Vietnam 1964-1975 XIII. Č 1.

Francie a USA proti Ho Či Minovi
Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Vietnam 1964-1975 XIII. Č 1.

Příspěvek od michan »

V roce 1968, nově zvolený, americký president, Richard Nixon.

Obrázek

Vietnam 1964-1975 XIII. Č 1.

Díl XIII.

Část 1.

K obratům, nebo ke zlomům války ve Vietnamu, po „Ofenzívě Tet“, také patří, že VDR chce jednat.
Po projevu prezidenta Johnsona dne 31. března 1968, překvapivě pro Washington, Hanoj reaguje na výzvu k jednání kladně. A tak již za 2 měsíce, tedy v červnu 1968 začínají v Paříži, za velkého zájmu tisku a světové veřejnosti předběžné mírové rozhovory.
Ale!!!
Velmi brzy je jasné, že je to „dvojí hra“.
Ani jedna strana nemá skutečný zájem o řešení u jednacího stolu.
Okamžitě začnou spory, a to ne o zásadní věci, jsou to spory o rozmístění konferenčních stolů. Spory o to zda budou stoly stát v kruhu, v pravém úhlu, k sobě nebo proti sobě.
Tyto spory, které nejsou zásadní vlastně říkají, že obě strany mají naprosto odlišné názory na to, jakým způsobem se rozhovorů má účastnit vláda RVN a FNO. Ani Američané, ani VDR na jednání stran nespěchají, neboť obě strany sází na vojenské řešení.
VDR uvítalo zastavení letecké ofenzívy severně od 20. rovnoběžky s velkým ulehčením. Pro Hanoj toto uvolnění amerického tlaku hraje důležitou psychologickou roli na „domácí frontě“.
Vojenské neúspěchy v „Ofenzívě Tet“ totiž narušily bojovou morálku mnoha vojákům VLA, stejně jako mnoha členům Lao Dongu. Nyní se dá vše napravit.
Pro politické špičky v Hanoji se rodí nová strategie, která zní: Vyjednávat a přitom bojovat dál! Vždyť si uvědomme, že v té době má VDR, a to přes všechny porážky v „Ofenzívě Tet“, v jižním Vietnamu 100 000 vojáků. Musíme si také uvědomit, že má takřka neomezenou sovětskou technickou a materiální podporu. VDR nemá proč uvažovat o kapitulaci!
A USA?
USA jednání vnímá podobně.
Stažení amerických jednotek z jižního Vietnamu nepřichází v úvahu a ukončení bombardování od 20. rovnoběžky na sever, to teď v době monzunů má jen zanedbatelný vojenský význam. Prezident Johnson má podporu více jak 50% Američanů. A prezident Johnson se nechce stát prvním prezidentem, který v dějinách USA prohrál válku.
Vojensky se stane jenom to, že dálkové bombardéry B – 52 nelétají nyní severně od 20. rovnoběžky, ale začínají operovat mnohem více nad jižním Vietnamem. Bombardování míst v jižním Vietnamu, která ovládá FNO se tak v roce 1968 ztrojnásobilo. Také operací se nyní účastní mnohem více vojáků USA. V březnu a dubnu 1968 se jen v okolí Saigonu na operacích podílí 100 000 amerických vojáků v rámci strategie „Vyhledej a znič“.
Podstatně se také mění americká vojenská strategie.
Westmoreland chtěl stále frontové boje, a ty se nekonaly.
Johnson svého neúspěšného generála Westmorelanda povýší tak, že jej odvolá a umístí jej výš, na neškodné místo náčelníka generálního štábu pozemní armády USA.
Novým velitelem v jižním Vietnamu se stane generál Creighton Abrams. Abrams již od časného léta 1968 přetváří americké jednotky na malé oddíly. Z vojáků, kteří prošli bojem zblízka vytváří malá mobilní úderná komanda, která pročesávají vesnice, rýžová pole, džungli a bažiny.
V rámci programu „Phoenix“ postupují nyní tato komanda proti partyzánům a VLA spolu se speciálně vycvičenými jihovietnamskými jednotkami, které vedou američtí poradci. Postup komand je mimořádně krvavý a brutální. Je však velice úspěšný, to i z toho důvodu, že FNO a VLA utrpělo obrovské ztráty v průběhu „Ofenzívy Tet“. Tento postup ještě více decimuje vojáky FNO a VLA.
Souběžně s „Phoenix“ probíhá i tzv. „Program urychlené pacifikace“ (Accelerated Pacification Program), které májí zajistit ovládnutí celého jižního Vietnamu.
Programy pacifikace probíhaly jak víme již od konce padesátých let, ať to byl již „Program strategických vesnic“ za Diema, nebo od roku 1966 podnikané operace americké armády „Revoluční rozvojový program“. Tehdy se týmy o 59 Vietnamcích nastěhovaly do vesnické komunity, žili společně s obyvatelstvem, kterému poskytovali sociální služby a pokoušeli se ho ovlivňovat v duchu saigonského režimu. Stejně jako FNO, chtěli obyvatelstvu zajistit podmínky života a zároveň získat jeho politické sympatie. Američanům vše rušila zkorumpovanost a neakceschopnost saigonské správy. Američané tak nikdy řádně nemohli navázat potřebnou dohodu s Jihovietnamci. Američanům se začalo dařit až v průběhu roku 1967. Vše narušila „Ofenzíva Tet“, která veškerý pokrok zmařila. Nyní tedy po „Ofenzívě Tet“, začíná „Program urychlené pacifikace“ a program „Phoenix“. Těmito dvěma strategickými akcemi se podaří do poloviny roku 1971 „malým komandům“ a „komandům RVN“ zastřelit 20 000 partyzánů, 28 000 jich zajmou a 17 000 je jich „přemluveno“, aby pomáhali Američanům a saigonskému režimu.
Celkově je program „Phoenix“ hodnocen tak, že těžce poškodil infrastrukturu FNO v rozsáhlých částech jižního Vietnamu. Je však také nutno říci, že mezi oběťmi těchto programů byli civilisté a političtí oponenti, kteří se odvážili hovořit o chybách režimu v Saigonu. Tím brutalita s jakou jihovietnamské týmy a jejich američtí poradci postupovali, někdy prospěla více FNO.
Vedle této pacifikace a zesílení náletů na cíle v jižním Vietnamu zavede v posledních měsících svého funkčního období Johnsonova vláda také „Deamerikanizaci“ války ve Vietnamu.
Znamená to, že počet mužů v ARVN stoupne z 685 000 na 800 000. Zlepší se výcvik vojáků RVN, zmodernizuje a zlepší se jejich výzbroj. Bohužel průvodním jevem zvyšování počtu nových regrutů v ARVN je, že stoupne dezerce, která právě v roce 1968 opět překročí hranici 100 000 mužů.
Generál Abrams také prvně po dlouhé době nechá provést společné americko – jihovietnamské operace. Abrams chce, aby si vojáci jihovietnamské armády osvojili útočné vedení války na svém území. Velmi brzy mu však američtí důstojníci hlásí své zklamání. Důstojníci ARVN nejsou operativní, nejsou agresivní a špatně svým vojákům zadávají ofenzivní úkoly.
„Deamerikanizace“ v této chvíli vyvolává u amerických důstojníků veliký strach.
Stejně špatné postřehy mají politici s šéfem RVN. Thieu se chová odmítavě ke všemu a o mírové rozhovory v Paříži nejeví žádný zájem.
„Deamerikanizace“ také velice špatně působí na nestejnorodou společnost jižního Vietnamu ve městech (buddhisté, katolíci, sekty). Nestejnorodá společnost jižního Vietnamu „Deamerikanizaci“ náhle vidí, jako začátek zániku stávajícího režimu.
Mezi obyvatelstvem jižního Vietnamu se všude šíří pocit, že Američané nechávají RVN na holičkách.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIII. Č 2.

Díl XIII.

Část 2.

V době, kdy válka ve Vietnamu dosahuje svého hrůzného vrcholu, doufá prezident Johnson, že by ještě mohl zaznamenat svou novou strategií vojenské vítězství. Je to v roce (1968) kdy vrcholí prezidentské volby v USA.
Demokraté v nich v létě nominovali viceprezidenta Huberta Humpreye, který zvolil v tomto krvavém roce nevhodnou kampaň „Politika radosti“. Už jenom samotný název kampaně ho „vyšachovává ze hry“. Humpreye prohlašuje, že chce pokračovat v Johnsonově jihovietnamské politice.
Republikáni se rozhodnou pro Richarda Nixona, který je osvědčeným antikomunistou z padesátých let a je zastáncem nekompromisní válečné politiky.
Jako alternativa je tady ještě alabamský guvernér George Wallace, který slibuje, společně se svým kandidátem na funkci viceprezidenta, generálem Curtisem LeMayem, že Vietnam „rozdrtí na prach“.
Všichni tito kandidáti, v roce 1968, v době kdy již téměř polovina Američanů (45%) nechce válku ve Vietnamu, nabízejí válku ve Vietnamu. Volič nemá na výběr mezi válkou a ne válce.
A tak Humpreye i Nixon musí zvolit umírněný tón.
Nixon, protivníky i obdivovateli nazývaný „Tricky Dick“, překvapí celou veřejnost oznámením, že má tajný plán, jak válku ukončit. Ovšem když se ho novináři ptají, aby jim prozradil podrobnosti plánu, prohlásí Nixon, to že on jim nemůže říci. Nikdo z novinářů se ho nezeptá na důvod, proč jim to nemůže říci.
Humpreye se od války ve Vietnamu, Johnsonovy politiky, distancuje pozdě a předvádí tanec mezi vejci.
Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že by Humpreye měl šanci na vítězství jen tehdy, kdyby mírové rozhovory v Paříži ukázaly viditelný pokrok.
Prezident Johnson chce ještě naposledy své straně a Humpreyemu pomoci. Ví, že SSSR již měsíce vyvíjí jemný tlak na VDR a ti jsou nyní ochotni k vyjednávání k 31. říjnu 1968. Prezident Johnson předstoupí před zástupce tisku a prohlásí, že v příštích dnech budou zahájeny mírové rozhovory za účasti všech čtyřech stran (USA, VDR, RVN a FNO). Zároveň prohlásí, že zastavuje nálety na celý severní Vietnam. Skutečně se daří to, že Humpreye získává náskok nad Nixonem.
Nixon se musí pokusit situaci zvrátit.
Pomocí prostředníků vzkáže jihovietnamskému prezidentovi Thieuovi, že by se mu lépe jednalo, kdyby prezidentoval Nixon. Thieu, který stejně rozhovory v Paříži odmítal, prohlásí, že do Paříže žádné vyjednavače RVN nepošle.
To samozřejmě zkříží Johnsonovy plány, neboť ukončení letecké ofenzívy stejně vypadá jako volební manévr.
Prezidentské volby v USA vyhraje Richard Nixon se 43,4%, před H. Humpreyem 42,7 % a G. Wallacem s 13,5%. Je to velice těsný výsledek, o kterém rozhodly Nixonovy manipulace, neboť R. Nixon žádný „tajný plán“ neměl.

Řekněme si něco o tom jak svět a hlavně Západ vnímal americkou angažovanost ve Vietnamu v době války a hlavně potom v roce 1968.
Spojené státy americké měly ve světě, ze všech států nejvíce politických přátel a spojenců, neboť jako žádný jiný stát na zeměkouli, byly v mnoha vojenských paktech a aliancích zárukou bezpečnosti. Světu pomohly ve dvou světových válkách.
Náhle svou stále větší angažovaností ve Vietnamu, se svět a sympatie okolo nich mění. Johnson a jeho administrativa, v době jeho prezidentování, zažívá zklamání i z reakcí Západu.
Když od roku 1964 postupně Washington zvyšoval svou účast ve Vietnamu a když v červenci 1965 rozhodl o „Amerikanizaci“ války, počítala vláda přinejmenším se symbolickou podporou „Západní Evropy“. USA počítalo především s podporou Velké Británie a Francie, které byly nejen členskými státy NATO, ale byly také zakládajícími členy obranného paktu SEATO.
Ministr obrany McNamara usiloval vždy o účast cizích jednotek ve Vietnamu. Prezident Johnson a ministr zahraničí Rusk však především požadovali bezvýhradnou politickou podporu.
Vztahy v době války ve Vietnamu však ukazují, že společné zájmy končí v bodě, kde Evropané a Američané sledují rozdílné cíle. Již za Kennedyho byly Transatlantické vztahy komplikované, ale samotná válka ve Vietnamu je vystaví přímo zatěžkávací zkoušce.
Krize mezi Spojenci vrcholí v březnu 1968, kdy odliv zlata (popisováno v díl XII.) ze Spojených států do Evropy dosahuje nebezpečných rozměrů.
Kongresmani USA tehdy veřejně prohlašovali, že by se měla stáhnout z Evropy většina amerických jednotek a Johnson ultimativně po evropských vládách žádal, aby zvýšili svou finanční účast na nákladech na společnou bezpečnost.
USA prohlašovalo, že svoboda je nedělitelná, že v jižním Vietnamu se brání i Západní Berlín, Paříž a Londýn. Evropané v té době měli určitý strach, že válka ve Vietnamu může pro Evropu znamenat, že USA začne stahovat své jednotky z Evropy (a kdo by je ochraňoval před Varšavskou smlouvou a SSSR). Mezi Evropany však byl rozpor v tom, že na jedné straně stahování nechtěli, na druhé straně někteří s válkou ve Vietnamu nesouhlasili.
Všeobecně se však dá říci, že USA reprezentovalo globální perspektivu, kdežto Evropané sledovali své regionální bezpečnostněpolitické zájmy.
Byla to především Jižní Korea, která podpořila Američany v jižním Vietnamu, neboť si velmi dobře pamatovala, jak ji USA pomohla v letech 1950 – 53.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=115
Celé další roky bylo USA pro Jižní Koreu záštitou jejího státu. Soul již v září 1964 odeslal do jižního Vietnamu své zdravotnické jednotky. V roce 1966 má Jižní Korea v jižním Vietnamu již 50 000 mužů. Jihokorejské jednotky pod americkým velením provádějí pozemní operace a opatření v rámci pacifikace jižního Vietnamu. Pro jižní Koreu je účast ve vietnamské válce velký hospodářský program, neboť USA převezmou veškeré finanční náklady na všechny vojáky a techniku.
Vojenské úspěchy Jihokorejců v jižním Vietnamu jsou však omezeny tím, že obyvatelstvo jižního Vietnamu v nich vidí agresory.
V lednu 1968 zajme severní Korea americkou válečnou loď Pueblo s 68 muži na palubě.

Americká loď Pueblo v severokorejském přístavu.

Obrázek


Pádná odpověď Johnsonovy administrativy na tuto drzost se nekoná, neboť právě v tu samou chvíli začne útok na Khe Sanh a Američané mají plné ruce práce.

Loď Pueblo, jako museum, v Severní Koreji.

Obrázek

Jižní Korea reaguje tak, že část svých jednotek přesouvá zpět do Koreje. V té době také pokračuje zvyšující se napětí na vnitrokorejské hranici, mezi Severní a Jižní Koreou.
Američané mají sice pochopení, ale že Soul přijme toto opatření právě v době „Ofenzívy Tet“, vyvolá u nich nevoli.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIII. Č 3.

Díl XIII.

Část 3.

Další země, která vyslala do jižního Vietnamu své jednotky byl Tchaj-wan. Bylo to několik tisíc mužů, kteří se účastnili hlavně skrytých operací. Menší jednotky také poslalo Thajsko a Filipíny, jejich jednotky však měly jen symbolický ráz.
Nový Zéland a Austrálie, které do poloviny šedesátých let vyznávaly americkou teorii „domina“, poskytly také své jednotky. Austrálie poslala 8 000 vojáků a Nový Zéland oddíl dělostřelectva.
Účast Spojenců USA v jižním Vietnamu vyvrcholila na jaře 1969, kdy dosáhla počtu 71 000 vojáků. Ale již v roce 1967 bylo jasné, že to je strop, a že se již žádní Spojenci k USA nepřidají. V Austrálii a na Novém Zélandě totiž začínala být politika vlád pod silným tlakem protiválečného hnutí. Tlak vrcholil po „Ofenzívě Tet“.
Největší zklamání USA zažívalo od svého nejbližšího Spojence, kterým byla Velká Británie.
Kořeny názorových rozdílů mezi USA a VB sahaly do roku 1950, kdy VB diplomaticky uznala Čínskou lidovou republiku, zatímco USA rozhovory s Pekingem kategoricky odmítala. Londýn totiž vzhledem k Hongkongu (pronajatý VB do roku 1999) s čínskými komunisty do jisté míry hovořit musel. Velká Británie prohlásila, že už jen dle stanov SEATO není ochotna vyslat své jednotky do Vietnamu. Symbolická byla jen jednotka skotských dudáků, která působila u demilitarizované zóny. Jinak muselo USA a prezident Johnson přihlížet, jak ministerský předseda VB Harald Wilson usiluje se Sověty o zprostředkování míru ve Vietnamu. Britská vláda zas naopak se znepokojením sledovala, jak americká účast ve Vietnamu poškozuje sílu NATO.
A britská veřejnost?
Britská veřejnost od začátku válku ve Vietnamu podporovala, neboť sama potlačila povstalecké hnutí v Malajsii, která leží v blízkosti Vietnamu. Od roku 1967 však i ve Velké Británii začínají veřejné diskuze o smyslu a legitimitě amerického angažování ve Vietnamu. Londýnskými ulicemi stále častěji pochodují zástupy protiválečných demonstrantů. Dokonce rozvášnění demonstranti v roce 1967 zaútočí na velvyslanectví USA v Londýně. Dojde k velkému střetu s anglickou policií. Úplný obrat, stejně jako v USA, nastane po „Ofenzívě Tet“. To i proamerické, konzervativní „Times“ prohlásí: Tahle válka se už vyhrát nedá.
Veřejnost i vláda VB vkládají veškeré své naděje do „Pařížských mírových rozhovorů“. Díky těmto „Pařížským mírovým rozhovorům“ ztrácí demonstrace v Londýně na ostrosti, ale v masách se upevńuje protiválečná nálada.
Ve Francii bylo vše mnohem ostřejší.
Charlese de Gaulle, prezident Francie, největší politický protivník Johnsona v západním bloku, zastával názor, že válka ve Vietnamu představuje souhrn toho co je v americké zahraniční politice od základu to špatné: Je to naivní sebejistota Američanů, je to tendence k manipulaci s malými národy, je to vměšování se do záležitostí, do kterých Američanům nic není.
Francie sama zastavila kolo dějin, když se poučila právě ve Vietnamu a pak i krvavě v Alžírsku. Prezident de Gaulle nechápal, proč se také USA nechce poučit.

Naposledy de Gaulle kritizoval USA v Phnompenhu, v projevu před 100 000 Kambodžany. Od té doby to již neudělal, neboť viděl, že průběh války neovlivní. V roce 1966 vystoupila Francie z NATO a tak de Gaulle nechtěl, beztak již napjaté vztahy, ještě zhoršovat.
Američané těžce nesli i tak, že si de Gaulle dopisoval přátelsky s Ho Či Minem, i když hospodářskou pomoc Francie VDR neposkytovala.
Ve francouzské veřejnosti bylo vše mnohem horší.
Francouzské sdělovací prostředky, levicového i pravicového zaměření označovaly válku ve Vietnamu většinou jako zločin. Většinou hovořily o tom, že největší vojenská mašinérie světa (USA) ničí někdejší malou francouzskou kolonii. Již v roce 1965 bylo přes 70% Francouzů proti americké politice ve Vietnamu a jen 8% Francouzů s ní souhlasilo. Od roku 1966 do roku 1968 se protiválečné demonstrace v Paříži vyhrocovaly. Na Huberta Humpreye, viceprezidenta USA, létaly při jeho návštěvě Paříže v roce 1967 kameny, barvy a vejce. Byl z toho skandál a americké velvyslanectví si stěžovalo na chování francouzské policie, která prý nezakročila.
Americké velvyslanectví v Paříži zaplavovaly denně, týden co týden stovky stížností popuzených občanů Francie, které vyzývali USA, aby ukončila válku ve Vietnamu.
V žádné jiné zemi tak jako ve Francii, nebyl po „Ofenzívě Tet“ tak hrozný průběh demonstrací.
Když se v březnu 1968 pokouší francouzská policie zvládnout protiválečnou demonstraci, rozpoutají se největší studentské a dělnické bouře od dob „Pařížské komuny 1871“.
Válka ve Vietnamu se totiž pro Francouze stala spouštěcím mechanizmem, který přivedl k výbuchu stížnosti na vše.
Francouzi a především studenti si stěžovali na zkostnatělý universitní systém, stěžovali si na to, že profesoři smějí všechno, stěžovali si na přeplněné posluchárny. Obyčejní Francouzi si stěžovali na nízké platy, vysoké daně, špatné pracovní podmínky atd.
Paříží, ale nejen Paříží, ale i ostatními městy Francie se v březnu 1968 a v následujících měsících valí ohromné davy demonstrantů.

Demonstrace v Paříži.

Obrázek


Studentským vůdcům, jako např. Danielu Cohn-Benditovi, se podaří spojit studenty i dělníky v protiválečných, ale i ostatních protestech. Davy spojují základní obecná témata, která byla jakoby skrytá ve společnosti a která nyní vyplavala na povrch. Francouzská společnost po několik měsíců hledala svou podstatu.
Násilí vstoupilo do ulic měst.

Obrázek


Ve Francii vládl chaos.

Obrázek


Francie si uvědomovala autoritativnost společnosti, chlad společnosti a strohost moderního života. Ve Francii se probudilo odhodlání ke změnám, které se pak proměňovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech a utvářelo veřejný život. Ve Francii si začaly mnohé generace utvářet sebe sama.

Studentská hnutí v Americe v letech 1966 a 67 měla také vliv i na studentská hnutí v táboře socialismu, která se projevila i ve „Strahovských událostech v Praze“ na podzim 1967. Vše vyvrcholilo známým „Pražským jarem“ a pozdější okupací ČSSR státy Varšavské smlouvy. Tisk ČSSR psal o Vietnamu tak, jak si přálo SSSR, jen v době „Pražského jara“ tady byl pokus zabývat se válkou hlouběji. Pokus byl zmařen vstupem Varšavské smlouvy do ČSSR. Je to však jiná kapitola!!!

I v obou německých státech, NDR i NSR se o válce ve Vietnamu bouřlivě diskutovalo.
V NDR byla diskuze jednoznačná – Vietnam je obětí amerického „imperialismu“.
Jakýkoliv projev Vietnamců se bral jako touha po „Míru“.
NDR tehdy své hospodářské zájmy orientovalo převážně na Blízký východ a na africké státy a materiální podpora severního Vietnamu byla malá. Bylo to také dáno tím, že SSSR měl VDR jako svou „sféru zájmů“.
Tisk NDR se předháněl v útocích na Ameriku. Diplomacie NDR vždy reagovala tak, jak si přálo SSSR, tedy opatrně, neboť SSSR měl zájem zlepšovat své vztahy s USA.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIII. Č 4.

Díl XIII.

Část 4.

V NSR se diskuse o válce ve Vietnamu od roku 1965 vyvíjely trochu jinak. Nejprve šlo o to, jestli by bylo vůbec schopno NSR vyhovět prosbě USA o vojenskou pomoc. To přesto, že USA ani nenaznačila, že by NSR o to žádala. Přesto NSR vyslalo do jižního Vietnamu plovoucí nemocnici „Helgoland“, ovšem personál musel nosit civilní šaty.

Nemocniční loď Helgoland NSR.

Obrázek


Bylo to symbolické spojení sympatií s USA. Nasazení Bundeswehru mimo území NSR („out of area“) totiž nepřicházelo v úvahu. Ale NSR již 20 let před válkou v Perském zálivu umělo dobře zacházet se šekovou knížkou. NSR totiž ročně poukazovalo do Saigonu v přepočtu 7,5 miliónů dolarů.
Vláda a většina tisku NSR podporovaly americkou účast ve Vietnamu do poloviny roku 1966 bez výhrad. Západní Němci totiž přirovnávali Vietnam ke své vlastní zemi, která byla uměle rozdělena na komunistickou a nekomunistickou část. Postoj určovaly do jisté míry vlastní zájmy NSR. Na jedné straně NSR vidělo, že USA plní své závazky, na druhé straně mělo NSR obavy, že kvůli válce ve Vietnamu, by mohlo USA stáhnout své vojáky z Evropy (kdo by je pak chránil před záplavou Varšavské smlouvy a Rudou armádou?). Dokonce i vedoucí představitelé sociální demokracie NSR se vyslovovali pro válku ve Vietnamu. Willy Brandt a Fritz Erler ujišťovali Johnsona během cesty do Washingtonu v dubnu 1966 o své naprosté podpoře USA.
Již během druhé poloviny roku 1966 se postoj mění. V CDU, která vládne NSR roste pohoršení nad Johnsonovou vládou, která od NSR požaduje stále větší finanční podíl na nákladech za rozmístění amerických jednotek. Tedy spor vzplál o náklady v NSR a stane se morálním problémem. Ten se přenáší do argumentů, že se v Saigonu brání i svoboda Západního Berlína. V létě 1966 prvně ukazuje průzkum veřejného mínění, že většina obyvatel NSR válku ve Vietnamu odmítá. Někdejší kancléř Konrad Adenauer vyzve nakonec USA veřejně k tomu, aby se z Vietnamu stáhlo.
Protesty ve Spolkové republice Německo proti válce ve Vietnamu se začínají vyhrocovat v roce 1967. Diskuze v NSR vedou novináři, spisovatelé, politici a hlavně studenti. Opět zprvu nejde jen o válku ve Vietnamu a to hlavně studentům. Studenti chtějí hovořit o historické vině Němců na „Třetí říši“, o zkostnatělé struktuře na universitách a ve společnosti.
APO – mimoparlamentní opozice studentů a intelektuálů přebírá symboly, výrazové formy a vše ostatní z „amerického mírového hnutí“. Jsou to – demonstrace v sedě („sit-ins“), otevřená diskusní fóra („teach-ins“), rockovou hudbu a mnoho jiného, o čem jsme mluvili u amerických studentů. Kritika studentů směřuje na „systém“ jako takový, na politiku, která pod pláštíkem svobody pošlapává právo národů na sebeurčení a ztrácí svůj původní smysl. Studentům náhle připadá Amerika temnější a nejen studentům. Poprvé od doby obsazení NSR vojsky Spojenců začínají výtržnosti, které se vybíjejí proti americkým zařízením, jako je například proti pobočkám společnosti Američan Express, konzulátům USA a Americkým domům (byly to domy zřízené USA, které měly šířit znalost Ameriky a její kultury).
Po 2. světové válce vyrůstala německá mládež s pozitivní představou o Americe. Mezi mládeží NSR se šířil sen o individuelním štěstí a blahobytu (i tohle bylo příčinou, že se do roku 1970 vystěhovalo 750 000 Němců do USA). Mládež NSR přijímala americkou masovou kulturu, včetně Coca Coly, idolů jako Jamese Deana a Elvise Presleyeho. Mládež obdivovala americkou demokracii. Mládež brala USA jako osvoboditele od NSDAP a zachránce od komunistů SSSR a od Rudé armády. Náhle je tady americký imperialismus!
Mládež náhle vidí obrázky dobře živeného amerického vojáka, který ničí vesnice bezbranných vietnamských rolníků. Náhle pro mládež, ale nejen pro ni, válka ve Vietnamu vytváří nový obraz. Zvláště pro ty levicově orientované se stává Amerika symbolem kapitalistického řádu, který pohrdá člověkem. Začíná střet v německé společnosti a to nejen mezi levicově a pravicově orientovanými lidmi. Levice v NSR vše pojme jednostranně a Amerika je pro ně symbolem zla. Lidé z politického středu a zprava se orientují dle vývoje, který je ve Francii, Skandinávii a Nizozemí, kde mnoho lidí solidarizuje s těmi Američany, kteří chtějí jen skončit s válkou ve Vietnamu a ne s kapitalismem, jako levičáci.
Většina lidí v NSR chápe protestní hnutí v USA a v sedmdesátých a osmdesátých letech se stanou tvůrci kritického, ale i pozitivního chápání Ameriky.
Válka ve Vietnamu a to jak se s ní samotné USA vypořádá (a my to později také uvidíme), má pozitivní vliv na upevnění demokracie v USA a přenese se i do Západní Evropy, ale má paradoxně také vliv na to, že se lépe vzájemně chápou lidé v Západní Evropě a v USA. Lidé v USA i v Západní Evropě po této těžké zkoušce, kterou válka ve Vietnamu byla, náhle zjistí, že mají stejné, nebo podobné zájmy, osudy a starosti.
Opožděně na to přijde i levice v USA i v Západní Evropě.


Ještě si řekněme některé události, které se staly v jižním Vietnamu od června do konce prosince 1968.
Dne 10. června 1968 přebírá po Westmorelandovi velení v jižním Vietnamu generál Creighton Abrams.
Dne 27. června 1968 opouští základnu Khe Sanh americká armáda. Základnu, kde se bránila 77 dní v obklíčení a která ji stála 2 500 obětí. Americká armáda přechází na novou taktiku malých mobilních jednotek.
Dne 4. července 1968 je rozdrcen útok FNO a VLA na Dan Tieng. Po 17. červenci 1968 začíná operace Quyet Chien. Po jejím skončení činí ztráty Vietcongu 15 593 mužů.
V srpnu 1968 bylo spuštěno několik operací. V provincii Thua Thien je to operace Lam Son 245 (2. srpna). V údolí Ashau operace Somerset Plain/Lam Son 246 (4. srpna).
Kolem demilitarizovaného pásma se rozhoří těžké boje (15. srpna), v nichž se střetnou ARVN a US Army s vojáky severovietnamské armády (VLA). ARVN (24. srpna) spouští v provincii Quang Duc operaci Tien Bo.
V září 1968 zesilují USA bombardovací nálety v jižním Vietnamu. Jihovietnamská armáda (ARVN), ve 4denní bitvě (11. až 16. září) pobije 1 500 vojáků VLA, kteří na ni zaútočili u Tay Ninh. V provinciích Thua Thien a Quang Tri (11. září 1968) začíná operace Lam Son 261. V demilitarizované zóně začala kombinovaná operace ARVN, podporu jim poskytuje americká bitevní loď New Jersey se svými 9ti děly ráže 406 mm, z míst při vietnamském pobřeží.
V září 1968 ve svém projevu prezident Johnson prohlašuje, že události ve Východní Evropě naprosto jasně ukazují, že „jsme pořád ještě příliš daleko od takové podoby mírového světa, jakou si přejeme spatřit“. Prezident Johnson projevem reaguje na srpnové události 1968, kdy bylo okupovánao ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, když dále říká, cituji:
„Poselství plynoucí z událostí v Československu je očividné. Nezávislost národů a lidská svoboda jsou neustále zpochybňovány. A svobodná část světa dokáže přežít jedině tehdy, pokud si udrží svoji sílu a nepřestane s budováním jednoty.“
Ve svém projevu však také pokračuje dále o tom, že USA bude pokračovat v nastolování normálnějších vztahů s Ruskem a ostatními komunistickými státy
.

V provincii Quang Tri začíná 16. října 1968 operace Lam Son 271.
Dne 1. listopadu 1968 jsou spuštěny programy Le Loi a Phoenix, které jsou pacifikačními programy na ovládnutí jižního Vietnamu saigonským režimem a armádou Spojených států.
V listopadu 1968 (1., 10.) je soustředěno letecké bombardování a dělostřelecké ostřelování na Ho Chi Minh Trail. Dne 10. listopadu 1968 začíná kombinovaná operace Commando Hunt. Cílem operace je odříznout trasy VLA přes Laos na jih a přes kontrolní senzorové systémy na Ho Chi Minh Trail.
Mezi řekami La Tho a Ky Lam bylo při bojích zabito 1 200 vojáků VLA.
Mezi 2. a 8. prosincem 1968 proběhnou operace Speedy Express, jižně od Saigonu (10 889 ztrát VLA) a v provincii Quang Nam operace Taylor Common (1 299 ztrát VLA a FNO).
Dne 11. prosince 1968 je zveřejněno, že výsledkem programu Phoenix a Le Loi je 3,5% nárůst počtu Jihovietnamců žijících v oblastech kontrolovaných Saigonem.
Mezi 12. až 13. prosincem 1968 byly provedeny největší nálety od začátku války, bombardéry B – 52, na cíle FNO v okolí Saigonu.
Z Thajska odlétají v prosinci 1968 letouny F - 111 zpět do USA. Jejich premiéra se nad válčištěm jižního Vietnamu nezdařila. Létaly od března 1968 do května 1968 kdy provedly 50 náletů. Technické závady je posílají k opravám.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
Od roku 1972 se pak z F – 111 stanou vynikající válečné stroje. O jejich bojových kvalitách, které nad Vietnamem prokáží, si pohovoříme, až budeme popisovat rok 1972.


Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
vencour
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 517
Registrován: 1/6/2007, 00:18
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Historické paralely

Příspěvek od vencour »

Můj milovaný autor Joseph Heller píše v "Nemalujte si to" (i) o paralele mezi Aténami antické doby a pokusem dobýt Syrakusy na Sicílii a USA ve Vietnamu a říká:
Nepouštějte se do války na vzdáleném nepřátelském území, pokud se tam pak nechcete usadit.
Tamějších lidé bude vždy víc, vaše přítomnost je bude zneklidňovat, vláda, kterou tam ustavíte, aby udržovala pořádek, pořádek neudrží; postaví-li se obyvatelé proti vám, nemůžete nad nimi zvítězit, a jediný způsob, jak skoncovat s rozhodným místním odporem, je genocida.
(strana 181)

Prosím autora i přispěvatele k vyjádření k tomuto názoru. Mně to přijde jako ověřená zkušenost, že násilím nic neprojde. Viděl bych to, že by mohlo být tak ještě 4-5 dílů o Vietnamu? Takže na debaty o souvislostech je snad dost času. :wink:

(Je takovéto uvedení zdroje, citace, ok?)
Milda
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 434
Registrován: 8/5/2007, 20:03
Bydliště: Litoměřice

Vietnam

Příspěvek od Milda »

Vencoure,zlatá slova! I v této době, viz. Irák a už i Afghanistán! A nejen tam! Škoda každého člověka!
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ano určitě, celou historií lidstva se táhne, že nechtěný agresor byl, třeba po letech a desetiletích i staletích vypuzen ze země, ve které nebyl vítán.Buď okolnostmi, nebo vojensky.
I autora máš správně.
Já ještě dodám, že Gandí řekl: "Každý systém, který násilím vznikne, násilím také zanikne".
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Vietnam“