PALBA.CZ

Zařazení bitevních lodí třídy MINAS GERAIS do služby přestavovalo pro brazilské válečné námořnictvo významný milník, takže se v souladu s tehdy převládajícím Mahanovým učením očekávalo, že v případném konfliktu se svým hlavním rivalem mocné obrněnce zajišťované lehkými křižníky a torpédoborci v rozhodující bitvě vybojují námořní nadvládu, načež zdejší flota přeruší argentinský námořní obchod a bude dle libosti útočit na nepřátelské přístavy. Není tudíž divu, že hrdost jímající při pohledu na hrozivě dýmající „encouracados“ ježící se desítkami děl a nazdobené působivou vlajkoslávou, nejenom zdejšího prezidenta a ministra námořnictví, ale i mnoho obyčejných Brazilců, neznala mezí. A nikdo by si v tuto slavnostní chvíli nedokázal představit, že se obě bitevní lodě zanedlouho stanou hlavními aktéry dramatických událostí, které námořnictvu i celé zemi způsobí mezinárodní ostudu.

V minulém díle jsme si popsali jakému nedůstojnému, ba krutému zacházení byli ze strany důstojníků vystaveni zejména potomci černých otroků, a zdánlivě bezedný kalich jejich trpělivosti přetekl krátce poté, co byly obě bitevní lodě s velkou slávou přijaté do služby pod brazilskou vlajkou. Protože obě postavily britské loděnice, už v r. 1909 se v tamějších přístavech vylodili muži, z nichž se měly zformovat budoucí posádky. A právě zde se začala psát první kapitola největší vzpoury v dějinách brazilské floty, neboť pobyt v na tehdejší poměry velmi liberální Velké Británii, kde byly tělesné tresty v armádě či námořnictvu dávno zrušené, otevřel námořníkům oči a ponoukl je ke snaze změnit otřesné poměry, které stále vládly na brazilských válečných lodích.

Brazilští námořníci z posádky bitevní lodě São Paulo během vzpoury bičů

V Evropě totiž Brazilci na vlastní oči viděli, že dělníci ve zdejších loděnicích mohou beztrestně vyhlásit stávku, a samozřejmě se k jejich uším donesly i zvěsti o revoluci, která před nedávnem za hojné účasti námořnictva otřásla režimem v carském Rusku. O tom, že je možné relativně snadno dosáhnout změny společenských poměrů se ostatně při návštěvě Lisabonu přesvědčila i posádka SÃO PAULA, když byla svědkem svržení monarchie (za notného přispění portugalského námořnictva) a vyhlášení republiky.

Důvodů proč posádky za pobytu v Evropě usoudily, že je nutné se starými pořádky definitivně skoncovat, bylo tedy víc než dost, a převzetí moderních dreadnoughtů tak mělo symbolizovat vstup do nové éry, kdy již nebude nutné disciplínu vynucovat bičováním. Nepřiměřené tělesné tresty však nebyly jediným nešvárem rozšířeným na brazilských válečných lodích, protože posádky si oprávněně stěžovaly i na dlouhé služby, špatné jídlo a dlužné mzdy (poznámka 15). Vůdcem rebélie označované jako vzpoura bičů (16) byl zkušený 30letý poddůstojník João Cândido Felisberto (obrázek v záhlaví) z posádky MINAS GERAIS nedobrovolně sloužící ve válečném námořnictvu už od r. 1895, který díky tomu vešel do dějin pod přízviskem „Almirante Negro“ (Černý admirál). Důležitou úlohu však sehráli i Manuel Gregório do Nascimento ze sesterské SÃO PAULO, či José Araújo a Francisco Dias Martins sloužící na obrněnci DEODORO, respektive lehkém křižníku BAHIA, přičemž právě tyto čtyři lodě představovaly jádro vzbouřenecké eskadry.


Námořník Manuel Gregório do Nascimento

Protože snaha domoci se nápravy poměrů po dobrém k ničemu nevedla, rozhodly se posádky v listopadu 1910 pro otevřenou vzpouru. Vše bylo předem připraveno a organizátoři pouze čekali na vhodný okamžik. Spouštěčem se stala událost odehrávající se na bitevní lodi MINAS GERAIS 16. listopadu. Tehdy byl na palubu vyveden černošský námořník Marcelino Rodrigues Menezes, aby byl před zraky svých kamarádů potrestán za napadení a zranění poddůstojníka Waldemara de Souzy, jenž nahlásil, že na palubu pronesl alkohol. Menezes byl vysvlečen do půli těla, uvázán a následně podroben bičování, které pokračovalo i poté co bolestí omdlel, takže není divu, že když konečně dopadla poslední rána (17), jeho záda podle svědectví námořního kapitána Carvalha ještě o sedm dní později „připomínala nachovou parmici připravenou k nasolení.“

Zmučený Menezes byl později převezen na břeh do námořní nemocnice, načež mezi posádkami převládl názor, že nastal čas činů, aby se nic podobného již neopakovalo. K tomu došlo v noci z 22. na 23. listopadu, kdy se po návratu velitele z dýchánku na palubě starého francouzského nechráněného křižníku DUGUAY TROUIN nejprve vzbouřila posádka bitevní lodě MINAS GERAIS, a protože se někteří důstojníci postavili na odpor, došlo k boji. Mezi zabitými byl i velitel obrněnce námořní kapitán João Batista das Neves, kterého ubili rozkacení podřízení a následně zohavili jeho tělo, přičemž násilné smrti neunikl ani kapitán-poručík José Claudio da Silva.

Brazilský námořník Marcelino Rodrigues Menezes

Na sesterské SÃO PAULO byli sice důstojníci přemoženi bez většího odporu, ale na křižníku BAHIA byl zavražděn podporučík Mario de Souza. Protože se výše uvedení důstojníci bránili se zbraní v ruce, zemřelo i několik námořníků, ale přesto se přebrání moci uskutečnilo poměrně klidně, a nyní bylo na vůdcích vzbouřenců a vedoucích představitelích námořnictva, zda zůstane u několika obětí, či se vzpoura zvrhne v krveprolití.

Celkem se vzbouřilo 2379 mužů, přičemž rebelové byli oproti loajalistům ve značné přesile. Oheň vzpoury totiž z dreadnoughtů přeskočil i na lehký křižník BAHIA, pobřežní obrněnec DEODORO, torpédové křižníky TAMOIO a TYMBIRA, školní loď BENJAMIN CONSTANT a malý chráněný křižník REPUBLIKA, zatímco jejich protivníci drželi křižníky RIO GRANDE DO SUL a ALMIRANTE BARROSO spolu s osmi torpédoborci třídy PARÁ a torpédovkou GOYAZ, byť je mohly podpořit i pobřežní baterie. Dodejme, že posádky posledních čtyř výše uvedených vzbouřených lodí se ke vzpouře přidaly teprve pod hrozbou děl, ale vzhledem k tomu, že později projevily stejné odhodlání jako jejich radikálnější kamarádi, jednalo se spíše o neochotu postavit se vlastním důstojníkům či strach s následků než o nesouhlas s důvody vzpoury.

Vzbouřená posádka na São Paulo

V případném bratrovražedném boji akceschopnost vládních lodí navíc snižovala nedůvěra jejich velitelů v posádky a z toho vyplývající personální problémy, a absence ostré munice i torpéd (18). Naopak rebelové měli dostatek paliva, munice i potravin, takže pokud by nedejbože na jedné či druhé straně povolily nervy, měli nepoměrně větší šance na úspěch, i když není možné s jistotou odhadnout, jak by se na bojeschopnosti jejich lodí podepsalo zajetí důstojníků. Každopádně „Černý admirál“ a jeho stoupenci ovládnutím MINAS GERAIS a SÃO PAULO získali pádný vyjednávací argument, neboť brazilský tisk v uplynulých měsících hojně referoval o jejich mocné výzbroji, a nyní mohli jejich těžká děla namířit na Rio de Janeiro a vyhrožovat ostřelováním hlavního města.

Když vyšlo ráno 23. února 1910 slunce, naskytl se zvědavcům, kteří se potulovali na břehu zátoky Guanabara neobvyklý pohled, jelikož na stěžních osmi lodí se kromě brazilské státní zástavy třepetaly i rudé vlajky údajně vyvěšené k uctění památky padlých vzbouřenců. Brazilské ministerstvo námořnictví a potažmo celá vláda, se ocitlo v nezáviděníhodné situaci, jelikož v Rio de Janeiru kotvily i zahraniční válečné lodě. Zpráva, že se pýchy zdejší maríny zmocnili námořníci požadující zrušení tělesných trestů, je totiž postavila do nepříznivého světla, neboť tato zvěst se samozřejmě prostřednictvím telegrafní sítě rozletěla do světa a hojně o ní informoval i zdejší tisk.

Zavražděný velitel bitevní lodě Minas Gerais - námořní kapitán João Batista das Neves