Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 1.

Francie a USA proti Ho Či Minovi
Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 1.

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 1.

Díl XVIII.

Část 1.

V Paříži je dne 27. ledna 1973 podepsána „Dohoda o ukončení války a obnovení míru“. Podepíše jí Severní Vietnam, Jižní Vietnam, „provizorní lidová vláda FNO“ a Spojené státy americké.

Obrázek


Tato „Dohoda“ prakticky odpovídá kompromisům, které byly ujednány již v říjnu 1972. Znamená zastavení bojů a USA musí dle této dohody stáhnout své vojáky z Vietnamu do 60 dnů. Znamená však také, že vojáci VLA v Jižním Vietnamu zůstanou. Jako ústupek Hanoj musela slíbit, že propustí všechny americké válečné zajatce.
Práci má nyní zahájit tzv. „Rada národního usmíření a jednoty“.
Jižní Vietnam bude spravovat vláda FNO na místech, která má obsazené a saigonská vláda ta místa, která má obsazené ona.
Demilitarizovaná zóna má nyní status provizorní demarkační čáry a není tudíž žádnou mezinárodně uznávanou hranicí.
Byl také podepsán tajný dodatek k protokolu, ve kterém Nixonova vláda přislíbí Severnímu Vietnamu finanční pomoc na obnovení země v řádu miliard dolarů.
Dohoda také počítá s tím, že budou ukončeny všechny cizí vojenské operace (ARVN a VDR) na laoském a kambodžském území.
Tato „Dohoda o ukončení války a obnovení míru“ není žádnou úmluvou mezi vítězem a poraženým.
Pro vedení VDR neznamená žádné vítězství. Vždyť od roku 1969 padlo přibližně půl miliónu vojáků VLA a partyzánů FNO. Přesto je úmluva hodnocena jako důležitý krok ke sjednocení Vietnamu.
VDR především hodnotí to, že budou staženi všichni američtí vojáci z Vietnamu. Znamená to, že po 100 letech francouzské nadvlády a 10 letech přítomnosti amerických vojáků, nebude náhle ve Vietnamu žádný cizí voják. Pro VDR je též důležité, že dohoda legalizuje přítomnost 140 000 vojáků VLA v Jižním Vietnamu, a že byla de facto uznána „Lidová revoluční vláda FNO“. Důležité je pro VDR též to, že demilitarizované pásmo není z hlediska mezinárodního práva platnou hranicí.
Jinak je na tom RVN. Saigonská vláda vnímá dohodu, kterou podepsala, jako porážku.
Thieu a jeho režim má pocit, že je USA nechali na holičkách. Saigon samotný se rozhovorů v Paříži účastnil jen okrajově a nedosáhl ani jednoho ze dvou svých hlavních cílů:
1) Trvalé přítomnosti USA v Jižním Vietnamu.
2) Stažení VLA z Jižního Vietnamu.
Jediné co RVN těšilo bylo to, že ARVN kontrolovala 75% území Jižního Vietnamu a mnohem více než polovinu obyvatelstva RVN. Mimo toho si Thieu myslel, že může stále počítat s hospodářskou pomocí USA a věřil v to, že má Nixonovo tajné ujištění, že v případě porušení příměří ze strany VDR, obnoví USA opět letecké útoky.
Prezident Nixon a vláda ve Washingtonu jasně věděli, že dohoda o příměří je problematická proto, že VLA zůstala v Jižním Vietnamu. Nixon však věděl, že moc vyskakovat nemůže. Vždyť jen od doby co vstoupil do svého úřadu padlo ve vietnamské válce 20 500 Američanů. Během 4 let jeho úřadu se ještě více společnost USA rozdělila, klesla důvěra obyvatelstva v prezidenta a vládnoucí představitele. To, že prezident Nixon rozšířil válku na Kambodžu a Laos strhlo tyto 2 země do války a USA tam zaneslo hrozné násilí.
Tím, že si Nixon chtěl vybombardovat mír a že zesílil letecké útoky, zatížil Vietnam, Laos a Kambodžu – Vietnam především - ohromnými ekologickými problémy, které se budou v Indočíně odstraňovat ještě několik generací.
Zatím však je v lednu 1973 dosaženo toho, že dohoda přinutí Hanoj fakticky uznat Thieuovu vládu. Nixon tím svým strašným bombardováním přinutil hanojské vedení k tomu, že v říjnu 1972 ustoupí od svého původního požadavku, kterým bylo zřízení jihovietnamské koaliční vlády, která by vylučovala Thieův režim. Takže tato dohoda je vlastně něčím, kdy Nixon a Kissinger mohou tvrdit, že v tuto chvíli a pro tuto chvíli dosáhli „čestného míru“.
Co je však skutečně nutno přiznat Nixonovi a Kissingerovi je, že vyvedli amerického vojáka z vietnamské džungle.
Nixonovi, ať byl jaký chtěl, musíme přiznat, že napravil ty nejzákladnější chyby (i když za jakou cenu), kterých se dopustili jeho předchůdci Kennedy a Johnson.
„Přivedl své vojáky postupně domů“.
Toto vše se mu podařilo za mírných protestů konzervativců a bez zbytečně velké rebelie republikánů.

I v mezinárodní politice došlo k mnohému. Tím, že Nixon s Kissingerem vyšli vstříc ČLR a SSSR, vytváří USA novou zahraniční politiku, která otevírá nové manévrovací prostory pro velmoci a která umožnila překonat ustrnutí světa. Která ve svých důsledcích, ale hlavně později, vede ke skončení „Studené války“.
Americká politika se skončením Vietnamské války pomalu dostává opět do čela světového dění a zaujme zase pozici vedoucí světové mocnosti.

Nyní se však ještě v roce 1973 cítí prezident Nixon jako správce jihovietnamských zájmů a sliby dané Thieuovi bere velice vážně.
I jeho ministr zahraničí Henry Kissinger si po podepsání dohody oddechl. Kissinger totiž cítí, že dosáhl pro Jižní Vietnam přiměřený odstup, ale zároveň tuší, že je to mezi příměřím a pádem jihovietnamského režimu.
Když Kissinger dostal přímou otázku po podepsání dohody – Jak dlouho se Saigon může udržet? Odpověděl, cituji dle – Walter Isaacson, Kissinger, Eine Biographie, Berlín 1993, str. 537:
„Myslím, že když budou mít štěstí tak se udrží půldruhého roku.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 2.

Díl XVIII.

Část 2.

Poslední američtí vojáci ( mimo 9 000 poradců) se vrátili z Vietnamu na konci března 1973. S nimi se vrátilo i 580 válečných zajatců ( POW). Náladu v USA to však již nejen nezlepšilo, a to ani ve veřejnosti, ani v Kongresu. Všeobecně již žádná z institucí nebyla ochotna k nějaké podpoře jižního Vietnamu. To přesto, že se z jižního Vietnamu ozývají hlasy, že není dodržováno ani příměří, ani některá další ustanovení „ Dohody o ukončení války a obnovení míru“.
Jeden z četných vojáků USA, velitel US Navy, admirál Elmo Zumwalt vyjádřil za všechny co cítili, když řekl, cituji dle Stephen E. Ambrose, Nixon, díl 3, Ruin and Recowery 1973-1991, str. 34:
„ Existují minimálně dva pojmy, které se nesmí používat k popsání výsledků této ambivalentní politiky, jeden z těchto pojmů zní mír, druhý čest“.
Kongres Spojených států amerických totiž začal postupně zbavovat Nixona možností ovlivňovat dění v Jižním Vietnamu a v Indočíně.
Již koncem června 1973 kongresmani hlasují pro škrtnutí všech finančních i materiálních prostředků na pokračování letecké války nad Indočínou.
Nixon uplatní „právo Veta“, ale vzhledem k tomu, jaká je v Kongresu politická situace, není již cesty zpět a není ani žádná cesta ke kompromisu!
Končí tak k 15. srpnu 1973 veškeré americké bombardování kambodžského území podél hranic s Jižním Vietnamem. I tak stačilo americké letectvo, jenom zde svrhnout, od začátku příměří ( 27. ledna 1973) do 15. srpna 1973 250 000 tun bomb. To je víc než svrhlo americké letectvo za celou druhou světovou válku na Japonsko. V Kambodži to znamenalo, že se 2 miliony obyvatel Kambodže, z celkových 7 milionů, muselo dát na útěk.
Nyní tedy Kongres USA udělal, od začátku angažování Spojených států amerických v Indočíně, první účinné kroky, aby zastavil v této oblasti válku.
Kongres USA také rozhodl, že Severnímu Vietnamu ( VDR) neposkytne žádné miliardy dolarů, ani žádnou hospodářskou pomoc, dokud se neobjasní osud všech pohřešovaných Američanů ( missing in action, MIA)
Další „Veto“ Nixona přehlasoval Kongres v listopadu 1973, když odhlasoval zákon, podle něhož dostal prezident při vojenských intervencích v případě krize lhůtu 60 dnů a po jejich uplynutí musely být vojenské jednotky během 30 dnů staženy. Samozřejmě, pokud by Kongres akci neschválil ( War Powers Act).
Kongres Spojených států se konečně tvrdě postavil proti chování prezidentů USA, konečně začal prosazovat své zahraničněpolitické pravomoci. Konečně ukázal na svévolná jednání předchozích prezidentů, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a samozřejmě Nixona.
Kongres USA jasně ukazuje, že pro něho válka ve Vietnamu a v Indočíně jednou provždy skončila.
Kongres Spojených států amerických vše načasoval náramně!
V té době totiž vrcholila aféra „ Watergate „ - vláda USA je ochromena a prezident Nixon znemožněn!

Obrázek

Nixon se totiž marně snažil ututlat, že nic nevěděl o ilegálních akcích nařízených Bílým domem ( zejména o vloupání „ Plumber’s – Instalatérů“ do volební centrály Demokratické strany v budově Watergate). On se totiž, pod záminkou péče o „ národní bezpečnost“, snažil zadržovat a tajit důkazní materiály. V době, kdy celá Amerika věděla o mrtvých ve Vietnamu, po válce, která také byla vedena v rámci „ národní bezpečnosti“. Naivní! Všechna argumentace prezidenta Nixona působila nevěrohodně až cynicky.
Amerika a její lidé již měli dost prezidenta, který pohrdal zákony země, který ztělesňoval politickou kulturu lži. Dost prezidenta, který se jako Johnson ( se svou Great Society), vyznačoval lhaním, nerealistickými představami, dezinformacemi ( válka ve Vietnamu a my v ní vyhráváme).
Celá aféra „Watergate“ totiž vznikala právě v prostředí války ve Vietnamu, to prostředí právě utvářela tato zatracená válka, přehnané představy těch, kteří jí vyvolávali. Moc exekutivy se vymykala kontrole ( imperiální prezidentství), ale také vyvolala rostoucí kritičnost médií, která vše odhalovala. Vše vedlo k hluboké ztrátě důvěry obyvatelstva ve státní instituce.
Je jasné, že na pozadí aféry „ Watergate“, na pozadí kritiky vlády a prezidenta, na pozadí rozhodnosti Kongresu USA, byly sliby, které dal Nixon prezidentovi RVN Tieuovi, naprosto nereálné. RVN nebylo pomoci!

Ve Vietnamu, po uzavření příměří v lednu 1973, to vře hned od začátku.
Jedna strana obviňuje druhou z porušování příměří. Pravdou je, že i když politbyro Lao Dongu v Hanoji rozhodlo již na jaře 1973, že ve válce bude pokračovat až do vítězného konce, porušovat příměří začalo RVN a její ARVN. Byli to jihovietnamští generálové, kteří chtěli stále získávat další území a sabotovali „Národní radu“. Byli to důstojníci ARVN, kteří chtěli dostat pod kontrolu co nejvíc území, neboť se drželi hesla svého prezidenta Thieu, který stále říkal: Země a lidé to jsou faktory, které definují mojí moc.
V duchu tohoto hesla obsadí ARVN během roku 1973 dalších 1 000 vesnic, což bylo v rozporu s dohodou.
Armáda ARVN však tím zároveň rozmělňovala své ozbrojené síly, neboť musela převzít na nově zabraných územích defenzivní a statické obranné úkoly.
Stav armád zdánlivě hovořil pro ARVN. V Jižním Vietnamu proti sobě stálo 1,1 miliónů vojáků ARVN proti 300 000 VLA/LOA.
Ale žádnou abnormální převahu ARVN to neznamenalo!
Armáda ARVN musela dát 2/3 svých vojáků k zajištění obrany získaných území, vykrytí důležitých obranných průsmyků, míst a hlídání měst.
VLA/LOA stačilo na defenzivní a obranné úkoly dát jen 10% svých sil a ostatní jednotky byly připraveny k ofenzivnímu boji.
No a pak je přeci ten poměr mnohem vyrovnanější, že?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 3.

Díl XVIII.

Část 3.

Generál Giap a politbyro Lao Dongu v roce 1973 již mělo zkušenosti z „Ofenzívy Tet“ i z „Vánoční ofenzívy“. Všechny tyto bitvy je stáli mnoho mrtvých. Po zhodnocení své vojenské situace se Hanoj vrací nejprve k defenzivní taktice. VLA/LOA ví, že ofenzivní síla ARVN je nyní na začátku roku 1973 mohutná a v případě jejího útoku se musí pružně stahovat a těžké boje by zastavovala jen s ohromným vypětím. Začne tedy trochu jinak.
Vojáci a dělníci začínají nyní betonovat široce rozvětvený Ho Chi Minh Trail (nehrozí bombardování). Po stezce zřizují zásobovací tábory. Takto pomalu zkracují dobu nutnou pro přepravu osob a materiálu ze severu Vietnamu na jih Vietnamu o celé 2/3. Mimo toho Hanoj vybuduje 2 000 km dlouhý ropovod, který vede od severní čínské hranice, přes Laos na jih do Kambodže a končí v oblasti, kam před 3 roky pronikli Američané a ARVN při své ofenzívě.
Již však v průběhu roku 1974 zesiluje VLA/LOA svou vojenskou aktivitu. Nejprve si upevní vládu nad provinciemi, které leží jižně od demilitarizovaného pásma, potom nad západní částí Centrální vrchoviny. Když se blíží konec roku 1974 kontroluje VLA/LOA poměrně uzavřené území, zatímco jednotky FNO váží v deltě Mekongu jednu polovinu jednotek ARVN.

Odchodem Američanů začínají na saigonský režim a obyvatelstvo Jižního Vietnamu doléhat těžké hospodářské důsledky.
Již od roku 1970 se snižují příjmy RVN z převodů miliard dolarů z USA. Nyní od roku 1973 náhle přestane existovat 300 000 pracovních míst u základen armády USA. Nezaměstnanost ve městech RVN rychle vyskočí na 40%. Recesi a inflaci ještě umocní v roce 1973 ropná krize, která velmi zdraží všechno dovážené zboží. V roce 1974 se k tomu přidají vážné problémy se zásobováním potravin. Saigonská vláda totiž chtěla dostat pod kontrolu trh s rýží, čímž by připravila FNO o její základní potravinu. Jenomže rolníci Jižního Vietnamu se vzepřeli nařízení vlády, čehož důsledkem byla takzvaná „rýžová válka“. Cena rýže pro FNO skutečně vzrostla, ale městské obyvatelstvo jí tím mělo ještě míň.
Veškerá mizérie v ekonomice RVN postihne v roce 1974 také ARVN. Americký Kongres totiž přiškrtil kohoutky.
Američtí zákonodárci poskytli Jižnímu Vietnamu, jako vojenskou pomoc pro rok 1975 už jen 700 miliónů dolarů. Proti předchozím miliardám to byla relativně malá částka, když se odečetly dopravní náklady, zůstalo pro ARVN jen něco přes 300 miliónů dolarů. Ta částka nemohla stačit ARVN, která chtěla vést válku jak byla zvyklá. Mobilně, s leteckou podporou, s ohromnou palebnou silou a za použití veškeré techniky. Strategie boje jednotek ARVN byla totiž americká a ta byla drahá.
Vždyť například v roce 1973 vystřílí ARVN 17x více munice než VLA/LOA a ještě v roce 1974 je to stále 12x víc. Takovéto omezování americké vojenské pomoci tak během roku 1974 velice ovlivňuje bojovou připravenost a údernou sílu ARVN. Mimo toho samozřejmě okamžitě poklesne morálka vojáků, neboť i příjmy řadových vojáků nestačí na pokrytí životních nákladů.
Není se proto co divit, že v roce 1974 zběhne 240 000 vojáků z ARVN, což je počtem naprostý rekord. Vojáci ARVN rabují strašným způsobem venkovské provincie, což samozřejmě vede k tomu, že je venkovské obyvatelstvo odmítá.
V ARVN dokonce nastane takový paradox, že si jednotlivé druhy zbraní začnou účtovat poplatky za střelbu. Když například pěší jednotka požádá o dělostřeleckou podporu, účtuje jí dělostřelecký oddíl peníze za palbu. Když požádá o podporu leteckou, chce letectvo mimo platby ještě i zvláštní příděl PHM.
Samozřejmě tato tragická ekonomická situace se projeví i ve městech, kde klesá popularita Thieuova režimu mezi městskou elitou. Mnoho bohatých rodin RVN začíná opouštět zemi i s majetkem. Vláda RVN, která byla zvyklá na korupci a na příliv amerických dolarů se o starosti chudých ani bohatých nestará vůbec. Ale co je nejhorší ona by je ani neuměla řešit.
Vláda v Saigonu v roce 1974 řeší jenom to, jestli budou USA dál podporovat saigonský režim a jak to bude vůbec vypadat, kdyby VLA/LOA znovu zaútočila.
Prezident Thieu se nechá stále utvrzovat americkými poradci (v RVN jich po odchodu amerických vojáků zůstalo 9 000), že Nixon nedopustí, aby RVN padlo. Thieu podléhá pochopitelnému omylu, že ve Washingtonu nakonec zvítězí exekutiva nad legislativou (což se samozřejmě nestane).
Zase znovu, tak jako za Francouzů, je v Jižním Vietnamu beznadějně rozhádané, rozdělené a nevlivné obyvatelstvo, které znovu prožívá koloniální nálady, které si přivlastnili již za Francouzů a které je ovlivňují i nyní po odchodu Američanů.
Všude se šíří poraženecká nálada a ti z obyvatel, kteří v Jižním Vietnamu zůstali očekávají budoucí změny.
Počátkem prosince 1974 překvapivě dobyla FNO provinční hlavní město Dong Xoai nedaleko kambodžských hranic. V tuto dobu se v Hanoji vojenské velení kolem Giapa radí o vyhlídkách na novou ofenzívu. Ho Chi Minh Trail je vybetonován, v meziskladech na něm čeká spousta střeliva a zbraní a mnoho vojáků se přesunulo do provincií, které drží VLA/LOA.
V prosinci 1974 Pham Van Dong uvažuje realisticky. Ví, že je málo pravděpodobné, že by USA po pařížském příměří, aféře Watergate a Nixonově odstoupení (srpen 1974) vojensky v Jižním Vietnamu zasáhlo.
Celé vedení VDR pečlivě sledovalo, že Nixonův nástupce Gerald Ford nemá podporu amerického obyvatelstva a že se při vykonávání svého úřadu chová spíše – přinejmenším do příštích voleb – jako poručník. Viceprezident Spiro Agnew odstoupil kvůli aféře Watergate ještě před Nixonem - poté podle americké ústavy připadá vykonávání úřadu prezidenta na mluvčího Sněmovny reprezentantů, kterým byl Gerald Ford.

Obrázek


Toto vše Hanoj ví.
Po zvážení všech politických, vojenských a hospodářských okolností vedení Lao Dongu rozhodne dne 18. prosince 1974, že na jaře 1975 spustí ofenzívu v oblasti Centrální vrchoviny Jižního Vietnamu. Pokud by tato „Jarní ofenzíva 1975“ nevedla ke konečnému vítězství, vytvoří si VLA/LOA podmínky pro „Všeobecné povstání ve městech“ v roce 1976.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XVIII. Č 4.

Díl XVIII.

Část 4.

Jak vypadala bojiště Indočíny, jižního Vietnamu a jak se vyvíjely události související s válkou ve Vietnamu v letech 1973,74?
Již od 2. ledna 1973 začíná znovu letectvo USA bombardovat cíle severně od 20. rovnoběžky.
Mezi 8. až 19. lednem 1973 oznamuje Henry Kissinger za USA a Le Duc Tho za VDR, že po pokračování mírových rozhovorů v Paříži dospěli ke konečné dohodě.

Obrázek

V této souvislosti dne 15. ledna 1973 vydává prezident Nixon rozkaz, kterým se zakazují veškeré vojenské aktivity USA, proti VDR! V Jižním Vietnamu však válka pokračuje dál!
Mezi 18. a 26. lednem 1973, tedy ještě před vyhlášením „Příměří“, probíhají těžké boje na mnoha místech Jižního Vietnamu. VLA/LOA, ale hlavně ARVN se snaží získat pod kontrolu co nejvíce území.
Dne 23. ledna 1973 vyhlašuje USA a VDR, že americko-hanojská dohoda o příměří vstoupí v platnost v 8,00 hodin ráno dne 28. ledna 1973, když oficielně bude zástupci všech stran podepsána 27. ledna 1973.
Dne 24. ledna 1973 prohlásí ministr zahraničí USA Henry Kissinger, že je velká naděje, že stejné příměří bude uzavřeno v Laosu a Kambodži!
Když USA dodalo, dle dohod, veškerý vojenský materiál RVN, ukázalo se ke dni 27. ledna 1973, že ARVN disponuje 4tým největším letectvem na světě!
K 27. lednu 1973 je v Jižním Vietnamu přítomno 145 000 vojáků pravidelných jednotek VLA!
Dne 27. ledna 1973 je v Paříži podepsána „ Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu“. Součástí této dohody je i ustavení mezinárodní kontrolní komise.
Princem Sihanukem jsou v Kambodži odmítnuty podmínky příměří, které dne 28. ledna 1973 předložil kambodžský premiér Lon Nol.
Politická zastoupení RVN a VLA/LOA začínají dne 5. února 1973 jednat. Prvá jednání nepřinesou vůbec žádné výsledky.
Své pozice ve VDR a v Jižním Vietnamu začínají dne 6. února 1973 zaujímat dohlížitelé z „ Mezinárodní kontrolní a dohlížecí komise ( ICCS), kteří jsou do ní delegováni, a kteří mají přímo na místě dohlížet na dodržování příměří.
Členové komise jsou delegováni z Kanady, Indie a z Maďarské lidové republiky.
Dne 7. února 1973, jako první západní země, uznává oficielně Kanada VDR.
Mezi 12. a 14. únorem 1973 začínají první výměny zajatců mezi VDR a USA.
Od 20. února 1973 zahajuje letectvo USA sérii leteckých bombardování nad územím Kambodže. Tyto letecké mise USA mají poskytnout podporu vojenské vládě Lon Nola, na kterého zle dotírají komunističtí Rudí Kmérové.
Dne 21 února 1973 je v Laosu dohodnuto „ Příměří“ mezi komunistickým hnutím Pathet Lao a laoskou vládou.
Vláda RVN obviňuje dne 26. února 1973 VDR, že posílá další jednotky VLA ze Severu na Jih Vietnamu, což je v rozporu s pařížskými dohodami.
Dne 18. března se ze zajetí ve VDR vrací nejdéle držený americký zajatec( POW), kterým je major Floyd Thompson.
Ke dni 29. března 1973 odešel z Jižního Vietnamu poslední americký voják ( mimo 9 000 amerických poradců).
Dne 4. června 1973 schválil Kongres USA zákon, kterým se zakazuje financování všech vojenských aktivit v jihovýchodní Asii, včetně bombardování Kambodže.
Od 1. července 1973 čistí americké minolovky od min severovietnamské přístavy.
Ke dni 15. srpna 1973 končí americké letectvo veškeré bombardování Kambodže.
Nedaleko Saigonu zničí Vietcong dne 3. září 1973 v zásobnících PHM celkem 18 milionů galonů ropy.
RVN dne 27. ledna 1974 oznamuje, že za rok od uzavření příměří ( 27. ledna 1973), padlo v bojích v Jižním Vietnamu celkem 13 788 vojáků ARVN!
V Kambodži se dne 18. března 1974 podaří Rudým Kmérům dosáhnout symbolického vítězství. To když obsadí bývalé hlavní město Kambodžského království, kterým je Oudong.
Dne 4. dubna 1974 Sněmovna reprezentantů USA odmítne opatření na základě kterého by se zvýšila vojenská pomoc Jižnímu Vietnamu.
Dne 9. srpna 1974 rezignuje prezident Nixon a na jeho místo nastupuje Gerald Ford!
Dne 16. září 1974 prezident Ford nabízí odpíračům vojenské služby v USA z doby války ve Vietnamu amnestii.




Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2290

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Vietnam“