Vietnam 1964-1975 VI. Č 1.

Francie a USA proti Ho Či Minovi
Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Vietnam 1964-1975 VI. Č 1.

Příspěvek od michan »

Prezident John Fitzgerald Kennedy.

Obrázek

Vietnam 1964-1975 VI. Č 1.

Díl VI.

Část 1.

A USA kráčela nezadržitelně do války!
Byly to právě historické události roku 1963 v jižním Vietnamu, ale i ve světě, které byly tím spouštěcím mechanismem 11ti let války od roku 1964 do roku 1975. Byly to historické události roku 1963 ve Vietnamu, které vedly ke konci tzv. „omezeného partnerství“ mezi USA a jižním Vietnamem. K lepšímu pochopení celého si je tedy řekněme.
Zásadní historické události v jižním Vietnamu spustila tzv. „Buddhistická krize“:
Z příkazu jihovietnamské vlády a Diema bylo „zakázáno“ vyvěšovat v době svátků jinou vlajku než vlajku RVN (jižního Vietnamu), ale Diemův bratr, arcibiskup katolické církve, Ngo Dinh Thuc si vytvořil výjimku a v době svátků bezostyšně vyvěšoval k státní vlajce i vlajku Vatikánu.
Když buddhisté 8. května 1963 slavili 2 527. narozeniny zakladatele svého náboženství, ve starém císařském městě Hue, vyvěsili také své buddhistické vlajky (když může vyvěšovat své vlajky Thuc, proč bychom nemohli my buddhisté).
Prezident Diem vše vzal jako politickou provokaci, povolal své elitní jednotky a do buddhistického procesí nechal střílet. Zabito přitom bylo 9 lidí.
Diem dal okamžitě vyhlásit, že vše zavinilo FNO, což mu samozřejmě nikdo nevěřil. Za 2 dny, tedy 10. května 1963 táhnou starým císařským městem Hue desítky tisíc buddhistických demonstrantů. Diem neúprosně zasáhne. Buddhističtí vůdcové jsou zatčeni a jejich nejdůležitější pagody jsou obklíčeny vojáky.
Dne 11. června 1963 se před televizními kamerami (televizní šoty obletí svět), v centru hlavního města Saigonu, upaluje 66.letý buddhistický mnich Thich Quang Duc.

Buddhistický mnich Thich Quang Duc před fotoreportéry a Tv kamerami.

Obrázek


Od tohoto okamžiku již nejde protest buddhistů proti Diemovi zastavit.
Protestující ještě navíc naštve prohlášení „Madam Nhu“, což byla manželka Ngo Dinh Nhua, která prohlásila k tomuto autodafé: „Je to ‚ohýnek‘ a slíbila každému, kdo by se chtěl jako Quang Duc upálit, že mu dodá zápalky a benzín.“
K buddhistům se přidávají studenti a i v armádě to vře.
Dne 21. srpna 1963 Nhuovy elitní jednotky uspořádají razii, při které zatknou 14 000 studentů, buddhistů a dalších odpůrců Diemova režimu.
Nastala nejhlubší krize Jihovietnamské republiky (RVN) v její mladičké historii.
I pod tlakem veřejného mínění konečně Washington dospěje k názoru, že je třeba proti Diemovi jednat.
J. F. Kennedy a jeho tým koncem června 1963 ustanovuje novým velvyslancem v Saigonu Henryho Cabota Lodgeho. Ten má jako republikán chránit vládu proti výpadům opozice v USA v senátu, ale především má přivést k rozumu Diema. Instrukce zní, pokud Diem nepovolí poohlédnout se po nástupci.
Do Saigonu přilétá Lodge jako velvyslanec 22. srpna 1963, tedy den po zásahu proti buddhistům, studentům a všem odpůrcům Diemova režimu. Tady se od CIA dozvídá o různých skupinách jihovietnamských důstojníků, kteří jsou ochotni provést převrat. CIA již totiž před několika týdny navázala spojení s vlivnou, ale nerozhodnou frakcí v jihovietnamské armádě, která se soustředila okolo generála Duong Van Minha.
Dne 24. srpna 1963 J. F. Kennedy vyzve Lodgeho, aby na Diemovi žádal odstoupení jeho bratra Nhua a možnost spolurozhodování USA při řízení státu RVN. Jestliže Diem odmítne, může Lodge přislíbit podporu generálům, kteří chtějí provést puč.
Diem se ještě cítí silný a pučističtí generálové nemají patřičnou sebejistotu a tak se do konce srpna ještě nic neděje. Jen Lodge vše v jižním Vietnamu k puči pečlivě připravuje a v USA se ostře diskutuje o budoucím postoji k Diemovi.
Zmatek ve vládě USA je velký. V té době vystoupí veřejně Robert Kennedy a přednese klíčovou otázku: „Existují v Saigonu vůbec síly, které by byly schopné vypořádat se s FNO? Není na čase stáhnout se z Vietnamu?“

Nyní jaké byly historické skutečnosti ve světě, neboť ty nabízely několik způsobů mírového urovnání občanské války v jižním Vietnamu.
Dozníval šok z „kubánské krize v říjnu 1962“ (Rusové rozmisťovali jaderné rakety na Kubě a krize okolo), kdy se svět ocitl na pokraji války. Atomový arzenál SSSR a USA, přesněji jeho ničivá síla, byl označen MAD (mutually assuret destruction - vzájemné zajištěné zničení). To připravilo půdu pro první fázi uvolnění mezi SSSR a USA. Byla zřízena tzv. „horká linka“ Washington – Moskva. J. F. Kennedy v červnu 1963 oficielně uznal „ohromnou zásluhu SSSR v 2. světové válce“. V srpnu 1963 podepisuje USA, SSSR a Velká Británie smlouvu o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou.
Vztahy mezi SSSR a USA se zlepšují. Naopak vztahy uvnitř táboru Východ a táboru Západ se zhoršují.
Východ – Peking (ČLR) ostře odsuzuje Chruščovovu politiku vůči USA a vyvine proti vůli Moskvy svou vlastní atomovou výbušninu. SSSR na protest stahuje z ČLR své poslední technické a vojenské poradce. Mimo toho na hranicích mezi SSSR a ČLR vypuknou první ozbrojené konflikty, které ukazují, že vztahy mezi komunistickými velmocemi se dostaly na nejnižší bod.
Ale ani mezi Západem není vše v pořádku!
Západ – Charles de Gaulle, prezident Francie, vyjádří francouzskou nespokojenost a znechucenost nad vůdčí americkou přítomností v Evropě tím, že oznámí stažení Francie z vojenských struktur NATO.
Končí tím vnitřní jednota táboře Východ a Západ. Byla to možnost jak se zbavit některých striktních problémů doby „Studené války“, aniž by velmoci ztratily tvář.
V Americe se někteří úředníci ministerstva zahraničí, jako např. vyjednavač v Laosu (příměří) Averell Harriman a velvyslanec Galbraith zasazují, aby byla uspořádána nová konference o Indočíně jako 1954 v Ženevě, nebo jako o Laosu 1961/62.
Také de Gaulle v srpnu 1963, na světovém fóru, vystoupí s požadavkem – vietnamský konflikt řešit mírovou cestou u jednacího stolu.
Ovšem J. F. Kennedy neslyší ani tyto hlasy, ani hlas svého bratra Roberta.

J. F Kennedy vyšle McNamaru a gen. Taylora na další průzkumnou misi do Saigonu. Ti přivezou doporučení pro Kennedyho, aby provedl naprogramovanou konfrontaci s Diemem.
V říjnu 1963 Kennedy znovu tlačí na Diema. V té době se objeví pověsti, že Diemův bratr Nhu vyjednává s Hanojí. Kennedy ruší několik dodávek do jižního Vietnamu a požaduje reorganizaci jihovietnamské armády. oznamuje stažení tisícovky poradců a naznačí úplné stažení do roku 1965.
Tento rozhodný postup USA má blahodárný vliv na pučistické jihovietnamské generály. Ti se nejprve zeptají na postoj USA k puči. V USA je Kennedyho administrativa rozpolcená, a tak nepřijde odpověď žádná. USA nechávaly vše na dialogu Lodge – Diem.
Jihovietnamští pučističtí generálové si vše vysvětlí jako souhlas USA s pučem – jako startovní výstřel.
Diemův bratr Nhu ještě inscenuje vlastní puč, ale bezúspěšně.
Dne 1. listopadu 1963 v poledne, Diem sděluje Lodgemu, že přistupuje na podmínky USA a požaduje další americkou pomoc. Lodge již nereaguje. Ví, že generálové již obsadili všechny klíčové pozice ve městě Saigonu a odzbrojili Nhuovy elitní jednotky. Ještě v dob,ě kdy je již obklíčen i Diemův prezidentský palác, telefonuje Diem v panice velvyslanci Lodgemu a požaduje pro sebe a svého bratra bezpečný odchod.
Velvyslanec Lodge odpoví, že se nemůže vměšovat do vnitřních jihovietnamských záležitostí.
Tím je zpečetěn osud Ngo Dinh Diema a jeho bratra Ngo Din Nhua.
Bratrům se sice podaří ještě tajnou chodbou uniknout z prezidentského paláce do Cholonu, čínské čtvrti v Saigonu.
Pátrací oddíly pučistů je tam objeví a 2. listopadu 1963 jsou rozstřílená a zmrzačená těla Ngo Dinh Diema a Ngo Din Nhua nalezena v dodávkovém voze.
Naposledy upravil(a) michan dne 17/9/2007, 09:10, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VI. Č 2.

Díl VI.

Část 2.

Násilná smrt bratrů Diemů vyvolala různé reakce.
V hlavním městě RVN nadšené davy shazují Diemovy sochy. Lidé v ulicích tancují a vojáky jihovietnamské armády slaví jako své zachránce.
Bohužel pučističtí generálové vůbec neví co dál. Nejen, že nemají jasnou představu kdo bude tvořit nové vedení státu, ale nemají ani představu jak tento stát vést. Neuplynou ani 3 měsíce a v RVN, v této nestabilní zemi bude nový puč.
V USA Kennedyho poradci zavraždění bratrů Diemových hodnotí jako průvodní jev puče. Problémy v jižním Vietnamu se drasticky vyřešily jako takové.
J. F. Kennedy je však z drastického řešení zdrcen a v jeho okolí se říkalo, že Kennedy spatřoval v řešení v jižním Vietnamu svou největší zahraničněpolitickou porážku.
Den před svým odjezdem do Texasu, 21. listopadu 1963, si k sobě J. F. Kennedy povolá svého poradce Mike Forrestala, kterému na konci rozhovoru řekne, cituji z - Reeves, President Kennedy, str. 660.
„Chtěl bych, abyste zorganizoval rozsáhlé prozkoumání všech možností, které ve Vietnamu máme, včetně otázky, jak se odsud dostaneme. Celou tuhle záležitost musíme znovu promyslet od začátku do konce.
Na Hilsmanovu otázku, co tím prezident myslí, Forrestal odpověděl: ‚To byly myšlenky ďáblova advokáta.“
Zvláštní vyjádření Forrestala. Vždyť se prezident přikláněl k větám svého bratra Roberta.

Co následovalo potom je všeobecně známo.
Na prezidenta J. F. Kennedyho je dne 22. listopadu 1963 v Elm Street, v městě Dallas, ve státě Texas spáchán atentát. Prezident John Fitzgerald Kennedy umírá.

Těsně po atentátu:

Obrázek

Funkci prezidenta USA po smrti J. F. Kennedyho převzal jeho viceprezident Lyndon B. Johnson. Samotné převzetí probíhá v době národního smutku USA.
Lyndon B. Johnson (Texasan s vyhrnutými rukávy) slibuje, že bude pokračovat v politice svého populárního předchůdce. Slibuje, že bude pokračovat i ve vnitropolitických otázkách jako jeho předchůdce. Bude řešit rasové problémy.

Vicepresident a pozdější president USA Lyndon B. Johnson..

Obrázek


Se zahraniční politikou se Johnson moc nesetkal, tu řešili Kennedyho poradci. Johnson jen nepochyboval, na rozdíl od Kennedyho, že je angažovanost USA správná.
Staré i nové vedení kolem McGeorge Bundyho, jeho bratra Williama, McNamary, Rostowa, Ruska a generála Taylora ho v tom utvrzují.
L. B. Johnson vysloví několik dní po složení prezidentské přísahy tyto věty, cituji z – William J. Duiker, U.S. Containment Policy and the Conflict in Indochina, Stanford/CA 1994, str. 309n.
„Nikdy nepřipustím, aby se Vietnam dal stejnou cestou jako Čína. Doporučil jsem jim (poradcům), aby tam jeli a vysvětlili saigonským generálům, že Lyndon Johnson naše slovo dodrží. Ale proboha, přeju si, aby se vzchopili, vydali se do džungle a naučili komunisty mít strach.“
Zdá se jasné, že v tomto rozjetém vlaku byl Johnsonův požadavek, z amerického hlediska, oprávněný.
Ti, co byli v americkém ministerstvu zahraničí zastánci puče si od nových vládců v jižním Vietnamu přáli energické potření FNO. Ač Johnson nebyl zastánce puče přál si to samé. Nastává však pravý opak:
V listopadu a prosinci 1963 zaznamenává Fronta národního osvobození FNO mnoho úspěchů, aniž proti nim generálská junta cokoli podniká.
Puč, který sliboval vojenskou a politickou stabilitu v jižním Vietnamu, nic takového vůbec nepřináší.
Oněch 12 vysokých důstojníků, kteří jsou zastoupeni ve Vojenské radě totiž místo jednání jen intrikuje. První dny se zdálo, že generál Duong Van Minh má otěže pevně v rukou. On však, ale tajně usiloval o jednání a kompromis s FNO. Jeho prvním opatrným krokem bylo zastavení programu opevněných vesnic, který způsoboval masový vstup do FNO u pobouřených vesničanů. FNO na to reagovala nabídkou rozhovoru, , ve kterých zopakovala své základní cíle:
Příměří, svobodné volby, vytvoření koaliční vlády, jednání se severním Vietnamem a znovusjednocení Vietnamu.
Američanům to bylo divné v době, kdy generál Minh požaduje, aby přítomnost amerických poradců byla méně viditelná. Vše přerostlo v příkré odmítání generála Minha od USA.
USA v lednu 1964 požaduje, aby generál Minh provedl v jihovietnamské armádě řadu personálních změn, která by vedla k omezení jeho moci. Odpor proti generálu Minhovy však nebyl jen ze strany USA, ale i od vysokých důstojníků, kteří sloužili Diemovi. Těm ležel generál Minh v žaludku tím, že chtěl kompromisy s FNO. A těm vysokým důstojníkům z jeho štábu, kteří byli s ním zas ležel v žaludku, že je po puči málo odměnil.
Několik vysokých generálů se znovu zmobilizovalo a chtělo využít slabin generála Minha. Se svou žádostí odejdou počátkem roku 1964 za generálem Harkinsem, velitelem MACV (United States Military Assistance Comand, Vietnam – MACV). Generál Harkins jim slíbil, že pokud bude puč úspěšný – podpoří je.
Pučisté začali velice rychle na svou stranu získávat další a další vysoké důstojníky.
Dne 29. ledna 1964 ( některé prameny říkají 30. ledna 1963) je po dalším, tentokrát nekrvavém převratu, generál Minh a někteří jeho spolubojovníci, zbaven funkce.
Novým předsedou Vojenské revoluční rady RVN se prohlašuje generál Nguyen Khanh (37 let).
USA si oddychne, zvláště když generál Khanh všechny ujišťuje, že bude dbát na americké rady vojenské mise, poradců a MACV víc, než jeho předchůdci (v jižním Vietnamu pak následuje za 11 válečných let dalších 20 nekrvavých pučů – změn ve vládě, které již jednotlivě popisovat nebudeme a řekneme si jen ty nejdůležitější, neboť mnoho z nich nemělo vůbec žádný vliv na dění v RVN a bylo to jen –„ škatule, škatule hejbejte se“).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VI. Č 3.

Díl VI.

Část 3.

V březnu 1964 jede do Saigonu ministr obrany USA McNamara, aby prozkoumal situaci přímo na místě. Přijede tam v době, kdy má ARVN (Armáda jižního Vietnamu) za sebou další debakl. To když zaútočilo 5 jihovietnamských praporů, koncem února 1963 na jeden prapor Lidové osvobozenecké armády (FNO). Bylo to v deltě řeky Mekongu u Long Dinh. Ani poměr 5 : 1 – 3 000 vojáků ARVN proti asi 500 vojáků FNO, nebyl ARVN nic platný. Vietkong vojáky ARVN rozprášil (počet mrtvých a raněných nebylo možno zjistit ani na jedné straně, Vietkong si je tradičně odnesl a ARVN je zatajila).
McNamara ARVN před novináři, po svém příjezdu do Saigonu, chválil a prohlásil, že válka u Long Dinh skončila pro ARVN vítězstvím.
Do Pentagonu a prezidentu Johnsonovi však poslal ponuré a pravdivé hlášení, že situace v jižním Vietnamu se od konce Diemova režimu nepřetržitě zhoršuje. Nový šéf, generál Khanh, nemá žádnou politickou moc a jeho vliv v armádě je „nejistý“. V regionálních a lokálních silách sebeobrany dosahuje dezerce obrovských rozměrů. Celých 40% země ovládá FNO, v provinciích a okolo Saigonu je to dokonce 90%. A cituji z – McNamara Johnsonovi, 16. 3. 1964, in The Pentagon Papers as published by the New York Times, ed. Neil Sheean a kol., New York 1971, str. 277 až 283.
„U širokých vrstev obyvatelstva se projevují příznaky apatie a lhostejnosti.“
Stále se však McNamara, oproti Pentagonu, drží téze, neposílat vojáky, ale zvýšit americkou hospodářskou a vojenskou pomoc (peníze a zbraně).
Johnson s tím souhlasí, neboť nechce do Asie, ve volebním roce, posílat vojáky a stále má na mysli, aby nezasáhlo ČLR a aby se to nezměnilo v něco podobného jako byla Korea.
Prezident Johnson, jeho poradci, jeho administrativa, se rozhodnou pro zvýšení intenzity skrytých operací OPLAN 34-A, které již schválil Kennedy, a které je již z části prováděno od začátku února 1963 spolu s Jihovietnamci proti severnímu Vietnamu (VDR).
OPLAN 34-A byl soubor opatření tajných operací, který se skládal ze sabotáží, letákových akcí, tajné kontroly vzdušného prostoru VDR (monitorovalo se PVOS a PVO VDR) a radiových odposlechů.
Nyní tedy Pentagon navíc vypracovává detailní plány všech důležitých cílů, které je třeba na území VDR nezbytně bombardovat.
Aby zdůraznil význam jižního Vietnamu (RVN) pro USA jmenuje Johnson v červnu 1964 velvyslancem v Saigonu generála Maxwela Taylora. Zároveň odvolává politicky zkorumpovaného velitele MACV generála Harkinse (měl podíl na dvou generálských pučích a smrti Diema). V Saigonu jej od 20. června 1964 nahrazuje ve funkci velitele US MACV generálplukovník William Westmoreland, generál poctěný mnoha vyznamenáními.

Generálplukovník William Westmoreland.

Obrázek


USA podnikají první pokus o navázání přímých rozhovorů s Hanojí.
Ale tzv. Seebornova komise (pojmenována dle Seeborna, kanadského člena Mezinárodní kontrolní komise z roku 1954), je však jen pokus, jak zastrašit VDR strategií – cukr a bič. Touto metodou, to USA zkouší během války ve Vietnamu několikrát.
USA vždy vycházela z toho (jak víme mylně), že za úspěchy FNO je zodpovědný Severní Vietnam ( VDR). Proto USA stále jako požadavek vůči VDR říkají: 1) Zastavit pomoc FNO. Teprve jako další body dávají uznání nezávislosti jižního Vietnamu (RVN)... Za to slibují VDR „hospodářskou pomoc“. Pokud bude VDR pokračovat v pomoci FNO a nepřistoupí na požadavky USA přijdou americké nálety (cukr a bič).
VDR reaguje vždy stejně: Požaduje spravedlivé řešení konfliktu ve Vietnamu a úplné stažení všech USA jednotek a poradců z Vietnamu.
Protože se požadavky obou stran vždy diametrálně liší, k dohodě prostě nikdy dojít nemůže, stejně jako k ní nedojde ani potom v září 1964, kdy se o ní pokoušel generální tajemník OSN U Thant.
Jak to vlastně bylo s podporou FNO ze strany VDR, jak vypadala situace ve VDR na začátku 60tých let.
V září 1960 se koná III. Sjezd vietnamské strany pracujících (Lao Dong), který odsouhlasí 1. pětiletý plán. Tento 1. pětiletý plán si dá do vínku uspíšit industrializaci. Nese totiž stopy Moskvy a Pekingu – „Upřednostnit těžký průmysl“.
Ústřední plánovací komise stanovuje dodávky v zemědělství. Při kolektivizaci však došlo k chybám a tím ztrátám na úrodě.
V roce 1963 Hanoj pětiletý plán upravuje a v něm již dá přednost zemědělství před industrializací. Také centrální plánování je nahrazeno plánováním probíhajícím v koordinaci nadřízených a podřízených správních úřadů. Ukáže se to jako správné řešení, ne nepodobné starým konfuciánsko – buddhistickým tradicím. Od roku 1963 až 1975 je přírůstek obyvatelstva 2% a úměrně tomu pak stoupají zemědělské výnosy.
Také Lao Dong (Vietnamská strana pracujících) se počátkem 60tých let změnila.
Ho Či Min se kvůli pokročilému věku stále více stahuje z politického života. V čele země je nyní předseda vlády Pham Van Dong a na III. Sjezdu je do čela politbyra zvolen Le Duan.
Ten Le Duan, který pochází z jihu Vietnamu a který od druhé poloviny 50tých let kritizuje rozdělení země na Sever a Jih Vietnamu.
Také výzva na vytvoření FNO z velké části pochází od něho. Tehdy jen z obav ze zásahu a z přítomnosti USA provádělo VDR destrukci RVN jen politicky. V budoucnu však Le Duan a VDR nevylučovalo podporu FNO a to ani materiální, ani vojenskou.
Řekli jsme si, že již v roce 1960 se začala pro pomoc Jihu Vietnamu budovat infrastruktura, kterou byla především tzv. Ho Či Minova cesta (Ho Chi Minh Trail). Jednalo se o rozvětvený systém cest, které probíhaly podél vietnamských hranic na území Laosu a Kambodže. Od roku 1960 umožňovaly dopravu lidí a materiálu ze Severu na Jih.
Hanojský režim začíná od jara 1964 tyto úzké cestičky džunglí, s maskováním, rozšiřovat na šířku pro průjezd nákladních automobilů (později je na důležitých místech a křižovatkách umístěno i maskované PVO).

Ho Chi Minh Trail.

Obrázek

Ho Chi Minh Trail rozšířený pro průjezd nákladního automobilu a po použití „ Agent Orange.“

Obrázek




Všechna omezení pro VDR padají s příchodem a nárůstem amerických poradců v Jižním Vietnamu.
V roce 1960 přešlo po Ho Či Minově cestě na Jih 4 500 partyzánů ze Severu. V roce 1964 to už bylo více jak 10 000 partyzánů. Pro FNO to byla pomoc (samozřejmě se nadala srovnat s americkou pomocí RVN). Počátkem 60tých let činila pomoc z VDR pro FNO jen 10% zbraní. Ve veškeré potřebě zbraní FNO, tedy jen 10%. FNO stále používala zbraně ze zásob Viet Minhu, nebo zastaralé francouzské zbraně, nebo zbraně vzniklé samovýrobou. Velkou část zbraní sebrala FNO vojákům ARVN, nebo je od nich vykšeftovala. Část také vykšeftovala od US Army.
Pokud byl Diem u moci snažila se FNO destabilizovat režim v RVN pomocí Hanoje a vyhnat Američany ze země. V létě 1963 se zdálo, že se to může podařit. Naděje FNO a Hanoje pohasly po diemovském puči.
V prosinci 1963 (tedy až v prosinci 1963) ÚV Lao Dong v Hanoji provede analýzu situace RVN a připraví 2 zásadní rozhodnutí:
1) Zesílení dodávek FNO tak, aby byla schopna na 100% kontrolovat centrální vrchovinu a deltu Mekongu.
2) FNO přenese boj se saigonským režimem z vesnic do měst za pomoci armády VDR.
Je tedy jasné, že se „v prosinci 1963“ připravuje vedení Vietnamské strany pracujících na vojenskou intervenci do RVN.
Mimo rozšiřování Ho Chi Minh Trail na průjezd nákladních automobilů začíná VDR cvičit jednotky pravidelné armády na boj na Jihu země.
V Hanoji se tak definitivně v „prosinci 1963“ rozhodlo, že VDR do konfliktu občanské války v RVN zasáhne vojensky.
Naposledy upravil(a) michan dne 17/9/2007, 08:07, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 VI. Č 4.

Díl VI.

Část 4.

V době kdy USA jen zvyšovalo „Hospodářskou a vojenskou pomoc“ RVN, bylo vše ještě dle politiky J. F. Kennedyho – „omezené partnerství“ (do konce roku 1964 bylo v RVN 23 300 poradců USA).
V okamžiku kdy L. B. Johnson dal pokyn k rozšíření OPLAN 34-A o přípravu na letecké bombardování (zjištění cílů, které je nutno bombardovat) ve VDR, šlo o podstatnou změnu taktiky USA v celé Jihovýchodní Asii.
Pod dojmem pomoci stabilizovat novou vládu generála Khanha a smazat dojem z porážek ARVN od sil FNO se USA soustřeďují proti VDR. Ale nejen VDR.
V květnu 1964 poskytuje Thajsko své základny USA pro potřeby letectva, které tajně operují proti silám Pathet Lao v Laosu. Již v červnu 1964 jsou nad Laosem sestřeleny silami Pathet Lao (protiletadlovým dělostřelectvem) 2 průzkumné letouny USA.
V květnu 1964 se v Saigonu potopí americká loď USNS Card po výbuchu nálože, kterou na ni umístí Vietcong (NFO).
V červenci 1964 ČLR oficielně vyhlásí, že pokud USA napadne VDR, vloží se ČLR nějakou formou do konfliktu!
Události v Jihovýchodní Asii eskalují!
Záminkou k plnému, i když postupnému, zapojení USA do války v Jihovýchodní Asii jsou tzv. „Události v Tonkinském zálivu“.
US NAVY již mnoho měsíců monitorovala v Tonkinském zálivu (Tonkin Gulf) elektronické prostředky VDR všeho druhu (RL, radiové vysílání atd.) a to tak, že příslušnými přístroji vybavené lodě, v mezinárodních vodách najížděly k pobřeží VDR, kopírovaly vodní hranice VDR (jezdily kolem celého pobřeží VDR). V době o které budeme hovořit to byla dle OPLAN 34-A rutinní činnost.
Ale, 1 srpna 1964, v rámci operace OPLAN 34-A probíhala u ostrova Hon Me jiná akce, také v rámci OPLAN 34-A, která ten den vyústila v dělostřelecké ostřelování jihovietnamskou armádou zmiňovaného ostrova Hon Me. Prostě 1. srpna 1964 na ostrov Hon Me střílela svým dělostřelectvem armáda ARVN.
Dne 2. srpna 1964, při rutinním monitorováním pobřeží (v rámci operace OPLAN 34-A) přijíždí do těchto míst americký torpédoborec USS Maddox (DD-731).
Za denního světla se náhle vynoří severovietnamské torpédové čluny P-4, překříží trasu Maddoxu a rozpoutá se dělostřelecká přestřelka, která končí jednou dírou po střele v lodním můstku USS Maddoxu (DD-731). Severovietnamské P-4 nejeví známky zásahu a mizí.

Mapky „ Incidentu v Tonkinském zálivu“.

Obrázek

Obrázek


Severovietnamci si mysleli, že jde o pokračování útoku na ostrov Hon Me z 1. srpna 1964.
Dne 4. srpna 1964 stejnou cestou v Tonkinském zálivu projíždí torpédoborec USS Maddox (DD-731), tentokrát v doprovodu dalšího torpédoborce USS Turner Joy (DD-951) a opět monitorují pobřeží VDR. Ve vzduchu je jistí F-8E, z letadlové lodě 7. americké flotily, který pilotuje fregatní kapitán (podplukovník) James Bond Stockdale (později sestřelen nad VDR a nikdy ve VDR neprozradil svým věznitelům, že k incidentu nedošlo).
Oba torpédoborce náhle opět hlásí, že byly "opět" napadeny torpédovými čluny a spustí palbu.
Fregatní kapitán Stockdal později v USA prohlásil, že 2 útok (4. srpna 1964) byl jen „přízrak“, že posádky torpédoborců zahájily palbu na nepřítele, který neexistoval, protože když naváděn torpédoborci do těchto míst přiletěl nebylo po žádném nepříteli ani vidu, ani slechu (incidenty těchto 2 dnů vyšetřovala i senátní komise USA a já je popisuji tak jak zněl její závěr).
Prezident Lyndon B. Johnson střety těchto dvou dnů, které byly později známé jako „Incident v Tonkinském zálivu“ využil hned dvakrát.
Nejprve vydal rozkaz, a dne 5. srpna 1964 provedou letouny typu Crusader, Skyhawks a Skyraiders, z letadlových lodí 7. americké flotily, USS Ticonderoga (CVA – 14) a USS Constellation (CVA – 64) útok na území VDR.
Letouny amerického námořnictva do vzdušného prostoru VDR vnikají v přízemním letu a v přízemním letu také provádějí nálety na své cíle (stará chyba tehdejšího PVOS, včetně PVOS VS v letech 1964 a ještě pár let potom – nízkoletící cíle). Po 5 hodin, tedy od 12 hodin do 17 hodin bombardují 4 základny torpédových člunů (hlásí zničení nebo pravděpodobné poškození 25 hlídkových člunů „rudých“) a bombardují sklady PHM.
Při náletech jsou 2 letouny US NAVY sestřeleny. Pilot jednoho Skyraideru zahynul a pilot jednoho Skyhawku se zachránil na padáku.
Zachráněný pilot se stal prvním POW ( byl jím nadporučík Everett Alvarez Jr)., jak říkali Američané svým zajatým pilotům v Severním Vietnamu (u rudých „nahoře na severu“).
Letadla byla sestřelena protiletadlovou palbou VDR, vedenou protiletadlovými kanóny.
Zajímavé je, že tehdy rozhlasová stanice Nová Čína, která byla monitorována z Tokia oznámila, že při náletu bylo sestřeleno 5 amerických letadel a 3 byla poškozena a zajat byl 1 pilot.
Toto jsou dnes známá fakta!
Prezident Lyndon B. Johnson o tom, že bylo vše vládě špatně o „Incidentu v Tonkinském zálivu“ řečeno věděl. O několik dní později totiž prohlásil, cituji z – George Ball, The Past Has Another Pattern. Memoirs, New York a London 1982, str. 379:
„Zatraceně, ti hlupáci námořníci stříleli po létajících rybách!“
Skutečností dnes již dokázanou je, že Johnsonova administrativa „Incident v Tonkinském zálivu“ neplánovala! Faktem však je, že se jí hodil a že chtěla VDR předvést svou sílu, moc a rozhodnost!
A nyní to 2 využití.
Prezident Lyndon B. Johnson předkládá dne 7. srpna 1964 Kongresu USA rezoluci, která byla již několik týdnů předtím zformulována a která zmocňovala prezidenta, …. „aby přijal nutná opatření k odvetě za útoky a k zabránění další agrese.“ – citováno z – Henry Steele Commager (ed), Documents of American History, 9. vyd., New York 1973, str. 691 – 694.

Poslancům bylo zamlčeno to jihovietnamské přepadení ostrova Hon Me ze dne 1. srpna 1964, a tak „Rezoluci o Tonkinském zálivu“ - Veřejný zákon 88-408, přijali jednomyslně. V senátu byly proti jen 2 hlasy.
Johnson všechny ujistil, že své rozsáhlé pravomoci nezneužije a že nezklame politickou důvěru, kterou mu Kongres projevil.
Johnson sám potom rezoluci přivítal slovy:
„Je jako babiččina noční košile, schová všechno“, rezoluce nezůstala dlouho pouhou parlamentárně odsouhlasenou základnou pro izolované akce, nýbrž sloužila jako zdůvodnění a ospravedlnění válečné politiky vůbec, to cituji dle – Melvin Small, Democracy and Diplomacy. The Impact of Domestic Politics on U. S. Foreign Policy, 1789-1994, Baltimore a Londýn 1996, str. 119.
Státní exekutiva USA pak touto rezolucí ospravedlňovala vysílání statisíců vojáků Ameriky do Vietnamu.
Náměstek ministra zahraničí Nicholas Katzenbach označil rezoluci, cituji ze slyšení v senátu v roce 1967. Pentagon Papers (The Senátor Gravel Edition), díl 3, str. 398.
„… funkční ekvivalent vyhlášení války.“

Týden po „Incidentu v Tonkinském zálivu“ ve VDR, předseda vlády Pham Van Dong ohlašuje změnu kurzu.
Jelikož nyní USA považují zjevně za nutné „zanést válku na Sever, aby našly východisko ze slepé uličky na Jihu“, přestává Hanoj stát stranou konfliktu.
Seebornovi (kanadský vyjednávač míru) pak Phan Van Dong sebevědomě řekl:
„Zvítězíme!“
Citováno z – George C. Herring (ed.), The Secret Diplomacy of the Vietnam War. The Negotiating Volumes of the Pentagon Papers, Austin/TX 1983, str. 8.




Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Vietnam“