – místních lidí, tedy Palestinských arabů se nikdo na souhlas neptal. A ten proces šel ještě dále. Na konferenci v San Remu která se konala v dubnu roku 1920 bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma stane součástí židovské národní domoviny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy) z roku 1925. Jenže Jeruzalém obsahoval a obsahuje nejposvátnější místa nejen židů ale i muslimů a křesťanů, reakce byla bouřlivá a to nejen u muslimů.

Za podpory britské mandátní správy pak došlo k masivnímu židovskému přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu v tomto regionu. Ten ale vypadal tak trochu iracionálně. Na jedné straně za těžké peníze Arabové odprodávali novým imigrantům jakoukoliv půdu, na straně druhé je stále více nenáviděli. Zde totiž došlo k jevu po více než 15 století nevídanému. Židé se pustili s vysokou úspěšností do zemědělské činnosti. V diaspoře totiž ne vždy mohli půdu vlastnit, a bylo jim vyčleněno jen málo profesí, které mohl i vykonávat. Zde najednou projevili netušené schopnosti. Pod jejich úsilím půda vzkvétala.

Příliv židovské populace neustával a v některých oblastech už docházelo k její převaze nad původním obyvatelstvem. Bylo otázkou času, kdy rozpory dosáhnou kritické hranice a nakonec se to stalo v roce 1929

V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rychle rostl, více než 70 000 jich přišlo v letech 1918 až 1927. Počátkem roku 1929 navíc v Palestině končila ekonomická recese, což bylo dáno malým množstvím průmyslu a rostoucí ekonomika přiváděla další imigranty. Arabská populace reagovala na rostoucí sílu židovské komunity již krátkými nepokoji v roce 1921. Nepokoje v roce 1929 byly závažnější a byly podníceny jak jinak v této oblasti náboženskými důvody. V září 1928 před svýtkem Dne usmíření začal spor mezi Židy a Araby ohledně zachovávání stávajícího uspořádání u Zdi nářků. Arabům vadila dřevěná mobilní přepážka, která byla postavena k oddělení mužů a žen na prostranství u Zdi nářků.

Tohoto konfliktu využil muftí Amín al-Husajní, vynikající agitátor a řečník, který jej vydával za první krok Židů k ovládnutí Chrámové hory a znesvěcení islámských svatyň na ní stojících. Svolal dokonce na ochranu svatých islámských míst mezinárodní konferenci. Vrchní rabíni, Židovská národní rada a politická strana Agudat Jisra'el adresovali v květnu 1929 mandátním úřadům memorandum, ve kterém požadují zastavit veškeré stavební práce, které muslimové provádějí na Chrámové hoře. Potom to šlo šupito presto:

- 3. května 1929 byli Židé modlící se u Zdi nářků napadeni Araby.
- 28. června muslimové narušili modlitby před začátkem šabatu úmyslnou hrou na bubínky a hudební nástroje. což sae opakovalo i 5. července. Situace se dále vyostřila
- 30. července, se vrchní rabíni sešli s představiteli mandátní správy a opakovali požadavek na zastavení stavebních prací na Chrámové hoře.
- 3. srpna se opakovalo narušení šabatových modliteb.
- 14. srpna se do Jeruzaléma shromáždili tisíce Židů v rámci oslav svátku Tiš'a be-av. Část z nich ale náboženský svátek využila k politické agitaci, zpívala na místě hymnu Hatikva, mávala sionistickou vlajkou, což já osobně považuji za nesmyslnou a nic neřešící provokaci
- 16. srpna se opět projevili Arabové v podobě masové arabské demonstrace. Arabský dav se dostal až ke Zdi nářků a napadl několik Židů, kteří se zde modlili. Došlo k izolovaným násilnostem, bylo zapáleno několik svitků Tóry.
- 17. srpna zahynul první člověk, při potyčce s Araby ubodán mladý Žid. Přeněji byl těžce zraněn a zraněním později podlehl
- 23. srpna 1929 se v centru Jeruzaléma srotilo víc než tisíc Arabů a začali útočit na místní Židy. Dav byl ovlivněn agitací některých muslimských předáků, kteří tvrdili davům, že Židé hodlají zničit islámské svatyně na Chrámové hoře. Útoky se pak rychle rozšířily i do dalších etnicky smíšených lokalit Palestiny. Napadnuta byla židovská předměstí Jeruzaléma, sedm Židů bylo zabito v Haifě. Boje se přenesly i do Tel Avivu, kde zemřelo 6 Židů.

Ale to nejhorší teprve mělo dojít
- 23. až 24. srpna 1929 byla v Hebronu spáchána masová vražda 67 bezbranných Židů převážně ultraortodoxních. Tuto vraždu spáchali Arabové, kteří byli rozhořčeni nepravdivými zvěstmi, že Židé zabíjejí Araby v Jeruzalémě – bylo to přesně naopak, a že získali kontrolu nad muslimskými svatými místy, což židy ani nenapadlo. Tento masakr, společně se Safedským masakrem, šokoval židovské komunity v Palestině i po celém světě.

Židé, kteří masakru unikli, byli donuceni opustit Hebron a jejich majetek, často draze koupený od Arabů byl rozkraden a rozebrán arabským obyvatelstvem a zadržován – tedy to co z něj zbylo - až do šestidenní války v roce 1967. A pro arabskou část populace židovská reakce znamenala hodně špatnou zprávu. Vedl rovněž k reorganizaci a rozvoji židovské podzemní organizace Hagana, která se později stala Izraelskými obrannými silami, noční můrou arabských armád, teroristů ale i běžné populace od roku 1939 až do dnešní doby.

Na tyto útoky Židé reagovali a v odvetě napadali mešity po celé Palestině. Britská správa nebyla schopna nepokoje sama zvládnout, a tak požádala o vojenskou pomoc Egypt. Ta však dorazila až po třech dnech a pořádek se podařilo zjednat až 28. srpna. Když došlo k nastolení pořádku, bylo na židovské straně 133 mrtvých a 399 zraněných. Na arabské straně pak 178 mrtvých a 87 zraněných. Ne všichni Arabové se však chovali brutálně. Podle izraelských pramenů bylo 435 hebronských Židů zachráněno místními Araby. A zde opět musím říci, že to by značilo, že v této době ještě normální soužití asi bylo možné.

Jenže v Evropě se objevila hnědá a černá barva na košilích a do Palestiny začal proudit velký počet imigrantů utíkajících před nacizmem. Mezi důvody pro vypuknutí povstání je toto zrychlení židovské imigrace kdy se židovská populace v Palestině během čtyř let zdvojnásobila tím hlavním. Mezi arabskou populací totiž vzrostly obavy z rychlé ztráty demografických i ekonomických pozic v jejich vlastní zemi. Proto se dubnu 1936 v Nábulusu konal arabský kongres, kde byl vytvořen Vysoký arabský výbor jako hlavní politický orgán arabské komunity, vedený muftím Amínem al-Husajním. Požadavkem výboru bylo okamžitě zastavení židovské imigrace a prodeje půdy do židovského vlastnictví a převod země pod arabskou vládu. V letech 1936-1939 pak následovalo velké arabské povstání, při kterém Arabové dočasně ovládli značnou část mandátu. Toto povstání není potřeba složitě popisovat, literatury je k tomu dost.

Důležité ale, že se zde zrodil židovský terorismus. Šlomo Ben Josef, se stal úplně prvním Židem, který byl popraven, pro násilné protiarabské akce prováděné v Galileji. Zaútočil totiž se střelnou zbraní na arabský autobus mezi městy Roš Pina a Safed. Ben Josef svůj čin zdůvodňoval jako odvetu za předchozí arabský útok na židovské cestující v tomto regionu, při němž byli zavražděni čtyři Židé. Tato poprav potom zahájila rozevírání nůžek mezi Brity a Židy.

Na druhou stranu britský důstojník Orde Wingate, budoucí válečný hrdina a stvořitel legendárních činditů inicioval zřízení protiarabských jednotek zvaných Speciální noční oddíly, kterými prošla řada Židů. Se zostřováním mezinárodní situace a rostoucím úpadkem britské prestiže opětovně zesiluje arabské povstání. V říjnu 1938 se Arabům podařilo na několik dnů zcela z cela ovládnout historické jádro Jeruzalému nebo úspěšně zavraždit židovského starostu města Tiberias. Od května do července 1938 zabili Arabové 59 Židů a 102 Arabů bylo zabito Židy.

Až v roce 1939 se Britům podařilo prakticky eliminovat arabské povstalecké skupiny a obnovit v zemi pořádek. V roce 1939 počet Arabů vězněných za povstalecké aktivity stoupl na 9000, tedy na desetinásobek stavu o dva roky dříve. Zvláštní rychlé soudy zároveň zvýšily počet rozsudků smrti. Během let 1938-1939 bylo takto odsouzeno víc než 100 Arabů, z toho víc než 30 bylo popraveno.
Zároveň ovšem došlo k reedici takzvané Bílé knihy, která vycházela vstříc arabským přáním trvale omezit židovskou imigraci a připravit půdu pro budoucí nezávislou Palestinu s arabskou etnickou většinou.

Zavedla kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Tento čin se však tváří v tvář přicházející druhé světové válce a holocaustu ukázal jako fatální rozhodnutí a pro evropskou židovskou populaci jako rozhodnutí katastrofální. Ale nesmíme zapomínat na to, že nikdo nemohl předpokládat, že se objeví konání dnes známé jako holocaust. To v žádném případě.

Logicky to vedlo do odporu proti Britské mandátní zprávě i Židy. Tomuto odporu pomohlo i to, že Britové se pokusili rozdělit Palestinu v roce 1936 v rámci Peelovy komise na dvě samostatná území. Ale vzhledem k povstání tento názor opustili a snažili se omezit židovskou imigraci z Evropy na minimum. Sionisty byl tento krok brán jako zrada. Spokojený nebyl nakonec nikdo. Zahynulo mnoho lidí na všech stranách, byl položeny základy hluboké nedůvěry a nenávisti mezi jednotlivými národy. Nakonec Britové rezignovali na snahu najít řešení sami a tento problém s fikaností, kterou občas projevují, přenesli na nově vzniklou Organizaci spojených národů.

K vyřešení tohoto problému byla 15. května 1947 vytvořena Zvláštní komise OSN pro Palestinu, ve které bylo zastoupeno jedenáct států a mezi nimi Československo. Je to spodivem, ale nebyla zde žádná velmoc, jako by si chtěli všechny nechat volné pole pro budoucí věrohodné tvrzení v duchu : my za nic nemůžeme.

Výsledkem práce této komise bylo několik návrhů na řešení:

Primo: Vytvoření dvou nezávislých států propojených v rámci hospodářské unie. Tedy že ekonomiky obou rozdílných zemí – u židovské se předpokládala výrazně vyšší průmyslová i zemědělská produkce - navzájem propojují a odstraňují se bariéry vzájemného obchodu. Ekonomická integrace má tedy za cíl podporu vzájemného obchodu a tím zlepšování životní úrovně obyvatel. Jeruzalém se širším okolím měl zůstat pod mezinárodní správou. To by za jistých podmínek fungovat mohlo

Secundo: Vytvoření federace skládající se z židovského a arabského státu. Mělo tedy dojít k vytvoření státního zřízení, složený státu. Ten měl být složen ze dvou států. Svéprávné postavení jednotlivých členských států mělo být zajištěno ústavou. To ale nikdo netušil, že židovská víra něco jako ústavu neumožňuje přijmout. To, co by bylo dáno ústavou nesmělo být změněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády, ani jedním či druhým subjektem. Státní moc, měla být rozložena mezi federální orgány a orgány členských států. Toto by mohlo také fungovat a mě by se to jako nezúčastněnému líbilo.

Tertio: Vytvoření unitárního státu, ve kterém by bylo dominantní jedno z etnik. Tato varianta byla vyhodnocena jako neprůchodná. Už byly jisté zkušenosti Z Libanonu, kde došlo k dohodě na podílu moci a prezidentem třeba měl vždy být příslušník nejsilnější státotvorné skupiny. A nebylo to o víře. Bylo to jen a jen o počtech. Dokonce to fungovalo, ale zde v Palestině bylo naznáno, že by to asi nešlo.

Kvarto: Dva naprosto samostatné státy. Tato varianta byla vyloučena hlavně proto, že by tyto státy měli pokaždé několik samostatných částí, bez vzájemného přímého kontaktu. Řešit linie koridorů, které by je propojily, se ukázalo velmi obtížné z pohledu mezinárodního práva a jejich případná realizace zase nebyla řešitelná technicky.

Septimo: Kantonizace na úrovni jednotlivých měst či osad, případně oblastí, čímž by vzniklo seskupení vyšších územně správních jednotek s určitou samosprávou, které by podléhali centrální vládě. Jednotlivým kantonům by vládly zvolené samosprávy které by logicky byly většinové podle procentuálního poměru obyvatel, tedy podle poměru mezi židovskou populací a Araby.

Nakonec se většina členů komise rozhodla pro první možnost.
Valné shromáždění OSN přijalo závěry Zvláštní komise OSN pro Palestinu dne 29. listopadu 1947 jako Rezoluci valného shromáždění OSN č. 181.

Hlasování vypadalo takto: ,
- 33 států hlasovalo pro,
- 13 proti,
- 10 se zdrželo hlasování
- 1 stát se nezúčastnil hlasování.

Rozdělení Palestiny na dva státy mělo následovat po stažení Britů z tohoto území. Dále bylo OSN doporučeno, aby byl Jeruzalém včetně Betléma jako významné náboženské centrum tří největších světových náboženství pod mezinárodní správou.

Je zapotřebí zde po pravdě napsat, že v době rozdělení Palestiny na dva státy byla v arabském vlastnictví téměř polovina území, další téměř polovinu vlastnila britská koruna a jen asi 8 % půdy vlastnili Židé nebo Židovská agentura.

Židovský stát se měl skládat ze tří částí:
- pobřežní oblasti od Haify po Rechovot,
- východní Galileje
- části Negevské pouště

Palestinský stát se měl rovněž skládat ze tří částí:
- západní Galileje včetně města Akko,
- centrální část skládající se z historických oblastí Judsko a Samaří
- jižní pobřežní pás od Gazy po Ašdod, včetně pásu při egyptských hranicích.

Návrh komise přičlenil arabský přístav Jaffa, která je dnes součástí dnešního Tel Avivu židovskému státu, před předložením Valnému shromáždění OSN se však tento návrh změnil a Jaffa měla připadnout arabskému státu jako enkláva se zvláštním statutem.

Dále potom bylo stanoveno, že:

- arabský stát bude zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních, kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,

- židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.

Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost.

Většina Židů včetně Židovské agentury plán akceptovala, až na několik extrémněji smýšlejících představitelů jako byl třeba Menachem Begin nebo Jicchak Šamir, kteří měli pro židovský stát větší požadavky. Nejvíce jim vadilo vyjmutí Jeruzaléma pod mezinárodní správu, protože si přáli toto město určit hlavním městem svého státu. Mnoho pramenů uvádí radost židovského obyvatelstva v reakci na schválení plánu Valným shromážděním OSN.

Arabští představitelé vystupovali proti plánu velice ostře. Objevily se tři skupiny odpůrců, podle toho co považovali za hlavní problém.

Za prvé to byla skupina, které vadilo zejména, že množství Arabů bude začleněno do židovského státu a v jeho rámci se stane minoritou. To pro ně bylo obtížně přijatelné.

Za druhé další skupina kritizovala samotné připuštění existence židovského státu na území Palestiny. Byl zde podle nich cizorodým tělesem, bez jakékoliv historické kontinuity a byl vytvořen de facto pro imigranty. Tomu rozumím také a dokonce to beru jako naprosto relevantní námitku.

Pro poslední skupinu byla problematická spíše velikost a kvalita území, které mělo být židovskému státu přiděleno. TO už mi tak relevantní nepřipadá ale byla to jejich země která se zde měla rozdělovat proti jejich vůli.

Po schválení plánu Valným shromážděním OSN začala nekonečná série násilí považovaná za občanskou válku. Den po vyhlášení státu Izrael Davidem Ben Gurionem vyhlásila Liga arabských států nově vzniknuvšímu státu válku izraelská válka za nezávislost.

Česká republika a stát Palestina.

Stát Palestina vyhlásil Jásir Arafat 15. listopadu 1988 v exilu. Okamžitě ho uznalo 114 zemí a světe div se, byly to hlavně země muslimské a komunistické. Z těchto 114 zemí jich plných 93 udržovalo nějakou formu diplomatických styků se Státem Izraelem. Samotný Izrael samoskou tento nový stát neuznal. OSN mu po divokém jednání přiznala statut pozorovatele. Spojené státy a Izrael byly proti a 44 států se zdrželo hlasování. Navzdory uznání státu Palestina jen 29 států v roce 1995 uznávalo „palestinský pas.“ Z toho plyne, že šlo spíše o politický truc a kalkul než o faktické uznání státu.

Československá socialistická republika uznala v roce 1988 vyhlášení Státu Palestina. Do té doby v naší tehdy ještě společné republice existovalo od roku 1976 zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny, od roku 1983 navíc s diplomatickým statutem. Zastoupení Palestinské národní správy v České republice nese označení Velvyslanectví Státu Palestina a to od února 1989. Česká republika uznala všechny státy, které ke dni 31. 12. 1992 uznávalo Československo a to článkem 5 odstavec 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy i Stát Palestina. V současné době toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou. Mírové dohody z Oslo z roku 1993 zahraniční zastoupení PNS sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. Tento postoj je v souladu s politikou Evropské unie. I když na druhé straně EU velmi těžko nese naše mimořádně nadstandardní vztahy s Izraelem.

Někdy se zdá, že jsme v EU jediný přítel této země. Jelikož máme jako stát mimořádně dobré vztahy se Státem Izrael, dostává se naše země do unikátního postavení. Jsme bez problémů přijatelní pro obě strany, a možná jednou nazraje čas a tato unikátnost bude využita ve prospěch něčeho správného.

Palestinská autonomie je dnes omezeně samostatný státní útvar skládající se ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. Její nosný soused je Stát Izrael. Dalšími sousedy Palestinské autonomie jsou Egypt a Jordánsko. Většinu ze 4 milionů obyvatel tvoří muslimové, ale jsou zde také významné křesťanské komunity. Úředním jazykem je arabština. Sídlem palestinské administrativy je Ramalláh, i když si Palestinci nárokují Východní Jeruzalém. Od 31. října 2011 je palestinská autonomie členem organizace UNESCO. Její představitelé usilují a stále širší autorizaci a doufají, že tím donutí Izrael a USA k zásadní krokům.

Oficiálně tato území spravuje Palestinská samospráva, jejíž předsedou je od roku 2005 Mahmúd Abbás. Území je dnes v Pásmu Gazy pod plnou kontrolou hnutí Hamas, které porazilo ve volbách Fatah. Přitom obě tyto hnutí mají své milice, označované za teroristy a také se tak chovají. Naděje, že po volbách s převzetím odpovědnosti za obyvatelstvo se Hamas změní ve státotvornou sílu vyšumělo - je to ještě horší. Rozhodně neupustilo od násilí a nestalo se regulérními politickou stranou. Tou zůstala jen vyhořelá Organizace pro osvobození Palestiny, jež je dnes hlavní reprezentativní a výkonnou silou samosprávného území.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

OK Pátrači, budu to muset trochu strávit, ale udělám v rychlosti nějaké poznámky.

Prozatím - původní plán OSN vypadal na papíře vznešeně, ale někde se stala chyba! Sám píšeš, že Britové a Francouzi v místě arabské populace moc zájmu o praktickou realizaci neprojevili. U Iráku se osamostatění docela povedlo. V Palestině se však do toho začly montovat sionistické zájmy.

Židovská domovina? Arabů se raději nikdo neptal, aneb o nás bez nás. Nu aspoň, že za tu půdu tehdy něco dostali. Později už nedostali v důsledku válek nic. Jak už jsem psal toto financoval, resp. půjčoval na to i Edmond Rothschild (a předtím Maurice de Hirsch) a jak vidíme bylo to podloženo i tzv. Balfourovou deklarací. Ohledně svých zemědělských osad v Palestině prohlásil: „Toto jsou moje kolonie a podniknu s nimi, co uznám za vhodné.“ Na vším pak měla oficiálně záštitu tzv. Židovská agentura, která před vznikem státu Izrael fungovala jako neoficiální vláda pro židy.
Můžeš si o tom myslet co chceš, ale pro mě to je jen další důkaz, že přes chechtáky se to začlo kurvit. Je to možná iracionální, leč lidské. Dobře pak upozorňuješ na bod obratu či kritickou situaci v souvislosti s nasycováním, resp. dalším přistěhovalectvím. Na druhou stranu to přineslo něco pozitivního a to zvelebení území. O tom tady už psal Destroy něco ve smyslu, ano byla tam předtím poušť, ale byla Arabů :D

Nu a pak se začala šířit nenávist, k čemuž přispěl i spor o posvátná místa v Jeruzalémě. Podle mě od té doby stále podobné problémy, tj. půda a náboženství.
Dobře píšes proč byly zavedeny kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Mělo to sloužit ke zmírnění napětí, což je vcelku pochopitelné. A že v roce 1936 se Britové pokusili rozdělit Palestinu v rámci Peelovy komise na dvě samostatná území!

Peelova komise
U tohoto bych se chtěl pozastavit, resp. jak to rozdělení mělo na mapě vypadat, více na
http://cs.wikipedia.org/wiki/Peelova_komise
Z toho je vidět, že tehdy by byl židovský stát mnohem menší než dnes.
Toto tehdy odmítl Vladimír Žabotinský - narozen v Oděse. Založil Židovskou legii a byl zakladatelem a vůdcem tajné židovské národní vojenské organizace Irgun. O tom už jsme tady psali a historie se nám opět hezky propojuje. Nakonec však plán realizován nebyl, což zapříčinila zejména další arabská revolta v letech 1936-39.
A tak dále a tak podobně … končíme předválečným obdobím, i když ty jdeš ještě dále. Každopádně díky za rozšíření historie, hezky jsi to sesumíroval. Jenže jsi mě tím moc nepotěšil, protože vidím, že se prapůvod problémů táhne dějinami už hezky dlouho, ba že se to po druhé světové válce ještě více vyostřilo! Takže z toho nakonec žádná spásná myšlenka asi nevzejde. :(
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

S tou půdou je to přesně tak, jak popisoval Pátrač, ba ještě o něco "lepší". Žil byl palestinec - a tady pozor: palestinské obyvatelstvo bylo zřejmě mnohými araby v opovržení jako banda tupých flákačů a pastevců. Přišel žid, a že koupí za slušné peníze kus pouště. Palestinec se na něj podíval jako na blázna a samozřejmě to prodal. Žid postavil farmu, kultivoval a kultivoval, zavlažoval a stavěl a kus pouště přeměnil na celkem fungující pole a farmičku. Načež se palestinec zvedl a začal křičež, že byl podveden a takhle tedy ne: on prodával poušť a ne farmu a kdyby věděl, tak by neprodal nebo ne tak levně. A ať žid platí. S čímž ho žid naprosto po právu poslal do rusuturu. A tak palestinec sebral pár kámošů a když jel žid s jídlem na trh, počkali si na něj... Atd.

S náboženstvím se ale pleteš, to s tím nemělo moc co dělat. Ortodoxní židé a okolní arabské obyvatelstvo žilo v harmonii a navzájem si vypomáhalo - arabové židům nosili vodu a chléb, když ti o Sabatu pro Mojžíšův zákon nesměli překročit svůj limit na počet kroků atp. a naopak si jimi nechali psát dopisy atd. To krásně fungovalo, než se do toho začal míchat ten sviňák Muftí. Ten šířil lži a falešná svědectví - jak ostatně píše konkrétně Pátrač výše -, kterými araby pobouřel proti Židům. Můžeš si to představit asi tak, jako kdyby na Těšínsku někdo běžel vesnicí a křičel pomoc, cigáni tam bodají bílé důchodce a policie se na to jen kouká a nezasahuje. S tím, že divoká semitská krev reaguje o 500% rychleji a drsněji, než češi. Ale zpět k téma - nebylo to o náboženství, bylo to o jakékoli zámince, která pobouří lid proti židům dost na to, aby je šli vybít, udělat pogrom. Pátrač píše o lžích o znesvěcení, pak lžích o vraždách; před vyhlášením nezávislosti byly alespoň 2 pogromy vyvolané lživými tvrzením o znásilnění arabky a následně vraždě arabského starce židy. Muftí sledoval své vlastní cíle a jestliže chtěl Irgun celou palestinu pro sebe, Muftí byl ekvivalent Sterna, v lecčem drsnější a hlavně mnohonásobně vychytralejší a politicky, diplomaticky schopnější. Plus motivovaný fanatismem; oni Nejvyšší muftí jsou vůbec často cháska, třeba dnešní Nejvyšší muftí Saudské arábie je dnes wahhabista, který chce rozmlátit všechny kostely v celém státě a uzákonit sňatky s 10letými holčičkami.
A právě proto pak islamisté v roce 47 tuším násilně vysídlili mnohé araby z okolí židovské čtvrti Jeruzaléma, kteří byli na židy příliš mírní a nechtěli je vyvraždit, a nahradila je militanty.
Uživatelský avatar
Splav
četař
četař
Příspěvky: 65
Registrován: 5/9/2009, 18:40
Bydliště: Edinburgh

Příspěvek od Splav »

Tak ja bych jeste pripomel dve veci ktere souziti mezi palestinci a zidy moc nepomohly. Zaprve zide si zpocatku najimali palestince na praci ve svich osadach. Od toho bylo pozdej upusteno a kdyz nekdo prijde o praci, moc se mu to nelibi.
Dale zide si najimali araby i na ochranu, kdyz pozdeji tuto ulohu zacal prebira Hashomer (i pres odpor nekterych zidu) vznikla dalsi treci plocha.
Jinak Coveruv priklad s palestincem pozorujicim vzkvetajici farmu sice asi dobre ilustruje palestincke pocity, ale ve skutecnosti byla vetsina pudy v Palestine v drzeni nekolika klanu (rodin).

Troufam si rici, ze palestincky lid (narod), byl a je soustavne zrazovan vlastnimi elitami. At uz v roce 1948 kdy arabsti vudcove rozhlasem sirili vyzvy k opusteni domovu, kterych v prvni rade uposlechli clenove statni zpravy. Kdyz tito utelki nebyl nikdo, kdo by brzdil paniku sirici se mezi prostym obyvatelstvem.
Nebo dnesni vedeni Hamasu, ktere pouziva celou Gazu jako zivej stit. Nekterym lidem se ta divna valka proste hodi, protoze z ni triskaji politickej kapital a prachy. Kolik si nahrabal drzilel Nobelovky za mir Arafat? (Nutno poznamenat, ze taci jsou na obou stranach)

Dalsi vec je, ze lide kteri se o mir snazi jsou povazovani za zradce a likvidovani (Abdullah I). To same plati pokud se nekdo snazi branit militarizaci palestinske mladeze (Juliano Mer Chamis)
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Problémem je, že celý konflikt přerostl už prakticky do ideologické roviny. Závist vůči židům a vůči jejich majetku, už je hodně stará a občas smetla i chudé a nevinné židy. K tomu se později navíc přidala chudoba Arabů způsobená válkami, potažmo jejich exodem a následnou bídou. Na druhou stranu je zajímavé, že se Židům vždy relativně pěkně žilo tam, kde byly ostatní národy „neosvícené“, nesvobodné, nebo hospodářsky méně vyvinuté.
Sám Theodor Herzl ne vždy trval na vytvoření židovského státu na území Palestiny. Za teoreticky přijatelná místa považoval i neobydlené části Argentiny, Kypru či Ugandy. Myšlenka návratu Židů na Sijón však nakonec převládla. A jaké to mělo a má dopady vidíme.

Muftí ve válečné době indoktrinoval některé body nacistické propagandy a ty pak šířil dál.
Něco také toto video www.youtube.com/watch?v=1Vz9PMVwwBE
Směsice islámu a nacismu, potažmo částečně i arabského nacionalismu se nejvíce uchytila po válce v Egyptě, a pak také v pásmu Gaza prostřednictvím Hamásu. Něco posloužilo jako základ pro ideologii, která se dále rozkošatila o další podstatné záležitosti. To že se tím nechávají Palestinci „ovládat“, je asi tím, že konflikt je dlouhotrvající a dále sami žijí v určitém zoufalství. Není pro ně nic jednoduššího než z toho obvinit židy.

Muftí byl strýc Arafata, tak po něm převzal částečně agendu pro novou dobu či určitou autoritu. Fatah byl založen v roce 1959 členy palestinské diaspory – vzdělanými lidmi ze států kolem Perského zálivu, dále uprchlíky z Gazy, kteří odešli studovat do Káhiry nebo Bejrútu. Fatah šel z počátku „umírněnější cestou“ (leč neváhal používat teroristických útoků) a v 60. a 70. letech vyškolil řadu militantních skupin s podporou SSSR. Následně pak probíhaly "pacifikace" ze strany Izraele.
www.youtube.com/watch?v=mdgpI3jW-6g

**********************************************
Nutno podoknout, že v době Studené války přikládal Sovětský svaz a USA této oblasti geopoliticky nesmírný význam. Ačkoliv byl zpočátku Stalin zastánce vzniku židovského státu a doufal, že se Izrael stane jeho blízkovýchodním partnerem. V Československu docházelo ke cvičení izraelských letců, ale také odtud proudily významné vojenské dodávky. Přesto si Izrael nakonec politicky vybral ke spolupráci USA. Sovětskému svazu nezbylo nic jiného než začít podporovat arabské země, zatímco Izrael se stal satelitem USA v oblasti.

Možná že nám zůstalo určité dědictví ze studené války, kdy lidé často vyžadují zřetelný černobílý přístup – mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Mají pravdu spíš Izraelci, nebo Palestinci? Ale přístupů k tomuto problému existuje více. Zdá se jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, ale konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc poměrně novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. O tom předcházející příspěvky.

**********************************************
Ale zpět k Palestině. V roce 2006 ztratil Fatah ve volbách své pozice na úkor organizace Hamas. Hnutí získalo velkou popularitu, protože se orientovalo na nejchudší obyvatele, věnovalo se i vzdělávání a charitě a nebylo zkorumpované jako Fatah. Svou působnost rozšířil i na západní břeh Jordánu.
Hamas In Their Own Voices www.youtube.com/watch?v=i08L09V0_sg

--------------------------------------------------------------------------
A tak dále a tak podobně. Asi až čas ukáže další vývoj. Zatím by jsme měli porozumět, jak islámskému fundamentalismu, tak sionistickým zájmům, vlivu Talmudu a postoji ke gojímům. Talmud je pro obyčejného člověka, nadto vychovaného v evropsko-antických představách o tom, co je logické a co ne, těžko pochopitelný. Mnozí si možná myslí, že Talmud má pro dnešní dobu význam jenom dokumentární a nemá vliv na židovský stát doby přítomné.
www.youtube.com/watch?v=mWoJ3iNcIPg
Ovšem není tomu tak zcela. I židé se spolčují a do jisté míry utiskují. V dějinách trpěly oba národy. Křestanství učí pokání, u židů ani arabů však není toto vidět. Nevadí jím to, ba si ještě někdy myslí, že jsou málo milováni. Historicky ale muslimové a židé nepřáteli nebyli. V současnosti je možné napsat, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Není jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Snad toto vlákno přispěje trochu k poznání.

Není snadné „vyprávět“ Talmud, vzhledem k rozsahu a nepřeberné rozmanitosti situací. Je přitom třeba určité opatrnosti a obezřetnosti. Zdůraznění citátů může být účelové, ale ostatně podobných omylů se můžeme dopouštět i při výkladu islámu. Některé hojně citované nesmiřitelnosti a nenávisti Židů vůči „gójům“ pochází údajně z doby, kdy odmítali římskou nadřazenost, kulturu a připravovali ozbrojené povstání. Je otázkou zda na toto částečně navazují židovští osadníci a ortodoxní židé v tzv. Judei a Samaří? Jedno je jisté ani Izrael není v této otázce vnitropoliticky jednotný. Tyto „osady“ jsou v podstatě silně dotovány (ve skutečnosti to jsou města s plnou sociální a jinou vybaveností a desítkami tisíc obyvatel). Tím kolik to stálo peněz se toto okupované území jakoby „legalizovalo“. Sám Natanjahu by rád dokonal proměnu Izraele v náboženský stát.

Na počátku konfliktu se střetávaly sekulární sionistická a arabská hnutí a každá ze stran usilovala o totéž území. V současnosti je však náboženský duch v konfliktu přítomen daleko více. Pokud dochází k vzestupu náboženského fundamentalismu v islámu, děje se něco podobného i v současném judaismu. Není pak problémem se více soustředit na nacionalismus než na humanismus.

Okupovaná uzemí

Skutečností je, že by na okupovaných uzemích bylo ještě dost místa pro všechny, ale asi by to nedělalo dobrotu. Dalším problémem je vybudovaná betonová bariéra, došlo k připojení řady palestinských vesnic k izraelskému území, i když ty mohla zeď obejít. Bariéra ztížila běžný život Palestinců, některé obyvatele dokonce odřízla od jejich polí, vodních nádrží, nemocnic nebo škol.

Obrázek

Během celé doby okupace (tj. od konce Šestidenní války do současnosti) politika zakládání osad vyvolává mezi palestinskými obyvateli odpor, protože velké množství osad bylo postaveno na zkonfiskované půdě a nebo zde našli útočiště protiarabští radikálové a náboženští fanatici.

Přitom třeba v severním Izraeli je vedle sebe řada židovských i arabských měst a Židé a Arabové tam žijí vedle sebe bez větších problémů. Potíže tam způsoboval spíše libanonský Hizballáh, naposledy v roce 2006, když toto území odstřeloval raketami.

Ovšem tam začaly osady vznikat nejdříve, ještě před válkou. V počátcích židovských přistěhovaleckých vln neviděli palestinští Arabové žádný velký problém. Naopak nové přistěhovalce vítali a doufali, že jim kooperace se sionisty přinese nové možnosti.

Snad jediným možným svárem v té době se stal odprodej půdy Židům, protože asi 90 % palestinských Arabů bylo rolníky nebo pastevci, kteří sice na ní hospodařili, ale vlastnily ji arabské rodiny a klany ve většině případů žijící v zahraničí, kteří v prodeji viděli dobrý zisk peněz. Tím počala eskalace „nenávisti“ vůči sionistům.

Vyhlášení státu Izrael v roce 1948, další přistěhovalecké vlny a války, pak vše jen probloubily a způsobily nové křivdy.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Lord dne 26/5/2012, 21:06, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ano Lorde - celý problém, který dnes nazýváme izraelsko-palestinským konfliktem má kořeny, které sahají hodně hluboko. S tím vykupováním půdy je to tak jak říkáš, finance plynuly od velmi bohatých židovských rodin převážně z USA. Těm se myšlenka sionismu líbila, i když na ní sami nechtěli mít osobní účast. Sionismus jako ideový směr, který vzniknul v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy, jim neměl co nabídnout. V USA se to, čemu čelili mnoho staletí Židé v Evropě, nestávalo. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Palestiny a vybudování a udržení židovského státu. Tento cíl je neoslovil. Ale pomoci penězi a ovlivňováním politických institucí v USA považovali za žádoucí. Navíc ty peníze většinou nebyly dary ale půjčky.

Název sionismu je odvozen od pahorku Sijón v Jeruzalémě, kde údajně bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Zakladatelem sionismu je Theodor Herzl, který byl k myšlence sionismu přiveden kampaní proti Alfrédu Dreyfusovi, což byl důstojník francouzského generálního štábu obviněný ze špionáže pro cizí mocnost a měl pro ni vyšpiónovat nějaké fakt dobré polní dělo. Tento proces byl divný od samého počátku a ve Francii vedl mohutným protižidovským kampaním. V roce 1897 byla v Basileji založena Světová sionistická organizace. Sionismus se brzy rozšířil mezi evropskými Židy, ohroženými antisemitismem a pogromy. Když potom Britská mandátní správa začala umožňovat židovskou emigraci do Palestiny, což před rozehnáním Židů do diaspory byla jejich domovina, zdálo se že sen je možná splnitelný.

Víš co mě z doby před II. světovou válkou zaujalo? Předně je to skutečnost, že asi byla šance na normální soužití mezi Palestinskými araby židovskou imigrací. S imigranty přišla práce, nové možnosti. A Arabové jsou ve své podstatě klidní lidé, a mnohokrát jsem zachytil informace, že pomoc napadaným Židům z jejich strany nebyla ničím neobvyklým. A to i v případech kdy šlo o život.

Na druhou stranu jsem stejně tak mnohokrát zachytil informace, které jsou když nic jiného, zajímavé. Při většině konfliktů při nichž byly obklíčena židovská sídla nebo i jen napadena, vždy došlo, pokud to čas dovolil, k naprosté devastaci vysazené užitkové zeleně – tedy hlavně ovocných stromů, olivovníků a větrolamů. A to během let i opakovaně. Osobně jsem nastudoval něco málo o kibucu Mišmar ha-Emek.

Kibuc byl terčem arabského útoku během arabských nepokojů, které v roce 1929 v Palestině vypukly. Zaútočila na něj skupina 200 Arabů a byla odražena jen díky zásahu britské policie. Židé ale kvůli násilnostem dočasně osadu zcela vyklidili. Když se vrátili, bylo vše co šlo ukradeno, zničeno a byly pokáceny stovky ovocných stromů. Terčem opakovaných útoků byl kibuc i během arabského povstání, které začalo roku 1936. V té době již měla vesnice obranný systém. Útočníci ale opakovaně ničili zemědělské pozemky v jejím okolí. Jen během května 1936 tak arabští útočníci třikrát vypálili sady okolo vesnice a zničili několik set znovu vysazených stromů. Jako by Arabům došlo, že tato masivní výsadba zeleně začíná nezvratně měnit celou Palestinu. Jako by to byl symbol něčeho nového, co si nepřáli.

Dále si myslím, že se skutečně s palestinskými Araby jednalo stylem o nás bez vás. Bylo to jako mnohokrát v dějinách – ten kdo měl sílu, rozhodoval. A když zjistil, že se vytvořil problém, který nezvládá, pokusil se ho zastavit, ale už to nešlo. Už to bylo tak rozjeté, že bylo pozdě. A když po válce vešlo v patrnost co se v Evropě stalo, už to neměl odvahu ne zastavit ale ani řešit a utekl jak malý Jarda. Jsem hluboce přesvědčen, že za polovinu toho divočení v Palestině nese přímou odpovědnost Velká Británie. A ta se tváří že ona nic.

Jinak to co zde uvedli Cover 72 a Splav je v pohodě, je zde najednou hodně informací. Bravo kolegové.

Já se už moc angažovat nebudu – je to vlákno kolegyně stuky a zatím se neobjevila, možná je mimo internet, nemá čas nebo ji samotnou nezajímá co zde tvoříme, není tedy třeba tomu věnovat další čas.

Vracím se na svoji stranu barikády. Jdu kopat jak je mým dobrým zvykem za šesticípou modrou hvězdu. Plnou vahou svých kopaček, osobního nasazení, ale v rámci možností s dodržením FP.

Pokud ale něco bude co mě vytáhne, jsem zde zpět.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

OK, Pátrači přidám ještě pár věcí. A už tady asi také končím, protože bylo napsáno dost. Diskuse je docela věcná, ale netýká se přímo vojenských aspektů. Na obhajobu té nebo oné strany a objasnění historického pozadí to snad stačí, aby si mohli ostatní čtenáři udělat „jasno“. A kdo bude chtít znát víc, nechť už se pustí do vlastního pátrání, tady dostal již dost indícií.

Dobré bude ještě přidat dokumentární video z palestinské strany a běžného života.
Palestina je stále problém - české titulky
www.youtube.com/watch?v=Jvay1hotrMQ
Izraelská armáda neustále uvádí, že útoky izraelských vojáků mají zastavit palestinský terorismus. Přitom však dochází také k útokům na civilní objekty. Jsou tak porušované ženevské konvence. V roce 2002 izraelská armáda zaútočila na palestinské ministerstvo kultury. Vojáci davidovy hvězdy do budovy vnikli, tam se najedli a potom výkaly pomazali tiskárny a kopírky v této budově. Záběry naleznete v dokumentu, když si najedete na čas na 4:25. Aneb všude, kam Židé přijdou, jsou knížaty :)

************************************************

Jak se některé náboženské postoje ve jménu Tóry a izraelského lidu promítají do života? Nejsem religiózní specialista, proto jsem si citace níže vypůjčil od odborníka M. Čejky.
„Každý Žid, který ponechá svůj lid nebo území nepříteli musí být zabit. Studoval jsem Halachu celý život a dobře vím, o čem mluvím.“
Pozn. Halacha je celkový souhrn židovského náboženského práva, včetně talmudského a rabínského práva, jakož i zvyků a tradic.
Tóra znamená Zákon, učení a v nejužším smyslu jde o první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské Bible.
Kabala je druh židovské mystiky. V židovském pojetí to znamená, že mystik (kabalista) se zcela oddává službě Bohu, studiu a naplňování Božích přikázání (Tóry).

Náboženství a konfliktní linie v Izraeli

Podíváme-li se na fungování izraelské demokracie blíže, zjistíme, že je z určitých hledisek velmi specifická a vyznačuje se množstvím různých nestandardních prvků, které v jiných demokraciích nenajdeme. Tyto prvky sice souvisejí částečně s komplikovanými vztahy mezi Židy a Araby, nejsou však jejich jedinou příčinou. Z pohledu světa zůstávají ve stínu židovsko-arabských vztahu poněkud neprávem skryty velmi důležité konfliktní linie. Ty prostupují celou izraelskou společnost a souvisejí hlavně s napětím mezi náboženstvím a státem. Nejvíce pak napětí mezi náboženstvím židovským (judaismem) a konceptem moderního demokratického a sekulárního státu. Za příčinu těchto pnutí bývá někdy označován fakt, že izraelští politici nebyli za celou dobu existence Izraele schopni provést odluku náboženství od státu.

Co však v Izraeli představuje zásadní problém, je hlavně praktická stránka vztahu mezi náboženstvím a státem a fakt, že v běžném životě zde náboženské normy hrají výraznější roli než v demokraciích, kde má náboženství ústavně silnější postavení. Zásadní roli v Izraeli hraje takzvaný status quo v otázkách vztahu státu a náboženství. Ten vyplývá z neformálního ujednání mezi sekulárním sionistickým vedením a religiózními Židy v mandátu Palestina z roku 1947. Až na výjimky není dodnes zakotven v žádném právním dokumentu. Přesto se díky němu v Izraeli dostalo mnoho důležitých záležitostí výhradně do rukou religiózních institucí. Právě to vyvolává v izraelské společnosti závažná napětí a ve svém důsledku tato situace vedla k vytvoření konfliktních linií.

Důležitý vliv na současnou podobu soudobé izraelské demokracie má i fenomén, na jehož základě židovský stát vznikl – sionismus. Tento myšlenkový proud není zdaleka jednolitým konceptem, ale spíše podivuhodnou směsicí nejrůznějších přístupu k budování židovského státu – od ryze sekulárních (Theodor Herzl) po výrazně náboženské (rabín Avraham Kook). Nelze také opomenout, že zatímco ideje některých klíčových sionistu byly vysoce humanistické (Achad Ha-Am), jiní se pohybovali na hraně totalitních tendencí (Vladimír Žabotinskij). I tyto přístupy v rámci sionismu se různou měrou a v různých obdobích podepsaly na podobě současné izraelské demokracie, ale i historického vývoje – což jsem tady zmiňoval také výše.

Abraham Isaac Kook - byl první aškenázský vrchní rabín v Britském mandátu Palestina, zakladatel náboženské sionistické ješivy Merkaz ha-Rav, židovský myslitel, halachista, kabalista a proslulý znalec Tóry. Byl jedním z nejvíce oslavovaných a nejvlivnějších rabínů 20. století.

Zdroj: M. Čejka
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“