Vietnam 1964-1975 VII. Č 1.

Francie a USA proti Ho Či Minovi
Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Vietnam 1964-1975 VII. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa jižního Vietnamu 1965

Obrázek

Vietnam 1964-1975 VII. Č 1.

Díl VII.

Část 1.

Jaké byly reakce VDR, Číny a SSSR na „Rezoluci v Tonkinském zálivu“?
VDR posílá menší, pravidelné jednotky (Vietnamská lidová armáda – VLA) do Jižního Vietnamu v září a říjnu 1964. Vedení Lao Dong a VDR je totiž přesvědčeno, že „Lidově osvobozenecká armáda“ – Vietcong (FNO) válku v Jižním Vietnamu neukončí rychle a vítězně.
Hanoj naléhá na FNO, aby bylo vytvořeno jednotné vojenské velení pro Jižní Vietnam. Le Duan jmenuje velitelem společných operací obou armád generála Nguyen Chi Thanha. Generál Nguyen Chi Thanha je něco jiného než generál Giap (přítel Ho Či Mina a vítěz od Dien Bien Phu). Generál Thanh již má vychovanou mládež, budoucí vojáky, s vymytými mozky nacionalismem a hesly komunismu. Generál Thanh chce „americké palebné síle“ čelit především „bojovým duchem revoluční armády“, jaký rozdíl od generála Giapa. Generál Thanh připravuje pro vojáky VLA, dle čínského vzoru z Koreje, „lidské vlny“.
Rozhodnutí VDR je tedy definitivní, ve VDR vítězí agresivní frakce Lao Dongu.
Přispívá k tomu i pád sovětského předsedy rady ministrů a prvního tajemníka KSSS Nikity S. Chruščova v říjnu 1964. Do této doby SSSR prosazovala jednání s USA, a Jihovýchodní Asie měla pro ní druhořadý význam. U Chruščova měla prioritu berlínská a kubánská krize. Když byla vyhlášena neutralita Laosu upínal se Chruščov na uvolňování vztahů ze Západem. Přesto SSSR odeslalo do Vietnamu v letech 1954 – 1964 500 miliónů dolarů hospodářské pomoci a zásobovala Hanoj lehkými zbraněmi, mimo jiné z NDR a ČSSR (Uk vz. 59).
Moskva ignorovala požadavky VDR na dodávky těžké válečné techniky a kritizovalo Hanoj, že odmítá politiku „mírové koexistence“ (spolužití Východ – Západ – dorozumění).
Když byla delegace VDR v únoru 1964 v Moskvě s žádostí o těžké zbraně, odjela s nepořízenou. Stejně tak dopadla delegace FNO z Jižního Vietnamu v červenci 1964. FNO chtěla devizy, protiletadlová děla, protitankové zbraně a lékařské přístroje. Odjela s nepořízenou. Vztahy mezi SSSR a VDR se během roku 1964 prudce zhoršily.
V listopadu 1964 dokonce VDR prohlásilo, že bude (a rádo) postrádat služby hrstky sovětských poradců působících v Severním Vietnamu.
Byla to urážka SSSR, ale právě tato urážka SSSR, paradoxně , spolu se změnou vedení SSSR, znamenala zásadní obrat.
Leonid Brežněv a Alexej Kosygin, nastupující vládci Kremlu (zastánci tvrdého kurzu) lépe než Chruščov rozeznali, že po incidentu v Tonkinském zálivu začne válka mezi VDR a USA. Byl to Brežněv s Kosyginem, kdo rozeznal, že USA bude s VDR zaměstnáno válkou a že tím bude ohrožena „důvěryhodnost“ USA. Zároveň si je SSSR vědomo, že musí poskytnout pomoc VDR, neboť by se na SSSR špatně dívaly východoevropské státy a SSSR by bylo poškozeno i v celosvětovém měřítku. SSSR se také chtělo stavět do role prostředníka mezi VDR a USA.
Ovšem co sledoval SSSR především bylo to, že omezí dominující vliv Číny, čínské ideologické „úchylky“ (Maoismu), v Jihovýchodní Asii.
Totiž právě v době, kdy Hanoj „zdvořile“ (urážkou), pohrozila vypovězením sovětských poradců, vrcholila spolupráce Číny a VDR. VDR se sice cítila v posledních 10ti letech trochu Čínou opomíjena, což jí ale nebránilo, aby přijímala dodávky čínských zbraní a hospodářskou pomoc.
VDR v té době spíše podléhala čínskému vzoru. Kolektivizace zemědělství se řídila čínským vzorem, stejně jako odmítání sovětské „mírové koexistence“ se Západem. Hospodářská pomoc ČLR do VDR činila na konci roku 1964 460 miliónů dolarů, když vedle toho do VDR přicházely zbraně a munice a pak hlavně vozidla různého druhu, uniformy, spotřební zboží a potraviny.
Čínský ministr obrany Lin Biao podepsal v prosinci 1964 v Hanoji dohodu, která má zaručit VDR, že bude moci klást USA účinný odpor. Čína byla připravena vyslat postupně do VDR 320 000 vojáků. Jednalo se o dělostřelectvo, vojáky z logistiky, kteří měli být nasazováni při stavbě silnic, železnic, mostů a hrází (bude toho velice třeba) a také v protiletadlové obraně. Když vrcholila spolupráce ČLR a VDR v roce 1967, bylo ve VDR, severně od 21. rovnoběžky 170 000 Číňanů (dle SSSR to prý bylo 60 – 100 000 mužů). Od roku 1964 do roku 1975 ve VDR zahyne 1 100 Číňanů a více jak 4 000 je jich zraněno. Čína během celé války usilovala o to, aby to byla ona, kdo jako jediná velmoc brání Severní Vietnam. Chtěla v regionu Jihovýchodní Asie vyloučit vliv SSSR. Po roce 1964 pak Čína do VDR dodává rakety země-vzduch, protiletadlová děla a železnice. To vše přes tajný přístav na čínském ostrově Hainan. Tento přístav byl zřízen speciálně jen pro pomoc VDR.
Na takovém pozadí začíná snaha SSSR.
SSSR hraje dvě role.
První role - Moskva se snaží o diplomatické řešení konfliktu s USA.
Druhá role - SSSR chce zabránit dominantě Číny v Jihovýchodní Asii.
Změna kurzu začne v prosinci 1964, když Moskva žádá, aby FNO v SSSR zřídila styčnou misi. Zároveň probíhá rozhovor SSSR VDR o poskytnutí pomoci, který vrcholí podepsáním „Hospodářské a vojenské pomoci“ SSSR pro VDR, dne 7. února 1965, za přítomnosti předsedy rady ministrů SSSR A. Kosygina.
SSSR se v tomto programu zavazuje, že dodá VDR moderní sovětské zbraňové systémy, jejichž technologie je mnohem pokročilejší a modernější, než je čínská.
SSSR tak chce zabránit přimknutí VDR k Číně a zároveň chce tak vyslat signál „bratrským národům“, že významně pozdvihla severovietnamský vojenský potenciál.
SSSR se však nepovede zavázat Hanoj, aby nestupňovala konflikt s USA, tedy její druhá role.
Podle všech odhadů západních ekonomů a historiků poskytlo SSSR VDR v letech 1965 až 1975 úvěry ve výši okolo 5 miliard dolarů. SSSR se do roku 1968 podaří zaujmout pozici Číny a stane se pro VDR nejdůležitějším spojencem.
V roce 1968 pochází více než 50% hospodářské a vojenské pomoci ze SSSR a tento rok ( 1968) je to 580 miliónů dolarů. Mimo toho je ve VDR 2 000 sovětských vojenských expertů, kteří obsluhují RL, protiletadlové dělostřelectvo (rakety země-vzduch). Do SSSR jsou vyslány tisíce Severovietnamců, kteří se tam cvičí jako obsluhy RL, piloti (Mig 21) a další vojenští specialisté v sovětských vojenských akademiích.
Velmi klesl podíl pomoci východoevropských zemí (NDR, Polsko, ČSSR), kterým je ze SSSR sděleno, že existuje mnoho jiných zemí, které mohou podporovat proti „imperialistům“.
Tak jak se stále víc SSSR zapojoval do pomoci VDR klesala angažovanost Číny a to již od roku 1967. Koncem roku 1969 je ve VDR jen hrstka poradců ČLR. Ale není to jen kvůli SSSR. Čína má i jiné různé důvody.
Čína se zlobí, že VDR nechce uznat její vedoucí roli v Jihovýchodní Asii, že nechce přiznat ideologický vzor Mao Ce-tunga (Maoismus). Mimo toho v druhé polovině 60tých let probíhá v ČLR tzv. „Kulturní revoluce“, která přivede celou ČLR do chaosu. „Kulturní revoluce“ ČLR také znamená hospodářský pokles výroby ČLR a i z tohoto důvodu musí být čínská zahraniční hospodářská pomoc zastavena.
To však neznamená, že by Čína přestala úplně pomáhat. Čína byla po celou válku do roku 1975 důležitým spojencem VDR. Musíme si uvědomit, že velká část pomoci ze SSSR do VDR se převážela po čínských železnicích.
Je třeba mít stále na paměti, že bez ČLR a především SSSR by nikdy VDR nemohla vzdorovat USA.
Dokládá to i toto tvrzení - koncem 60tých let činila pomoc SSSR a ČLR 2/3 všech vietnamských státních výdajů.
Stejně tak důležitá jako materiální a vojenská pomoc, byl pro VDR důležitý i odstrašující zbrojní potenciál SSSR a ČLR (atomový i konvenční), který zabraňoval USA, aby vydalo rozkaz k vpádu do VDR.
Pentagon, prezident Johnson a později Nixon, měli stále na paměti to strašidlo „čínských lidských vln“, které v Koreji vedlo k dočasnému debaklu, který tam vojska OSN v určitém období zažívala.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VII. Č 2.

Díl VII.

Část 2.

VDR a FNO velice vděčně přijímala od SSSR a ČLR vojenskou a hospodářskou pomoc. Přesto, ale dbala, aby nepodlehla nátlaku těchto velmocí. Dělala to tak, že proti sobě úspěšně poštvávala SSSR a ČLR a využívala toho, že oni mezi sebou soupeřili.
Hanoji se tak dařilo vyhnout se přání SSSR vyjednávat s USA, stejně jako se vyhýbala požadavku Číny, aby nevyjednávala. Zní to paradoxně, ale VDR se to dařilo. VDR si jela svoji cestou.
Nezávislost vyjadřovala VDR i různými maličkostmi. Jednou z nich bylo i to, že sovětští poradci se nesměli volně pohybovat po území Severního Vietnamu, kontakt s domácím obyvatelstvem byl omezen a kontrolován. Do roku 1968 bylo volně možno provádět ve VDR čínskou propagandu, ale sovětské výstavy, filmy a ostatní prostředky kultury byly omezeny jen na příležitosti, jako jsou svátky.
Co však VDR velmocím SSSR a ČLR povolovala bylo získávání ukořistěných amerických zbraní a technologií. SSSR od VDR dostával přímo, ukořistěné, rozličné systémy řízených zbraní, které mohl kopírovat, jako byly hnací pohony letadel a elektronické přístroje. Plně povoloval sovětským inženýrům zkoušet efektivitu jejich zbraní ve válečných podmínkách a třeba i na místě je vylepšovat. Vietnam se stal zkušebnou zbraní pro SSSR.
Nutno říci, že na rozdíl od východoevropských zemí (NDR, ČSSR, Polsko, Bulharsko, Maďarsko) si VDR po dobu celého válečného konfliktu (1964-1975), ale nejen po tuto dobu udrželo naprostou samostatnost.
SSSR to vyjádřil tak, že „Severovietnamští komunisté jsou zvláštní, úzkoprsí a nacionální“. Citováno z – Politická zpráva sovětského velvyslanectví v Hanoji za rok 1966 dle Ilya V. Gaiduk, The Soviet Union and the Vietnam War, Chicago 1996, str. 69.

Lyndon B. Johnson vyhrál drtivou většinou dne 4. listopadu 1964 prezidentské volby a stal se novým prezidentem USA. Ve volební kampani (oponentem mu byl Barry Goldwater) národu sliboval, cituji z – Remarks in Memorial Hall, Akron University, 21. 10. 1964, in: Public Papers of the Presidents, Lyndon B. Johnson, 1963-1964, Washington 1965, II., str. 1391.
„Nebudeme vysílat americké hochy devět nebo deset tisíc mil od domova, aby dělali něco, co by si měli vyřídit hoši z Asie sami.“
Johnson razil heslo – vytvořit tzv. „velkou společnost“ („Great Society“), kde měli mít Bílí, černí, bohatí a chudí, muži a ženy stejné šance a stejné možnosti.
To, že drtivě vyhrál volby říkalo, že mu většina národa USA věřila a z jeho vnitropolitickým kurzem souhlasila. Ale tento sociální reformátor Lyndon B. Johnson se místo vnitropolitickým věcem, musel stále více a více věnovat válce ve Vietnamu.
Nová velká diskuze ve Washingtonu, jak dál ve Vietnamu, se rozběhne na podzim 1964. Koncem srpna 1964 totiž proběhl v Jižním Vietnamu další nekrvavý puč, po několika dnech protestů studentů a buddhistů. Generál Khanh musel uvolnit místo civilní vládě, i když si moc fakticky ponechal v rukou. Na ulicích Saigonu bojovali proti sobě buddhisté a katolíci a v zákulisí probíhal boj mezi politiky a generály. Marně apeloval americký velvyslanec Taylor na všechny ve vedení jihovietnamské armády, aby přestali intrikovat. I když se na válce nijak zvlášť politická nestabilita neprojevovala, hlásí CIA zesílenou infiltraci partyzánů ze severu a příchod prvních jednotek VLA (Vietnamská lidová armáda).
Velvyslanec Taylor žádá od vlády USA nová drastická opatření k utlumení konfliktu. To je voda na mlýn „Jestřábů z Pentagonu“. Už měsíce čekají na možnost „široce založené letecké ofenzívy proti VDR“.
Generál letectva Curtis LeMay to řekne tak, aby „rozbombardovali severní Vietnam do doby kamenné“ a zbavili tak domnělou invazi jakéhokoli zázemí. Cituji dle – William C. Berman, William Fulbright and the Vietnam War, Kent/OH a Londýn 1988, str. 156.
Johnson a poradci váhají. Obávají se, že letecká ofenzíva proti VDR nahraje oponentům na jihu Vietnamu.
Váhání znamená, že Johnson nejprve vůbec nevyužije „Rezoluci z Tonkinského zálivu“, i když dne 1. listopadu 1964 poprvé FNO napadne americké zařízení.
Tuto noc (1. listopadu 1964) totiž partyzáni FNO ostřelují z děl leteckou základnu Bien Hoa, kde zničí nebo poškodí 18 bombardérů B-57 a zabijí při tom 4 vojáky. USA bezprostředně nereaguje, ale utvrdí jí to v tom, že musí zaútočit na severní Vietnam, aby oslabila sever, a že tím podpoří jih. O začátku letecké ofenzívy, o jejím rozsahu, se vedou prudké hádky.
Nikdo však již nepochybuje, že letecká ofenzíva být musí!
Proti letecké ofenzívě se ozve jen jediný hlas, ten hlas patří Georgie Ballovi, náměstku ministra zahraničí. Ball, jako pracovník velvyslanectví USA v Paříži zažil v 50tých letech porážku Francie v Indočíně a chce o 10 let později stejného ušetřit USA. Tvrdí, že bombardování VDR jen vyprovokuje komunistickou invazi na jih Vietnamu.
Johnson udělá z Balla na krátký čas „ďáblova advokáta“.
Johnson se koncem listopadu 1964 rozhoduje pro program, který vypadá jako zlatá střední cesta mezi požadavkem Pentagonu a Ballovým osamoceným varováním.
Omezená letecká ofenzíva má mít 2 fáze.
Ta 1 fáze, jednoměsíční, začne 1. prosince 1964 a jsou jí nálety na stezky v laoské džungli (Ho Chi Minh Trail). Paralelně s těmito nálety se pak má zaútočit na vybrané cíle ve VDR pokud Severovietnamci zareagují.
Ta 2 fáze se měla rozběhnout až saigonská vláda stabilizuje svou situaci. Plány počítaly s dvou až šestiměsíční leteckou ofenzívou proti severnímu Vietnamu a pokud se to ukáže nutné, bude po skončení náletů, následovat námořní blokáda VDR.
Pentagon – Sbor náčelníků štábů je zklamán, že již v prosinci 1964 Johnson nerozhodl o bombardování severního Vietnamu a už vůbec nedal pokyn k 2 fázi náletů.
Johnson váhá, ale zároveň se bojí, že ho jeho poradci a veřejnost bude kritizovat, nebo dokonce, že vznikne diskuze o „ztrátě“ jihovýchodní Asie.
Johnson nabídne vládě jižního Vietnamu finanční podporu na zvýšení početního stavu ARVN o dalších 100 000 vojáků. Nabídka má zvýšit stav ozbrojených sil RVN (pravidelná jihovietnamská armáda, síly sebeobrany a regionální jednotky) na 660 000 mužů. RVN přijme, ale nijak to na ní nezapůsobí. Generalita RVN hodnotí vše jako vzájemnou závislost USA a RVN a počítají stejně s tím, že USA svou pomoc ještě rozšíří.
V jak dezolátním stavu se nachází jihovietnamská armáda ukáží 2 příklady. Pumový útok na hotel Brinks v Saigonu (24. 12. 1964 – Štědrý den – zabiti 2 Američané a 65 dalších zraněno) a bitva u Binh Gia, 70 km jihovýchodně od Saigonu.
V bitvě u Binh Gia nejprve FNO početně slabými oddíly obsadí vesnici Bienh Gia. Proti nim jsou vyslány 2 nejlépe vyzbrojené prapory jihovietnamské armády, spolu s dalšími zásahovými jednotkami. Podporují je celé roje amerických vrtulníků. Výsledek boje při dobývání Bienh Gia je pro jihovietnamskou armádu katastrofou. Hůře vyzbrojené FNO pohybem, krytím a manévry Jihovietnamce doslova masakruje. Jihovietnamská armáda má 445 padlých, zabito je i 16 amerických poradců.
FNO má 132 padlých vojáků.
Po této bitvě prudce klesne morálka jihovietnamské armády. Po této bitvě se také změní i argumentace „Holubic“ ve Washingtonu, i oni se přikloní k náletům na severní Vietnam. Stabilizace saigonského režimu jde stranou a všem se zdá, že zahájení letecké bitvy proti severnímu Vietnamu je priorita. Jedině bombardování severního Vietnamu může zadržet postup Fronty národního osvobození (FNO) a donutit Hanoj, aby FNO přestala podporovat.
Cíl tedy nyní zní – né vítězství, ale je nutné zachránit jižní Vietnam před zhroucením.
Naposledy upravil(a) michan dne 3/10/2007, 16:26, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VII. Č 3.

Díl VII.

Část 3.

Příležitost k určení data, kdy začít bombardovat Severní Vietnam ( VDR ), přišla velmi brzy!
Dne 7. února 1965 ve 2 hodiny ráno, zaútočilo FNO na vojenské tábory v Plei Ku v Centrální vysočině.

Mapa Plei Ku.

Obrázek


V Plei Ku byly budovy jihovietnamského armádního velitelství, perimetr amerických poradců a 6-7 km odtud byla vrtulníková základna s letištěm.
FNO na obě místa, ve dvě hodiny ráno, zaútočila souběžně s různým výsledkem.
Proti objektům velitelství ARVN a perimetru amerických poradců se ženisté a komando FNO dostalo jen k 1 strážnému, kterým byl specialista 5. třídy Jesse A. Pyle. Pyle je zjistil a okamžitě začal střílet. Pyleho smrtelně zranil vržený granát FNO, ale zároveň tím bylo probuzeno osazenstvo budov, které se začalo bránit. Vypukla prudká přestřelka. Ženisté FNO museli nálože ( vyrobené z plechovek od piva, svázaných bambusem) odpalovat chaoticky a některé neodpálili vůbec.
Mnohem úspěšnější byla komanda ženistů a vojáků FNO o 6-7 km dál u vrtulníkové základny Holloway. Tady se komandům FNO podařilo dostat přes vnější, daleko od sebe rozmístěný řetěz amerických stráží a ženisté položili na letouny nálože.
Komanda FNO se nepozorovaně, jak tam, tak ven, stahují.

Část zničených letounů na letišti, po útoku .

Obrázek


Camp Halloway.

Obrázek




Výbuchy náloží, hroutící se vybuchující letadla ve tmě! Do toho přichází minometná palba, minometných čet FNO ( minomety pocházejí z vojenských dodávek USA pro ARVN), z nedaleké vesnice, určitě né, přátelsky nakloněné Američanům. Chaos a zmatek! FNO se stáhne.
Výsledek! Zabito bylo 8 amerických poradců a 126 jich bylo zraněno. Úplně zničeno bylo 10 letadel a 15 těžce poškozeno, to vše za desítky milionů dolarů.
President Johnson okamžitě nařizuje odvetu. Odvetou je ještě ten den, 7. února 1965 operace „ Hořící šíp“ ( FLAMING DART).
Z letadlových lodí 7. flotily startuje 132 stihačů bombardérů na cíle na Ho Chi Min Trail a některé cíle v severním Vietnamu.
Protože je ještě 10. února 1965 ostřelována minometnými četami FNO další americká základna a zahyne při tom 20 amerických poradců, je odpověď presidenta Johnsona jasná.
President Johnson vydává pokyn k „ Časově neomezené letecké válce proti Severnímu Vietnamu“.
Operace „ Dunivý hrom“ ( ROLLING THUNDER) začíná!!!

Mapa ROLLING THUNDER.

Obrázek


Ovšem obyvatelstvo USA o tom neinformuje, neřekne, že jde o časově neomezené bombardování. Vládní mluvčí ujišťuje, že bombardování je jen reakcí na agresi Hanoje!
Od chvíle co Johnson nastoupil do presidentského úřadu ( listopad 1963) pumpuje vláda USA do RVN jen peníze a zvětšuje počet poradců ( v únoru 1965 je jich již 23 300 ). Ale Saigon ztrácí stále více území.
ARVN se především soustřeďuje na obranu svých vlastních základen, hlídá vesnice, mosty, vjezdy do měst a hospodářské objekty. Ofenzíva žádná! Strategicky je armáda RVN v defenzívě vůči FNO. Ztráty ARVN nyní obnášejí 2 000 vojáků měsíčně ( mrtvých a zraněných) a dezerce jde do 10 000.
Washington proto leteckou ofenzívu proti VDR „ ROLLING THUNDER“ vítá jako spásu.
V Saigonu proběhne 8. generálský puč od smrti Diema dne 18. února 1965.
Skupina mladých generálů Nguyen Cao Ky, Nguyen Chanh Thi a Nguyen Van Thieu provede nekrvavý převrat, zbaví moci generála Khanha a pošle jej do exilu. Generál Khanh se totiž připravoval na vyjednávání s FNO.
Do čela RVN postaví mladí generálové civilní osobu, která je jen zástěrkou pro svět, skutečnou moc mají mladí generálové.
Samozřejmě mladí generálové slíbí USA, že s FNO vyjednávat nikdy nebudou a vojensky budou proti FNO postupovat agresivně a ofenzivně ( kolikátý, stejný slib?).
Útoky na Bien Hoa a Plei Ku Američanům ukazují, že oni sami, ale především ARVN není schopna bránit základny USA. Protože bylo určitě jisté, že další útoky FNO budou následovat, požaduje generálplukovník Westmoreland koncem února 1965, naléhavé přidělení námořní pěchoty USA k ochraně velké základny v Danangu.
Americký velvyslanec v Saigonu Taylor se zděsí, nechce do Vietnamu posílat pozemní síly, neboť je to odklon od dosavadní politiky a komentuje to dle – Taylor Sboru náčelníků štábu, 22. 2. 1965, in FRUS 1964-1968, díl 2: Vietnam, leden-červen 1965, Washington 1996, str. 347n. – takto:
„ Jestliže skoncujeme s touto politikou, bude velmi těžké vymezit mantinely. Jakmile bude zřejmé, že jsme připraveni převzít novou zodpovědnost, pokusí se jihovietnamská vláda s velkou pravděpodobností svalit na nás jiné úkoly pozemních sil. Vzrůstající síla pozemních vojsk v jižním Vietnamu zvýší možnost napětí v domácím obyvatelstvu. Bílý voják, tak jak je vyzbrojen, vybaven a vycvičen, není vhodný do bojů proti partyzánům v asijských lesích a džungli. Francouzi se o to pokusili a ztroskotali. Pochybuji, že americké jednotky by to zvládly podstatně lépe.(….) Nakonec zbývá ještě otevřená otázka, jak dokáže cizí voják rozlišit příslušníka Vietcongu od přátelsky smýšlejícího vietnamského rolníka?“

Svatá slova velvyslance Taylora, kdo však tato prorocká slova tehdy chtěl slyšet? Prostě nikdo! Je to pouhý zápis americké administrativy pro dějiny!!!

A pak je tedy skutečností, že se dne 8. března 1965 vylodí ze 3 lodí na plážích u Da Nangu 1. prapor námořní pěchoty USA za 65 minut.

Mariňáci se vyloďují.

Obrázek

Tanky přijíždějí.

Obrázek

Je to 1 400 mužů s puškami M 14, kulomety, raketami a odpalovacími zařízeními pro rakety. 3. tankový prapor námořní pěchoty s tanky M-48 A3 a dělostřelecké oddíly s houfnicemi ráže 105mm a bezzákluzová děla ráže 106mm. 2. prapor této brigády námořní pěchoty sem dopraví přepravní letouny C – 130 Herkules, přímo z americké základny v Japonsku na Okinawě.
Je to předvoj pod velením brigádního generála Fredericka Karcheho a je určen pro obranu Da Nangu.
Americké pozemní vojsko je v jižním Vietnamu vítáno záblesky fotoreportérů a květinami vietnamských dívek ( byly to prý žluté jiřiny a červené gladioly)!
Od dob korejské války prvně, se americká armáda zase vyloďuje v bojové zóně!
Ještě v březnu 1965 žádá generálplukovník Westmoreland další 2 divize a Americký Sbor náčelníků štábu dokonce 3 divize.
President Johnson, protože ústup z jižního Vietnamu nepřichází v úvahu stejně, jako zničení Severního Vietnamu, rozhodne opět šalamounskou, „ tu pravou, zlatou střední cestu“ – pošle 40 000 vojáků.
Americké pozemní jednotky mají zadánu tuto taktiku – okolo svých základen, které si na místě vytvoří, budou provádět ofenzivní operace do okruhu 50 mil ( okruh přes 80km). Tato taktika má dát čas na zotavení, vzpamatování a reorganizaci ARVN!
Prezident Johnson zatím hledá východisko ze šlamastiky a rozčiluje se na náčelníka armádního štábu USA Harolda Johnsona – dle – David Halberstam, The Best and the Brightest, New York 1972, str. 684.- když říká:
„ Bombardovat, bombardovat, bombardovat. To je všechno co znáte. Potřebuji řešení. Chci řešení.“
Co ho tak rozčílilo?
Dozvěděl se od šéfa jižního Vietnamu, generála Thieua, že FNO nyní kontroluje ¾ jižního Vietnamu a Saigon má vliv jen ve velkých městech. Smutné!
President Johnson má také problémy v samotném USA, ale i ve světě.
V USA ho sice Kongres zaštiťuje, ale někteří vedoucí senátoři demokratů – např. Mike Mansfield a Georgie McGovern, naléhají na vládu, aby začala vyjednávat.
Média Johnsona podporují, ale liberální tisk občas vyjádří pochyby. Např. deník New York Times se ptá, proč má smysl dávat v sázku životy amerických vojáků kvůli zemi, která není ani demokratická, ani nemá zjevnou strategickou hodnotu pro USA?
Rychle začíná vzrůstat i tzv. „ Mírové hnutí“, když studenti vyzvou k demonstraci ve Washingtonu, která se má konat 17. dubna 1965.
A ve světě?
U Thant, generální tajemník OSN, odsoudí informování USA o Vietnamu, hnutí nezávislých států požaduje vyjednávání ( o křiku Východního bloku nemá cenu ani mluvit).
Nejbližší spojenec USA, kterým je Velká Británie, požaduje, aby i USA i VDR jasně řekly co požadují, aby řekly jasně své cíle!
Johnsonův hněv si vyslouží kanadský premiér Lester Pearson, který ve Washingtonu, před novináři, vystoupí a požaduje zastavení náletů na Severní Vietnam a vyzve obě strany k jednání!
Naposledy upravil(a) michan dne 3/10/2007, 16:30, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VII. Č 4.

Díl VII.

Část 4.

Na kritické hlasy z USA i ze světa prezident Lyndon B. Johnson reaguje ve svém velkém projevu dne 7. dubna 1965 na Johns Hopkinsonově univerzitě v Baltimoru. V tomto projevu prezident ohlásí, že je ochoten k rozhovorům s Hanojí, bez jakýchkoliv podmínek.
V případě, že by došlo k mírovému urovnání, nastíní Indočíně ve svém projevu jakousi „ velkou společnost“ ( Great Society) v jihovýchodní Asii. Takový hospodářský rozvoj by byl v údolí řeky Mekongu financován USA až 1 miliardou dolarů.
Ochotu k jednání s VDR pak opakuje v květnu 1965, když nařídí na 5 dní zastavení bombardování severního Vietnamu a Ho Či Minovy stezky, a oznámí, že by bylo dobré, kdyby i FNO omezila své aktivity. Určitě to v dubnu a květnu 1965 Johnson myslel upřímně, pravdou však také je, že chtěl a uklidnil své kritiky v USA a částečně i ve světě. Pravdou, která plyne z archívů také je, že prezident Johnson a jeho poradci v tomto období neměli žádnou vyjednávací strategii a ani nebyli ochotni k žádným kompromisům! Johnson byl rozhodnut v díle ve Vietnamu pokračovat, ve stopách svých předchůdců – Jižní Vietnam musí zůstat prozápadně orientovaným samostatným, suverénním státem, ve kterém je třeba potlačit a zničit vliv FNO.
Takže ochota Johnsona k rozhovorům s VDR je jen jakousi slušnější nabídkou Hanoji, „ ať si určí místo a čas kdy bude kapitulovat“.
No a co na to Hanoj?
Tak ta neměla nejmenší zájem v něčem ustupovat!
Sice by přestalo bombardování, ale na jaře 1965 USA operací ROLLING THUNDER bombardovala jen Ho Chi Minh Trail a pár vojenských objektů na jihu VDR, severně od 17. rovnoběžky. Žádné nenávratně velké škody VDR způsobeny nebyly
Hospodářská a vojenská pomoc ČLR a SSSR se utěšeně zvětšovala. Tak proč ustupovat?
Přesto Hanoj prostřednictvím rozhlasové stanice Radio Hanoj zareaguje. Zopakuje svůj tzv „ čtyřbodový program“, který je naprosto rozdílný s požadavky USA:
1/ Bezpodmínečné stažení USA z Vietnamu.
2/ Ukončení americké agrese proti severnímu Vietnamu.
3/ Vytvoření koaliční vlády ze všech „ mírumilovných“ uskupení v jižním Vietnamu.
4/ Mírové sjednocení Vietnamu.
Víc než k USA, směřovala také Hanoj své požadavky směrem ke světové veřejnosti, vždyť před vysíláním těchto požadávků Le Duan nekompromisně odmítl sovětské přání, aby se VDR pokusila s USA vyjednávat.
Proč?
VDR a její vedení věřilo, že FNO, s jejich pomocí, ještě v květnu 1965 jižní Vietnam ovládne ( FNO ovládalo již ¾ území) a to přesto, že se do jižního Vietnamu přemisťují první pozemní síly USA ( než se rozkoukají!).
Projev v Baltimoru a následný projev uklidní kritiku v USA. Vláda si v Kongresu nechá schválit dalších 700 milionů dolarů na vojenské operace v jižním Vietnamu.
Vyvstanou však otázky. Bude 700 milionů dolarů stačit? Má letecká ofenzíva účinek? Je strategie základen ( enkláv) a 50 mílové pásmo agrese to správné?
„Tehdy vysloví předseda Sboru náčelníků štábu USA generál Earle Wheeler myšlenku, že je zapotřebí překročit Rubikon: Je třeba přenést boj k nepříteli. Ještě nikdy nevyhrál bitvu ten, kdo zůstal sedět na zadku“. Citováno podle Henry Graff, The Tuesday Kabinet, Englewood Cliffs/NJ 1972, str. 138.
Američtí poradci a vysocí generálové Pentagonu požadují rozšíření letecké ofenzívy, více pozemních jednotek a jinou strategii.
Pentagon provede číselné vyjádření vyhlídek ve studii, která říká: 200 000 až 400 000 vojáků má 20% naděje na vítězství do konce roku 1966. Do roku 1968 může stoupnout jejich naděje na 50%.
Výsledek všeho je, že prezident Lyndon B. Johnson nařídí v červenci 1965 okamžitě odeslat do jižního Vietnamu 50 000 amerických vojáků, které bude do konce roku 1965 následovat dalších 50 000. Na rok 1966 je plánováno poslat dalších 100 000 vojáků.
ROLLING THUNDER, letecká ofenzíva proti VDR se posouvá dále na sever VDR od 17. rovnoběžky. Dálkové bombardéry B – 52 budou nasazeny i na cíle v jižním Vietnamu. Generálplukovník Westmoreland obdržel takovou pravomoc, že může proti FNO postupovat agresivně a ofenzivně bez omezení .
Johnson a jeho poradci věřili, že je to jediná cesta, jak zabránit ztrátě jižního Vietnamu a jak zajistit „ důvěryhodnost USA“ před vlastním obyvatelstvem a světem od Tchaj-wanu po Západní Berlín!
USA se od července 1965 vydává cestou podobnou jako Francie, která vyústila Dien Bien Phu, a jde tak stopu kolonialistů minulosti!
Prezident Lyndon B. Johnson a jeho poradci vedou Američany do války, aniž je obyvatelstvo a Kongres správně a pravdivě informováno! Nepožádal ani obyvatelstvo, ani Kongres o podporu své politiky!
Před tiskem odmítne, že by šlo o zvrat americké politiky v jižním Vietnamu, a interně prohlásí, že mu nato stačí jako východisko „ Rezoluce o Tonkinském zálivu“. Johnson chce „ máslo a děla“ a obává se, že veřejná diskuse o „ téhle kurevské válce“ by zničila „ tu ženu, kterou jsem skutečně miloval – velkou společnost“ – citace je z – Doris Kearns, Lyndon Johnson and the American Dream, New York 1976, str. 251.
Ze stejných důvodů zavrhne požadavek Pentagonu a vysokých důstojníků, aby mobilizoval zálohy a Národní gardu a vyhlásil „ stav národní nouze“.
Výhrady proti dezinformační politice Johnsona shrnul Henry Cabot Lodge do otázky:
„ Jak tam můžete posílat mladé muže v tak velkém množství, když jim nevysvětlíte proč?“
Citát dle – Brian VanDeMark, Into the Quagmire, New York a Oxford 1991, str. 207.

Snad ještě pár důležitých událostí, které se do července 1965 v jižním Vietnamu staly.
V březnu ( 14.) 1965 použijí jihovietnamské a americké letouny při bombardování poprvé napalm. V březnu ( 30.) exploduje před americkým velvyslanectvím v Saigonu nálož, která byla umístěna v automobilu. Výsledkem je 22 mrtvých civilistů a 178 zraněných.
V květnu (3.) se na letecké základně Bien Hoa, poblíž Saigonu, rozmisťuje americká 173. vzdušně výsadková brigáda. Je to první jednotka amerických pozemních sil v jižním Vietnamu.
Od 19. května 1965 je zahájeno pravidelné bombardování Severního Vietnamu v rámci operace ROLLING THANDER.
V květnu(26.) 1965 se v jižním Vietnamu rozmisťují první australští vojáci.
V květnu (27.) je prvně ostřelováno pobřeží VDR z lodí americké 7. flotily.
Dne 29. května 1965 je u Bagie zcela zničen jednotkami FNO celý prapor ARVN.
Dne 22 června 1965 provede USA v rámci operace ROLLING THUNDER nálety na nejsevernější místa ve VDR. Vojenské cíle ležely jen 80 mil od hranic s ČLR.
V červnu (28.) je prvně použita 173. vzdušně výsadková brigáda s Australany a ARVN na ofenzivní akce v oblasti severně od Saigonu.
Dne 31. července 1965 dorazila do jižního Vietnamu proslulá 101. vzdušně výsadková divize, která bude rozmístěna blízko zálivu Cam Ranh.
V červenci 1965 piloti 45. taktické stíhací sguadrony Thomas S. Roberts a Keneth E. Kolomb, sestřelují 25 -35 mil severozápadně od Hanoje se svými F -4C Phantom, každý po jednom Mig – 17 raketou Sidewinder.



Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Vietnam“